moonlight pack stories

/Arwen /Blade /Kieran /Lesui /Moon /Noem /Snow /Zale

„Trochu života do toho umírání," popíchla mě s úsměvem Niërra, když se na mě během výstupu na chvíli otočila, aby zkontrolovala, že se pořád držím těsně za ní. „Myslim, že to bez tý medicíny nakonec radši vydržim. Upřímně nevim, jak se ti vůbec podařilo přesvědčit mě, že mi na nespavost pomůže trocha plevele z hor, ale srdečně ti k tomuhle tvýmu úspěchu gratuluju," sdělil jsem jí zadýchaně a během gratulace mi z hlasu zazníval sarkasmus doprovázený nepříliš vděčným pohledem. Na chvíli jsem se zastavil, abych nasál vzduch do nozder. Nebyl jsem sice žádná padavka, ale nenápadná šedá vlčice už na začátku naší výpravy do vyšších nadmořských výšek nasadila tak vražedné tempo, až jsem měl chvílemi dojem, jako kdyby po horách šplhala už od narození. „Ale no tak, chybí mi jenom jedna bylinka. Slibuju, že ti to pomůže," odvětila mi vesele a neúnavně pokračovala směr horská louka, která klidně mohla být na této hoře, ale dost možná také až na té desáté v pořadí. „Však ono mě to

Hlad. Neukojitelný, sžíravý, mysl zastírající. Taurine měla co dělat, aby vydržela v klidu na místě, neboť kručící žaludek byl silnější než rozum. Pokaždé, když už se chtěla bezhlavě vrhnout na svoji potenciální kořist, si musela připomenout, kde je a co vlastně dělá. Ačkoliv se jí to bytostně příčilo, musela vyčkat na správný okamžik. Snažila se být trpělivá, jenže příliš se jí to nedařilo. Neklidně se vrtěla a vkrádaly se jí na mysl pochyby, zda vůbec má šanci na úspěch, když už tolik vlků před ní neuspělo. Její pošetilost snad pocházela z hladu, který jí nemilosrdně poroučel za každou cenu zvolit největší oběť. Pozorovala stádo přikrčená za jedním z keřů a jeho husté větvoví jí trochu překáželo ve výhledu. Skupina jelenů, laní a mláďat, která se držela především v nitru útvaru, aby nebyla vystavena žádné neznámé hrozbě, se sunula jen pomalu, jako by na času vůbec nesešlo. Byly jich desítky, možná stovky, ale pro Taurine existoval pouze jeden. Byl statný a jeho srst nabírala mléčně

Příliš pozdě jsem si uvědomil, že les, kterým procházím, je až příliš temný. Že je doslova Temný. Nebezpečí tohohle lesa spočívalo v tom, že když do něj vlk v dobré víře vstupoval, vypadal jako všechny ostatní lesy. Stromy se zdály být obyčejné, korunami pronikaly sluneční paprsky. Ale s každým dalším krokem se stmívalo, větve houstly a vzduch se zdál být až příliš chladný, navzdory tomu, že v okolním světě mohlo klidně panovat léto. A než jste se nadáli, stáli jste uprostřed hluboké temnoty, kde siluety stromů působily spíše jako natažené pařáty a smysly bystřily ve stínech. Nejhorší bylo, že jsem netušil, kterým směrem jsem přišel. Ani kterým bych měl pokračovat, abych se co nejdříve dostal pryč. A ať už to bylo lesem nebo jen mojí paranoiou, pochyboval jsem, že bych tady při svém bloudění našel pitnou vodu, neřku-li cokoliv, co by byla kořist pro mě a ne naopak. Sklopil jsem uši a s narůstající nervozitou se rozhlédl okolo. Někde vysoko v korunách, kam přes tmu nebylo možné dohléd

Stál som a díval sa na deprimujúcu siluetu temného lesa predo mnou. Pôvodne som sem nemal v pláne ísť, ale jeden vyhnanec mi prezradil, že sa tu nachádzajú silný a nebezpečný vlci. Zbadal som nejaký pohyb. Blížila sa ku mne trojčlenná skupinka vlkov. Posadil som sa a čakal, kým prídu. Zastavili sa dvadsať krokov odomňa. Zaujal ma vlk uprostred. Podľa toho, že bol v čele, vyzeral najnebezpečnejšie a svoju krvilačnosť sa nesnažil skryť, som usúdil, že je vodca. ,,Želám príjemný deň." pozdravil som pokojne. ,,Kto si a čo tu robíš?!" ozval sa podráždene vodca pričom ma svojím pohľadom prepaľoval. ,,Som náhodný turista, ktorý sa vybral na prechádzku." Môj hlas bol vyrovnaný a nemenný bez akejkoľvek známky emócii. ,,Myslíš si, že som tu na srandu!" vyštekol vyhnanec. Pomaly som sa postavil a oprel na neho ľadový pohľad. Na tváry sa mi roztiahol úsmev. Krutý úsmev, ktorý sa dožadoval krvi. ,,Nie, si tu práve včas. Včas na obed a ja som hladný ako vlk."