Lov nočních můr /Taurine
Hlad. Neukojitelný, sžíravý, mysl zastírající. Taurine měla co dělat, aby vydržela v klidu na místě, neboť kručící žaludek byl silnější než rozum. Pokaždé, když už se chtěla bezhlavě vrhnout na svoji potenciální kořist, si musela připomenout, kde je a co vlastně dělá. Ačkoliv se jí to bytostně příčilo, musela vyčkat na správný okamžik. Snažila se být trpělivá, jenže příliš se jí to nedařilo. Neklidně se vrtěla a vkrádaly se jí na mysl pochyby, zda vůbec má šanci na úspěch, když už tolik vlků před ní neuspělo. Její pošetilost snad pocházela z hladu, který jí nemilosrdně poroučel za každou cenu zvolit největší oběť.
Pozorovala stádo přikrčená za jedním z keřů a jeho husté větvoví jí trochu překáželo ve výhledu. Skupina jelenů, laní a mláďat, která se držela především v nitru útvaru, aby nebyla vystavena žádné neznámé hrozbě, se sunula jen pomalu, jako by na času vůbec nesešlo. Byly jich desítky, možná stovky, ale pro Taurine existoval pouze jeden. Byl statný a jeho srst nabírala mléčně bílý odstín, do nějž se halil jako do pláště - stejně jako měsíc do ospalého oparu; oči měl temné a sršela z nich moudrost. Kráčel v čele stáda fádně hnědých jelenů, větvené paroží připomínaje korunu samotného boha, a byl přesně takový, jak si jej Taurine představovala, když jí o něm a jemu podobných bájných tvorech vyprávěla matka. Už ji od něj dělilo jen pár desítek metrů, když se náhle obrátil vítr a donesl její pach přímo k nim. Členové stáda si ho ani nevšimli, jak se zdálo, leč Arsenius zbystřil, zastřihal ušima, zafrkal. Uplynulo pár vteřin a Taurine už si začínala myslet, že závan přešel bez povšimnutí, ale pak se náhle vzepjal na zadních a Taurinino srdce vynechalo úder. Na malou chvíli konsternováno hrůzou z možnosti dalších dnů hladu zapomnělo, jak bít. Údolím se rozlehlo zaržání a než vlčice stihla vydechnout, splašená zvířata se otočila a rázem tryskala pryč. Arsenius je následoval pomalejším tempem, popoháněje slabší články a připraven v případě nouze zaútočit na nevítaného vetřelce.
Žaludek se Taurine bolestivě stáhl a ona nabyla dojmu, že pokud jej nenasytí nyní, už více nebude žít. Bez váhání vystarovala za jelenem. Krátila tu vzdálenost, která je od sebe dělila, srdce poplašně tlukoucí. Svaly jí z dlouhých skoků začínaly bolet, ale ona se nevzdávala. Dnes ten hlad ukojí, nebo zemře. Odrazila se, její tělo opsalo dlouhý oblouk, než přistála na bílých neposkvrněných zádech Arsenia. Cítila, že klouže dolů, ale zarputile síle gravitace vzdorovala. Drápy zaryla do jeho srsti a zuby zanořila do masa. Na jazyku ucítila sladkou chuť krve a z drobných ranek začala unikat krev na dokonale bílé chlupy - a rázem už tolik dokonalé nebyly. Arsenius se postavil na zadní, předními kopyty zamáchal ve vzduchu, aby vlčici setřásl. Taurine tupě dopadla na zem asi jako přezrálá hruška, až se ozvala snad každá kost v jejím těle. Rychle se vyškrábala na všechny čtyři, před očima tančí mžitky, a jen tak tak se vyhnula úderu jeleního paroží. Dusot kopyt prchajícího stáda se již postupně vzdaloval, ale Taurine to vůbec nevnímala. Pro ni existoval jen on, bájný neskolitelný jelen Arsenius. Touha po mase byla nezlomná, na nějaké vzdávání se neměla ani pomyšlení. V ústech jí vzpěnily sliny.
Jenže on nelítostně zaútočil znovu, Taurine nabral na parohy a odhodil ji stranou. Zatmělo se jí před očima, bolest se zdála být ochromující, v uších jí náhle řinčelo tisíce zvonků. Měla na moment pocit, jako by nastal konec světa. Jen s obtížemi se sebrala, zatínala při tom zuby, jak se jí po těle utvářely modřiny a podlitiny. Musí dokonat, co začala. Když se opět jelen pokusil o výpad, sebrala všechny poslední zbytky sil a proklouzla mu pod parožím. Vrhla se jelenovi po hrdle, z nějž se okamžitě začala řinout krev. Konečně. Matka by na ni byla hrdá.
A v tom okamžiku se po ní ohnalo veliké jelení kopyto, načež se obrovské tělo skácelo přímo na ni. A pak už byla jen rudá tma, nic více neexistovalo. Topila se v ní.
Došlo jí, co to připomíná - jako by jí za víčky cosi zářilo.
Otevřela oči a ihned je zase zavřela, neboť světlo hrnoucí se do jejího nahrubo vyhrabaného úkrytu bylo nečekaně oslnivé. Žaludek se jí svíral jako nikdy, žalostně spílajíce. Slunce již bylo vysoko na obzoru a nemilosrdně odhalovalo i sebemenší detaily zdejší pustiny. Nikde ani živáčka, všude se jen líně válel prach. Země vyhnanců. Útroby se jí při tom pohledu stáhly. Byl to jenom sen. Probrala se do trýznivé skutečnosti, která jako by jí zevnitř rozleptávala. A tak se s krátkým zakňučením stočila do klubíčka a oči si před bolestnou září zakrytla tlapou, aby mohla pokračovat ve snění dál. Realita jí zkrátka nebyla dost dobrá.
