HA 07, Akt IV:

Akt IV: Příchod Kahallieho
19.3. 2020

Noem
Pozoroval jsem napjatého nevrlého Thundera a s povzdechem se posadil. Chápal jsem, že jeho negativní emoce nejsou mířené proti mně (což byla nejspíš příjemná změna), přesto mě to nijak netěšilo. "Já nevím," odpověděl jsem mu prakticky na všechny jeho otázky současně. "Ale každopádně v tom odmítám Wind Theifa nechat. Jestli říká, že máme jít do Údolí šera, jestli je naděje, že to údolí jakkoliv, třeba i jen málo - pomůže, půjdu tam. A zemřu tam, když to bude potřeba. Wind Theif je jediná rodina, kterou mám. On... a vlci odsud."
Podíval jsem se na zjizvence a naklonil hlavu na stranu. On to přece musel chápat. Musel to cítit stejně. Ale hrdinská slova teď vesměs byla všechna k ničemu.

Thunder
"Jestli někdo umřete, nebo o tom chcete blbě kecat, tak si to s váma vyřídim, nikdo tady umírat nebude."
Zavrčel na něj a tak se po něm podíval, tady v týhle smečce kvůli posranýmu Kahaliemu nikdo neumře. Ani kvůli vzteklině, ani kvůli čemukoli. Prostě ne, nikomu z těch blbců to nedovolí, stejně jako byl přesvědčený o tom, že to Erik nedovolí jemu.
"Takže Údolí šera za Úsvitu, kdy přesně je ten Úsvit?" Zeptal se pak už trochu klidněji černobílého vlka.

Noem
Pousmál jsem se Thunderovu nevrlému vrčení. Z jakéhosi důvodu mě to uklidňovalo, a co bylo bizarnější, přišlo mi to téměř roztomilé - normálně bych snad výhružku, že dostanu od Thundera naplácáno, když umřu, s šibalskou radostí vyprávěl komukoliv, kdo by mě byl ochoten poslouchat. Ale tohle vážně byly zlé časy.
"To já nevím, kdy je Úsvit," řekl jsem mu popravdě. Chápal jsem, že ho ta odpověď nepotěší, ale co jsem mohl dělat? "Hádám, že to asi... ucítíme? Jako nějakej nepříjemnej pocit?" zavrtěl jsem hlavou. "Vážně bych si přál, abych v tomhle měl nějakou jistotu nebo informaci, na které by se dalo stavět."

Thunder
Na mysl mu okamžitě vyplul Erik... Erik kterého ponechal svému osudu po tom, co mu zachránil život. Bezvadný, přesně to, co se od někoho kdo vás má rád čeká, že hned při první příležitosti zdrhne a nejlépe se nechá zabít ještě jednou.
"Jistou informaci..." Přežvykoval to sousloví. "Pak bychom za jistou informací měli rovnou ke zdroji." Vydechl a přešlápl na sněhu a trochu popošel. "Jít do Údolí Šera." Podíval se na Noema vážně. A nechat tady Erika, nikomu jinému tu informaci nepředat... a počkat, jestli tam oba statečně zdechneme. Skvělý plán.

Noem
"Cože?!" vykřikl jsem na Thundera okamžitě. Ale díval se na mě zcela vážně, očividně z něj nemluvila jenom nějaká náhlá posedlost. Několikrát jsem krouživě zavrtěl hlavou, zamračil se na něj. Mlčel jsem.
Myslel jsem na Doloriana, kterého jsem už bolestně dlouho neviděl, na jeho hustou černou srst, do které bych se rád ponořil a zapomněl na všechen svět - a myslel jsem také na to, jak rád uvidím jeho i jeho jantarové oči po tom, co všechno skončí, a hrozba Kahallieho bude bezpečně za námi.
"Tak jo," řekl jsem Thunderovi. "Vyrazíme."
Třeba oba umřeme a už to nebudeme muset řešit. A nebo to reálně vyřešíme. Vlastně to mělo samá pozitiva.

Thunder
Podíval se na něj trochu překvapeně. Zaklonil trochu hlavu, aby si trochu ujasnil pachy, které v okolí cítil... možná by mohl takhle určit kudy do Údolí Šera, ale zbytečně. "Víš kudy?" Zeptal se pak a trochu zvědavě naklonil hlavu na stranu, připravený se rozběhnout.

Noem
"Tuším," odpověděl jsem mu. "Nemělo by to odsud být daleko. A snad bychom mohli už po cestě nebo na hranicích Údolí šera na někoho narazit. Na Lesuie, na Kori... možná i na samotného Wind Theifa," vydechl jsem. Thunder vypadal, že je připravený běžet, proto jsem jen pokýval hlavou a rozeběhl se oním směrem. Očekával jsem, že se mi zařadí po boku.

Thunder
Odrazil se a rozběhl se za ním, rychle ho doběhl a běžel hned vedle něj. Měli by být rychlí, nemluvit zbytečně, skoro všechno mluvení je zbytečné a zrovna ty věci co zbytečné nejsou tak se o nich zrovna moc mluvit nechce, jaká náhoda!
Samozřejmě by to nebyl Thunder, aby nebyl v přední linii když se něco děje, pan správňák a bručoun co skočí vzteklému vlkovi po krku, protože to je určitě nejlepší způsob jak ochránit co největší množství vlků okolo něj.

Wind Theif
"Sejdem se na hranicích, ňuf, ňuf, ňuf! Nechám vole prázdný celý údolí, aby tě náhodou nezmátl kdokoliv, koho by ses chtěl nedejbože zeptat na cestu, ňuf, ňuf! Nemám pach protože nežiju, takže určitě nebudeš mít problém mě najít...! Kreténe." Odplivnu si znovu a rozhodnu se po delším odpočinku a trucování znovu hledat to nehmotný hovado. A co se nestane, když se šourám po hranicích údolí a hledám číkoli pachy? Thunder a Noem. To se nestane. Jestli se mě pan vedoucí hodlá na něco vyptávat, naplivu mu do ksichtu. Přesto jsem ale vyšel pachům vstříc. S tím, jak dlouho se celá Kahallie-kostra-Erewin-koncosvětní záležitost táhla, tím víc to připomínalo spíš komedii než drama. (Ale pořád by to potřebovalo další pěknou řadu let, než by se to v komedii obrátilo. Obzvlášť když Av kvůli mně jedná s hyenami.)

Noem
K mému překvapení jsme po dobrých pár minutách běhu reálně ucítili pach Wind Theifa. Téměř jsem nemohl uvěřit té šťastné náhodě - a vzápětí jsem si říkal, jestli v rámci těchto událostí vůbec máme nárok na nějakou šťastnou náhodu. Spíš jsem se obával, aby to nakonec nebylo špatné znamení.
Přesto jsem zrychlil a upravil směr tak, abychom běželi ke starému hlídkaři - a zanedlouho jsem na něj skutečně narazili, musel nám jít naproti.
"Winde!" vykřikl jsem udýchaně, když jsem ho spatřil v celé jeho vyzáblosti. Zarazil jsem se včas, abych nedodal "ty jsi ještě naživu!".

Thunder
Přibrzdil a nechal nejprve mluvit Noema, který jako obvykle vybalil nějakou zarážející větu. Každopádně se zastavil a pokývl hlavou. "Wind Thiefe," vydechl a mezi mocnými nádechy po dlouhém běhu se rozhlédl kolem sebe. Nikde nikdo? Starý vlk byl snad o fous vyzáblejší než ho pamatoval. Bude nejlepší když nechá mluvit Noema, tan se tvářil komunikativnější a zdálo se, že na něj Wind nehledí tak nepříjemně.

Wind Theif
Hodím po Noemovi kraťounký, leč velmi intenzivní tázavý pohled. Netrvá však dlouho, než se můj pohled přesune na udýchaného obra. Pokaždý zapomenu, jak je masivní. Nebo že bych se snad já zmenšoval? No, moc jsem toho v poslední době nepojedl, snad proto mi teď ta hora masa připadala tak... masitá. A udýchaná.
"Je to hodně překvapivý?" Obořím se na Noema, nedávaje jasně najevo, zda to myslím ofenzivně, či uraženě. Ve skutečnosti to myslím jen zmateně. Stejně jako všechno ostatní. Než však stihne odpovědět, dostanu se k té důležitější otázce. "Kam ten spěch?"

Noem
Zazubil jsem se na Wind Theifa a v duchu mě znovu zahřála jeho zvláštně sympatická stařecká naštvanost. Byla to jedna z posledních jistot, co v tomhle údolí vlk ještě měl - svět končil a Wind byl nepříjemný.
Když se ale zeptal, kam spěcháme, s vervou jsem se opět rozešel směrem k Údolí šera, abych jemu i Thunderovi ukázal, že jednak nemůžeme otálet, jednak nás nic nezastaví. "Jdeme do Údolí šera," křikl jsem za sebe a stále v chodu na Winda mrkl. "Nenecháme tě v tom, ať už plánuješ cokoliv." Ať už z toho plánu chápu jakkoliv málo! "Pomůžeme, jak jen můžeme."
Věřil jsem, že mluvím nejenom za sebe, ale i za hrozivého bouřlivého hromotluka.

Thunder
"Ano," pokývl Thunder. Těžko říct na co přesně odpovídal, nebo ke komu se s odpovědí přidal, ale zřejmě k Noemovi. Popoběhl, aby Noem neměl moc velký náskok a nestouplo mu to do hlavy. "Kdy přesně je Úsvit... myslí se tím rovnodennost?" Otočil se pak na mračícího se Winda.
Hora chlupů, svalů a jizev byla připravena naplánovat cokoli co by se proti Kahalieho posraný prdeli mohlo hodit, ačkoli mu scházel pojem o tom kdy jarní rovnodennost vůbec nastane. Nebo spíš kdy nastala.

Wind Theif
Rovnodennost? Překonal teď svůj minulý zmatený pohled. Údolí šera?! Whoah, klídek hoši! Zpomalte! Kam si myslíte, že dete? A co si myslíte, že tam budete dělat?? Byli jste v tý mlze někdy? Hledáte Reklana? Kuráž vám odpárat nemůžu, ale aspoň náznak plánu by se před vstupem do tajemný neprostupný mlhy ovládaný samozvaným bohem a jeho kultem hodil. Krom toho tam není, vocasové, tak to zpomalte."

Noem
Zastavil jsem a zadíval se na Wind Theifa, když nás nazval vocasy a současně prohlásil, že se vlastně řítíme úplně špatným směrem se špatným úmyslem.
Zmateně jsem těkal očima mezi jím a Thunderem. "Heh," vydal jsem ze sebe. "Vždyť jsi říkal, že kdo ti chce pomoct, má jít do Údolí šera," namítl jsem. "Tak jsme se sebrali a šli do Údolí šera. Promiň, ale zbytek tvého plánu jsem příliš nepochopil, tak jsem si z něj vzal ty nejdůležitější informace. A vůbec, měli jsme plán," obořil jsem se. Sice jsem v mlze nikdy nebyl, sice jsem neměl tušení, kdo je to Reklan, a sice jsem v životě s bohem nebojoval, ale nenechám nikoho, aby mi říkal, že jsem vocas, zvláště ne mé staré nadávající příbuzné. "Náš plán byl, že půjdeme do mlhy, a tam budeme improvizovat. Když bude zle, Thunder udělá nějakou hodně silnou bouřkovou věc. Když bude hůř, umřeme. Vidíš? Měli jsme plán."
Byl jsem příliš zmatený a zaražený tím, co Wind Theif říkal a co se všude kolem dělo, než abych si uvědomoval, jak zním já sám.

Vypravěč:
Jak slunce začalo zapadat, nad údolí se pomalu začal prodírat měsíc. Nikdo zatím netušil, že hned při dalším úsvitu vymění jeho ledový svit rudé obláčky zkázy. A slunce samotné překryje hvězda úplně jiná. Nicnetušící vlky údolí nyní čekala poslední klidná noc. Nebo jen poslední noc? Hodiny ticha před bouří nyní už nenávratně začali.

Thunder
Po slovním průjmu Winda tak v půlce přestal vnímat, náznak plánu, ocasové, Reklan? Mlha? To si jako myslí, že se teď zastavíme a budeme milostivě poslouchat jeho dokonalost a tlapkat se po zádech jak nám to jde? Pravda byla, že plán neměl, jak by ho taky sehnal, plány se jen tak v hlavě hroudy svalů a chlupů nerodily, plány prostě přišly ve chvíli kdy bylo třeba něco udělat. A tak bylo uděláno, před pár desítkami minut zjistil, že je třeba něco udělat, tak tedy dělal. Plán k něčemu...
Dokonce i Noem vypadal zmateně, tak chtěl ten starý vlk pomoct, nebo vlastně nechtěl? Tak co máme teda dělat?
"Tak až se dohodnete, kdo koho blbě pochopil a dohoníte si tady ocasy," střelil pohledem k Windovi. "Bylo by dobré vysvětlit situaci i těm, kteří nemají dar jasnozřivosti a třeba do teď řešili jiný sračky, na který ostatní serou jak na placatej kámen." Zabručel nakonec a pohlédl do mlhy. Otázka byla, jak chtěl Noem vidět v něčem co vypadalo jako bílá zeď něco vůbec dělat a vidět... natož v noci.

Avicii
Avicii běžela podle svého instinktu. Všude kolem slyšela tlukot srdcí, ale ne to srdce, které slyšet chtěla. Není pozdě, ne?
Ale když se vlčici nepovedlo najít otce ani po několika hodinách, ztrácela naději. Kam se mohl jenom tak vypařit?
Nezastavovala se, ale její chůze z běhu přešel na pomalý krok.
Tim, který jí neustále seděl na zádech si zamručel a Avicii na to vzdychla, ”Nevím, kde je.” řekla tiše. Přešla skrz několik keřů, když v tom uslyšela onen hledaný tlukot srdce. Prudce sebou trhla do strany, odkud se zvuk ozýval a přes protestující křik Tima se rozběhla ke zdroji.
Netrvalo dlouho a Avicii spatřila to, co hledala. Nebo spíš toho, koho hledala. Táta stál nedaleko od ní, bokem k ní a před ním stáli další dva vlci. Těch si však nevšímala.
Nezpomalovala, ba naopak přidala, ale mladá vlčice si brzo uvědomila, že rychlost, kterou nabrala, jenom tak nezastaví. Narazila do Winda vší silou a až poté se její tělo zastavilo. Zvedla uši a zazubila se, když se mu podívala se očí, ”Ahoj tati.”

Wind Theif
Říkal jsem vole na hranicích, proto jsem vole na hranicích!" Obořil jsem se na oba stejně ostře jako nerozvážně. "To co mi vole nedošlo, je vole, že hranice posranýho údolí jsou kurva kulatý a zasraně vole neurčitý, takže jestli hodláte najít toho nehmotnýho kokota, musíte se vole držet hranic. Tak. Nemáte zač. A teď, jestli dovolíte, vydal bych se tudy, protože vzhledem k délce mého hledání to bude po téhle straně hranic zaručeně bližš__“
/Av?/ zavětřil jsem omylem, ale než jsem se stihl rozhlédnout, ležel jsem na zemi. Bolest začala pozvolně přicházet až poté. Podrážděně jsem zatřásl hlavou, pomalu se začal zvedat a z plných sil jsem zaháněl vlnu nadávek, které se mi velice naléhavě drali na jazyk. Nemotorně jsem se postavil, zhloboka jsem se nadechl a... "ahoj Avicii." dostal jsem ze sebe úspěšně.
Až poté mi začalo docházet, co se děje. Av? Av! "Kurva, Av! Ty žiješ." oddechl jsem si a jemně do ní šťouchl čumákem. "Jsi celá? Jsi v pořádku? Jak to dopadlo?"

Noem
Pravdou bylo, že mě ti dva štvali. Ne, to bylo slabé vyjádření. Vytáčeli mě. Doslova mě srali. Ale protože to vypadalo, že Thunder se chce především obořit na Wind Theifa a ne na mě, byl jsem rozhodnutý se postavit na jeho stranu. Když vzápětí Wind řekl asi desetkrát po sobě vole, jenom mě v tom uvrdil.
Nadechl jsem se, připravený mu říct pěkně od plic něco o tom, že je to starej blbec a že dřív, než nás všechny zabije Kahallie, ho asi preventivně zmrzačím já, ale to by ho nesměl někdo srazit přede mnou.
Zmateně jsem sledoval, jak se ta kost a kůže válí na zemi a vedle něj - vlče? Pro všechny bohy. Ze zmateného přešel můj výraz do zmateně zamračeného, když jsem sledoval, jak se k sobě ti dva mají. Když mladá vlčice promluvila, myslel jsem, že mě trefí šlak. Úplně jsem v návalu všech událostí zapomněl, že má Wind Theif vlčata.
Střídavě jsem hleděl na zvedajícího se Winda a na vlčici, která se očividně jmenovala Avicii. Nechtěl jsem se jim plést do jejich dojemného shledání, tak jsem se otočil na Thundera a jako by to vše vysvětlovalo jsem řekl: "To je moje sestřenice. Vidím ji poprvé v životě."

Thunder
Thunder na svém obličeji vytvořil něco co mělo napůl být otráveným a napůl unuděným výrazem, protočil oči a povzdechl si. Sestřenice, táta, tím se všechno asi vysvětlovalo. Jen si povzdechl a zamyslel se nad tím, co provádí jeho bratr. Nejspíš je pěkně zalezlý ve své noře a nevystrkuje ani špičičku čumáku!
"Tak až skončíte s tímhle rodinným shledáním, rád bych zjistil co s tím má co dělat Reklan, jak jsme zjistili co se děje... a kde jsou ty ostatní zadky co tady něco šaší." Povzdechl si.

Avicii
Vlče radostně mávalo ocasem a usmívalo se. Na svého otce hleděla jako na posvátný obrázek. Nastražila uši při jeho otázce, zda je v pořádku, ”Yap! Potkala jsem Drusta a Tyra,” začala pozvolna, ”a Telesphorose, který byl jediný, který nakonec souhlasil s tím, že nám pomůže.” dořekla a schválně vynechala části, kdy Drust a Tyr nad ní slintali a Telesphoros ji přimrznul k zemi. Tohle jsou věci, které její táta věděl nemusel. Co oči nevidí, srdce nebolí. Soustředila se na jeho tlukot srdce, který byl pro Avicii jako báseň, když v tom se mezi jeho srdečním tlukotem ozvalo ozvěn více.
Otočila se na zbývající dva vlky, kteří stáli nedaleko Winda a Avicii. Svým ’super sluchem’ slyšela slova jednoho z vlků. Otočila se na tátu s tichým dotazem, o koho jde a proč oněm vlk říkal, že jsou si příbuzní.
Druhy vlk byl stejně otrávený, jak jednou byla Winter, když Avicii a její sourozenci celou noc dělali hluk a odmítali ji poslechnout, ale tomu Avicii moc pozornost nevěnovala, chtěla odpovědi. A taky vidět Reklana, protože Telesphoros o něm hezky nemluvil, ale Avicii ho nechtěla soudit, dokud ho nepotkala.

Wind Theif
"Telsphoros?" Při těch slovech mi doslova zamrazilo. Popošel jsem k vlčici ještě blíž a roztřeseně jsem objal její šíji hlavou. Ani jsem nechtěl přemýšlet nad tím, co musela udělat, aby toho nadutce s doslova ledovým srdcem přinutila k pomoci. Chtěl se ptát na podrobnosti, ale vzhledem k situaci a těmi dvěma za zády jsem chápal, že na tohle nemáme čas odtáhl jsem hlavu zpátky, zhluboka jsem nasál její pach a místo dalšího vyptávání jsem řekl jen "Jsem  rád, že jsi v pořádku." Ještě naposledy jsem si ji pořádně změřil pohledem, hledaje spáleniny od ledu, či jiné zranění. Slyšel jsem o Telesphorovi dost. Ale i kdybych ho našel, neměl jsem, co s tím dělat. Co víc, měl jsem být za toho zmetka vděčný. Když jsem narychlo nic nenašel, otočil jsem se konečně ke zbytku skupiny.
Teď, když tu byla Avicii, rázem mě přešla veškerá ublíženost. Nebo aspoň její valná většina. Obzvlášť při představě, co musela pro celý tenhle neurčitý plán asi podstupovat ona.
"Omlouvám se za svý chování, vím, že jste přišli s dobrým úmyslem." Zažasnu na chvilinku nad nečekanou změnou vlastního přístupu - je celkem děsivý, že má to vlče takovou moc - dcera nedcera. /Možná je mé strachování ohledně setkání s Telesphorem přehnané. Možná byl Telesphoros ta oběť/ zamyslím se zmateně, ale znenadání pokračuji.
"Musíme jít za Reklanem. Všichni. Následujte mě. Jestli není tímhle směrem, jsme v prdeli." Řeknu stručně a vyrazím. Na nejaký sestřenice a to ostatní nereaguji vůbec. Ani ne tak proto, že bych nechtěl odpovídat, ale spíš proto, že jsem absolutně zahlcen. Děje se toho moc.

Lesui:
Ještě teď mu stály chlupy na zátylku. Viděl to. Dvě hrozivé bílé tečky, co ho z dálky pozorovaly. Dva bledé body v temnotě noci. Snažil se přesvědčit, že si to jen představoval. Že si to jeho vynervovaná hlava jen všechno vymyslela. Ale ač protřepal hlavu nesčetněkrát, ty dva body tam stále byly. Byly tam, když vyrazil z tábora a byly tam, když v prchlavém světle měsíce rozeznal mlhavé hranice šerého údolí. A pak, náhle jako když mraky zastíní slunce, zmizely. Což bylo snad ještě horší, než když je v dálce rozpoznával. To alespoň věděl, že jsou daleko. "Blbý bludičky, zakňoural si pro sebe když zvolnil do mírnějšího poklusu a jal se obíhat mlhu. "A blbej Reklan," pokračoval se samomluvou aby zahnal ten nepříjemný pocit z bledých světýlek. "Kde je to nehmotný klubko neštěstí a blbejch nedovysvětlenejch poznámek, hm? Kde je?"

Vypravěč:
/Zhruba 300 metrů před tebou/ ozvalo se Lesuiovi v hlavě mnohem smutnějším hlasem, než telepatie umožňuje. Zvláštní bylo, že vzhledem k jejich údajné blízkosti nic reálně nenaznačovalo Reklanově přítomnosti. Kostra z toho dosahu nebyla cítit, žádná ochranná jelení patrola se nekonala a nic kolem nepůsobilo obecně tak... hrozivě, jak míval Reklan se svou nejbližší kostrou zvykem. Jen ticho, klid, hustá mlha a smutná telepatie.

Noem
Zašklebil jsem se na Thundera a na jeho slova radši ani nic neříkal. Měl v zásadě pravdu, ale stejně mě jeho nulová empatie trochu dráždila. Zapochyboval jsem, že on vůbec má nějakou rodinu.
Když Avicii začala vyprávět o tom, jak se potkala s bohy, snažil jsem se nedat najevo překvapení, přesto mě můj výraz možná prozradil. Bylo normální, že zde vlci komunikovali s bohy? Že zde vlčata prosila bohy o pomoc? Vzpomněl jsem si na Kierana, který byl prý bohy unesen a následně vychováván - možná byla v těchto dobách vlčata Xikuratu zkrátka přímý most mezi mocí vlčí a božskou. Rozhodl jsem se nad tím raději příliš nedumat, jen jsem si sám pro sebe řekl, že je nejspíš dobře, že nám některý ze sedmi je ochoten pomoci.
Následně se nám Wind Theif omluvil a to mě šokovalo mnohem víc, než jakékoliv boží zjevení. Chvíli jsem na něj nechápavě zíral, ale pocit, že se mi někdo omluvil, byl příliš příjemný, než abych se o něj připravil nějakou snahou o hašteření. "Dobře, Wind Theife," přikývl jsem. "Půjdeme za tebou."
Myslel jsem upřímně především sebe a Avicii, bylo mi docela jedno, co bude dělat Thunder s rodinným porozuměním asi jako průměrný pařez.

Lesui:
Když se mu ozve v hlavě hlas, nadskočí tak, že by mu mohl i kdejaký králík závidět. "J-j-já to tak ne-nemyslel," vykoktá ze sebe v náhlé obraně a zuřivě se rozhlíží odkud ten hlas přišel. Když nic nespatří, podívá se ještě jednou zpátky k místu, kde naposledy viděl bludičku, jestli si s ním náhodou nějaká potvora jen nehraje. Ale vypadalo to, že jediná potvora tu byl Reklan. Tak se nakonec, ačkoliv stále trochu otřesen, vydá dál. Když si vzpomene na Reklanovo předešlé zhroucení a spojí si ho dohromady s podivně smutným hlasem, který se mu v hlavě objevil tentokrát, zrychlí.

