25. 12. 2019 Merita se tetelila blahem už jen proto, že mohla pro jednou stát po Korově boku znovu sama. Černá čubka, jejíž jméno si sice pamatovala až příliš dobře, ale sama před sebou se tvářila, že si ho ani nevybavuje, zůstala totiž v Temném lese, nejspíš proto, že se s Korem opět poprali. Normálně by Meritu těšilo, že její bratr někoho zranil, zvláště, že zranil Moonlit, ale bohužel čím dál více chápala, že boje mezi těmi dvěma byly navzdory své síle a krvelačnosti spíše formou erotické předehry než něčím, co by mohlo vést k tomu, že by se nezvaná vlčice z jejich života zase vytratila. Ve své dobré náladě švihala Merita téměř rozverně ocasem a na chvíli si ani neuvědomovala, jak ohyzdné jizvy má ve tváři. Teď, po boku nejmocnějšího vlka široko daleko, když ji kryly noční stíny a ani zář hvězd se jí nedokázala dotknout, se cítila skoro jako za starých časů. „Takže vy dva jste se už potkali?“ zavrčel Koro, aniž by se pohnul nebo se k bílé vlčici otočil. Jen dál nepříliš důvěřivý