Pozorovala stádo přikrčená za jedním z keřů a jeho husté větvoví jí trochu překáželo ve výhledu. Skupina jelenů, laní a mláďat, která se držela především v nitru útvaru, aby nebyla vystavena žádné neznámé hrozbě, se sunula jen pomalu, jako by na času vůbec nesešlo. Byly jich desítky, možná stovky, ale pro Taurine existoval pouze jeden. Byl statný a jeho srst nabírala mléčně bílý odstín, do nějž se halil jako do pláště - stejně jako měsíc do ospalého oparu; oči měl temné a sršela z nich moudrost. Kráčel v čele stáda fádně hnědých jelenů, větvené paroží připomínaje korunu samotného boha, a byl přesně takový, jak si jej Taurine představovala, když jí o něm a jemu podobných bájných tvorech vyprávěla matka. Už ji od něj dělilo jen pár desítek metrů, když se náhle obrátil vítr a donesl její pach přímo k nim. Členové stáda si ho ani nevšimli, jak se zdálo, leč Arsenius zbystřil, zastřihal ušima, zafrkal. Uplynulo pár vteřin a Taurine už si začínala myslet, že závan přešel bez povšimnutí, ale pak se náhle vzepjal na zadních a Taurinino srdce vynechalo úder. Na malou chvíli konsternováno hrůzou z možnosti dalších dnů hladu zapomnělo, jak bít. Údolím se rozlehlo zaržání a než vlčice stihla vydechnout, splašená zvířata se otočila a rázem tryskala pryč. Arsenius je následoval pomalejším tempem, popoháněje slabší články a připraven v případě nouze zaútočit na nevítaného vetřelce.
Žaludek se Taurine bolestivě stáhl a ona nabyla dojmu, že pokud jej nenasytí nyní, už více nebude žít. Bez váhání vystarovala za jelenem. Krátila tu vzdálenost, která je od sebe dělila, srdce poplašně tlukoucí. Svaly jí z dlouhých skoků začínaly bolet, ale ona se nevzdávala. Dnes ten hlad ukojí, nebo zemře. Odrazila se, její tělo opsalo dlouhý oblouk, než přistála na bílých neposkvrněných zádech Arsenia. Cítila, že klouže dolů, ale zarputile síle gravitace vzdorovala. Drápy zaryla do jeho srsti a zuby zanořila do masa. Na jazyku ucítila sladkou chuť krve a z drobných ranek začala unikat krev na dokonale bílé chlupy - a rázem už tolik dokonalé nebyly. Arsenius se postavil na zadní, předními kopyty zamáchal ve vzduchu, aby vlčici setřásl. Taurine tupě dopadla na zem asi jako přezrálá hruška, až se ozvala snad každá kost v jejím těle. Rychle se vyškrábala na všechny čtyři, před očima tančí mžitky, a jen tak tak se vyhnula úderu jeleního paroží. Dusot kopyt prchajícího stáda se již postupně vzdaloval, ale Taurine to vůbec nevnímala. Pro ni existoval jen on, bájný neskolitelný jelen Arsenius. Touha po mase byla nezlomná, na nějaké vzdávání se neměla ani pomyšlení. V ústech jí vzpěnily sliny.
Jenže on nelítostně zaútočil znovu, Taurine nabral na parohy a odhodil ji stranou. Zatmělo se jí před očima, bolest se zdála být ochromující, v uších jí náhle řinčelo tisíce zvonků. Měla na moment pocit, jako by nastal konec světa. Jen s obtížemi se sebrala, zatínala při tom zuby, jak se jí po těle utvářely modřiny a podlitiny. Musí dokonat, co začala. Když se opět jelen pokusil o výpad, sebrala všechny poslední zbytky sil a proklouzla mu pod parožím. Vrhla se jelenovi po hrdle, z nějž se okamžitě začala řinout krev. Konečně. Matka by na ni byla hrdá.
A v tom okamžiku se po ní ohnalo veliké jelení kopyto, načež se obrovské tělo skácelo přímo na ni. A pak už byla jen rudá tma, nic více neexistovalo. Topila se v ní.
Došlo jí, co to připomíná - jako by jí za víčky cosi zářilo.
Otevřela oči a ihned je zase zavřela, neboť světlo hrnoucí se do jejího nahrubo vyhrabaného úkrytu bylo nečekaně oslnivé. Žaludek se jí svíral jako nikdy, žalostně spílajíce. Slunce již bylo vysoko na obzoru a nemilosrdně odhalovalo i sebemenší detaily zdejší pustiny. Nikde ani živáčka, všude se jen líně válel prach. Země vyhnanců. Útroby se jí při tom pohledu stáhly. Byl to jenom sen. Probrala se do trýznivé skutečnosti, která jako by jí zevnitř rozleptávala. A tak se s krátkým zakňučením stočila do klubíčka a oči si před bolestnou září zakrytla tlapou, aby mohla pokračovat ve snění dál. Realita jí zkrátka nebyla dost dobrá.
Komentáře
Okomentovat