Reklan:
Smutně se vydám naproti Lesuiovi. Lehkomyslně tak nechávám mocnou kostru za sebou. "Už vím, jak jí přesouvat." Oznámím mu smutně, když je konečně dostatečně na dohled. Celá má řeč těla teď vzbuzuje pocit zuboženého štěňátka, co ztratilo maminku, je mu zima a opravdu by potřeboval trošku mlíčka a soucitu.

Lesui:
Zarazí se, když před sebou to nehmotný neštěstí konečně uvidí, a hned raději zase zrychlý aby se k němu dostal. "H-hele jseš v pořádku?" zeptá se ho ačkoliv je docela jasný, že není. "Šli jsme za tebou s Kori. Co dělá tele... teleprty, teleporty, nebo tak něco. Myslel sem si že by to mohlo s tím přenášením pomoct. Ale nikde sme tě nenašli. Cos prosimtě udělal?" zeptá se ho starostlivě a se staženýma nadočnicema si ho prohlédne.

Reklan:
"Přesunul jsem kostru." Odpovím stejně smutně jako předtím.

Lesui:
Odmlčí se jak mu opět nechává čas aby se pořádně vyjádřil, ale tuší, že se toho opět nedočká. Polkne. "Jak... jsi to udělal?" zeptá se ho a snaží se o něco mírnější klidnější hlas, na který není úplně zvyklý.

Reklan:
"Zjistil jsem, jak jí... deaktivovat. Nebo spíš... neprovokovat. Tak jsem nechal odejít všechny - jak to říct... živější než já. Abych jí mohl přemístit. Takže teď s ní můžu hýbat, jak se mi zachce. Jenomže..." znovu zvedne k Lesuiovi své zmatené bezbranné oči "teď tu nikdo není."

Lesui:
Několikrát zamrká jak netuší co si o tom myslet. Nedokáže si představit jak to funguje. Ale to, že u Erewíkovi kostry teď nikdo není ho trochu znervózní. Prohlédne si Reklana s hlavou nakloněnou do strany. Nikdy moc netušil, jak ta jeho společnost funguje. Nebo si spíš připadal, že bude lepší, když o ní nic vědět nebude. Ale teď ho začala v hlavě nahlodávat otázka, jak to funguje s tím jejich spojením, když jsou daleko od sebe. Vzpomene si na Reklanův rant na vědomí, na nespaní, na všechno s tím spojené. Podívá se mu do těch zmatených očí. Co když teď poprvé mluví opravdu jen s Reklanem? Něco takového musí být... musí být cítit... prázdně, že? "Hele," začne ale netuší jak pokračovat. Odmlčí se. Skloní k němu hlavu a snaží se mračit o něco méně než obvykle, což se mu úplně nedaří. "Sme tu pořád ty a já," nakonec potupeně vydechne když nemůže najít žádná lepší slova, "je potřeba ještě něco udělat? Můžu ti nějak pomoct?"

Reklan
"Je potřeba ji přemisťovat jinak." Odpovím suše a nervózně nakloním hlavu zpátky směrem ke kostře. "Protože se obávám, že až tu Kahallie bude, tak tu bude. A stejně tak ty ostatní." Dodám následně a nervózně se pomaličku rozejdu směrem ke kostře.

Lesui:
Maličko svěsí uši nad tím, jak se mu to nikdy nedaří. Trochu zaváhá, ale poté se za Reklanem také rozejde. "Proto sem přivedl předtím tu Kori. Ale když sme nenašli tebe ani kostru, tak se vrátila zpátky tábora," připustí.

Reklan:
"A co dělá ta Kori?"

Lesui:
Nakrčí čumák. "Teleporty," řekne tentokrát už správněji. "Takový... kola. Spojí to dvě místa co jsou dál od sebe a když se do toho teleportu hodí něco na jedný straně, vypadne to na druhým místě. Nebo tak nějak." Sám neví jak to přesně funguje, ale takhle to viděl. "Přenáší to věci z jednoho místa na druhý."

Reklan:
Jak Lesui mluví, vrací se nehmotnému samozvanci jeho typičtější úsměv. "Ale to přece přesně potřebuju!" Skočí před Lesuie naléhavě. "A kde ta tvoje Kori vězí?" Energicky zašvihá ocasem.

Korietta
Kori, která se zrovna rozvalovala ve své noře, dostala škytavku. Zamračila se nad tím a naštvaně se došla napít. Nepomohlo to a tak nakvašeně seděla u jezera, hleděla na svůj mihotající se odraz a co chvíli si škytla.

Lesui:
Překvapeně zamrká na Reklana. Potlačí zašklebení se. Kdyby situace nebyla tak vážná, vrátil by mu jeho slova o tom, jak prý smečku nepotřebuje a jak sám má všechnu možnou magii a tyhle věci. Ale trochu se uklidní když se Reklan vrací do normálu. "Když jsem vodcházel tak byla v táboře," odtuší a stáhne se mu výraz když mu dojde, že bude muset asi zase běžet zpátky. Zase.

Reklan:
"Tak směle do tábora! Veď!"

Lesui:
Vyvalí na něho oči. "Čekej, ty jdeš... se mnou do tábora?" téměř mu slova zaskočí.

Reklan:
"Máš s tím snad problém?"

Lesui:
Zůstane na něho koukat s nerozhodným výrazem. Nejde tak moc o jeho problém, jako o problém co by s ním mohli mít ostatní. A neměl by někdo hlídat kostru? Povzdychne si. "Alespoň se mi zase neztratíš," řekne a vyrazí směrem odkud přišel. Čeká, jestli ho bude Reklan následovat.

Reklan:
Neváhá ani vteřinu. Zatímco energicky ťapá vedle Lesuie, dává impulsy zbytku údolí, aby se vrátili. Pokud budou ty teleprty fungovat, nemělo by to dělat problém.

Lesui:
Když uvidí, že je Reklan už docela v pořádku, tak sám zrychlí. Vlastně vůbec netuší, jaké tempo si s ním může dovolit. Ale čím kratší tahle situace s trapným tichem mezi nima potrvá, tím lépe. Ačkoliv netuší jak je tábor přivítá. Není přivedení někoho jako je Reklan do tábora smečkozrada? krčí nad tím nadočnice.

Reklan:
Po tak dlouhé době cítí pocit naděje, že ani není schopný brát cokoliv jinak, než s radostí. Radostně si prohlíží stromy kolem, přehnanou viditelnost, hlinu, kterou pod sebou necítí, a tak vůbec. Věděl sice, kde je tábor. Samozřejmě, že to věděl. Ale nevěděl, kdo je Kori - a čas MOHL znamenat všechno. Kdo ví, kolik času vlastně ještě měli. Krom toho, jestli to bude fungovat, musel ještě najít Winda. Nebo přemluvit do jeho role někoho dalšího. Což... nebylo nemožné, ale... čert to vem, tahle cesta byla čas radosti! S každým třetím krokem zastříhal ušima, nebo zavrtěl ocasem.

Lesui:
Čím radostněji vedle něho Reklan vypadal, tím větší obavy se Lesuíkovi vypisovaly na obličeji. Když po nějaké době před sebou začínal vidět obrysy tábora, měl největší chuť to otočit. Nejsem zrádce, nejsem zrádce, opakoval si pro sebe. Nakonec se přece jenom kousek před táborem zastavil. "Ehm možná bude lepší počkat tady a zavolat. Nemusí být doma a tak," začne se vymlouvat. Nenechá Reklanovi čas na odpověď a zavyje směrem k táboru. "Kori, Kori, přijď sem prosím," zní ta zpráva s velkým důrazem na prosím. Prosím nedělej ze mě zrádce.

Korietta
Škytavka konečně přešla. Šťastně vydechla a složila hlavu na tlapky. Pozorovala vlnící se hladinu, když tu uslyšela vytí. A v tom vytí rozpoznala své jméno. Nastražila uši, naštvaně se zašklebila, švihla ocasem a vstala. Pak se vydala tím směrem.
Spatřila Lesuie, jak očekávala dle hlasu, a... vlka, který jí zaujal tím, že neměl pach. Nebyl to tamten? Ten tamten, co ho hledali? "Co se děje?" zeptala se a snažila se na sobě nedat znát otrávení z toho, že jen co jí přestala otravovat škytavka, začali jí otravovat tyhle dva.

Reklan:
Svižně přiskočil k vlčici a začal mluvit dřív, než se stihl zoufalý hnědák orientovat natolik, aby se mu v tom pokusil zabránit.
"Nech mě se představit, krásko!" Zastříhal ušima na pozdrav a mírně sklonil hlavu. "Jsem Reklan, král Šerého údolí a jediný shovívavý bůh." odříkám to zřejmé. "A poníženě nyní přiznávám: potřebuji tvou pomoc."
Možná by se mi ta poníženost za normálních okolností i dala věřit, ale vzhledem k mému nadšení pro mě doopravdy nebylo možné cokoliv předstírat. Měl jsem doopravdy nezvykle velkou radost. V takovým rozpoložení pro mě bylo těžké i lhát.

Lesui:
Úlevně vydechne, když se před ním vynoří z tábora Kori. Otevře tlamu aby už už začal mluvit, když tu Reklan předvede svůj komediální výstup, který Lesui od něho rozhodně nečekal. Zůstane na něho civět, jako kdyby se právě před ním zjevil samotný Kahallie. A možná že jo. Třeba už ho ovládá a používá jako svou loutku a tohle je ten slavný výtvor. Trhaně se nadechne a bezmocně se podívá na Kori.

Korietta
Zmateně zamrká a nadzdvihne nadočnicové oblouky. Onen vlk bez pachu mluvil cosi o poníženosti a přitom vrtěl ocasem a koutky se mu zdvihaly nahoru a vůbec vypadá, že je velice, velice, šťastně ponížený, jestli něco. "Ok," promluvila. "Těší mě..? Asi?" Udělá krátkou odmlku. "Vlastně jsme tě před pár dny s Lesuiem hledali. Chceš pomoct s nějakou kostrou, ne?"

Reklan:
"Přesně!" přitakám. "Potřebuji jí přesunout, protože pokud jí nepřesunu, tak všichni zemřete." vysvětluji co možná nejstručněji a nejpříměji. Pořád však nedokážu udržet koutky dole, nebo ocas na místě. Po tolika měsících beznaděje byla vlastně příjemná i změna prostředí.

Lesui:
"Erewíkova kostra je tam teď sama," podotkne s pohledem odkloněným někam dostrany, "měli bysme vodsuď vyrazit co nejdřív zpátky." Něco ho štve, ale nedokáže přesně pochopit, co to je.

Korietta
Tenhle cápek ji bavil. Možná všichni zemřete, haha! Přesně takovým dojmem působil. A to se jí líbilo. Byla už dost stará na to, aby lpěla na životě tak moc, jako mladší.
Když z Lesuiova hlasu pochopila, že se spěchá, vytvořila portál na to stejné místo jako minule. "Prosím, pánové," pokynula jim. Na druhé straně byla vidět hranice Šerého údolí a prázdno. Ostatně to bylo tam, kde se vynořili minule, a tam Reklan nebyl. Bude je muset zpět ke kostře navigovat. Ale notnou část cesty si zkrátí.

Reklan:
Neváhal jsem a prošel tím zvláštním portálem. Pokud tohle nepomůže, tak už nic.  Hned jak se ocitl na druhé straně, vydal se směrem ke kostře. Jiným by orientace rozhodně zabrala delší dobu, ale nebylo divu, že zrovna Reklan nepotřeboval k orientaci moc. Žil tu déle, než byli mnozí vlci naživu.

Lesui:
Když se před nimi objeví portál, na sucho polkne. Automaticky se podívá směrem k šerému údolí, ale ví, že čas teď nemají a běžet celou dobu zpátky zase nemůže. Sleduje Reklana mizejícího v portálu. Normálně by ho asi zajímalo, co ten portál přenáší, když zvládne přenést i Reklana, co není hmota ani nic, ale teď měl trochu moc problémů se sebou. Opět polkne a podívá se na Koru, jako by u ní hledal pomoc. Rychle zase sklopí pohled, nadechne se a vydechne. Opět se nadechne a se zadrženým dechem a zavřenýma očima proskočí portálem... jen aby se rozmlátil na druhé straně.

Korietta
Protočí očima nad rozpláclým Lesuiem a projde za nimi. Opatrně Lesuie napůl obejde, napůl přeleze a portál uzavře. Bílý nehmotný zadek už si někam vykračuje a tak ho následuje, jen se otočí, jestli je Lesui v pořádku a nepotřebuje pomoct.

Reklan:
/Bojíš se?/ Zeptám se Lesie telepaticky, ačkoliv odpověď znám. Neotočím se však k němu, co víc nemíním jakkoliv naznačovat cokoliv, co by mu snad mohlo pomoci rozklíčovat situaci. Od chvíle, co jsme prošli portálem se má veselost rychle měnila ve střízlivé vzrušení následované velmi jasnými kroky. Pokud jsem ale měl uspět, směl jsem znát své úmysly jen já sám. Nechal jsem Lesuie chvíli pracovat s první myšlenkou a mezitím jsem se nahlas přesunul ke Kori - jakoby nic. "Umíš tyhle věci dělat i vysoko nad zemí?" Zeptám se jí stručně. Mezitím se však vracím zpátky k Lesuiovi. Netěšilo mě, jakou roli mu teď přiřazuji, ale vzhledem k našemu největšímu shodnému rysu s tou zákeřnou kostrou, jsem ani nemohl jinak. Pokud jsme totiž s kostrou měli něco společného, bylo to zaručeně v první řadě to, že oba jsme sílili ze strachu, nejistoty a obecného utrpení ostatních. /Znáš příběh o hadu a myšce?/ zeptám se Lesuie poté a dál  kráčím směrem ke kostře. Celá má patrola už se také blíží, ale vidět zatím nejsou. Narozdíl od nich už je však hmatatelná nelítostná mrazivá aura, která se k nám line navzdory faktu, že kostra samotná ještě vidět není.

Lesui:
Chce se nadechnout a posbírat, když tu se mu v hlavě objeví Reklanova slova jako předtím. Zakucká se a vzhlédne ke vzdalující se postavě. To mě tu chce ještě ponižovat? nechápe a už už otvírá tlamu, když si všimne, jak mluví s Kori. Postaví se teda a vydá se za nimi s ještě zamračenějším výrazem, než obvykle. Proč tohle dělá? A jak tohle funguje? Mluvil na mě takhle předtím, ale čte mi myšlenky nebo co? Jestli jo tak... Lesui trochu zbledne a snaží se vzpomenout co se mu za poslední dobu prohnalo všechno hlavou. Ale nakonec mu zůstane v hlavě jen jeho otázka. Bojím se? ptá se sám sebe. Čeho? Portálu, Kahallieho, velkého temného nebo snad tebe? stáhne očnice ještě o něco víc k sobě jak mu propaluje pohledem pozadí. Žádný příběh o hadu a myšce nezná a vůbec nechápe, proč to sem teď patří. Ale nezahodí tu myšlenku pryč. Ví, že nesmí brát Reklana na lehkou váhu. Nechce ho brát na lehkou váhu. Reklan je pro něho speciální. Trhne hlavou když ucítí první doteky plazící se aury. Vydechne, když na chlad z ní začne reagovat chlad z jeho hrudi. U tlamy se mu objeví malý obláček. Jako tenkrát za chladného rána u jezera. Zahledí se před sebe, dál za Kori a za Reklana. Čeho se bojím je, zatne zuby do sebe, že ztratím svůj domov pro nějakýho pomatenýho boha nebo strašidlo, zarputile pokračuje směrem ke kostře svého bývalého přítele, a tomu rozhodně nehodlám jen tak přihlížet. Nakonec vydechne téměř bojově, jakoby se mu sebe samotného podařilo navnadit na okamžitý souboj. Chlad z jeho hrudi jen zesílí. Ale když mu dojde, že si toho mohla Kori všimnout, stáhne o něco uši a začervená se.

Korietta
Zamyslí se. "Záleží na tom, jak moc vysoko. Když dělám teleport na místa, kde jsem nikdy nebyla, bejvá to problematický. A vzduch se blbě odhaduje."
Všimne si, že jako by se kolem ochladilo. Nepříjemně, mrazivě a... zle. Nevěřila moc na tušení, ale tohle byl téměř hmotný pocit. Lesui se choval trochu divně, ale věřila, že nikam nezdrhne. Ostatně, skoro ho neznala, nespíš se tak choval normálně.

Reklan:
/Had a Myška spolu měli velice přirozený vztah. Myška před hadem utíkala, zatímco had jí chtěl sníst. Nakonec se ale vždycky spokojil s něčím jiným/ začnu.
"A když tam někdy budeš? Vysoko ve vzduchu?" Ptám se Kori ve stejnou chvíli.
/A takhle si žili dlouhá léta. Veliký had a drobná myška. Jednou se ale situace obrátila. Myška našla hada zamotaného v podivných provázcích, které hada škrtili. Myška pohled na umírajícího hada nevydržela a začala provázky rozkousàvat./ S každým slovem jsme byli blíž a blíž kostře a její chlad byl pro mě stejně citelný, jako pro zbylé dva.

Lesui:
Mlčky pokračuje dál snažíc se pochopit kam tím Reklan míří.

Thunder
"Řekni co je potřeba udělat," potvrdil svou absolutní oddanost problému.
Konečně! Alespoň k něčemu byla tahle nastalá situace s vlčetem, Wind se konečně probral a usoudil, že by bylo dobrý pohnout prdelí a ne se tady dohadovat o tom, kdo z nás je větší kretén, když nemáme plán jak porazit Boha.
 Pokud se ta krvavá parodie na boha dala vůbec nazývat Bohem. Do Kahalieho posraný prdele, uvnitř něj bobtnala nenávist k tomuhle tvoru jako nevybuchnutá sopka. Kdysi... kdysi byla tahle nenávist ostrá a nebezpečná na dotek, všechno co musel kvůli tomuhle zkurvysynovi prožít a udělat, co všechno... ale teď ne, teď byl starší, rozumnější a moc dobře už věděl, že teď je k nějaké pomstě úplně nejlepší příležitost a má na své straně celou Hlídku a celou Smečku, nesměli ale udělat žádný špatný krok, pomalu se zase do jeho žil navracela žluč, touha po té pomstě...
Byl zrozen pro to, aby pomohl Kahaliemu povstat. A bude tím posledním hřebíčkem do Kahalieho rakve, nebo třeba zadku, to je úplně jedno, hlavně když ten zmetek alespoň na okamžik pocítí co všechno způsobil Thunderovi a jeho… ať už ta věc co měla být jeho rodina bylo cokoli… Ale teď bylo třeba být rozumný, pracovat tak tvrdě na tom, aby se všichni na to peklo, co Wind tvrdil že přijde mohli připravit.
Thunder rodinu měl, měl Wilda… a Erika. A byl ochotný pro ně vytrpět tolik, kolik si ani do teď nevytrpěl. Zemřít bylo moc jednoduché, to nikdy nebyl Kahalieho styl.

Korietta
"Jo, pak bych to měla podle paměti zvládnout... Máš možnost mě dostat do vzduchu?" Chlad začínal být nepříjemný. Trochu se ošila.
Reklan:
/Když se had že smrtelné pasti dostal, nevěřícně se zadíval na myšku a upřímně jí poděkoval./ Kostra už byla na dohled. "Můžu tě tam vyhodit." Objasním Kori poté. A dojdu až ke kostře. Její chlad je stejný, jako býval vždy, když kolem ní byl kdokoliv jiný, než já. Tedy nesnesitelně ohavný a mrazivě palicí pod kůží. /Myška se na něj usmála a otočila se k odchodu. Když to ale udělala, had jí bleskově kousl a stáhl se zpátky./ Zatímco tohle všechno Lesuiovi vyprávím, nechávám komára plížit se trávou až k hnědákovi. Nechal bych ho letět, jako celou cestu sem, ale to by bylo moc hlasité - a tedy riskantní. /Umírající myška se naposledy podívala na hada a udiveně se zeptala: Ale... proč?/ Poprvé za celou dobu otočím zrak zpátky k Lesuiovi, aby si tentokrát byl jistý, že mu příběh vyprávím zcela cíleně. /"Protože jsem had." Odvětil had prostě./ a s těmito slovy jsem se skrze komára zakousl do Lesuie. Nepotřeboval jsem krve moc, dokonce jsem ani nehodlal Lesuiovu krev dostat až na kostru, tohle mi bohatě stačilo. V okolí volně vytékající krve kostra doslova šílela. Věděl jsem, že její žár teď pohlcoval hlavně Lesuie a ani jsem nechtěl přemýšlet nad tím, jaká muka teď asi zažívá. Jeho duše teď zrovna pravděpodobně hořela tím mrazivým plamenem, ale pokud jsem všechno chápal správně, nemělo to trvat dlouho. A Kaydar to koneckonců schytal mnohem hůř a jak je teď veselej! Asi.
"Bude v pohodě" hvízdl jsem na Kori ještě dřív, než se  Lesuie začali projevovat nesmírně bolestivé příznaky spojení s kostrou. "Teď udělej jeden portál pod kostrou a druhej aspoň metr nad zemí. A jeho si nevšímej, je to jen neškodnej záchvat." Dodám k tomu stejně svižně, jako předtím. Bylo mi jasné, že ten nebožák se každou chvíli začne zmítat v ukrutných boleetech. Vzhledem k tomu, že kostra už se začala klepat, byl ideální čas na pokus o přemístění.

Avicii
Avicii se nepozastavila nad tím, že jí táta neodpověděl, byla na to do určitě míry zvyklá. Byla zvědavé vlče, ptala se na hodně věcí a bohužel, i Windovi někdy přetekl hrneček trpělivosti. Nikdy si však na své dveří zlost nevylíval. Ne, on ji raději ignoroval, což do určitě míry bylo pro Avicii mnohem větší utrpení, než kdyby na ní zakřičel. Možná teda. Proto se naučila se neptat. Alespoň ne jeho. Zamávala jemně ocasem, když se Wind omluvil dvojici vlků a usmála se na oba. Takový ten dětský, obrovský úsměv. Ten, který by na sobě asi nenosila, kdyby popravdě věděla, do čeho jde, ale v téhle chvíli byla Avicii stále plná adrenalinu ze setkání s bohy a nalezení táty.
A navíc. Možná tu měla další rodinu! Blízkého! Svůj pohled zabořila do černobílého vlka s peřím a nastražila uši. Otevřela tlamu, aby vyzvala jeho k odpovědi, ale táta se mezitím otočil a rozešel se pryč. Momentální rozpolcenost Avicii rychle přešla a klusem došla k Windovi, ale otočila se na zbylé dva vlky a doufala, že jak slibovali, tak půjdou za nimi. Měla několik otázek na jejího možná-blízkého, ale v celé dětské kráse se vlastně styděla. Navíc byl tu táta, musela jít s tátou.

Lesui:
Opětuje Reklanovi pohled a když ucítí drobné bodnutí nejprve si toho ani moc nevšimne. Had. Teprve opožděně vytřeští oči. Chce se nadechnout, ale místo plic má díru. Chce zařvat, ale z hrdla jakoby nezůstalo nic. Cítí uvnitř sebe něco pulzovat. Varování, prosbu, jeden jediný slib co si dal. Chlad jeho hrudi snaží se vzdorovat chladu proudícímu do jeho těla. Láme se, trhá a snaží se chránit co může ze všech svých sil. Křup, je snad až slyšet když se začne bortit pod přílivem nezadržitelné síly. Křup, nedokáže ho zastavit. Podlomí se mu nohy a on dopadne na zem. Svaly se mu škubají v nezměrné kreči. Ale ani to nedokáže vypovědět o bolesti, která ho spaluje uvnitř. Celé ty roky se snažil zapomenout na hrůzu, které se dotkli ve vizi temného a vzdáleného světa. Hrůzu kterou pocítili společně s Reklanem. Ale teď proudila do jeho těla a rvala ho na kusy. Všechno co se jí postavilo do cesty. Nebylo se kam schovat. Nebylo kam utéct. Všechno, všechno si brala.
Své bolestí vypouklé oči upíral směrem k Reklanovi, ale neviděl ho. Kostra ho volala. A on vložil poslední zbytky své unikající příčetnosti do poslední myšlenky: Erewíku...

Wind Theif
Jak jsme se pohybovali kolem hranic, znenadání se k nám začal linout chlad. Zatím nebyl ani nepříjemný, ale moc dobře jsem věděl, jak rychle se tenhle stav dokáže změnit. Neměl jsem však v plánu kohokoliv zbytečně děsit. Obzvlášť, když to všichni zažijí tak či tak. "Jdeme správně." Pronesu jen stručně.

Noem
Kráčel jsem po boku obou vlků a vlčete. Sem tam jsem se na Avicii nejistě podíval a usmál se. Připadala mi roztomilá, jak ostatně vlčata bývají, ale krom toho i zcela osobitě sympatická. Zdálo se mi, že jsem čas od času zachytil její pohled, ale nebyl jsem si příliš jistý, co se mi jím snaží sdělit, nebo co bych jí měl snad sdělit já. Navíc kráčela těsně u Wind Theifa, a já ho tím nechtěl rozptylovat.
Takže jsem mlčel. Jen jsem na ni několikrát povzbudivě zamrkal a mrskl ocasem ze strany na stranu, jako bych jí sděloval, že to bude dobré. Nehodlal jsem připustit, aby se malé Avicii něco stalo.
Když Wind Theif potvrdil, že jdeme správně, vzhlédl jsem a trochu se zachvěl. Zdálo se mi, že se okolo nás začíná ochlazovat. Chvíli jsem přemítal, že to musí být jen můj pocit, ale chlad byl příliš skutečný, příliš silný, příliš všudypřítomný, než aby pramenil z mojí mysli. Nejistě jsem vycenil tesáky, jak se zima vtírala pod mou srst.

Korietta
Vyhodit? To znělo trochu děsivě. Vlastně dost děsivě. Reklan na ní zavolal něco, čemu zcela neporozuměla. A pak se náhle Lesui zhroutil. Zírala na něj, naprosto zkamenělá. Arwen měl pravdu... pomyslela si s trpkým výrazem. Jenže... nezbývalo nic jiného, než udělat, jak nehmotný vlk žádal. Stále doufala, že je tohle jen nezbytně nutná část plánu a že s tím Lesui souhlasil. Možná proto se choval tak podivně. Zasoustředila se. Kousek od kostry se objevil chvějivý vzduch a ten se objevil i kolem kostry. A pak se portál aktivoval. Jakmile se na teleport nemusela soustředit tolik, pohlédla na Lesuie a vzápětí na Reklana. "Cos mu udělal?" Neznělo to útočně ani nepřátelsky. Spíš... starostlivě a trochu zvědavě. Nebyla v tom ani stopa po výčitce.

Thunder
Chlupy na krku se mu zježily když klesla teplota, přišel si jako nějaká pitomá kočka, ale cítil napětí, které z toho chladu postupně přicházelo, nebo možná to bylo proto, že to řekl Wind. Wind říká spoustu věcí a samozřejmě by jim jen blbec nevěřil, i když u jiného vlka by možná pochyboval. Tady se vyplatilo brát v potaz i největší hovadinu a pak si oddechnout, že to je jen hovadina. Vtáhl vzduch do plic, působil tak ještě o trochu větší než byl, možná pozná v pachu z okolí nějaký... povědomý... ale nic. Neměl naprosto žádnou kontrolu nad situací a neměl z toho radost, hlavně pokud v situaci co měla nastat nesměli udělat žádnou chybu.

Avicii
Čím déle malá skupinka šla a čím blíže se přibližovala cílu, tím víc adrenalinu Avicii ztratila a malé vlče chvílemi i šlo několik kroků za dospělými vlky. Byla unavená, utahaná, adrenalinový crash jí říkal, že si má lehnout a několik hodin spát. Fyzickou a psychickou námahu, kterou vydala za ten den jí doháněla a vlče několikrát potlačovalo zívání.
Vždy se ale rychle vzpamatovala a přidala do kroku. Svoji únavu i trochu odlehčovala tím, že se nenápadně snažila opírat o Winda. Avicii vždy byla kontaktní vlče, hlavně s jejím otcem, takže doufala, že si toho rodič nevšimne, přeci jenom byla rozhodnutá pomoct. Spát mohla později. Tohle bylo důležitější než spánek.
Když se skupina dostala do zimy, tak se vlče otřáslo. Teplotní změny neměla ráda a tahle jí protáhla nepříjemný pocit skrz žaludek. Avicii stáhla uši k hlavě a nasucho polkla. Tim, který jí ležel na zádech, jemně zakňoural.
Avicii zvedla hlavu a stáhla uši, neměla ráda ticho. A tohle ticho bylo... horší než normální. Otočila se na černobílého-možná-příbuzného, který na ni povzbudivě mrkal a po několika minutách vlče sebralo dost odvahy, ”Jmenuji se Avicii,” zašeptala k němu, i když tušila, že už to ví, ”a ty?” zeptala se s malou jiskrou v očích. Možná nějakou konverzací zažene spánek.

Reklan:
"Já nic, to ona." Ukážu čumákem na kostru, která decentně klepe ocáskem a čelistmi. "A teď udělej ten druhej portál, nemáme už moc času." zavrčel jsem naléhavě. Ne zlostně, jen naléhavě. Lesuiovi jsem nevěnoval moc pozornosti. Už jsem to viděl u Kaydara, a ačkoli se tomu dalo těžko věřit, Lesuiovi příznaky byli jemnější. Co víc, hodlal jsem mu nabídnout podporu. Ale až tohle skončí, ani o vteřinu dřív. A tak jsem jen chladně naléhal na vlčici a vzrušeně sledoval, zda to bude fungovat. Jestli ne, už jsme prohráli.

Wind Theif
S každým dalším metrem byl chlad nepříjemnější. Dokonce byl nepříjemnější, než by sám Wind čekal. Nejen, že museli být blízko. Ta věc musela být znovu aktivovaná. Podrážděně jsem zatl zuby a zrychlil. Zanedlouho jsem ucítil Lesuie a neznámou samici. Neměl jsem tušení, co se tam mohlo dít, ale rozhodně jsem z toho neměl dobrý pocit. Otřásl jsem se chladem a snažil jsem se ignorovat nepříjemné pálení pod kůží. "Buďte na pozoru. Jsme blízko." Otočím se ke zbytku znepokojeně. "Av, drž se zpátky." Řekl jsem tónem, na který se neodmlouvá a odhodlaněji, než bych od sebe očekával jsem zrychlil. Měl jsem z toho špatný pocit. Měl jsem z toho moc špatný pocit. A s každým přiblížením bylo ledové pálení palčivější.

Lesui:
Jeho tělo se stále kroutí a svíjí v bolestech. Ledová ruka jako by mu svírala mysl a ani nedovolila aby upadl do sladkého bezvědomí. Teklo mu z tlamy, oči i čumáku, ale sotva dokázal něco takového vnímat. Jediné co viděl, co slyšel, co cítil... byla kostra.

Noem
"Já jsem Noem, maličká," odpověděl jsem jí stejně potichu, jako se mě ona zeptala. Navzdory chladu jsem se pousmál. "A zajistím, aby se ti nic nestalo, Avicii," mrkl jsem na ni. Nebyl jsem si jistý, nakolik je to splnitelný slib. Ale bylo mi jasné, že se o to každým svým svalem a každou buňkou pokusím.
Jak jsme postupovali, chlad se čím dál víc zhoršoval. Vtíral se dovnitř, štípal, pálil. Našel si svou cestu pod srst a bolel na holé kůži - skoro se zdálo, že se stahuje do úplného nitra, proudí kolem orgánů a obaluje je. Několikrát jsem musel zamrkat, jak mě zaštípaly oči. Kdo ví, jestli to byla skutečná zima, jestli mi skutečně mrznou, nebo jestli je to jen můj pocit. Ale přísahal bych, že to ostatní cítí stejně.
Když se na nás Wind otočil a řekl Avicii, aby se držela zpátky, vrhl jsem k ní poslední pokud o povzbudivý pohled, než jsem se zařadil po šedákově boku. Trochu jsem se oklepal.
Vzápětí mi ale s překvapením došlo, že cítím pach Kori a Lesuie. Byli tady? Oni se ostatně vydali do mlhy, viděl jsem to. Na Lesuiově pachu ale bylo něco strašlivě v nepořádku. Osten jeho bolesti mě dráždil ještě hluboko v čenichu.

Korietta
Portál se aktivoval a kostra buď propadla nebo taky ne. (To ví Reklan.)

Reklan:
Kostra propadla. "Dokonale!" Přiskočím radostně ke kostře, která se pomalu přestává klepat. Lesuie by to mělo do 5 minut přejít. "Teď k tomu vyhazování." Otočím se na Kori.
/Budeš v pořádku, hochu, už jen chvilka/ vyslal jsem ještě k Lesuiovi, aniž bych tušil jak moc je teď schopný vnímat. Bolest by každopádně měla každou chvíli začít pomalu ustupovat.

Lesui:
Najednou se nadechne. Konečně se mu podaří nadechnout a nasát ten opojný kyslík do plic. Zalapá po dechu a... zařve. Je to něco mezi křikem plným bolesti a projevu čisté zuřivosti. V očích se mu neznačí žádná známka pro pochopení. Pokud by se k němu někdo teď přiblížil, asi by ho pokousal, jak ho bolest přiměla vrátit se k jednoduché bestii, kterou ve své podstatě všichni vlci jsou. Ale bolest a chlad ustupoval. Konečně ustupoval.

Korietta
Nedůvěřivě pozorovala Reklana i kostru. Jo, vážně to byla magická kostra. No, pomyslela si, doufám, že ten jeho plán se netýká zničení smečky nebo tak něco. Pak přikývla. "Jestli mě zabiješ, budu tě strašit," varovala ho.  A v tu chvíli Lesui zařval. Příšerný výkřik agónie a nenávisti ke všemu živému, tak zuřivý, až jí přejel mráz po páteři. Otočila se na hnědého vlka a se starostí ho pozorovala. Nic neříkala. Nebylo co a Reklan by jí stejně nejspíš neodpověděl. Byla téměř připravená na to, že Lesui zemře. Nebyl by to první přítel, který zemřel před jejíma očima. Už byla zvyklá. Alespoň to si tvrdila.

Vypravěč:
Do úsvitu zbývá už necelá hodina.

Reklan:
"Bude v pořádku, i když si to nemyslí." Zopakuji znovu Kori, i když se na to neptá. Mezitím už sem jelením tryskem pádí druhá jelení patrola. "Víš, touhle části plánu si jsem ještě míň jistý, než tou první..." přiznám trošku nešťastně. "Ale... umím dělat bubliny." řeknu trochu zmateně a z hlíny se znenadání prorve podivná smradlavá blánovitá bublinka, která po chvíli odletí někam do mlhy.
/Vím, že teď zrovna je těžký mi věřit, kamaráde, ale čím klidnější budeš, tím dřív to přejde. Už se ti nic nestane, slibuji/ vysílám mezitím Lesuiovi, ale pochybuji, že se uklidní.

Thunder
Zatímco se ti dva bavili a hráli si na roztomilou rodinku, Thunder popoběhl a nechal je za sebou. Mohlo to působit jako, že je odmítá poslouchat v tom cukrování, ale spíš pocítil pachy před nimi a chtěl to škvrně ochránit, a čím jiným než svou velkou maličkostí. Wind měl nejspíš stejný názor a ještě na to štěně upozornil. '
Kori… Lesui… a křik, chlad co v plicích nepěkně zvízdal a mrazil všechno okolo. Trochu se napjal, když uslyšel ten řev, Kori? Lesui? Co se to děje? Někde vzadu v jeho hlavě se ozval malý nepřítel, strach… I velcí vlci mají strach, když je před nimi nebezpečí, kterému utrhnout hlavu nestačí.

Lesui:
Ryk se promění v tiché vrčení jak postupně bolest ustupuje. Trhaně se nadechne. Slyší v hlavě hlas, ale nejprve mu nedává pražádný smysl. Z nějakého důvodu, který jeho nynější stav nedovoluje plně pochopit, sebou při slově kamaráde trhne. Znovu se nadechne a jeho tělo zůstane v nehybné pozici ležet na zemi.

Korietta
Trochu ji uklidnilo, že Lesui přestal řvát a i když se nehýbal, zcela viditelně dýchal. Když viděla smradlavou bublinu, s odporem se zašklebila. "Do toho nevlezu."

Reklan:
"Není to tak jednoduchý... nedá se do toho vlézt. A... nedá se z toho vylézt ven. Je to žabí magie a přiznávám, moc tomu nerozumím." vysvětluji a přicházím blíž k Lesuivi. "Doteď jsem nevěřil, že bych je mohl využít, ale jestli umíš dělat ty portály... můžu udělat tu bublinu kolem tebe. To ještě zvládnu. A zvládnu tě jelenem katapultovat do vzduchu a pak tě stabilizovat v dostatečné výšce, určitě to bude příjemnější než bez bubliny. Ale je vzduchotěsná. Ten vzduch ti jen tak nedojde, jen to nemusí být příjemný a... já ještě nezjistil, jak je ničit. Zničí se sami. Po několika hodinách. Snažím se říct, že z tý bubliny se pak musíš dostat sama."
Mezitím nechám Lesuie obedtoupit třemi jeleny. Pokud by mu náhodou bylo cokoliv, co není psychické, byl jsem připravený to vyléčit.

Lesui:
Když spíše ucítí než uvidí jak se k němu někdo přiblížil, opět zavrčí. Ale na víc se nezmůže. Někdo mu řekl aby byl v klidu a jeho mysli se zdálo, že by to měl poslechnout. Zůstal tedy ležet na zemi a soustředil svoji pozornost na dýchání, které se stále zdálo trochu obtížné, jak měl všechny orgány uvnitř stáhlé z doteku strašlivého chladu kostry.

Korietta
Tenhle plán se jí vůbec nezamlouval. Ale co mohla dělat, než souhlasit. "Jak dlouho budu muset ten portál držet? A jak vysoko nad zemí to bude?" začala se ptát. "Pokud ta bublina bude dostatečně velká a budou mi zbývat síly, mělo by to jít." Otočila se na jeleny, co obestoupili Lesuie, ale očividně mu neubližovali. A očividně byli Reklanovy služebníci, tak je nechala být. I když chuť na ně měla, ne že ne.

Avicii
Noem, to si budu pamatovat. Pousmála se Avicii a otevřela tlamu, aby se zeptala druhého vlka na jeho jméno, ale přerušil ji táta. Táta a jeho teď-mě-budeš-poslouchat-nebo-tě-stáhnu-z-kůže hlas a Avicii neoporovala. Šla půl kroku za ním a snažila se skrz jeho nohy vidět vpřed.
Tělem jí procházel mráz, ano, ale nic se nepodobovalo strašlivému křiku, který se ozval z ... no odněkud. Díky mnohem silnějšímu sluchu Avicii měla pocit, že se jí řev snaží dostat do morku kostí a zevnitř se je snaží rozdrtit.
Zakopla a zaskočilo jí.
Co se muselo jenom dít, aby někdo ze sebe vydal tak hnusný zvuk. Než se vzpamatovala, tak byl táta a Noem o několik kroků dál, než Avicii a ona se je snažila doběhnout.
Něco, možná snad instinkt, jí říkal, ať jde pryč. Ať se pivotem otočí a běží daleko daleko pryč od té mlhy, od toho křiku, který jí stále zněl v hlavě, i když už dávno skončil. Polkla obsah žaludku, protože měla pocit, že tohle není ani první vrstva toho nejhorší, co prožije..

Reklan:
"No... já ti vlastně nevím." Přiznám tentokrát opravdu decentně poníženě. "Řekl bych ale, že to bude poměrně vysoko." Dodám. "Nicméně, bublinu zvládnu udělat fakt velkou, co se týče lepších zpráv." Dodám povzbudivě. Postranním zrakem přitom pozoruju Lesuie. Když vidím, že je klidnější, nechám jeleny si lehnout, kolem něj. /Přesně tak. Jen se z toho vylež. To nejhorší máš za sebou./ Zašeptám mu telepaticky, jakoby snad měl jinou možnost.

Wind Theif:
Když jsem je konečně uviděl, velice rychle jsem pochopil, co se stalo. Víceméně. "Oni se vyměnili?" Zeptám se Reklana kontrolně.
"Ne, jen spojili." vysvětlí Reklan, aniž by se kdokoliv z nás obtěžoval se zdravením, či vysvětlováním situace. Tahle odpověď mi v rámci mezí nastalé situace dokonale stačila. Než jsem přešel k věci vydal jsem se mezi jeleny, abych se podíval, jak na tom Lesui je. Ostatním jsem věnoval jen pramálo pozornosti. Vzhledem k tomu, že kostra se očividně spíš klidnila, než cokoliv jiného, byli jsme teď relativně v bezpečí. Jakože... ve srovnání se situacemi, které jsem měl v hlavě, než jsme sem došli.

Noem
"Argh," vydal jsem ze sebe, když jsme všichni uslyšeli řev a sklopil jsem uši bolestivě k hlavě. To byl Lesui? Pro bohy, to snad ne... rezonoval mi ten zvuk v hlavě. Doufal jsem, že je ten hnědák v pořádku, jakkoliv málo jsem ho měl v lásce, ten výkřik byl naprosto odporný a zůstával ve vlkovi ještě dlouho po tom, co odezněl.
Zatoužil jsem se okamžitě rozeběhnout směrem, odkud ten zvuk přišel, ale nejprve jsem se otočil na Avicii - všiml jsem si, že trochu zaostává. "V pořádku?" zeptal jsem se jí tiše ještě za chůze, sklonil jsem k ní čenich. Chtěl jsem se jí zeptat na víc, podpořit ji, ale to už se před námi vynořila Kori a... nějaký vlk, co se zdál být nehmotný? A skupina jelenů?
Bylo toho na mě trochu moc.
Wind Theif ale vypadal, že se situací nenechává rozhodit, normálně s tím podivným vlkem komunikoval. Já jen došel ke Kori a pokýval jí na pozdrav. Snažil jsem se pohledem vyjádřit, že je to všechno kruci šílené. "Kde je Lesui?" zeptal jsem se jí, ale to už mi pohled padnul na jeleny. Bylo snad možné, že byli semknutí kolem něj?

Thunder
Když si všiml obrysů dalších vlků, jednoho průsvitného, několika jelenů... Kori... Doprdele, o co tady sakra jde? V hrudi mu pomalu začalo výhružně bručet, tahle situace nebyla ani trochu přehledná a už vůbec mu nebyla příjemná, netušil vůbec co se kolem děje a zatnul drápy do štěrkového podloží pod ním, hlavu vrazil mezi ramena, připravený skočit po krku první věci co na něj vybafne. Wind očividně věděl co se děje, to byla jediná podstatná informace, která ho zastavila, aby se nevrhl jelenům po krkavici a nezastavil tohle celé úchylné představení. Jeleny snad neměl nikdo rád, kdo by měl rád něco co vás může nabodnout a nosit vás místo věnečku na hlavě. Zabodl pohled do průsvitného vlka, ale nechal mluvit Winda, nic neřekl, nejvíc se dozví když bude držet hubu.

Vypravěč:
Aby toho nebylo málo, nad celou skupinkou se pomalu začalo vynořovat slunce. Tentokrát to však nebyla jediná zářivá hvězda na obloze. Ačkoliv ta druhá zatím nebyla vidět. Načervenalá zář, která se chystala rozvinout přes celou oblohu však měla vlkům naznačit, kterou hvězdu dnes očekávat.

Avicii
Vlče se podívalo na Noema a stáhlo uši. Křečovitě kývla a než se naděla, byla zase sama. Vnímala srdeční ozvy všech a zaposlouchala se na i na obtížné dýchání hnědého vlka, u kterého stál její táta. Měla se Avicii přidat k němu? Měla jít za Noemem? Měla se jít .. seznámit? Říct jim, čau jsem Avicii a .. jsem dcera Wind Theifa a .. mluvím s bohy a slyším, jak vám všem tlučou srdce?
Vlče polkla nasucho a byť jí instinkt tlačil k rodiči, tak zůstala stát mimo všechny. Měla pocit oddělení, jakoby všichni byli v jedné dimenzi a ona byla.. mimo. Nikoho kromě svého otce neznala, Noem v téhle situaci úplně neplatil, znala vlastně jenom jeho jméno. Tiše, neslyšně zakňučela a poté, když sledovala zem si uvědomila, že nic už není tak bílé, jako bylo předtím, ale všechno začalo chytat jemně červený odstín.
Avicii se otočila k obloze a tělem jí opět projel mráz, uši přitisklé k hlavě.

Korietta
Připojili se další vlci. Několik z nich poznávala. Byla docela ráda, že v tom není sama a smečka... a očividně i hlídka se připojuje. Kývla na ně. Pak pohlédla na Reklana. "Dobře, jdu do toho. Nic jinýho mi asi nezbejvá... Jak poznám, že jsem dost vysoko?"

Lesui:
Když ucítí další přibližující se kroky ještě mu z tlamy unikne tlumené zavrčení, ale čísi slova ho utiší. Nevyřčená slova. Ah, to je Reklan, dojde mu, když mysl začne pomalu opět fungovat. Trvá jí to a zadrhává se. Lesui zamrká a olízne si čumák, jak se mu pomalu začíná vracet kde je a co se to děje. Stále cítí uvnitř sebe doteky nezměrného chladu a krutosti. Obává se, že když se příliš pohne nebo udělá cokoliv, bolest se navrátí. Spojili, uslyší Reklana někomu říkat. S trhaným nádechem konečně odtrkne pohled od kostry a spatří kolem sebe jeleny v podivné načervenalé záři. Kdyby měl nějakou sílu být překvapený, asi by se teď podivoval. Místo toho ale přelétne očima scénu, a ulpí svým pohledem na Reklanovi. Pohledem ve kterém se zračí pochyby, obvinění a nekonečný zmatek.

Moon
Vše dnes bylo opravdu divné ... víc než jen divné. Absolutně nechápala, co se stalo. Hned ráno, když se vzbudila měla obrovská opeřená křídla, která sice vypadala nádherně, ale byla lehce nepraktická. Nevěděla, proč ani, co se stalo, ale o to se nyní vůbec nestarala, chtěla dovádět jako obvykle, ale to nyní bylo lehce obtížnější, musela si holt zvykat, ale napadla jí jedna úžasná věc! Co si takhle zalétat? Tahle myšlenka v jí okamžitě nadchla, jenže se nejdříve několikrát omlátila než se zvedla aspoň o kousek výš ... bylo to velmi těžké. Stále padala až si všimla něčeho divného "Od kdy jsou červánky přes celou oblohu?" řekla si, tak sama pro sebe i když jí nikdo neměl šanci slyšet. Rozhodla se, že tomu nebude věnovat zas až takovou pozornost a bude pokračovat ve svých lehce nebezpečných pokusech. Po nějaké době se jí povedlo vždy odletět o kousíček dál a dál, sice po každé si trochu natloukla, ale zas to nevadilo. Po nějaké chvíli si uvědomila, že nemá sebemenší šajn, kde je ani kam jít! Zpanikařila, jak jen to šlo a běžela prvním směrem, který viděla ... byl to sice špatný směr, ale to nevadí ... po nějaké době běhu, kdy stále zakopávala a měla problémy s balancováním jí došlo, že je ztracená ... ale úplně ztracená. na chvíli si sedla a myslela si, že je tohle asi konec, že se nezorientuje! A i kdyby se jí jako zázrakem povedlo vyletět jen o kousíček nad zem, tak to by jí ani trošku nepomohlo. jak tak koukala na nebe uvědomila si, že ty brzké raní červánky, co velmi brzy ráno pozorovala jsou tu i teď ... to neznělo jako dobré znamení! Ihned věděla, že by se na to někoho měla zeptat, nebo, nebo aspoň někoho najít? Vstala a běžela dál ... volala do všech stran a na celou krajinu "Kde jste kdo!" byl to spíš naštvaný a zoufalý křik, než obyčejné vykřikování z legrace. Po dlouhé době běhu konečně ucítila nějakou skupinku vlků a vydala se za nimi. Doufala, že to bude někdo přátelský, kdo by jí mohl pomoci.

Reklan
"Musíš být přesně nad hvězdou.". Zašeptám jí do ouška a podívám se na oblohu. "Zatraceně." Zakleju sám pro sebe, načež se hrdě otočím k ostatním. "Jak můžete vidět" ukážu čumákem nad sebe, na oblohu, která se pořád víc červení. "Už to nastává. Pokud máme přežít, musíme se semknout co nejblíž k sobě. Tudíž musíme urychleně dostat zbytky údolí přímo sem. Nějaký dobrovolník na nahánění oveček? A apeluji na vás, není moc času." Pronese ke všem a  rychle přiskočí k Avicii. "Slyšel jsem o tvých modlitbách. Jak si stojíme? Můžu počítat s něčí pomocí?"

Wind Theif
Žasnu nad načasováním rudé hvězdy. Pravda, zítra by to bylo příjemnější, ale měli jsme neskutečný štěstí, že to přišlo až ve chvíli, kdy jsme jevili alespoň náznak připravenosti. Reklan měl ohledně nahánění sice pravdu, ale každý věděl, že to rozhodně není práce pro mě. Nechal jsem ho domluvit a trpělivě počkal, až si vyřeší situaci s ostatními.

Noem
Nestíhal jsem ani příliš vnímat, kolik se toho kolem mě dělo. Uvědomil jsem si, že vlk mezi jeleny je jistojistě Lesui, ale tam moje jistoty končily. Co s ním bylo, proč kolem něj byli jeleni, proč je ten průsvitný vlk - o kterém jsem usoudil, že je nejspíš Reklan - takový jaký je, proč se Kori chystala do jakési odporné bubliny, to mi všechno zůstávalo záhadou a zcela upřímně jsem čím dál víc ztrácel energii se pokoušet v situaci zorientovat.
Chtěl jsem se otočit k Avicii a být oporou alespoň jí, když už jsem byl beztak nechápavý a k ničemu, ale všiml jsem si, jak hledí na oblohu. Následoval jsem její pohled a kdesi hluboko uvnitř mnou projel osten strachu i úžasu. Obloha začínala rudnout - a nebylo to tím, že by nastával úsvit. Ale proto, že doslova nastával Úsvit.
Nejistě jsem sklopil oči a polkl. Otočil jsem se k Reklanovi, který potvrdil to, co nám nejspíš všem bylo jasné.
"Dostat zbytky údolí přímo sem?" zopakoval jsem po něm. "To můžu udělat!" zvolal jsem k němu stejně tak, jako k ostatním. "Cítím elektřinu v tělech, možná bych s pomocí toho dokázal najít co nejvíc vlků," přemýšlel jsem nahlas. Nehodlal jsem ztrácet čas tím, že bych se ptal proč je vlastně mám shánět, nebo že bych snad řešil, jestli je vhodné, abych šel zrovna já.
Otočil jsem se směrem, kterým jsem tušil vlčí tábor. "Přivedu je!" zvolal jsem znovu. Už jsem se chtěl rozeběhnout, když mě do čenichu praštil známý pach. "A podle všeho se blíží Moon, postarejte se o ni!" Ale nestačil jsem ani zaregistrovat, že se Moon navzdory všem předpokladům blíží z oblohy.
V běhu jsem zvedl čenich k obloze a vydal táhlé, dlouhé vytí. Přijďte! křičel jsem pro všechny, kdo mě mohli slyšet. Pro lásku všech bohů, přijďte k Údolí šera!

Thunder
Všechno v něm na okamžik zmrzlo, jako kdyby dostal tupou ránu do hlavy. Co to ten průhledný vlk řekl. Cože... to nemůže... rozezvučelo se mu pískání v uších na okamžik, který sice trval setiny sekundy, ale přišel mu jako roky. Nad nimi se rozlévala rudá... Úsvit, Kahalieho úsvit.
Noem mluvil... soustřeď se, teď nemáš vůbec čas na nějaké sentimentální a přizdisráčský strachy! Teď jde všem o prdel a je to tvoje zodpovědnost. Podíval se na Noema a musel pokývnout. Tohle udělají! Teď hned. Moon je tady, Lesui, Wind Thief a jeho štěně. Korietta. To je pořád ale děsivě málo. "Noeme!" Křiknu na černobílého vlka po svém boku. "Ty Smečku, já Hlídku a bratra. Musíme se rozdělit, Smečkařů je sice víc, ale Hlídkaři budou rozprostření po horách." Zavelel okamžitě a prudce se nadechl se zavrčením a pohlédl na nebe. "Na tebe sem čekal ty zkurvená hvězdo. S Wildem si to s tebou vyřídíme." Dost sentimentálních sraček ty pitomče. Běž! Zapřel se předními tlapami do štěrku a rozběhl se okamžitě zpátky odkud původně přišli. Erik a pak Wild. Erik... a pak Wild. Nechtěl si mezi nimi vybírat, ale cestou pro Wilda najde Erika a pošle ho sem.

Avicii
Avicii pískla, když se průhledný vlk objevil vedle ní. Polkla, ”Um, ano,” kývla, ”Telesphoros slíbil, že pomůže.” řekla jistěji.
Vlče se váhavě rozhlíželo po vlcích. Měla zůstat tu, kde byl táta nebo nahnat s Noemem zbytek vlků - nebo teda smečkařů? Měla tu zůstat, být akorát překážkou, nebo se přidat k Noemovi a být nápomocná? Stejně jako Noem cítil energii z vlků, ona slyšela jejich srdce. Jejich dechy a proudění krve po těle. Ale.. co když by se mezitím něco tátovi stalo a ona tu pro něj nebyla? Co když by měl pocit opuštění? Avicii ho nechtěla opustit. Několikrát polkla, aby se jí obsah žaludku vrátil do žaludku. Druhý vlk, jehož jméno stále neznala měl pravdu, smečkařů je mnohem více a.. ”Já slyším srdce živých tvorů!” vykřikla.
Musela nějak pomoct, musela udělat něco, aby pomohla. Přiskočila k Windovi, zabořila mu čumák na dvě sekundy do kožichu a nasála jeho sladký pach domova, přičemž zamumlala tiché, ”Tati.” a byla pryč.
Malé vlče se rychle otočilo a velkými skoky se snažilo udělat co nejmenší rozestup mezi ní a Noemem, ”Noeme počkej!” zakřičela. Věděla, že čekat úplně nemohou a že se nemusela opakovat s její výjimečnou schopností, ale vlče mělo potřebu prostě... něco říct.
Snažila se s větším a starším vlkem držet co nejlépe krok. Nebo v tomhle případě trysk.
Hlavou jí projelo, kde asi je její mazlíček, protože on by si určitě na celou situaci stěžoval, ale malý modrý tvoreček nebyl nikdo kolem ní. Neslyšela jeho tlukot srdce, zůstal s Windem.

Korietta
Zamrkala nad tou náhlou blízkostí Reklana. Když se oddálil, oddechla si. Nebyla ráda, když se k ní cizí vlci přibližovali tak blízko a nehmotnost na tom moc neměnila. "Fajn, takže kostru hodit do rudý hvězdy? Dostaň mě tam a provedeno. Furt platí, že jestli tu chcípnu, přijdu tě strašit. Poseru ti ty tvý nehmotný záda. Takže doufej, že nechcípnu," věnovala mu odhodlaný pohled.
Tušila, že výzva oběhnout údolí nebyla pro ní. Sice by to bylo rychlé, s teleportem, ale nesměla se vysilovat. Očividně na ní stála důležitá část plánu. Bylo nežádoucí, aby svolala vlky a pak selhala a odkázala je k záhubě.

Lesui:
Snad to bylo naléhavostí okolních hlasů, snad tím, že ho Reklan kompletně vyignoroval, ale do Lesuiho mysli se znovu vlilo něco málo příčetnosti. Opět zamrkal, když si povšiml rudého světla odrážejícího se od jelenů kolem něho. Téměř vyskočil na všechny čtyři a zapomněl na svojí obavu z navrácení chladného tyrana, když jeho pohled ulpěl na rudnoucí obloze. Měl toho na mysli hodně. Ale neměl teď čas propalovat Reklanova nehmotná záda. Kahallie přicházel. Podíval se za vzdalujícím Noemem a Thunderem. Smečka byla v ohrožení. Jeho domov. Jeho přísaha. Udělal krok směrem z kruhu jelenů, ale téměř sebou opět praštil o zem, jak se mu třásla tlapa z prodělané bolesti. Teď ne, nesmím být slabý. Nesmím. Musím. Něco. Něco!

Moon
Byla zmatená víc než normálně. Nebe bylo stále červené, což ale teď jí ani zas, tak moc nezajímalo ... nevěděla za kterým pachem běžet dřív. Šla pomalejším během sledovala vše okolo ... tahle krajina se jí nelíbila. Dle čichu usuzovala, že se stále k nějakým vlkům blíží. Po chvilce se dostala k nějaké skupince vlků. "Ehm ... dobrý den" řekla nejistým hlasem, přičemž se držela stranou ... "Nevíte kde to jsme?" zeptala se a stále se nepřiblížila ani o krok ... sice tam viděla pár známých vlků, ale myslela si, že to bude jen halucicnace. "A .. proč je nebe rudý a ÁÁ" nakonci vykřikla, když uviděla nějakou kostru ... bála se, že patřila někomu koho právě ohlodali. Lekla se, tak že kdyby jí místo pírek zůstala všechna srst, zježila by se, ale nyní aniž by si to uvědomila strachem roztáhla křídla a doufala, že nikoho nepraštila "Uh máte tu koukám pana kostíka ... tak ... ehm" začala se ošívat a už ani nechtěla věřit, že to byl dobrý nápad ... přeci jen možná tohle nemusí být zrovna bezpečná sranda.

Reklan
Protočí očima, když zjistí, že Kori nerozumí konceptu šeptání. Na druhou stranu, pokud všechno, co se stalo ještě v někom nevzbudilo paniku, nebylo moc pravděpodobné, že by to vůbec něco dokázalo.
"Zamítá se." Přiskočí následně k Lesuiovi, když spatří, že se snad pokouší vstávat. " Tvůj úděl v boji s Kahalliem je prozatím u konce. Nemáš sílu na nějakou dalekou cestu, nedělej si naděje. Lehni si a zkus odpočívat. Ač se to jeví zvláštní, bezpečnější místo teď nenajdeš." vysvětlím mu, a než stihnu prejitt k výhrůžkám, přiskočím i k zmatené vlčici. "To samý platí pro tebe, sklop ty křídla. Nikdo už nikam odcházet nebude."

Wind Theif
Zmateně jsem se podíval za Avicii, soucitně jsem si prohlédl vysláblého Lesuie a pomalinku došel k naštvaně působícímu samozvanci. "Kolik jim dáme času?" Zeptal jsem se věčně.

Korietta
Doufala, že Arwen a Summer se sem v pořádku dostanou a stejně tak i zbytek smečky. Vykulila oči, když viděla Moon s velikými modrými křídly. Kdy se tohle stalo? A... jak?

Asseke
Mal som pravdu. Vzduchom to netrvalo dlho a už sme boli na dohľad toho prekliatého večne zahmleného údolia. Zachytil som niekoľko pachov. Opatrne som nás dostal na zem vedľa nich. ,,Toto bolo asi moje najhladšie pristátie v živote. "

Lesui:
Přes slabost v tlapách se mu podaří o krok ustoupit, když se k němu Reklan přiblíží. Nedůvěřivě na něho pohlédne. Poté se podívá za odebíhajícíma vlkama, který už nejsou ani vidět. (Také na okřídlenou Moon a přistávajícího Assekeho, ale to si říká, že má asi halušky.) Musí proti své vůli uznat, že má pravdu. Nemá síly. "Netušim cos mi to provedl," začne pevněji, než se doopravdy cítí, "ale jestli je tu něco čím můžu pomoct smecce... něco co ještě můžu... Nemůžu tu jen dřepět." Zadýchaně dokončí, jak se mu stále špatně dýchá.

Moon
Ten zvláštní vlk mluvil očividně ke všem. Ona z toho byla jen zmatená a vůbec nevěděla, co se bude dít. Jen, tak nechápavě seděla a pohledem těkala ze strany na stranu. Poslechla ho pro jistotu a složila svá křídla, jelikož nechtěla si nikoho dalšího rozhněvat. Všimla si, že je tu i Kori "Hej .. Kori, co se tu děje?" snažila se šeptat, ale potřebovala znát, oč zde kráčí. Něco nekalého? Něco, co nás všechny ohrozí? Bylo tolik otázek a žádné odpovědi. Jestli je to něco vážného chtěla aspoň trochu pomoci a ne dělat jen křen, co vše odkýve, ale bála se vůbec jen trošku pípnout. Pak si všimla, že přicházejí další, že by sraz? Pak když však viděla, kdo přišel, tak chtěla zdrhnout - Assjxie (ano ona stále neví jak to jméno je správně) a nějaká vlčice, kterou nikdy neviděla. Měla, co dělat, aby znova nevykřikla, ale aspoň couvla dozadu a trochu jen pootevřela ze strachu křídla ... tohle bylo podezřelé.

Reklan:
"Těžko říct. Moc ale ne." neskrývám před Windem nejistotu. Otočí se zpátky k Lesuiovi, když si všimne, že na něj mluví. "Udělal jsi víc, než dost, to tě ujišťuji. I když jaksi... nedobrovolně." dodá zostuděně naprosto ignorujíc Windulův tázavý pohled. "Krom toho se z toho dostaneš, teď jen lež, na obviňování bude spoustu času později. Pokud to přežijem."

Wind Theif:
Zmateně si prohlížím všechny příchozí a nervózně čekám, až se vrátí Avicii. Už jsem to chtěl mít za sebou.

Summer
Ještě než vyběhla z tábora se k ní přidala Nierra. Summer se celou cestu se snažila uklidňovat vlčata. Přibližovali se k Údolí šera, sotva vešla mezi stromy, pociťovala šedivá vlčice těžkou atmosféru. Zpomalila a přitáhla k sobě vlčata blíž. Snažila se být statečná, už jen kvůli vlčatům, ale bála se. Ve chvíli, kdy ucítila několik známých pachů, se jí tlukot srdce začal uklidňovat. "Jsme skoro tam," řekla nejklidnějším hlasem, který dokázala vypustit. Vlčata byla očividně vyděšená, ale dost v šoku na to, aby jí následovaly. Konečně byli dost blízko ostatním a obrysy přítomných se začaly vykreslovat jasněji. Vlkům pokynula na pozdrav. Teprve teď se zastavila a začala vlčatům vysvětlovat, že nesmí utíkat a musí být s ní. Přitom doufala, že je Kieran už dost daleko, aby ho Kahallieho příchod neovlivnil. Všimla si kostry, která jí dost děsila už na první pohled, ale musela se věnovat Lilith a Gustavovi. Bylo dost nežádoucí, aby dělali problémy; což se už spíš dalo očekávat od Gustava.

Korietta
Promluvila na ni Moon. "Kahallie přichází. Postě jen... buď tady, drž se ostatních vlků a nech to na těch, co vědi co maj dělat, jo? Všechno dobře dopadne," pokusila se jí uklidnit.
Když zahlédla Summer s vlčaty a Nierru, vřele se na ně usmála a kývla. Byla ráda, že to zvládli.

Lesui:
Nelíbí se mu to. Vůbec se mu to nelíbí. Skousne tesáky k sobě, ale nakonec je s výdechem opět povolí. Taky protože ho i jen to stojí velké úsilí. Posadí se. "Přežijeme a pak mi to pořádně vysvětlíš," oznámí Reklanovi. Nadechne se co může a zkusí trochu hlasitěji aby ho vlci slyšeli. "Pojďte trochu k sobě vlci... Moon, Miri. Jděte... K Summer." Trhaně mezitím dýchá. "Hlídejte... vlčata. Asseke... koukej jestli někdo... nejde." Snaží se neohrabaně organizovat vzniklý zmatek.

Moon
Snažila se nějak pochopit současnou situaci ... i když jí Kori, tak nějak nastínila, co se děje, ona to stále moc nechápala. Kaha věc je snad jen pohádka na strašení malých vlčat ne? pomyslela si sama pro sebe. Věděla, že to nemůže říct nahlas, jelikož všichni vypadali, že se toho neexistujícího 'ďábla' opravdu bojí. Jen vše odkývala a nakonec si všimla zmrzačeného Lesuie ... opravdu se lekla, co se tu stalo. Je to snad past? Lesui naštěstí promluvil, což jí trochu uklidnilo a bez řečí ho poslechla, šla si sednout k Summer a k té neznámé vlčici, kterou Lesui oslavoval Miri.

Reklan
Kývl na Lesuie a otočil se ke zbytku skupiny. "Dobře, zanedlouho to začne. Každej kdo se umí prát, se připraví na boj, Kahallie nechodí sám - ale ani s velkou přesilou, kterou dozajista má. Co jsem slyšel, posílá svou armádu po skupinách. Což nám dává šanci. Zbytek hlídejte vlčata a nemocné." Začne stručně vysvětlovat. /tu kostru nepremisťuj, dokud ti neřeknu. Ani se nevysiluj, dokud nepřijde tvůj čas./ Řeknu Kori telepaticky a přesunu se k Windovi. Pořád jsem čekal, jestli se objeví Telesphoros, ale zatím to nic nenaznačovalo. "Měli by jsme začít." řekne pak Windovi.

Wind Theif:
"Nezačnu, dokud se nevrátí Av." odvětím pevně. Věděl jsem, kolik jsme s každou minutou riskovali. Ale pokud byla šance, že tu Av bude ve větším bezpečí, nehodlal jsem jí vystavovat většímu nebezpečí. Ani za cenu všech ostatních.

Blade
Blade neměla ve zvyku vstávat v tuhle dobu. Po odpočinku. Ale probudilo ji vytí, které oznamovalo jediné. Něco se děje a má jít k údolí šera. Rychle vyskočila z pod svého úkrytu a snažila se nešlapat na zřejmě poškozenou tlapku. Už to měla příliš dlouho a chtěla si zajít za Nierrou, ale teď nebyl čas. Urychleně vzala do tlamy kraličí kůži, ve které bylo pár kousků masa. Určitě se hodí. Všimla si v tom ještě něčeho třpytivého. Nejspíš kamínky od Korrietty. Čapla svojí kůži plnou věcí a rozklusala se po třech dopředu. Ale po cestě se jí do zorného poledstal velice zmatený vlk. Nasála jeho pach. Tulák. Ale znala jej! "Creepy!" vypískla přes kůži. Tohle byl její první kamarád ještě na území vyhnanců. Creepy se na ní zahleděl, ale jeho výraz dostal jiskřičku. Poznal ji. Ale nebyl čas na to, aby se jí na něco ptal. Drcla do něj bokem a pohodila hlavou. Creepy to rychle pohodil a vydal se za Blade. Neušlo mu pár otázek ohledně toho, co se děje a co má s tlapkou. Blade to ignorovala do tý chvíle, než se jí před zraky neobjevila první postava. Lesui. Vyštěkla přes kůži a zavrtěla ocasem. Potřebovala na sebe upozornit. A taky začala chodit po poškozené tlapce jakoby se nic nedělo. Nebylo třeba přidělávat starosti.

Creepy
Byl zmatený, velice. Ačkoli pak potkal Blade. Chivluk ani netušil kdo to je, ale ulevilo se mu. Byla to jeho kamarádka, která ho chtěla dostat do smečky. Ale očividně nebyl čas a tak se vydal poslušně za ní. Jen kdyžp o nějaké době uviděl její smečku, kapku se zalekl a zpomalil. No super.

Arwen
Přiběhl k Údolí šera. Kývl na Reklana i na všechny přítomné a snažil se zjistit, jestli tu jsou všichni. Přišel i Kiban, takže už zbýval jen Noem a Dolorian. Ten počet mu nějak neseděl, ale neměl čas nad tím přemýšlet. Vážně doufal, že to zvládnou. Sedl si k Summer a otřel se jí čumákem o tvář. Byl rád, že to i s vlčaty zvládla. Zaslechl akorát části řeči, ale vnímal něco o armádě. Boj. Napjal se a připravil se na to.
*"Cokoliv se semele, držte se vzadu. Jestli se budete plést do boje, vyprášim vám kožichy tak, že do konce života budete nahatý," zašeptal Arwen k vlčatům varovně. Že ten život by nemusel být vůbec dlouhý, raději nezmiňoval.
Pak se propletl mezi pár vlky a stoupl si vedle Winda. "Zdravím. Potkal jsem tvoji dceru. Prý se brzy vrátí a mám ti vyřídit... něco o tom, že si nemáš hrát na hrdinu, doprdele a myslím, že říkala i kurva..." zamyslel se. "Ano, určitě říkala 'kurva'."**

Korietta
Další vlci přicházeli. Mezi nimi i Arwen. Blade. A další. Oddechla si, že zvládli najít tolik vlků. A pravděpodobně přijdou i další. Seděla a čekala. Její role byla daná. Bylo to omezující, nemoct se pustit do boje, ale na druhou stranu... lepší než odkázat všechny k záhubě. Pokud byla jediná, kdo tohle mohl udělat, pak budiž

Asseke
Rozhliadal som sa po okolí. ,,Pekný bordel. " zamrmlal som pokojne. Zmienka o armáde ma zaujala, viac ma ale prekvapilo Windové chovanie. Jeho ľahostajnosť doprevádzaná vulgarizmami bola fuč. Kto je Av?  S touto myšlienkou som sa obrátil náhodným smerom, odkiaľ som očakával zázračné objavenie oatatných spolu s tou alebo tým Av. Zhlboka som sa nadychoval a vydychoval. Blížilo sa peklo a ja som sa chystal do neho zapojiť.

Noem
"Avicii," vydechl jsem vyčerpaně, když jsem cítil, že mi sjela ze zad. Bránil jsem se proti poryvům větru ze všech stran. Malé vlče se mi schovalo pod břicho a já byl rád, že ji můžu alespoň trochu ochraňovat proti vichřici kolem. Ale bylo mi jasné, že to nevydržím příliš dlouho.
A co hůř, bylo mi jasné, že Dolorian zůstal někde vzadu.
"Avicii, teď mě poslouchej, křikl jsem přes vítr a sklonil k ní hlavu tak, abych na ni viděl i pod svým břichem. "Potřebuju, abys tátovi řekla, ať na nás počká. Já se musím vrátit pro Doloriana." Jestli chtěla jakkoliv protestovat, nebo o tom přemýšlet, nehodlal jsem jí dát možnost. Byla menší než já. A já dal své slovo.
Vyklonil jsem se proti větru a podařilo se mi ji více či méně s jemnou pomocí tesáků a tlap vzít a částečně popostrčit, částečně vyhodit dopředu mimo tunel - tak, aby se ocitla u skupinky vlků u Údolí šera a mimo dosah neutichajícího větru. Snažil jsem se jí neublížit ještě víc, než už mohla být zraněná, chtěl jsem jen, aby se dostala do většího bezpečí.
Měl jsem pocit, že mi vichřice urve uši a veškerou srst, zoufale jsem před ní zavíral oči a tisknul zuby. Doloriane! křičel jsem v duchu, když jsem se otáčel zpátky a vracel jsem se tam, kde jsem tušil siluetu černého vlka.
Doufal jsem, že to prostě skončí. Ať už jakkoliv. Že ten vítr utichne, že v něm zemřeme, nebo že pro nás někdo přijde a pomůže nám. Aby to skončilo, ať už jakkoliv - pro nás dva společně.

Rian:
Krok za krokem jsem se posouval dopředu a někdy o pár kroků zpět nebo do strany. Střed větrného víru byl za mnou. Lomoz větru pozbyl své hrůznosti. Nebál jsem se.
Samozřejmě, že lžu. Bál jsem se o sebe, o Noema a o vlčátko, které jsem nikdy předtím neviděl. Ničemu jsem nerozuměl. Jenom strachu. Nenáviděl jsem obrazy naděje před sebou, nechtěl jsem jim uvěřit.
Díval jsem se pod nohy, abych se vyhnul klopýtnutí. Věděl jsem až příliš dobře, že znova bych se už dokázat postavit nemusel.
Ale které kroky mě posouvají směrem k Noemovi? Ty rádoby rozhodné vpřed, nebo ty vzácnější vynucené dozadu?
Vítr slábnul a děs v mých myšlenkách sílil. Představa, že nikdy neucítím jeho pach, nikdy neuslyším jeho hlas, nikdy nepohlédnu do jeho hlubokých zářivých očí a nikdy nezanořím čenich do jeho hřejivé husté srsti mě přinutila zamrkat. Ještě pořád to nemusím přežít, chytal jsem se posledního stébla. Vztyčil jsem hlavu.
Byl několik desítek metrů přede mnou, navzdory rozlmžené vizi jsem ho viděl až bolestně ostře a skutečně.
Paví pera na jeho hřbetu se  stále ještě třásla v směšně ochraňujících poryvech vzduchu.
Provinile jsem si vzpomněl na to mládě a píchlo mě u srdce. Na takovou dálku jsem nedokázal nic vyčíst z jeho mimiky. Kde je to vlčátko? pomyslel jsem si zoufale a s parodií naděje, kterou mi Noem svým přežitím poskytl, jsem se naposledy otočil směrem k větrnému tunelu.

Avicii
Než Avicii dokázala nějak protestovat, vyhodil jí Noem do vzduchu a vem z celého větrného tunelu. Avicii si dopad dokázala částečně vypočítat, takže při dopadu se jí sice bolestně propadly zadní končetiny a páteří a žebry projela ostrá bolest podobující se šípu, který její kosti prorazil a vlče vyčerpaně lehlo. Sledovala několik desítek sekund nehybně směr, kam se vrátil Noem pro Doloriana. Já tě varuju, Noeme. Jestli se nevrátíš, tak tě osobně přivedu zpět do Xikuratu a ty pérka ti narvu tam, kam je nechceš, kurva.
Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Chyba. Další ostrá bolest projela jejím bokem. Vysrat se na to můžu!
Z myšlenek jí vytáhlo několik srdečních ozvěn. Pootevřela oči a před ní stál Tim, který nejistě pískal. V hlavě Avicii se ozval hlas Noema. Táta. Musela je pozastavit. Malé vlče se zelenými známky mělo zastavit boha, který se je všechny snaží zabít. Ale je to kvůli Noemovi! Její rodina! Musela to udělat. Vlče se zvedlo, zavrčelo tiše samo na sebe a naposledy se podívalo do větru. Vraťte se, Noeme a Doloriane!
Otočila se ke skupině vlků a svůj pohled zabořila do Winda, ”Tati.”

Lesui:
Poněkud se mu uleví, když uvidí přicházet Arwena. Alfa byl tady a vezme si vlky na starost. Určitě. Chtěl by se postavit a nějak pomoct, ale síly má opravdu maličko. A proto se cítí ještě více bezmocný, když se tam objeví to tornádo.

Erik:
Většinu cesty běželi. Někteří vlci si vyměňovali starost o ohořelého Kaydara. Někteří méně ochotně jak jiní. Ale k velkému překvapení Erika se k údolí dostali všichni až na jednoho. Thunder se od nich oddělil už před nějakou dobou. Erik tušil, co za starost ho k tomu přiměla a ačkoliv z toho nebyl nadšený, nijak mu nebránil. Přiběhli ze svého směru k mlžné bariéře a chvilku si nevěděl rady kudy. Ale když v dálce spatřil podivné otočené tornádo, začal si být docela jistý. Popohnal skupinku kolem mlhy a skutečně během několika okamžiků mohl spatřit skupinu velice různorodých vlků kolem děsivé kostry. Už o ní slyšel, ale nečekal, že ze všech vlků i jemu zamrazí při pohledu na ní. A při každém dalším kroku, který k ní musí učinit. To šeptání, zalaská mu v hlavě hlas. Polkne hromadící se sliny aby na sobě nedal nic znát. Dostává stejnou měrou neodolatelnou chuť od té kostry utéct jako jít jí olizovat. Zblízka. Celou. Musí to být tak... Potřepe hlavou a poklusem dovede svojí skupinu blíž. "Vzali jsme každého, koho jsme po cestě z hor našli," vysvětlí někam do davu, protože nemá sebemenší tušení, kdo to tu má pod kontrolou či zda tu nějaká kontrola vůbec je. "Thunder se... za chvíli tu bude." V normální situaci by mu takové množství vlků dělalo asi problém, ale teď měl spíš co dělat aby se nešel blíže seznámit s kostrou. Lákala ho. Každou chvíli uloupila jeho pohled a on se od ní odtrhával jen s prazvláštním pocitem sebezapření. Podívá se teda místo toho na zvláštní větrný tunel. "Je tu někdo zraněný?" zeptá se nakonec předpokládající, že během tohoto dlouhého dne budou jeho schopnosti rozhodně potřeba.

Reklan:
Když spatřím tornádo, pochopím, že začínáme. "Pokud někdo dokáže zmírnit ten vítr, teď je váš čas."  Zavelím ke všem a  mezitím začnu na zem vyplavovat spodní vodu, že které pomalu začínám vytvářet ledovou bariéru. Velice pomalu. /Telesphoros by teď vůbec nebyl od věci/ mezitím, co se v širokém kruhu kolem nás kroutí a zamrzá voda, pomalu začne tvořit obrovskou smradlavou nechutně blánovitou bublinu kolem Kori. Netuší jak dlouho tam vlčice bude, ale pro jistotu se postará o to, aby jí vzduch bez problému vydržel něco přes tři hodiny. Ohledně výdrže v tom příšerném smradu si tak jistý nebyl. Alespoň blánovité stěny příjemně vlažně hřáli do tlapiček. Pokud se chtěl někdo přidat do "bezpečného kruhu", moc času už mu nezbývalo. A krom tornáda se sem pomalu šourali tři pajdající rudooký vlci. Netušil jsem, co si o nich myslet, s Kahalliem jsem dnes bojoval poprvé, ale i přes jejich směšný vzhled jsem nečekal nic příjemného.

Wind Theif:
Už jsem se chystal seřvat Arwena, že vážně nechal Avicii jít dál a nevrátit se s ním. Ještě než se ale stihl dostatečně naštvat na Arwena, stihli ho víc pobouřit slova jeho dcery. "A to říká zrovna vona, kurva? Jestli jí něco zkřiví chloupek, stáhnu tě z kůže, hned po ní" zavrčím nevrle, ale to je tak vše, co teď můžu dělat. K mému štěstí - pokud se to tak dalo nazývat, netrvalo dlouho, než jsme se znovu shledali. Reverzní tornádo jsem nekomentoval. Ani v mysli. Ani smradlavý bubliny. Nevšímal jsem si ničeho jiného, než zubožené dceri, ke které jsem přiskočil okamžitě, jak jsem jí zahlédl a podstatně méně citlivým způsobem, než to dřív dělal Noem, jsem jí dotáhl do středu velkého kruhu mezi vlčata, Lesuie, jeleny a bůhví co ještě. "Nemám čas se ptát, co se dělo, ale ať už to bylo cokoliv, stačilo to. Zůstaň tady, Av. Ne protože by jsi byla slabá, ale protože jsi zraněná." Vysvětluji rychle ve snaze zabránit její rebélii. Pro jistotu ale ještě kývnu na Reklana, který kolem vlčat, Avicii, Lesiue a tak vůbec shromáždil větší část druhé patroli - tedy sedm jelenů s jasnými instrukcemi. Zbylí dva se vydali bok po boku se starým šedákem ven ze zamrzajícího ochranného kruhu.

Summer
Vítr. Vydechla všechen zadržovaný vzduch. Celou situaci doteď sledovala napjatě, snažila se neděsit vlčata a nenechat je o samotě, ale teď věděla, že je její síla potřeba. Postrčila Gustava s Lilith k Nierře a rychle vystartovala vstříc tornádu. Vítr ji sunul zpět, ale držela se. Prudce vydechovala, koncentrovala všechnu sílu ze všech let, kdy cvičila svou magii. Teprve teď se jí to vyplatilo. Skousla zuby a představovala si, jak se vzduch uklidňuje, nutila ho otočit směr. Nechtíc aktivovala i svou magii ledu a vzduch tak na moment nabral neuvěřitelně nízkou teplotu, než se jí to podařilo srovnat.

Luke
"Já ho chápu, je tulák po mámě," utrousil k Vegovi  a neustával na běhu. Představil si černého vlka a usoudil, že ho nejspíš neviděl. "Nemám tušení, ale snad ho brzo poznám." Přišlo mu, že vítr a vzduch se mění, atmosféra nabírala na hustotě a stromy mu připadaly najednou temnější. Měli to štěstí, že se tornádu vyhnuli, i když vichr na ně přeci trochu dosáhl. Po chvíli běhu se v dáli začaly rýsovat obrysy vlků.

Vega
Vykulil oči, když uviděl to šílené tornádo. "Kámo, co to kurva-" vypadlo mu z tlamy.
Ale to byla jen jedna z věcí, které vnímal. Před nima bylo shromáždění vlků. Pár jich nepoznával. Ohlédl se na Luka, který mu nemohl stačit, když Vega natáhl nohy, a jen s velkým sebeovládáním na něj počkal.
Šklebil se jako blázen. "Kámo! Zvládli jsme to! My jsme to kurva zvládli!" zavýsknul nadšeně. Nadšeně do něj drcnul. Vzhledem k situaci se takové veselí možná nehodilo, ale do háje, bylo mu to jedno.
"Můňo!" vytřeštil oči znovu, když mu došlo, že to okřídlené stvoření zná. Přiřítil se k ní. "Můňo, sakra, kde jsi kurňa vzala takový křídla? Tyvole, vypadaj fakt dobře! Jsou úplně mega elegantní, svůdný! Víš o tom, že v tomhle červenu jseš vlastně fialová?" povykoval vesele. 

Blade
Ohlížela se na Creepyho, divila se čemu se Moonie tak diví a nakonec dokulhala k Erikovi a řekla: "Šlo by něco udělat s touhle tlapkou?

Creepy
Byl sakra hodně zmatený a bál se, ale strach vystřídala starost. "Kde je Kaydar?" zatajil dech a začal se rychle rozhlížet kolem.

Arwen
"Je s Noemem, nic se jí nestane," řekl Wind Theifovi. Noem, ať už se jeho touhy po vůdcovství bál jakkoliv moc, byl silný vlk a svěřit mu do tlap vlče se nebál. Tedy, své asi jo. Ale z jiných důvodů, než že by se bál, že by ono vlče neubránil. A brzy z podivného větrného válce, co se blížil k Údolí šera, vypadla Avicii. Tím to bral za vyřešené.
Všiml si, že je tu Kaydar, ale vypadal divně. Skelnýma očima kamsi čučel a tak si ho moc nevšímal. Propletl se zpět ke svým vlčatům, Nieřře a Moon. "Nierro, Budeš hlídat vlčata a raněné," rozhodl. "Moon, drž se tu s Nierrou. Pro dnešek zákaz přibližování neplatí, je to výjimečná situace. Drž se tady." Mezitím, co mluvil se skupinou těch, co zůstanou na místě, Summer šla uklidňovat vítr. Přidal se Luke a vysoký vlk z hlídky. Luke! Snow! vzpomněl si náhle, co mu na počtech nesedělo. Teď už na nikoho nezapomněl. Jakmile se k Moon přimotal dlouhán, nechal je být. Z tornáda, jak to vypadalo, nezbylo nic moc. Jen dvě postavy... Noem a Dolorian. Oddechl si. Teď už byli opravdu celá smečka.
Zvýšil hlas. "Všichni slabí, zranění a vlčata budou tady, ve středu. Ostatní, každý, kdo je bojeschopný, bude bránit. Vším, co jde. Magií, zuby, drápy. Jde o naše přátele, naše rodiny a naše území." Vyhledal Lesuie. Všiml si, že vypadá špatně. Byl rád za jeleny, co kroužek s nebojujícími obestoupili. "Lesui," zkontroloval ho pohledem. "Dávám ti na starost skupinku nebojujících. Nikdo z nich nesmí odcházet, žádné vlče se nezačne motat bojujícím pod nohy a Moon nám nebude skákat po hlavách. Dohlédni na to."
Pak se obrátil a všiml si tří rudookých vlků. Zavrčel a stoupl si krok před svou smečku (i hlídku i Reklana a několik vlků a lišky, kteří nikam nepatřili), rozhodnutý bránit je, bránit je do posledního dechu. Jeho smečce nikdo ubližovat nebude. Ne, dokud bude on naživu.

Korietta
Kolem ní se začne tvořit bublina. Takže už to začalo, pomyslí si. Bublina neskutečně smrdí a je obecně vážně odporná, ale zatne zuby a snaží se to vydržet. Přinejhorším vytvoří malý průchod a bude doufat, že ji to příliš nevyčerpá. Zatím se ale rozhodne zvyknout si. Žít takovou dobu a pak zhebnout na smrad? Hehe, ani náhodou, usmála se pobaveně a čekala.

Kaydar
Přišlo velice vhod, že Kaydar měl momentálně silné halucinace. Způsobila je vzpomínka na kostru, kus od které nyní postával. Jenže sny o prosluněných loukách, prohánění se s dalšími vlčaty a láskyplná péče maminky naprosto zazdila jakýkoliv fyzický vjem. Ani chlad z kostry neuspěl, narážel na tvrdou bariéru slunce a lásky. Kaydar zíral někam do velké dálky, stál na nohou a trochu slintal.

Asseke:
Zhlboka som si zívol. Arwen už začal vydávať rozkazy. Skontroloval zom členov hliadky. Uvedomil som si, že je v okolí dosť vlkov, ktorých nepoznám, ale nemalo zmysel riešiť to teraz. Postavil som sa neďaleko Arwena a hľadal zrakom možných nepriateľov. ,,Arwen, ak by som dnes zdochol, tak chcem aby si niečo vedel. Vieš, že máš sakra dlhé meno?" prehovoril som s miernym úškrnom v pokuse o nejaké odľahčenie napätia a možnej smrti.

Telesphoros:
Oblohou sa začali valiť veľké mračná. Ako sa valili, sprevádzal ich chlad a mrazivý vietor. Bol to prísľub. Prísľub nemilosrdnej snežnej búrky za najchladnejšieho dňa zimy. Mračná sa dostali k údoliu šera a spustilo sa husté sneženie, pričom po zemy sa plazil mráz.

Noem
"Doloriane..." šeptal jsem proti nárazům větru a dopotácel se s vypětím sil až k němu - kde jsem zjistil, že nejspíš nezvládnu víc a svezl se k zemi. Vzápětí mi připadalo, že se vzduch prudce ochladil, že mě celého objímá neskutečná zima. Asi to tak má být, říkal jsem si v duchu. Asi to studí, když vlk umírá.
A pak vítr přestal.
Překvapeně jsem zvedl hlavu a zahleděl se nejprve na Doloriana. Pozoroval jsem jeho jantarové oči a přemítal, zda je tohle posmrtný život - zda je to tak krásné, že není žádná vichřice, jen nádherná zář jantaru. Když mi však pohled vzápětí padl na další vlčí postavu, uvědomil jsem si, co se muselo stát.
"Summer," zvolal jsem chraptivým hlasem, jak mi ho vítr zlámal. "Děkuju."
Bylo to pryč, bože, bylo to pryč. Jsme naživu, Dolorian a Avicii a já.
Ale nebylo času nazbyt. Slyšel jsem Arwenův hlas, jak rozdává instrukce k boji a vzápětí už jsem cítil i tři pachy vlků, kteří rozhodně neměli přátelské úmysly.
Zvedl jsem se na nohy, stále se mi trochu motala hlava, ale nebylo to nic, co by nepřešlo. "Doloriane, musíme rychle k nim do kruhu, blíží se." Nedokázal jsem mu vyjádřit, co se blíží, doufal jsem, že pochopí můj tón hlasu. Jen jsem se o něj jemně otřel čenichem a oba nás popostrčil blíže k ostatním. Snažil jsem se uzmout každou hebkost a každý pach jeho srsti, vrýt si je do paměti - protože jestli se se mnou někdo chtěl prát, pak ať, ale kdyby se snad měl jen dotknout té nádherné černé srsti, měl by být připraven zažít mnohem horší věci, než jakých mohl být schopen mstivý bůh.

Vypravěč:
Mezitím, co se vlci mrcasili ve snaze najít své  místo v nastávajícím chaosu, tři šouravci už se došourali blízko k zamrzající vodě a jako na povel se před kruhem zastavili. Chviličku stáli vedle sebe, než se prostřední šoural naklonil k pravému šouralovi a s masivním vykloubením dásně mu ukousl hlavu. Bezhlaví šoural se chvíli svíjel nevlčích pozicích, než se dostal do podivně ždímacího zkroucení a doslova vyždímal svou krev, která se náhle přelila do chřtánu kousače hlav. Třetí šoural se chvíli koukal stranou, jakoby vůbec nebyl přítomný. Kousač hlav se náhle s odporným bolestivým zavytím začal zvěčovat. Kůže mu praskala, protože jeho tělo na ni bylo moc velké, ale zdálo se, že se rychle obnovuje. Když se zvětšování začalo zpomalovat, slupl nepřítomného šourala jakoby nic a s ještě bolestivějším zavytím se začal zvětšovat znovu. Na obzoru už se rýsovali tři další postavy. Obrovský šoural nyní nepůsobil vůbec šouravě. Naopak, působil velmi akčně a podle všeho se chystal zaútočit. A byl už vysoký dobrých 7 metrů ke kohoutku.

Rian:
Pár váhavých kroků směrem k centru víru mi ukázalo, jak naivní a zbytečné je všechno, co bych mohl udělat a všechno, co jsem kdy udělal.
A pak se všechno změnilo. Ve stejném okamžiku jsem si uvědomil, že Noem je těsně za mnou, že vítr umlkl a vlče za sebou nikde nezanechal. Že by přeci jen uniklo? zaváhal jsem.
Otočil jsem se k Noemovi. Otevíral ústa, ale namísto slov z nich vycházel zvuk podobný ševelení větru. Překvapeně jsem zamrkal. Noem se tvářil naléhavě.
Když jsem ucítil dotek jeho čenichu, uvědomil jsem si, jak moc rád bych se teď svalil na zem, nechal ho se ke mě přitulit a zavřel oči. Byla mi zima.
Ale Noem měl jiné plány, postrčil mě dopředu. Udělal jsem několik nejistých kroků s pohledem stále upřeným na něj. Chtěl jsem mu něco říct... Něco důležitého...
"Pojďme, Noeme," vypravil jsem ze sebe nakonec, ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli je to ono. Jeho sladké jméno po dlouhé době vyslovené nahlas mě samotného překvapilo.
Mráz nakonec prorazil bariéru otupělosti, čím déle jsme šli, tím jasněji jsem měl v hlavě. Nakonec se ozvala bolest z mnoha úderů, kterých se mi dostalo. Hranici kruhu jsem překonal rozhodným kulhavým krokem. Trvalo nám to déle, než by mělo, do kruhu jsme ale dorazili. Já a Noem, bok po boku. Myslím, že směšným snahám skrýt před ostatními, co k Noemovi cítím, už odzvonilo, usoudil jsem, přitisknul jsem se k němu a schoval svou hlavu pod jeho krk.

Avicii
Avicii otevřela tlamu, aby pozdravila a přitulila se k němu, tak jak si to přála po celou dobu, co byla pryč. Aby si užila pach domova jejího táty a zůstala v jeho bezpečném objetí na nějakou chvíli. Možná, jenom možná, by byl její táta schopen vzít pryč nějakou bolest, kterou Avicii pociťovala, ale tak jak se Av většinou stávalo, ani tohle se jí nevyplnilo. Místo toho ji táta poměrně hrubě stáhnul po zemi až k ochrannému kruhu s - naprosto debilními - jeleny a až tam ji pustil.
Vlče se otočilo, aby otce zachytilo, ale on ji odsekl, dal jí povel, aby zůstala kde je a ještě jí nařídil chůvu.
Která mimochodem vypadala o mnoho hůř, než samotná Avicii.
Vlčice sledovala, jak ji otec opustil v kruhu s neznámými vlky a vlčaty a byť Av věděla, že to dělá pro její dobro, cítila se zrazená. Ano, byla zraněná, ale mohla pomoct, doprdele už!
Frustrovaně jí zaskočilo a když otec odešel, ochranný kruh stoupnul (honestly not sure if that’s true but if not, ignore it) a jeleni zastoupili její pohled ven, tak se z jejího hrdla vyronilo hluboké zavrčení.
Takhle teda ne, prvně mě pošleš za bohama a pak tady mám vole sedět a co? Koukat? Ses posral ne? Víš ty vůbec, koho jsi vychoval?
Skrz celou skupinu vlků uslyšela dvě srdce, které jí - byť mírně, ale stejně - nechaly vydechnout. Noem a Dolorian.
Musela se dostat ven a pak jí hlavou projela jediná věta, kterou předtím nevnímala, ale teď jí mohla zachránit život, ”Je tu někdo zraněný?”
Očima prohledala vlky a svoji paměť a utkvěl jí čistě bílý vlk, který se na tohle ptal, když vypadla z tornáda. Musím za ním.
Vlče se odtáhlo od skupiny v kruhu a schoulila se do klubíčka co nejdál od všech. Musela být nenápadná.
Když si Avicii lehla, tak při dopadu na zem zakňučela, bok jí stále bolel a tvrdá zem jí nepomohla, co jí ale pomohlo byl adrenalin, který její krví začal znovu proudit, protože viděla sníh, sníh znamenalo, že je tu Telesphoros a Avicii dostala další mentální kopanec, že by možná měla jít boha přivítat. Sarkasticky samozřejmě, ale i tak pociťovala menší nutkání mu alespoň poděkovat. Ale prvně za bílým vlkem.
Schoulená v klubíčku, Avicii zavřela oči a schovala čumák pod přední tlapku. Soustředila se na svoje vlastní tělo. Svůj tlukot srdce a proudění kyslíku do plic. Soustřeď se, Av. Vím, že tohle nemáš ráda, ale je to důležité.
Tělo se jí začalo zahřívat díky elementu, který sice moc často nepoužívala, ale v kapse pár triků měla. Třeba jako tohle. Nenápadné, ale efektivní zvedání teploty jejího těla, bylo na první pohled neviditelné, jenom vlčice cítila menší uklidnění jejího těla od bolesti, který pociťovala na boku a páteři. Jo, ohřívat svoje zranění možná nebylo nejlepší na dlouhou trať, ale musela se zbavit ledové bariéry, aby mohla uniknout. A k tomu potřebovala teplo. Hodně tepla.
Čím déle vlče leželo opřené o stranu bariéry, tím víc si uvědomovala vysoké teploty svého těla, ale taky tenčící ledové zdi. Zazubila se.

Lesui:
Ke své nelibosti kývne na Arwíka. Musí skousnout to, jak špatně na tom je. Pohledem přejede přes svojí svěřenou skupinku vlčic a vlčat. Dlouhý zamračený pohled si nechá pro Moon aby jí ani nenapadlo něco vyvádět. A pak si všimne vlčete, co se choulí stranou. Zamračí se ještě víc a a vydá se šouravě k té podivně barevné kouli chlupů (Av). "Hele, koukej zaparkovat zpátky," začne nesmlouvavě. Z nějakého důvodu u ní bylo o něco tepleji, což se úplně neslučovalo s chladem, který Lesuimu stoupal od tlap. To vlče vypadá potlučeně. Opatrně do ní strčí čumákem směrem ke skupince. "Pojď," zkusí říct o něco jemněji, ale to se mu příliš nedaří. Spíš to zní víc naštvaně. Vzhlédne a vyhledá pohledem mezi vlky bílý flek. Ne tenhle, co na něj z nějakého důvodu čumí, ten druhý. "Eriku!" křikne stále s trochu problémy.

Erik:
Vypadne mu jazyk z tlamy, když sleduje kousání hlavy, vysávání krve a všechny tyhle krásné momentky. Skoro už už dělá krok směrem k obřímu vlkovi. Pak se zasekne, protože ho volá zpět chlad kostry. Roztržen mezi tou vzrušující brutalitou na obou stranách si až opožděně všimne ledové bariéry, co se kolem tvoří. "Ještě chvíli, Thunder je venku!!" křikne co nejhlasitěji do davu, protože rovněž netuší, kdo za tím stojí.
´Teprve poté si všimne vlčice, co se k němu přiblížila (Blade). Nejdřív se na ní nechápavě podívá. Podívá se jí na tlapu. Vlastně tak nějak vnitřně doufal, že k němu na léčení nikdo nedojde. Že by třeba mohli všichni zařvat dřív než se jen zraní. Poté ještě uslyší Lesuie křičet jeho jméno. Vzhlédne a vidí jak tam stojí nad nějakým vlčetem. Potlačí povzdychnutí co se mu dere na patro. Asi se práci fakt nevyhne. Podívá se ještě na toho červeného, alfu. Všichni bojeschopní, jo? Rozhodně se mu pro ně bojovat nechce. Ale pokud bude léčit, tak může zůstat mezi nebojovými, že?
Chraňte si svého léčitele, tentokrát potlačí škleb a vlídně se na Blade usměje. "Půjdeme k nim," kývne na skupinu mláďat a vlčic, "uděláme si tam místo na léčení. Zelená, mohla by jsi...?" Otočí se na Lorelai a ta svou magií země vytvoří ze šlahounů a křoví podivné barikády skrze velkou ledovou bariérou obehnanou plochu. Vlci se tak mají za čím schovávat před útoky, může to ztížit pohyb nepřítele dovnitř jestli se dostane za ledovou krustu a nechává to přístup otevřený jen z jedné strany, aby je nikdo nemohl napadnout ze stran. Naprosto vysílená z takového použití magie se pak také připojí k hloučku nebojových vlčků (//abychom jí nemuseli řešit//).
Erik tam také dojde, jedinkrát mrkne na Moon, která z jeho přítomnosti rozhodně nebude mít radost, a počká na Blade a to vlče, které doufá že tam Lesui dotáhne, aby začal plnit svou léčitelskou povinnost. Na moment zavře oči. Ty dnes ne, dneska nesmíš, nesmíš, připomene si a povolá svojí magii. Ucítí jí na špičkách svých tlap, protéká jeho tělem. Vydechne, otevře do široka oči. Je připraven léčit.

Thunder:
Běží, běží... Jeho tělo je plné adrenalinu, celé se třese, a chce ještě běžet dál a víc, v nose ho štípe vzduch a jeho plíce se roztahují v mohutných horkých nádeších. Pak ale... Cítí ho! Tolik se mu uleví, že na okamžik klopýtne a otočí se za tím pachem. Wind. Oba vlci kolem sebe udělají pár koleček a okamžitě se vydají zpátky, směrem kterým Thunder přiběhl. Běží... Spolu, Thunder je tak rád že Wild žije! Erik je v bezpečí! Doběhnou na kraj Údolí Šera když... Co to, mezi nimi a skupinou vlků stojí několikametrový vlk, všude je krev a jeho druhové jsou obklopení ledovou kupolí... Ale ještě mají šanci! Pohlédne na Wilda a rozběhne se k mezeře mezi ledem a zemí. Kurva doprdele kdo vymyslel tuhle ledovou píčovinu! Na poslední chvíli proskakují poslední dva vlci k ostatním do kupole.

Snow
S ocasem vyraženým tak hluboko mezi nohy až to... tam, začíná být nepříjemné sleduje vlka požírajícího ostatní a ... Zvětšujícího se do obřích rozměrů. Vtáhne hlavu mezi ramena a odhalí tesáky i když nemá moc daleko k tomu se reálně na místě posrat. Jeho kožich těsně za ušima se obalí ledem a vytvoří tenké ledové jehlice, tím jak se třese a ... Ocasem si tiskne citlivé partie, tak jemně cinkání i když, těžko říct, jestli to v téhle situaci někdo vnímá. Co to... Co se to děje...

Vypravěč: Kopule nyní kompletní, ale nemělo to tak zůstat dlouho. Jediní vlci, kteří se nyní pohybovali mimo kopuli, byla Kori ve své odporné bublině, kterou před uzavřením kopule stihl Reklan pomocí mohutného losa vyhodit do vzduchu, kde jí skutečně stabilizoval mimo kopuli. Dále nehmotný Reklan, jehož výskyt nebylo třeba brát nijak vážně a záhadně nenápadný šedák, který stihl kopuli opustit ještě dřív, než se začala doopravdy zavírat - a kterého si očividně ani přes doprovod dvou urostlých jelenů ještě nevšiml kanibalský šoural, kterého velký ledový půlkruh nezdravě zaujal. S nadšením začal hrabat svími mohutnými drápy a netrvalo dlouho, než začal kopuli zdolávat, mlsně přitom sledujíc spoustu dalších kapsiček s krví.

Reklan:
Držel jsem Kori dostatečně z dosahu toho velikánského monstra a naposledy jsem se rozhodl zkontrolovat jestli Wind doopravdy chápe, co má dělat. Mezitím se připravuje na boj s monstrem ignorujíc další šourali v dálce. Zatím ale doufá, že se v nejhorším případě ostatní udrží alespoň chvilku naživu sami.
Wind Theif:
"Co to kurva..." Sleduje šourali s naprostým zaujetím, když opustí kruh přesně na druhé straně kopule, než se tři zázraky vyskytly. Věděl ale, že nebyl čas ztrácet čas. Už už se chystal začít, když ho začal obtěžovat Reklan - jakoby už ten rozhovor neproběhl stokrát!
/Winde! Jsi si jistej tím, co řekneš?/
"Ani moc složitý, ani moc jednoduchý, nejsem čůrák"
/Prostě nezapomeň, že je vypočítavej. Musíš  zažádat o něco, co se nedá jen tak obejít. A v žádným případě_/
"To nesmí bejt nic přímo proti němu? Nebo se to otočí proti mě? Nejsem kretén, kreténe, zkus bejt pro změnu užitečnej." vyštěknu nevrle a konečně začnu sám něco dělat.
Posadím se mezi jeleny, pokorně sklopím hlavu a začnu: "Já, Wind Theif, Stín lesa" zvednu hlavu k červenému nebi "zříkám se tímto jakéhokoliv falešného božstva." můj hlas se nepřirozeně zhlasuje, ale i na to jsem byl připravený. Viděl jsem to mockrát, když jsem byl malý, proto si tu říkačku pamatuju. Jen jsem si doteď nebyl jistý, jestli nemluvili víc nahlas jen pro dramatičnost okamžiku. "Zapírám otce a zapírám matku! Má duše patří hvězdě, má krev mému spasiteli. Já, Wind Theif jsem připraven ti být sluhou navěky, nejmocnější ze všech pánů. Než se ale tak stane, posluž ty mě a splň mou tužbu!" Dořekl jsem mnohem hlasitěji, než jsem plánoval. Já sám jsem teď byl mimo nebezpečí, teď, když jsem byl oficiální Kahallieho děvka. Teď jen stačilo čekat než přijde. Doufal jsem tedy jen, že budou mít ostatní dost jiných věcí na práci, než se mě do příchodu toho sráče na cokoliv vyptávat.

Summer
Podařilo se jí zastavit tornádo, ale zůstala na svém místě ve střehu. S úsměvem pohlédla na Noema a černého vlka, kteří se vynořili poté, co vichr ustal. Zmerčila tři nepřátelské vlky a pozorně je sledovala. A pak se to stalo. Jeden vlk ukousl jinému hlavu. Škubla hlavou a nohy se jí roztřásly v tu vteřinu, kdy kanibal začal růst. Dobrých sedm metrů. Věděla, že to jen tak nezdolají. Aniž by si to uvědomovala, nechala z už tak studené země před svýma nohama vyrůst několik obrácených ostrých ledových rampouchů do kruhu, jakoby to mělo případného nepřítele zastavit. A pak Wind Theif spustil a Summer by mohly oči vypadnout ze všeho zírání. Čekala od starce snad vše, ale ne to, že by se zaprodal Kahalliemu.

Luke
Ihned doběhl Vegu a dostal se tak ke dvěma vlčatům, které hlídala Nierra a modré okřídlené vlčici - Moon. "Dobré odpoledne!" Pozdravil a charisma z něj naprosto chrčelo. "Já jsem Luke, a vy?" Představil se, ale než stihl rozhovor jakkoli začít, alfa povolával všechny bojeschopné. Luke sice nikdy nebyl zrovna bojovně zaměřený, ale byla pravda, že nějak pomáhat jistě mohl. "Tak nic, padám." Zasmál se a vyrazil od středu, tak, aby mohl očekávat jakýkoli boj. Nechal mezi stromy kousek nad zemí vyrůst břečťany jako lano. Nikoho dávajícího pozor na nohy by to neošálilo, ale běžící vlk to mohl jednoduše přehlédnout a zakopnout tak. To stihl ještě předtím, než ho spolkla ledová kopule, společně s ostatními. Zmateně se obrátil, aby viděl, kdo to udělal, ale místo toho viděl sedmimetrového.. Vlka? "Panečku. Tak tenhle přerost' i Vegu." Uznale pokývl hlavou.

Vega
"Moon?" oslovil jemně modré vlče. Znal ji, věděl, jaký uměla být nervák. Přešlápnul. "Můňo, prosímtě, neblbni. Za žádnou cenu. Mysli na něco pěknýho, kdyby... něco, zkus těma fajnovejma křídlama zakrýt nějaký vlče, platí, ségra?" Nervózně se uchechtnul. O sebe strach neměl - měl strach o Luka a hlavně o Moon. Co by měl sakra tomu vyjukanému odrostlému vlčeti říct? Ona ti věří, pitomče, řekl si v duchu.
Strčil do ni čumákem a nekompromisně ji tím přinutil zůstat ve středu. "Budu na tebe dávat bacha, aby se ti nic nestalo," slíbil a srdce se mu rozbušilo. Našel si tu kamarády. Rodinu. Někoho, na kom mu záleží. Sakra, nenechá žádnýho idiotskýho rudomila, aby mu to sebral. "Budou se muset dostat přese mě. A přes mý..." sebekriticky se pohledem zhodnotil, "no, aspoň přes pořádně dlouhý nohy. A pár nasranejch světlušek, s trochou štěstí," zakřenil se.
Vyklusal od středu tak, aby mohl bránit, ale aby byl k modré vlčici blízko. Postavil se po bok Lukovi, sklonil hlavu a zazubil se. "Tohle bude pořádný mejdlo, kámo."
Když se objevil všechen ten led, divoký úšklebek mu z tlamy nezmizel. V žilách měl tolik, tolik adrenalinu. Miloval to.
Spolknul vtípek na zamrzlého Assekeho. Z hrdla se mu vydralo tlumené zavrčení - temnější, než si kdy myslel, že dokáže - když spatřil obřího vlka. "Tady si někdo hraje na to, že je velkej," ucedil. "Nějak moc si nad tím honí. Mám lepší nohy než ty, ty svině," řekl tiše velkému stvoření.
Tohle bude pořádný mejdlo.

Vypravěč:
Kopule praskla.

HRDINKA BLADE!
Blade si rychle doskotačila do Erikovi kopulky, kterou vytvořila jedna hlídkařka. "Děkuju!" řekla když jí "vyléčil", tedy jen jí popohnal léčení. Do téhle chvíle však Blade ignorovala povyk venku. Jen... Když už vybíhala ven, kopule jako nic praskla. V Blade se začal hromadit vztek se starostí, z minulých let. Koukala okolo. Sledovala vyděšené pohledy některých vlků i vlčat. Byla schopná za ně položit život. Pohled jí nakonec zůstal na Moon. Mluvil s ní Vega. Jasně, Moon. Nervák, který se stresuje maličkostmi. Ale beztak jí měla moc ráda!
Tlama se Blade začala hromadit elektřinou. A ta elektřina se potřebovala dostat pryč. Co nejrychleji. Blade se s hlubokým vrčením a jasně křišťálovýma očima snačila proběhnout davem vlků. Sem tam do někoho narazila. Běžela rychle. Naproti tomu obrovskému vlku, který ji může usmrtit jediným máchnutím tlapkou. Ale její pohled spočinul na o DOST menším šouravém vlku. Musí vyzkoušet co to udělá. Hromadila se v ní energie. Až se mohlo zdát, že jí na srsti hrají malé výbojky. Prudce se zastavila a vydriftovala do strany až se jí od tlapek létala tráva. Viděla toho malého šouravce. Soustředila se na to jak ho chce zabít. Soustředila se na blesky.
V tu chvíli se z nebe snesl dobře mířený blesk přímo na malého šourala. Blade tím ale nekončila. Začala velice nepřátelsky vrčet na ostatní malé šouraly, včetně na toho obřího. Její srst byla doslova proplétaná maličkými výboji a Blade mohla vypadat jako roztomilá naštvaná kulička. Jeden šoural se nebezpečně přibližoval k její smečce. Blade neváhala a okamžitě k němu přeběhla. Energie v ní nahromaděná se najednou jedním kousnutím mu do těla vpravila jeden pořádný šok. "Zhebněte vy chcíplotiny! Tady si ani neškrtnete a jestli tady dneska chcípnu, tak vás vezmu s sebou vy jedny šouravý hovada!" zavrčela když odběhla od šourala. Nestarala se co to s ním udělalo. Ale nejspíš už zhebl.

Creepy
No úžasný. Creepy celé dění pozoroval z dálky. Neměl v plánu se účastnit, pokud se tedy nechce usmažit zaživa. Hehe. Momentálně měl ale jinou starost. A to nají... Kaydar! "Kaydaree!" vypískl Creepy a bez ohledu na jeho bleskovou kamarádku, který se nejspíš chtěla stát obětí sériového brzovraha se rozeběhl ke svému podivnému Moše příteli. Který však vypadal jako na těch houbičkách, které snědl předtím. "Kaydare! Kayí!" řekl a okamžitě se o něho opřel bokem. Už si myslel, že jeho přítel byl dávno pod drnem!

Arwen
Bylo to zvláštní, ale během chvilky, co se připravoval skočit na šouravce, stihl přijít Asseke a vést s ním smalltalk, z šouravců se stal jeden velikej, narostla kopule, praskla kopule... A Arwen na něj za celou tu dobu nestihl skočit. Zasekl se v čase? Na chvíli usnul? Vypravěč se do hry sral moc často? Kdo ví.
Každopádně konečně dokázal zaútočit. Hurá. Blade se vrhla po menších vlcích a několik jich usmažila bleskem. Skvělé!
Obr se snažil dostat ke skupině a v tom mu Arwen hodlal zabránit. Se zuřivým zavrčením k němu přiskočil a zakusl se mu vší silou do tlapy. Tak, aby to pořádně cítil. Boj nebyla jeho parketa, ale poprvé se také nerval. Svaly si vzpomínaly na doby v zemi vyhnanců, začínaly pracovat. "Hej, chcípáku!" vyštěkl na něj. Ano, i dávno pohřbený slovník ze země vyhnanců se probudil, který dlouho skrýval uhlazeným chováním, jaké tušil, že by vůdce smečky měl mít. Jakmile si ho obr všiml, uskočil  do strany a snažil se jeho pozornost odvést od skupiny. "Že mě nechytíš, tlusťochu!" zařval na něj. A aby toho nebylo málo, jakmile obr otevřel tlamu, aby se po něm ohnal, vrhl mu do ní velkou ohnivou kouli, kterou svou magií udržoval, jak dlouho to jen šlo. Hodlal toho hajzla usmažit zevnitř. A doufal, že mu s ním velmi brzo někdo pomůže.
A opravdu, přihnal se Kiban a začal zpracovávat menší vlky kolem, aby na Arwena nic nezaútočilo zezadu.

Korietta
Očividně to opravdu už začalo, jelikož jí najednou jeden z jelenů vykopl i s blánovitou bublinou do vzduchu. Po tom, co se chvilku smýkala sem tam, se zastavila koule na jednom místě. Postavila se na čtyři, celá urousaná od hnusného smradlavého slizu. Ugh," zašklebila se s odporem. Z téhle výšky viděla rudé nebe a... jeho původce. Rudou kouli čehosi, která se pomalu přibližovala. Zatajila dech.

Asseke:
Ten nárast vlka ma zaskočil. Ten kožúšok by pohodlne pokryl celú moju jaskyňu a aj hlava nevyzerá na zahodenie. Keď prebehla okolo mňa Bladej, tak blesk v jej pysku ma trafil do pleca. Bolo to síce na okamih, ale aj tak ten krátky zásah bolel. Naštvane som zavrčal. Arwen sa pridal do boja spolu s Kibanom. Keď Arwen trafil toho prerastenca do papule až skoro do krku. To vyzerá na nezdravý zápal krku. pomyslel som si pobavene. Rozhodol som sa Arwenov ohník podporiť. Využil som svoju moc vzduchu a dodával som ohňu dostatok vzduchu, aby nezhasol. Vedel som si predstaviť, ako tomu veľkému psisku horia pľúca vďaka horúcemu vzduchu.

Telesphoros:
Sneženie nabralo na sile a pohltilo bojujúcich vlkov. Medzi prisluhovačmi Kahallieho sa objavil čierny vlk. Pomaly kráčal smerom k skupine vlkov, ktorá sa bránila útoku. Všetky tie podradné existencie, ktoré zahodili svoju myseľ a slobodu, kvôli prchlivosti túžby, sa v jeho blízkosti menili v ľadové sochy.

Miritai
Stála jsem nedaleko první linie u Assekeho a pomáhala mu krýt Arwena a Arwenovi pomohla s ohněm. Byl to hodně nelítostný boj. Zvrat mohl přijít kdykoliv, buď v prospěch nás, nebo vyhnanců.

Noem
Když se ke mně Dolorian přitiskl, tlumeně jsem vydechl. Náhle jsem neměl strach. Ne proto, že jsme byli v ochranné kupoli - ale proto, že mi on byl tak blízko. Zavřel jsem oči a nechal se podmanit tím pocitem, položil jsem na něj hlavu a jen nabíral dech. Zvládneme to. Ať už je to cokoliv, zvládneme to.
Soustředil jsem se jen na jednoduché věci. Na led pod tlapkami, na hřejivost, kterou jsem cítil, když jsem si všiml Avicii - která byla alespoň v rámci možností v pořádku, na poměrně působivé proskočení narůstající ledovou kupolí ze strany Thundera a Wilda... Všechno se to zdálo být spíše jako představení, jako hra, na kterou jsme vlastně všichni čekali. //Zvláště ti, co Noema zmínili asi ve třech zprávách, že bude na řadě.//
Když se pak Wind Theif a ten podivný průhledný Reklan odešli a naopak se k nám začal dobývat obrovský šourající se vlk, připadalo mi téměř zbytečné to jakkoliv mentálně řešit. Jen jsem s obdivem a užaslým úsměvem pozoroval Blade, Arwena i Assekeho, jak si vedou neskutečně skvěle svými magiemi, a Kibana, jak Arwena hlídá zezadu.
Podíval jsem se na Doloriana a povzbudivě jsem se usmál. Bude to v pořádku, říkal jsem mu mlčky, s tak železnou jistotou, jakou jsem už dlouho neměl. S tebou po boku to nemůže být jinak. A tak ve chvíli, kdy se jeden z menších šouravých vlků začal přibližovat k nám dvěma, jsem jen s velmi malým zájmem vyslal elektřinu přímo do jeho dýchacích svalů. Pozoroval jsem jeho sýpání po dechu a s tichým zavrčením ho nechal, ať se udusí.
A cokoliv, co by se znovu mělo přiblížit k Dolorianovi, k Arwenovi, nebo ke komukoliv ze smečky či hlídky, dopadne stejně. Touhle magií a těmihle svaly, těmito tesáky a drápy, každou buňkou mého těla a každou kapkou krve.

Rian:
Možná to bylo rozčarováním z vytoužené Noemovy blízkosti, ale ani jsem se nedivil tomu, co se kolem nás dělo. A dělo se toho hodně.
Nakonec jsem se uklidnil a přemýšlel jsem, jak mám Noemovi vyjádřit, co cítím. Protože jsem na to nepřišel, zůstal jsem mlčet.  Měli jste mě tam nechat, chtěl jsem říct, ale byl jsem příliš věčný, že to neudělali.
Nakonec jsem našel slova, která mi do tlamy zapadala: "To vlče je v pořádku?"
Zahlédl jsem ho opodál a vypadalo živě, ale chtěl jsem to slyšet od něj.
Noemův pevný povzbudivý pohled mě přesvědčoval, že o okolí skutečně není třeba se starat. Vždycky jsem se vedle něj cítil jako malé vlče.
Sršení elektřiny svědčilo o opaku, odtáhl jsem se od Noema a porozhlédl se kolem. Pochopil jsem, že situace nebezpečí není zdaleka zanedbatelné.
Smečkaři a hlídkaři bojovali statečně, ale zdaleka neměli vyhráno.
Zhluboka jsem se nadechl a posbíral síly. Hodlal jsem se rvát stejně udatně (i když ne tak umě a elegantně) jak oni.
Věnoval jsem krátký pohled Noemovi a nepřipouštěl jsem si, že by mohl být i poslední. Napřímil jsem se a rozvážně vykročil k vřavě.

Avicii
Avicii bleskově otevřela oči, když slyšela něčí srdce a kroky blížící se k ní. Byla připravená se bránit, ale před ní stála jenom ta její chůva. V hlavě si odfrkla, ale poté si uvědomila, že musí hrát neviňátko. I přes motající se hlavu díky vysoké teplotě jejího těla se vlčice zvedla, prošla kolem vlka v co nejpřímější čáru a když znovu mrkla, stála u bílého léčícího vlka. Pousmála se na něj a v celé dětské kráse se pak i zazubila. Po krátkém vysvětlení, co se jí přihodilo jí vlka pomohl a bolest v páteří a boku ustala.
Avicii okamžitě začala snižovat svojí teplotu těla a teplo spíš naváděla k předním tlapkám, protože ty jí jistily útěk. Olízla si pysky a zastříhala ušima, ”Moc ti děkuji,” usmála se, zadní nohou se přichystala k útěku, protože musela být rychlá, rychlejší, než chůva, ale to asi problém nebude. Vlče se nadechlo, ”a teď se měj.” zazubila se a byla pryč.
Na místě se otočila a rozběhla se k slavnému místu, které předtím byla schopna teplotou jejího těla zdolat. Proběhla kolem chůvy, neotáčela se na něj. Odmítala zůstat tu, mezi nebojujícími, když mohla bojovat. Doprdele! Však ona přivolala Telesphorose, ona má právo tu být!
Jakmile se dostala k místu, nečekala a předními tlapkami se opřela o slabé místo, zavřela oči a z předních tlapek jí vyšlehl plamen - a její poslední zbraň vůči zdi. Uvidíme se později! zazubila se, když led pod jejími tlapkami prasknul a Av se protáhla ven. Díra byla dostatečně veliká pro ni, ale dospělý vlk by ní neprošel. Super.
Když se dostala ven, zhluboka se nadechla a pohlédla na obrovského vlka. V tu chvíli si vlče uvědomilo, že tohle není ono. Tohle není ani začátek a už teď budou mít dost práce s ... tímhle. Potřebovali více pomoci. Sníh naznačoval Telesphorose, ale on jim zřejmě stačit nebude.
Vzpomněla si na Drusta, který se nad ní společně s Tyrem roztékali a Avicii dostala nápad. Proč toho nevyužít.
Zvedla hlavu k rudé obloze, ”Druste! Vím, že mě slyšíš stejně tak, jako minule! Potřebujeme tvoji pomoc!” zakřičela, ale na odpověď nečekala. Nikdo kolem ní nebyl a i kdyby, tak jí nebude věnovat pozornost, všichni měli lepší věci na práci. Zablokovala si v hlavě všechny tlukoty srdcí, které mohla a hledala jenom jeden. Táta.
Slyšela ho mluvit s někým, nebo něčím, ale v hlavě se jí ozval obrovský tlukot srdce, který zablokovat nemohla. Otočila se směrem, odkud přicházel a její předtuchy byly správné - byl to ten obrovský vlčí kanibal.
Nasucho polkla, tohle bylo zlé.
Pohledem projela všechny okolo. Vlky, které znala, vlky, které viděla poprvé.
Jo a Noem a Dolorian.
Roztomilé.
Když však spatřila toho, koho hledala, neváhala a rozběhla se jeho směrem. Proběhla kolem několika vlků, ale nevšímala si jich.
Začala až brzdit u Telesphorose, ”Přišel jsi!” zajásala, ale pak se uklidnila, ”Tedy - děkuji ti Telesphorosi, že nám pomůžeš.” usmála se, ”Jenom,” odmlčela se a otočila se na scénu za ní, ”je možnost, aby jsi přivolal i někoho dalšího? Nechci být sobecká nebo tak, ale,” odkašlala si, ”čím víc, tím líp.”

Erik:
Netuší, proč dostal od vlčete ještě vyprávění, ale snaží se u toho držet milý výraz i přes nepříjemný tik v koutku. Když se obě pacientky vzdálí a obě dvě se vrhnou do sebevražedného útoku, tik se ještě zesílí. Idioti. Všichni tu jsou idioti. pomyslí si vlastně s lehkou úlevou. Podívá se na Lesuie, který se po vlčeti pokusil vydat, ale pleskl sebou na zem po několika krocích. "Tu jen tak nechytíš," řekne mu a prohlédne ho. Nemůže najít jakékoliv fyzické zranění. Nic s čím by mohl sám pomoct, tak ho přinutí vrátit se ke skupině a sám se tam posadí a sleduje show. Pohled mu i přes přítomnost kostry a obřího supervlka padne na Thundera. Olízne se. Chce ho vidět bojovat.

Thunder
Na okamžik... se mu ulevilo, je tam... Wild je tam, vrhl k němu pohled, který ho měl usadit mezi nebojující, okamžitě z něj pohledem odskočil, protože přecijen Wild zase nebyl tak moc důležitý, jako momentálně sedmimetrový vlk, který se po nich sápal. Takže ačkoli Wild se nejprve pokoušel protestovat, nakonec se ztratil mezi kožichy ostatních.
Černý vlk, plný třesoucího se, zpěněného svalstva zíral na monstrum před sebou, neměl strach, ten zmizel s faktem, že teď závisí ochrana jeho nejbližších na něm a on neselže. A když selže, pravděpodobně už nebude čas na to mít strach, ale tohle... tohle vzbuzovalo velkou spoustu pocitů. Ale vlk jako Thunder pocity zrovna dvakrát neřešil, udělal co bylo potřeba udělat, nemusel být ani příliš blízko tomu monstru... z oblohy přímo na sedmimetrovou krvavou obludu sjel sloupec elektrického výboje, společně se vším ostatním mu pěkně zevnitř i zvenčí opekli žebra dozlatova, možná spíš do černa a na škvarek. Pár nádechů těsně po tom poodhalilo Thunderovu nastupující únavu, ale na tohle nebyl čas, zapřel se drápy do štěrku a opět začal shromažďovat energii pro další ránu, pokud by se tvor rozhodl zvětšit ještě o další uhlodané vlčí hlavy.

Snow
Bílý ježeček se krčil mezi vlky, měl strach, hrozný strach, nejvíc to s jeho tělem trhlo, když kupole pukla. Přimhouřil oči a trochu se narovnal, to teda ne! Žádný pukající kupole co je chrání před strašidly nebudou, takže zatímco všichni ostatní vlci vrčeli, proháněli se kolem, metali blesky a ohnivé koule, Snow tlapkal co země a pokoušel se zacelit díru v kupoli. Inu... snažil se, moc to nepomohlo, ale po okrajích se trošičku zacelila! A začalo sněžit, ale to tentokrát nebyla jeho práce.

Vypravěč:
Průměrně malí šouralové zuřivým útokům moc dobře neodolávali. Co víc, zdálo se, že je jim úplně jedno, že na ně někdo vyvíjí násilí. Jakoby se všichni jen snažili někam došourat, nehledě na to, jestli je u toho chce někdo zamrazit, pokousat, uškvařit, požvýkat, porstě se jen tak nějak šourali, dokud jim to tělo umožňovalo. A díky snaze jejich rivalů to pro většinu přítomných šouralů nebyla moc dlouhá doba. To se ale rozhodně nedalo říct o obrovi. Ano, někdo ho sice kousl do tlapky a zahříval ho zevnitř, ale nevypadalo to, že by tvor cítil nějakou bolest. Obecně, nevypadalo to, že by kdokoliv ze šouralů pociťoval bolest. Vypadali spíš jako armáda jasně naprogramovaných - velice nemotorných a silně zohavených - robotů, než jako cokoliv jiného. Obr sice byl nějakým způsobem poškozen, ale nezdálo se, že by to bylo natolik fatální, aby to ho zastavilo. Jediné viditelné zranění se dalo zpozorovat na značně pomalejších reakcích předních končetin - s nejětší pravděpodobností způsobenými náhlým elektrickým výbojem.
Obzor se mezitím neúprosně plnil dalšími a dalšími šourali. A nejenom jimi. Krom jasně zřetelné zřetelné hvězdy se v dáli objevila i bělobou zářící tečka, jejíž silueta působila už na dálku jako motoricky zdatnějši, než ostatní nově příchozí.

Summer
Sotva vytvořená kopule praskla. Blížili se další nepřátelští vlci a onen sedmimetrák stále tvořil jistý problém, i přes to, že na něj začal útočit Arwen. Summer vyslala několik pořádně ostrých a neoříjemných kusů ledu směrem šouravých poskoků Kahallieho. Za pomoci větru je nechala nabrat ultimátní rychlost, aby doručila bolest s maximálním efektem. Na moment zaváhala a nevšimla si jednoho blížícího se přímo k ní, dokud nešlápnul na jeden z rampouchů, které ji obklopovaly, což udělalo křupavý zvuk.

Luke
"Mejdan," zašeptal a podíval se na Vegu s rozjařenýma očima. Blížil se k nim šourek, červené oči, jinak obvykle zbarvený a nijak zajímavý. "Hele, kámo. Parchant si myslí že je neviditelnej." Chechtal se a nechal mu nohy oplést nepříliš silným břečťanem, což vlka sice trochu zpomalilo, ale nezastavilo.

Vega
Luke uměl... dělat břečťan? To bylo hustý. A docela rajcovní. Aspoň svou magií něco zvládl.
Vega však měl na své straně rychlost, když už nic jiného. Břečťanové zakolísání se mu hodilo do krámu. "Pěkný," zašklebil se na Luka. Vymrštil se vpřed; šouravec mohl zaznamenat jen černohnědý rozmazaný flek a kousnutí kousek nad oko. Mrsknul sebou a vrátil se zpátky zaplnit mezeru v kruhu chránícím vlčata.
Srdce mu prudce bušilo. Kousnul někdy vůbec takto jiného vlka? Tohle nebyl jeho styl. Tlamu měl plnou železité chuti krve. "Maras," vyplázl s odporem jazyk.
Těžko říct, jestli zasáhl přímo oko, ale šouravci se zalévalo krví a nemohl na něj dobře vidět.
 "Tvoje máma byla tak tlustá, že zlomila větev rodokmenu!" zařval.
Ještě druhý oko. Fajn.

Blade
Těm sráčům to ale nic moc nedělalo. Dokonce se i škodolibě usmála, když Arwen zapálil tomu šouralovi krk. Pak vítr, blesky. Blade si myslela, že to nemůže přežít, ale nevypadalo to, že by mu to něco dělalo. Blade to začalo štvát. Taky už na ní začala přicházet lehká únava z blesků. Ale na srsti jí stále hrála elektřina. "Beztak chcípneš,"  ucedila a vrhla se na něj. Zakousla se mu do packy a pustila do něko všechnu elektřinu která se jí nahromadila v těle. To se však tomu obrovi úplně nelíbilo a nejspíš jej to i celkem bolelo. Viděla jak se jeho podivně zářící oko na vteřinu ohlédlo na ní a mezitím co nedávala pozor tak jí svojí obrovskou tlapkou odhodil. Nebyla to taková výška, ale spíš rychlost. Blade před smečkouny proletěla jako z katapultu. Nestihla reagovat, nestihla ani výt. Myslela si, že je konec. Její let ukončil až keř opřený o suchý strom. Trnitý keř se Blade zabodl do všech částí těla. Chvilku tam jen tak bezvládně ležela. Motala se jí totiž hlava a před očima měla černo. Oblízla si nehledě na trny tlamu. Ale... Nahmatala tam kovový pach krve. Musela tam mít menší, větší ránu. Když už jí krev začala stékat i do tlamy.
Po chvilce ležení se do ní místo strachu začala dostávat taková vlna agrese a zlosti. Že zhluboka zavrčela a vyšourala se z keře. Keř jí udělal drobné ranky po celém těle, ale nic co by nezakryla její srst. Blade zabodla oči do velkošourala s vyštěkla. "Kundo vole! Ještě žiju! I kdybych se měla upsat Bratrstvu šera tak ty chcípneš a až pak půjdu do hrobu!" divoce vykopla zadníma nohama a rozeběhla se. Sice to šlo dost špatně a byl to spíš klus než běh. Ale z nějakých zásob tuků a a energie vyhrabala energii na smršť blesků. Z nebe se vteřinu před tím, než se Blade obrovi zakousla do nohy, snesli přesně tři blesky. Všichni mířeni na tlamu a obličej obra. Blade sama rychle uskočila aby neschytala další ránu. Potřebovala si dát kapku oraz. Nebo tu fakt pojde. Slízla si kus krve a poklusávala před smečkou.

Drust
Upřímně si na tu vlčí krásku a to sprostý červený "prejbůh" slovo už moc nevzpomínal. Nic jim neslíbil. Ale když uslyšel prosbu okamžitě se zastavil. Věděl kdo to je. To je ta kráskovlčice! Ale... Mělo to háček. Nejspíš tam byl Telesphor a s tím prejbohem nechtěl mít absolutně nic společného. "Jsem jeden ze sedmi! Měli by to vědět, třeba mě budou uznávat víc," odfrkl si. Chtěl sám sebe přesvědčit, že takhle bude mezi vlky o dost oblíbenější. Ačkoli mezi nima už oblíbený určo byl!
Trvalo to hodnotnou chvíli, než se rozhodl, že jim ukáže co umí. Alespoň zjistí co se děje. Jak se objevil? Uprostřed malých šouralů se zjevil maličký plamínek. Který se zvětšil a z něho doslova vyskočil Drust. Narozdíl od Telesphorovi vážné chůzi si s tím Drust problém nedělal. A zapálil každého šourala, který se mu postavil do cesty, i když se vlastně do cesty postavil on jim. Jednodušše on nemířil ke smečce. Mířil si kam chtěl a zároveň vyhledával pohledem tu krásku.
"Nechceš si to stále rozmyslet kotě? Ty soukromý pláže co jsme ti nabízeli s Tyrem pořád platěj!" krátce na ní zamrkal když jí v tom davu předci jenom našel. Všem tu těď ukazoval, že on je ten jeden ze sedmi. A tajně doufal, že se na něho ta ledová kostka sardinek neotočí a nepošle a něj ledovou spršku.

Arwen
Nejen že oheň vlka očividně nebolel a s klidem se škvařil zevnitř, on ho dokonce nezabil ani blesk. Museli ho nějak zneškodnit. A to hned. Byl rád, že má tolik pomoci, ale stále to na obra nebylo dost. Zavrčel a zkusil se ohněm prohořet navenek, nějak ho roztrhat, cokoliv. Blade kolem něj prolétla. Neměl čas zjišťovat, jak na tom je. Pokusil se oheň ještě uspíšit, ale nic se nedělo. A tu se vedle něj objevila Nierra. Pohlédl na ní, s hrůzou. "Máš být u vlčat a hlídat raněné!" zaprotestoval.
"Víc potřeba je mě tady," opáčila s vyceněnými zuby. Ze země vyšlehly kořeny a rostliny, jakési liány a omotaly obrovy tlapy, aby už nikoho odhodit nemohl. V tu chvíli udeřily Bladiny blesky. Vzápětí se mu liány omotaly i kolem krku a... stiskly. Všechny, jako na povel, začaly drtit a drtit, lámat kosti... a kolem krku se přidávaly další a další. Nakonec obrovy brutálně usekly hlavu a rozmačkaly tlapy na krvavou břečku. Nierra vydechla, vyčerpaně. Arwen otevřel tlamu. "Poděkuješ mi později, pokračuj!" vybídla ho a zmizela zpět mezi vlčata. Vyčerpala se, ale věděla, že když bude nejhůř, může dál bojovat. Byla připravená uškrtit každého dalšího šourala, co se pokusí dostat do kruhu.
Arwen se mezitím vrhl na dalšího vlka. Srazil ho k zemi, urval mu ucho a uškvařil hlavu. Zmapoval pohledem situaci. Kiban zkušeně prokousával tepny Blade se stála, s ošklivě krvácející ránou... ale byla na nohou. To bylo hlavní. Asseke stále kryl. A.. byli tu dva bohové. Telesphoros a Drust. Tak přeci jen nás vyslyšeli, pomyslel si. Thunder byl také velkou pomocí. Ve chvilce na nádech pohlédl na nebe. Něco se blížilo. Kahallie. Pak se znovu pustil do boje. Bojoval tak, jako ještě nikdy. Bojoval za svou rodinu a svou smečku. Musel - potřeboval - je udržet v bezpečí.

Asseke
Všimol som si malú bielu vlčicu, ktorá vbehla medzi tých fanatikov. Dobehla k nejakému inému vlkovi, ktorý sa zrejme chystal vytvoriť si okrasné sošky do zaharady alebo jaskyne z vlkov. Aspoň nie je proti nám. Všimol som si, ako jeden z vlkov sa od chrbta blížil k Av, ako som si spomenul na jej meno. Uvedomil som si, že je to pravdepodobne to Windové vĺča, o ktorom párkrát počul. Vlk sa pokúsil na ňu skočiť. Bez rozmyslu som vytvoril v pysku ľadový hrot, ktorý som vystrelil vďaka vzdušnej mágii. Hrot sa zapichol do krku a vyletel z druhou stranou. Musel som trafiť tepnu, keď krv na okamih vystrekla z krku a pristála na Av. ,,Toto je už druhý zásah. Začínam to ovládať." prehovoril som spokojne so svojím výkonom. Našiel som si ďalší cieľ a to vlka, ktorý sa chystal zaútočiť na Blade z boku. Zamieril som sa na hlavu toho vlka, ktorý mi stál chrbtom, a zopakoval som útok. Hrot vyletel. ,,Doriti!" zanadával som. Hrot minul miesto, na ktoré som mieril. Miesto toho však zmizol v zadku vlka a podľa toho kŕču, ktorý spôsobilo možno prekvapenie z nečakanej análnej penetrácie, a následného pádu som usúdil, že som trafil srdce. ,,Očividne cesta k niekoho srdcu nevedie len cez žalúdok."

Telesphoros
Pribehla k mne tá nedospelá vlčica, ktorá žiadala pomoc od bohov. Chystal som sa jej odpovedať, keď z ničoho nič vedľa nás dopadla mŕtvola a tú malú postriekala krvou. ,,Pomôcť som sa rozhodol už dávnejšie, než si ma o to požiadala ty. Ak chceš pomoc iných bohov, tak sa modli k nim a možno ti odpovedia." odpovedal som chladne. Rozhliadol som sa okolo. Kahallieho stúpenci sa správali, akoby mali vymyté mozgy. Osobne som vymytý mozog už predpokladal ako podnienku, pre prijatie otroctva Kahallieho. Nijak inak som ani vieru v neho nemohol brať.

Miritai
Neustávalo to, ba naopak. Šourajicích vlků přibývalo... Šli... bez cíle či vůle. Jako zombie.
Připomnělo mi to můj příchod do Xikuratu..  tenkrát...
 Setřásla jsem vzpomínky.
 Teď bylo důležité se soustředit na boj. Blížil se ke mě jeden z těch zombie vlků. Nadechla jsem se. Cítila jsem možný potenciál hlíny, po které se procházel. Poté jsem prudce vydechla a směřovala svou vůli a sílu do  země.
Ze země vyrostly šlahouny a obmotali se kolem vlka. Nevypadal, že by ho to nějak překvapilo, nebo že by si toho všiml.
Soustředila jsem se znovu a liány zapálila, dávajíc při tom pozor na to, abych tím vyhnance neosvobodila. Po chvíli mu začala hořet srst a oheň se začal šířit dál. Nechala jsem ho být, aby si v klidu dohořel.
Rozhlédla jsem se po nekonečném zástupu vyhnanců. Soustředila jsem se a seslala do zástupů vyhnanců několik blesků, abych narušila aspoň trochu jejich řady, než jsem si uvědomila že to má jen minimální účinek. Některým vlkům to skoro nic neudělalo. Co to sakra je? Nadavala jsem vduchu. Pak mě ale něco napadlo. Co takhle postavit kolem nás stěnu z lián a poté jí zapálit? Přemýšlela jsem o dalším možném stupni obrany.

Noem
Usmál jsem se na Doloriana. "To vlče je v pořádku," potvrdil jsem mu. Díkybohům jsem v té době měl oči pouze pro nádherného černého vlka a ani jsem si nestačil všimnout, do jakého nebezpečí se to Avicii zrovna pouštěla. Kdybych to totiž viděl, musel bych svá slova ještě přehodnotit.
Takhle jsem se jen krátce nechal unést představou, jak s Dolorianem vychováváme své vlastní malé uzlíčky radosti, než jsem si vzpomněl, že kolem nás doslova zuří armagedon.
"Dávej na sebe pozor!" vyslal jsem ještě rychle k vlkovi s jantarovýma očima, když se vydával směrem k vřavě, a sám se otočil tak, abych odrážel útoky z opačné strany než on. Chtěl jsem samozřejmě bránit celou smečku - ale především jsem nechtěl dopustit, aby na Doloriana někdo překvapivě zaútočil zezadu.
Zatímco se většina zbytku vlků věnovala snahám o pokoření ohromného monstra (což se jim nakonec podařilo), rozhodl jsem se já směřovat pozornost k menším šouralům. K několika z nich jsem nejprve vyslal křeč, ale nezdálo se, že by jim to mnoho dělalo. I když jim to třeba zpomalilo šouravou chůzi, z bolesti si očividně příliš nedělali, a jen se mnohem toporněji šourali dál. Jako by jim na ničem jiném nezáleželo.
Krátce, výhružně jsem zavrčel. Jestli mě něco provokovalo víc než mstiví bohové a jejich armáda necitlivých, bylo to to, když moje snažení někdo ignoroval. Vzápětí jsem se proto vymrštil a skokem srazil jednoho ze šouralů k zemi.
S prokousnutým hrdlem se v chůzi pokračuje podstatně hůř.
Náprsenku mi pomalu smáčela odporná krev dalších Kahallieho stoupenců, kteří se prakticky ani nesnažili příliš bránit, jen se šourali a padali k zemi pod náporem mých tesáků. Zdálo se, že ani já ani oni se o nic jiného nezajímáme.
Až když jsem vzhlédl k rudému obzoru, zatrnulo mi. Ve středu červeně planoucí hvězdy byla jasně pozorovatelná bílá zářivá silueta.
"Kahallie," vydechl jsem tiše uprostřed všech blesků, ledu, ohně, lián a nepříliš reprezentativních bohů.

Rian:
Jakkoli na to vlk běžně nemusí myslet, zabíjení je mu vlastní - a to i zabíjení ostatních vlků. A tohle byly jen vlčí kůže navlečené na stroje na zabíjení. Ale skutečně jsme se v tom od nich lišili?
Byla to vlastně rutina: přiskočit - kousnout - odskočit - uhnout - au, příště lépe - a znova.  Šourajících se nepřátel neubývalo, zástupy mizely v nedohlednu a já jsem se snažil příliš nemyslet. Na to teď nebyl čas.
Koutkem oka jsem pozoroval, jak ostatní vlci v boji spolupracují. To já jsem zvyklý bojovat sám. Proto jsem se soustředil na menší šouravce a obludného obra přenechal jim. Zvládli ho bravurně.
Podíval jsem se šouralovi před sebou do očí. Měl v nich prázdný výraz. Nejevil o mě žádný zájem. Avšak o mou smrt ano, pročež vyrazil hlavou s rozevřenými čelistmi dopředu. Včas jsem uskočil bokem a dopředu, díky čemuž jsem ho mohl zakousnout do šíje. Ucítil jsem jeho zuby na svém boku. Zuřivě jsem škubl hlavou. A škubal jsem a škubal, dokud se z mého sevření nevysmekl. Využil jsem nastalé situace a kousnul níže, kde byl jeho krk menší a méně chráněný hřívou.
Ještě jednou jsem ze všech sil škubl a pokropila mě krev z jeho krční tepny. Jeho škubající se tělo dopadlo na zem. Zatřásl jsem hlavou, abych se co nejvíce krve zbavil, než stihne zaschnout. Současně jsem ustupoval o pár kroků dozadu a proti mně nastoupil nový šoural.
Přehlédl jsem zástupy nepřátel. Mou pozornost upoutala nemilosrdně se blížící bílá skvrna. Nevěděl jsem, co nebo kdo to je, nerozuměl jsem situaci, ve které jsem se ocitl, ale věděl jsem, co musím dělat: Rvát se a zabíjet do posledního dechu a to jinak než kdy dříve – tentokrát ne za sebe, ale za smečku a především za Noema. Na poslední chvíli jsem výpadu vlka před sebou a ochránil svůj čumák před jeho řezáky. Je jich tolik…
Krátký záchvěv beznaděje hluboko ve mně vyvolal hluboké zavrčení. Rozechvělo celé mé tělo, které začalo vřít hromadící se magií. Nikdy jsem magii v boji nepoužíval. Inu, všechno je jednou poprvé. Jen musím vymyslet jak na to.

Avicii
Telesphoros byl k Avicii chladný, nejenom chováním, ale i celou teplotou těla. Jejím malým tělem stále proudil oheň. Oheň v jejich žilách sílil a když vlče uslyšelo cosi těžkého dopadnout cele ní, okamžitě se otočila a adrenalin opět prolil její tělo. Otočila se dozadu, kde stál Asseke, který házel.. velké rampouchy? Musela mi později poděkovat. Znovu se otočila na Telesphorose, ale ten už její pozornost nechtěl. No, nikdy ji nechtěl. V tom ale slyšela druhý hlas, známější.
Pohlédla na Drusta, který v tu ránu stál vedle ní.
Hlavou jí projel nápad, Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se.
Nasucho polkla a svoji pozornost věnovala mu, ”Druste!” zajásala.
Celá bojující situace za jejími zády musela být na několik minut zapomenuta.
Ozvěny smečkařů a hlídkařů, ale i strašlivých mrtvo-vlků.
”Víš, moje soukromá pláž je svým způsobem tu,” pohodila menší pohled na bojiště, ”ale potřebovala bych pomoct se zbavit několika nudistů,” zazubila se a naklonila hlavu na stranu.
Vlče muselo zajistit pomoc dalšího boha, vlci jinak neměli šanci. ”Prosím.” dodala tiše, ale v jejím tónu šla slyšet bezmoc.
Couvla o kus, musela pomoct, ”Cokoliv.” dodala tiše a pak utekla za Assekem, který jí předtím pohlídal záda, ”Zdravíčko!” usmála se i přes tu celou situaci, ”Pohlídám ti záda.”
Postavila se zadní končetinou k té jeho a pálila po nohách mrtvo-vlků. Bez nohou se vám půjde těžko.
Cele její tělo přešlo do automatického módu. Střílela po vším, co nebylo její a nemínila zpomalovat.

Erik:
Pohledem přelétne po bojišti. Lesui za ním se skupinkou působí vynervovaně. Snad z toho, že nemůže bojovat. Snad z toho, že se objevil ten náfuka Tele-mrazák-něco co mu kdysi zmrazil nohy nebo dokonce z bílého něčeho přicházejícího od hvězdy. Erik si s tím příliš hlavu neláme. Má vlastní objekty zájmu v tomto boji nad kterými se snaží neslintat. Nikdo zraněný k němu nechodí, tak má vlastně i volno. Vidí poraněnou vlčici, ale nebude se za ní sápat. Dokud můžou stát, můžou si za ním dojít sami. "Jděte tomu po nohou," křikne jen tak do bojové vřavy ačkoliv pár jedinců už mělo dostatek důvtipu aby tak udělali. Šoupalové se budou jen těžko šoupat když z nich budou chlupaté žížaly.

Thunder
Všude kolem byl chaos, země se třásla, kolem byl řev všech vlků, jejich magie a Thunder stál a zíral do dálky, na tu bílou tečku.
V tomhle okamžiku nic neexistovalo, jen prudký příval nepopsatelného hněvu a nenávisti.
Tenhle tvor mu přišel opět vzít všechno a udělat mu ze života peklo a tohle teda Thunder nedovolí. S nechápavým výrazem sledoval jak Wind Thief přestoupil na jeho stranu a volal ho, možná snad byl i jediný kdo si toho všiml, protože všichni ostatní byli ponořeni do bitvy až po špičky chlupatých uší.
Thunder tam stál a i když za jiných okolností trhal hrdla všeho co by proti němu vyběhlo, teď se stáhl trochu dozadu, netušil jestli na takovou dálku zvládne správně zamířit, ale celý se přikrčil a nechal ostatní vlky aby ho kryli. Nebe se v dálce zalesklo a bílou tečku na okamžik obklopilo bílé elektrické světlo, do bílé tečky v pozadí uhodil blesk.
Thunder se pro sebe potutelně usmál, když už jsou všichni na nejlepší cestě chcípnout, ať mu to alespoň neusnadní.

Snow
Bílý vlk obalený ledovými jehlicemi se vrhl po plíživcích se stejnou vervou jako ostatní, jen trochu nešikovněji, zuby ale měl... a tak trhal a škrábal a brzy byl spíš růžový a rudý než bílý... hlavně byl špinavý... a měl příšerný strach.

Wind Theif:
Zatímco ostatní bojovali s tím něčím, co nás obklopovalo, včetně jelenů, co mě měli hlídat, díval jsem se dopředu. Jen jsem nehybně seděl a pozoroval jsem tu ladnou siluetu, co se ke mně pomalu blížila. Nebyl jsem cílová jednotka. To muselo být každému, kdo mě před chvilkou slyšel, jasné. Naštěstí pro mě, měli svých starostí dost. Obzvlášť ve chvíli, kdy někteří šouralové začali místo šourání pojídat své mrtvé kolegy a pomaličku růst. Zdaleka ne tak zběsile, jako sedmimetrák, který už nyní jako moc velká hrozba nepůsobil. I tak to však budilo strach. A s každou vteřinou, kdy jsem nehnul ani drápem, abych s Kahallieho armádou pomohl, se veškerá má životní hrdost smrskávala. A to jsem skroo neměl na čem začínat!
Ale nesměl jsem tomu podlehnout. Nesměl jsem nad tím přemýšlet. Neohlížel jsem se, zda mě Avicii slyšela. Jen jsem seděl. A čekal na svého nového boha.
A ten moment nakonec nastal. Nevěnoval jsem pozornost okolnímu peklu, větším či menším šouralům ani splašeným elementům všude kolem. Ani ne pět metrů ode mě stál Kahallie v celé své kráse. Bohužel bylo slovo krása výstižnější, než bych si přál. Ač jsem ho z duše nenáviděl, nikdy jsem neviděl krásnějšího vlka. Snad až na Lockeiro. Ale to byla vlčice, takže u vlků pořád vyhrával. Ta jeho dlouhá srst, hrdý postoj a oči, ze kterých se nedalo nic vyčíst, snad jen krom pronikavého pohledu, co se zabodával až do srdce. A to všechno osvícené tou odporně záhadnou krvavou hvězdou. No, když už nic jiného, můj první bůh měl rozhodně styl. To ale nic neměnilo na mém plánu. Ani na faktu, že jsem tu zasranou čubku kurva nenáviděl.
Konečně nastal můj čas. Kahallie si zrovna nepotrpěl na čekání a ať už to dělal jakkoliv jeho pohled doslova bolel. Přišel si pro úkol. Úkol, za jehož splnění dostane navždy mojí duši. A já už nemohl vycouvat. A ani jsem to neplánoval.

Wind Theif:
"Vyliž si prdel" přikázal jsem mu nezdravě dominantním hlasem. Ten pohled jsem si užil víc, než bych od sebe čekal. A jak jsem doufal, byl opravdu svědomitý. Ne, že by měl na výběr. Dle jeho výrazu ho pravděpodobně nikdy nenapadlo, že mu za tohle někdo zaprodá duši. Velká chyba.

Reklan:
/Teď!!/ Křiknu na Kori telepaticky. /Nemáme moc času!/

Summer
Bojovala dál s Kahallieho poskoky, využívala naplno svou magii a začínala se dostávat do bojového zápalu tak, moc, že si začala skoro až užívat probodávání hrdel ledovci. Sem tam někomu přimrazila nohy k zemi. Rozvířila vzduch tak, aby znemožnila šouravcům přístup blíž - nebo jim ho minimálně dost znepříjemnila. Hodila pohledem směrem k Wind Theifovi a hlas se jí zasekl v krku, když spatřila boha. Chtěla něco říct, ale neměla slova. Ze své pozice ani pořádně neslyšela, o co stařec požádal, pochytila jen "prdel." Nemohla ale rozjímat moc dlouho, ihned se vrátila k probodávání hrdel.

Luke
Vyjeveně pozoroval, jak Vega kousl ošklivce do hlavy. "Maras?" Obrátil se na něj, netušíc co to znamená. Břečťany stále znepříjemňovaly nepříteli pohyb. "Ta větev musela bejt pěkně vratká," broukl při představě obézní vlčice sedící na větvi stromu. Buď musela být fakt nepředstavitelně tlustá, nebo chudák větev hubená a nemocná. To ale zkoumat vážně nechtěl, byl jen rád, že pod ním žádná větev nikdy nekřupla. Vlastně nikdy neseděl na větvi. Může Vlk sedět na větvi?

Vega
Pobaveně se na šedého vlka zazubil, ale protentokrát moc nevnímal, co říká. V hlavě mu hučelo, když se bez rozmýšlení znovu vrhl na svého protivníka. Ten, napůl oslepený a napůl omezený břečťanem, se motal víc než Bludička. Nakonec nebylo tak těžké mu prokousnout krk.
Trhaně od mrtvého těla odskočil. Tlamu měl zaflákanou tím rudým horkým svinstvem, v očích se mu zračil šok, uši přitisknul pevně k hlavě.
"Já někoho zabil," vymáčknul ze sebe dutě. Tohle bylo jiný. Tohle bylo kurva jiný, než kdyby ho nalákal do strže a utekl pryč dřív, než tam spadne taky.
Pohledem se zaklesnul do Luka, jako by se chytal záchranného lana, přiměl se ohlédnout na Můňu, která se choulila mezi vlčaty. Pak se podíval znovu na nepřátele.
"Je jich strašně moc," zašeptal. Seber se, vole.
"Luky?" hlesnul. "Půjdem se kurva hodně zkvasit, až tady natrhnu asi milion prdelí."
Přešlápnul. "Píchnul by mi další břečťan, kámo. Umíš fakt skvělej břečťan," vymáčknul ze sebe, když se k němu šinuli další dva šouravci.
Ať chcípnou.

Blade
Stále pohupsávala okolo a smála se nad tím idiotem. Chcípal! Ale pak vzhlédla k nebi. "Oh, kurva," zavrčela. Ale hned na to se vrhla a s nasbíranou energií kousala do hrdel malých šouralů. Její bílá srst začala být rudá a taky začala být čím dál unavenější. Ale neumře. Nesmí.

Drust
Snažil se nevšímat si toho faktu, že tu je Rekí a že tu nejspíš poletuje červená skvrna. Ka... Kazna. Soustředil se na hlas Avicii. Pár kroky dohupsal k ní. "Hmm," pronesl a ocáskem jí přejel přes záda. "Broučku, hlavně tu neumírej. Nepřináší to štěstí umírat před dvěma ze sedmi," mrknul na ní. A nadechnul se. Čelil ted novému nebezpečí, které veřejně ohrožovalo jeho ego. Ale ten veliký šoural se zdál umírající. Ne dostatečně, pomyslel si a přiskočil blíž k šouralovi velkému. "Jste už mrtvý, ale opečené maso mám raději. Zasloužím si to nejlepší," odfrkl si a zakousl se vlkovi to tlapky. V tu chvíli se po tom šourákovi roznesl veliký plamen. Drust ho měl velice pod kontrolou. "Kdo další bude sloužit Drustovi jako předkrm huh?" zaculil se a vrhnul se po malých šouralech. Mezitím co se plamen po velkém šouralovi pomalu roznášel dál. Maso se škvařilo, ale oheň velice pomalu zhasínal. Tedy... Utlumoval se kvůli krvi.
Po malých šouralech pálil plameny. Velké, ale působili spíš jen to, že šouralům to seškvařilo oči. Neviděli. Ale ohnivá srst jim úplně nevadila.

Arwen
Vrhá ohnivé koule, škrábe, kouše, rve a pálí. Podařil se mu najít určitý rytmus. Jakmile vidí vlka, co se snaží zvětšit z krve svého spolubojovníka, přiskočí a prorve mu hrdlo. Kdekoliv vidí krev vsakovat se do hlíny, spálí ji, vyškvaří a nechá vypařit všechnu kapalinu. A znovu. Když zrovna v cestě k zvětšujícímu se nepříteli stojí další, prorve mu hrdlo také. Používá seškvaření očí, které viděl u Drusta, ale vlci, jako by řízeni neznámou silou, nevypadají, že by jim to vadilo.
Okolo něj je čím dál tím víc nepřátel. Hordy vlků se sunou a už už to vypadá, že je obkopí a probojují se i k vlčatům, když tu... Kiban zařve. Je to podivný výkřik, plný odhodlání a síly. Z Kibana jako by vycházela jakási vnitřní záře. A všechno ztuhne. Tedy, všichni nepřátelé. Arwen si uvědomí, že kousek od jeho krku je rozevřená tlama šourala, ustoupí a prokousne mu hrdlo. Kiban září a lehce se třese a vlkům dochází, že nemají moc času. jeho magie začne způsobovat podivné věci. Někteří z šouralů začnou stárnout, až je z nich jen seschlou kůží potažená kostra a vlastní tlapy je neunesou, další začnou mládnout, až je z nich malé vlče a pak... jen zárodek, pomalu vysychající v hlíně. Arwen toho využije, láme kosti, trhá kůži, vysušuje krev. Kiban čas stále drží.

Korietta
Pozoruje dění dole. Trochu znuděně. Visí tu už pěkných pár minut, možná půl hodiny, a nemá co dělat. Pozoruje bojující vlky i přicházejícího Kahallieho. Má trochu strach a náladu na boj, ale visí tu... a tak jí nezbývá nic jiného, než čekat.
Vidí, jak přišel Kahallie a mluví s Wind Theifem, ale neví o čem. A pak, jen chvíli před tím, než se dole zastavuje čas, slyší v hlavě hlas Reklana. Zasoustředí se. Vyhledá pohledem kostru. Vyhledá pohledem rudou kouli, co se vznáší nad Kahalliem, který... ehm, vážně si líže zadek? Nemá čas nad tím přemýšlet. Nad koulí, zaměří se. Pod kostrou. Je od rudé hvězdy kus, ale ne zas tak daleko a tak se zaměřuje celkem dobře. Trochu se zachvěje nad možností, že by se nestrefila, pak si ale řekne, že je přece moc stará na to, aby teď zjistila, že neumí mířit. A tak vloží všechno své soustředění do toho jediného teleportu.
Kostra se zachvěje, jak se pod ní mele vzduch, vzápětí se nad rudou hvězdou objeví cosi a dolů se sesype sprška hlíny. A pak začnou padat kosti. Na místě kostry je vidět v kruhu rudá hvězda ze vzduchu a po kostře se slehla zem. Kori ze své bubliny pozoruje, jak ona magická kostra žbluňkla do velké rudé koule.

Asseke:
Tu vzdušná mína, tam veterný disk inde zase ľadový hrot. Snažil som sa udržať vlkov čo najďalej od chrbtov tých, čo bojovali v prvej línii. Biele vĺča sa postavilo ku mne. Všade sa to hemžilo magickými a nemagickými útokmi. problémom bolo, že tých vygumovaných hláv neúbudalo. Pozrel som sa jesným okom na Av. ,,Ak útok nemá účinok, tak ho nepoužívaj. Snaž sa šetriť energiou, maličká. Toto bude boj na dlhšiu dobu." prehovoril som pokojne. Všímal som si kombinované útoky od Miritai. Tri elementy. A mne už pri druhom náhodne mrzne prdel. Z myšlienok ma vytrhol Kibanov rev. Rozhliadol som sa po bojisku. Na moje prekvapenie gumové hlavy začali náhodne starnúť a mladnúť. Všetci ale boli zmrzený v polohe, v ktorej sa nachádzali. Využil som ten čas k tomu, aby som si doplnil trochu energie.

Telesphoros:
Bol som znechutený Drustom. Znovu som zaľutoval, že sa niekto, koho zaujíma len pálenie a užívanie si s vlčicami, stal bohom. Mladá vlčica sa vybrala späť k ostatným. Drust pobehoval  sem tam ako malé šteňa a vypaloval oči. ,,Bude im lepšie, ak jeho správanie radšej neuvidia." zamrmlal som si. Sledoval som boj. vlci bojovali statočne napriek presile, ktorá stála proti nim. Prechádzal som medzi Kahallieho otrokmi a menil ich v ľadové sochy. Zarazil som sa. Zrak mi spočinul na Kahalliemu. Kahalliemu, ktorý si olizoval riť. Zničoho nič všetci jeho posluhovači zamrzli na svojom mieste a začali náhodne starnúť a mladnúť, čo pridávalo na bizarnosti pohľadu na Kahallieho.

Miritai
V tu chvíli jsem dostala nápad. Jako blesk mi projel mozkem a veškeré mé myšlenky se soustředili do jedné věty. Udělej to. postavila jsem se a prohlédla na Assekeho. "Asseke?!" Zavolala jsem na něho. Bílá silueta v červené hvězdě se rychle přibližovala čím dál víc. "Lásko! Kryj mě, pokud to budu potřebovat." Křikla jsem a rozběhla jsem se k místu, kde byla schovaná vlčata. To místo bylo skoro schované za obrovským porostem trní.  Někdo měl podobný nápad sklonila jsem se dva metry od trnité linie a skončila se k zemi.
 Po chvíli soustředění jsem začala šeptat k půdě má přání a soustředila jsem svou sílu do myšlenky, co chci, aby se stalo.
Půda se za zachvěla. Po chvíli po celém obvodu trnitého porostu začali vyrážet drobné úponky, které rychle nabírali na síle a rychle rostli do výšky. Proplétaly se, uzlovaly, a tím získávali potřebnou podporu aby rostly výš. Růst se zastavil v asi pěti metrech. Unaveně jsem vydechla. A postoupila o pár kroků dozadu. Chtěla jsem udělat ještě jednu "zeď" ochrany, ale byla jsem moc vyčerpaná. Otočila jsem se a krve by se ve mě nedořezal.
Kahallie byl tady.
Moje tělo se i přes nedostatek energie napjalo. A teď to přijde. Arwen a ostatní mají plán ne? Arwen a ostatní musí mít plán! Musí jinak jsme všichni odsouzeni k záhubě. Podívala jsem se na Assekeho a uvažovala o budoucnosti. O tom, jak bychom spolu vychovávali pár uzlíčků, který by se nám batolili po jeskyni. Rychle jsem zatřepala hlavou a zahnala slz. Které se mi stalo do očí. Ne. My zvítězíme pomyslela jsem si a hrdě zvedla hlavu.

Noem
Jen jako kdesi v pozadí jsem slyšel Erikovu radu. Běžte jim po nohách.
Pravdou bylo, že jsem se snažil, ale připadalo mi, že čím víc jdu po nohách, tím náročnější je se vyhýbat jejich tesákům - možná se šouralové bez nohou nemohli šourat, ale rozhodně mohli kousat.
Bojiště kolem bylo každopádně šílené. Samotného mě pálily oči z plamenů, kterými se oháněli především Arwen a Drust - čemuž jsem ostatně chvíli přisuzoval to, že vidím, jak nepřátelští vlci samovolně stárnou či se naopak zmenšují a omlaďují. Pak jsem nicméně zahlédl zářícího Kibana a došlo mi, že to je nejspíš jeho magie času, která jim takto ubližuje. Chvíli jsem se přemýšlel nad tím, jak brutální mi to vůči nim připadá. Ale jen chvíli. Následně vlci v čase doslova zamrzli.
Využil jsem oddechového času, Kibanova času, a otočil se znovu na Wind Theifa s nádherným bílým vlkem před sebou. Kahallie byl mohutný, s oslnivou siluetou a ostrými rysy, podmanivou silou... A zrovna si lízal zadek.
Zmateně jsem na výjev zíral, nevěděl jsem, co si z toho obrazu vlastně vzít. Magická kostra, která padala z nebe, a kterou musela Kori vypustit z portálu, pro mě celou situaci vysvětlovala pramálo.

Rian:
Plameny přeskakující z šourala na šourala jejich masy ozařovaly zvláštním apokalyptickým světlem. Jsou ozářeni utrpením, pomyslel jsem si, než mi došlo, že nejspíš bolest necítí stejně jako my a pokud ano, tak si ji zaslouží.
Tuhly mi svaly, a když společným vypjetím sil všech řady nepřátel před námi na malou chvíli prořídly, dopřál jsem si kratinký odpočinek. Rozhlédl jsem se, abych zhodnotil situaci.
Získal jsem tři zásadní poznatky: za námi je krásný bílý vlk, který tam dřív nebyl - Och, kdopak jsi?, před námi začali někteří šouralové požírat své mrtvé nebo skoro mrtvé spolubratry a následně růst a konečně - někteří náhle stárnou a mládnou, což je však zřejmě nezávislý děj.
Netrvalo mi dlouho uvědomit si, že změna věku má nejspíš co dělat s magií času některého z našich vlků. Viděl jsem hořet a umírat několikaměsíční vlčata a starce. Zatřásl jsem se a svrbění magie mě rychle opustilo. Něco na tom bylo špatně, strašlivě špatně.
Znovu jsem se ohlédl na elegantního bílého vlka za sebou. Držel se nějak při zemi, takže jsem na něj přes ostatní vlky neviděl. Přede mnou se ale ozvalo zachroptění a já jsem stanul proti sípajícímu kdysivlkovi se seškvařenýma očima a zčernalými zbytky srsti. Kůži měl spečenou s hlínou a prachem, nejspíš se vyválel, aby oheň uhasil.
Z návalu soucitu a zápachu, který se kolem něj šířil, se mi chtělo zvracet. Potlačil jsem podobné myšlenky a vrhnul se na něj, když se náhle bezdůvodně zastavil.
Můžu je přece litovat, až je zabiju, ušklíbl jsem se.

Avicii
Vlče kývlo na Assekeho. Měl pravdu, vypadalo to, že oheň na ně úplně nefunguje, alespoň ne ten její slabý. Pach hnijícího masa, ohně a krve byla neskutečně přesilující. Jediné, na co se mohla úplně spolehnout, byl její sluch.
A ten sluch jí prozradil místo, kde se zrovna nacházel její táta předtím, než ho viděla. A s ním i čistě bílého vlka. Byl čistší, než byl Erik, který jí pomohl, byl čistší než Winter, její... matka.
Na pár sekund se vlčici v hlavě objevila myšlenka, zda by tenhle tvor mohl být její matka. Táta by to asi odsouhlasil.
Polkla nasucho, když si uvědomila, že společně s Winter přišla vlastně i o sourozence, kteří v téhle chvíli jsou kdovíkde.
Stáhla uši k hlavě, ale pocit viny jí nezůstal dlouho. Oni totiž opustili ji i tátu předtím, mohli už být dávno z celého území pryč.
Rozešla se, aby se dostala k tátovi, ale hlava jí zastavila. Kdyby táta chtěl, aby tam byla, tak by ji zavolal, věděl až moc dobře, že by ho slyšela, i kdyby šeptal, protože jeho hlas je to první, na co se ona vždycky soustředí. Nic nepřesáhne hlas jejího táty. Nikdy.
Srdce jí říkalo, ať jde za ním, ale hlava jí říkala, že tam nemá co dělat. Táta ji tam nechtěl ani v první řadě, předtím než šla řešit vše s bohy. Poočku mrkla na Telesphorose a Drusta, pak na Noema a Doloriana. Arwen a Asseke byli poslední, na které pohlédla. Musela si je hlídat. Byli od ní všichni moc daleko, ale pohledem si musela zkontrolovat, že jsou v pořádku.
Při strašlivém sípání, které se ozvalo před ní se otočila a koukala na mrtvo-vlka, který stál několik kroků před ní. Během několika sekund se celá scenérie před ní začala měnit. Z požírání na mládnutí nebo stárnutí na zapalování a útoků a...
Avicii se zamotala hlava, ve všem byl chaos a všude bylo moc zvuku.
Zvuku, kterého ona furt a stále slyšela víc a víc.
Polkla obsah žaludku, který se jí dostal do tlamy.
Sípání se ozvalo znovu a vlče vykouklo. Mrtvo-vlk stál před ní.
V záchvatu nedomyšlení proklouzla pod ním a chytla ho tlamou za zadní nohu.
Trhla silně hlavou, aby se dostal k zemi, ”Asseke, otoč se!” zavrčela a stále couvala, aby se nedostal k Assekemu.

Erik:
Dělo se toho kolem trochu moc na to, aby dokázal vše sledovat. Naštěstí neměl nic jiného na práci a tak zkoumavě bloumal pohledem po bojišti. Zjevení bílého vlka co si čistil zadek ho trochu překvapilo. Ale proti gustu... Aura, která se z něho i přes takové počínání linula, byla okouzlující. Stejně tak okouzlující jako když ji spatřil prvně nad zemí vyjnancu. A nejen to. Když už už měl v plánu začít slintat, zaujalo jeho pozornost další dění. Čas. Cítil ten dotek jako by byl toho součástí. Jako by jeho magie odpovídala a ševelila nedočkavě v jeho srsti. Ten vlk co zastavil a zbláznil čas umíral. Bylo to tak nádherné.

Thunder
Stál tam a poprvé po snad devíti letech, po devíti dlouhých letech od doby kdy naposled byl štěně a takové věci dělával, že se divil a nerozuměl, tak naklonil nechápavě hlavu na stranu. "Co to u Kahalieho pr..." Ani to nedořekl, prostě tam stál a čuměl na něj, jako v nějakém snu, úplně vprdnutý a veškerá jeho obrovitost, a děsivost na okamžik spadla a fascinovaně sledoval jak si Kahalie u Kahalieho prdele líže prdel.

Snow
Viděl toho bílého vlka a ostatní vlci ho velmi děsili, všechno ho velmi děsilo, hodně kousal a byl celý od krve, a hodně ho všechno děsilo. Brzy byl stažený skoro až vzadu u těch, kteří se boje nezúčastnili a hodlal alespoň je bránit, kdyby náhodou a občas vyděšeně vykvikl.

Vypravěč:
Jen, co se už teď trochu zmatený bůh důkladně dočistil, čekalo ho nové překvapení. Sice vnímal jakési ochlazení, když plnil přání své nejnovější ovečky, ale až teď začínal vnímat, že chlad vychází i z něj samotného. Nebylo jasné co přesně teď Kahallie prožíval, ale už na pohled bylo jasné, že pokud přímo nepanikaří, je minimálně hodně vyvedený z míry. Chvíli jen nejistě cupital a nevěřícně se prohlížel, marně hledajíc příčinu té neznámé zesilující bolesti. Ale jak mu jeho selhávající orgány správě naznačovali, na hledání příčiny bylo moc pozdě. Býval by hledal způsob, jak se bránit, kdyby mu veškerou kapacitu  nezabírala neudržitelná snaha udržet se na nohou. Když se mu podlomily končetiny, vzhlédl k nebi, kde uviděl svou hvězdu. Krev v ní byla každou chvíli řidší. Krom toho všudypřítomného mrazu, co se bez pozvání plazil každým kouskem jeho těla, cítil i řídnoucí krev ve hvězdě. Kdyby byl vydržel ještě chvilku, viděl by, jak se krev začala vířit, nebo dokonce jak se celá celá hvězda začala rozpadat. Ale tak dlouho nevydržel. S hvězdou řídla i krev v jeho vlastních žilách. A s každým poklesem hustoty krve bylo pro jeho srdce obtížnější plnit svou funkci. Až nakonec bilo sic statečně, ale úplně naprázdno.
Necítil se však, jakoby umíral. Měl spíš pocit, jako by mu jeho vlastní tělo odmítlo dál sloužit. Ani přitom netušil, jak blízko pravdě byl.
Nedlouho poté, co Kahallieho doslova opustila duše, rozprsla se hvězda na všechny široko daleko pod ní. A nebesa se začala pomaličku čistit. Ve všem to chaosu dopadla na zem i neklidná kostra, která se nepřestávala svíjet, jakoby byla v těch nejhorších mukách, jaké jen může kostra zažívat. Chlad kolem ní byl teď mnohem intenzivnější než dřív a dokonce se dali spatřit ledové plameny, které ji dychtivě olizovali. Byla teď na pohled mnohem děsivější, než zmatení šouralové, kteří přišli o svou orientaci a teď jen bezcílně chodili do náhodných směrů. A tak tam leželi vedle sebe. Bezvládný krasavec a cukajícíse kostra v agonických bolestech ve všudypřítomných kalužkách krve z hvězdy.

Wind Theif:
Ještě než začalo docházet k vÿměně, ucítil to. Ucítil úbytek vlastní krve. Teď už mu nepatřila. Patřila hvězdě. Netušil, jak to proběhlo, ale cítil, jak se jeho krev misí se zbytkem hvězdy. Okamžitě se mu přitížilo. Nebyl zvyklí na tak málo tekutin v těle. Stěží se teď hýbal, nehledě na ten podivný červený zákal, co se mu rychle rozrůstal od zornic přes celé dřív jantarové oči. Tak takhle se cítí, kývnul nemotorně hlavou pro sebe, když se rozhlížel po nemotorných šouralech.
"Av" hlesl jen potichu, ve snaze udržet si ještě chvilku vlastní myšlenky.

Summer
Kiban zařval. Dal jim čas, který potřebovali. Summer nezaváhala ani na vteřinu, zabíjela. Už ne jen ledem, už i zubama. Dostávala se do toho, potřebovala ochránit smečku a svá vlčata. Mozek už jí přecvakl do bojového režimu. Nevnímala nic, než nepřítele a to, že teď má šanci jich zničit hned několik najednou. Kousala, rvala, ničila. Tak, jak jen jí síly stačily. Zaznamenala dva ze sedmi bohů, ale nevěnovala jim kapku pozornosti. Tu teď měl boj. Ale ne nadlouho. Nevěděla, jestli ochlazení pocítila jen ona nebo i všichni ostatní. Pohlédla směrem k Wind Theifovi a Kahalliemu. Pak na hvězdu. Byla zmatená. A pak krev. Všude spousta krve, zima se jí dostávala pod kůži.

Luke
Díval se, jak Vega zabil vlka. Když se na něj podíval s ušima tak blízko k hlavě, jak vlk snad jen dokáže, v Lukovi se něco pohnulo. Nechtěl, aby jeho kamarád vypadal takhle. Cítil, jak se mu zrychluje tep. Šťouchl do hnědáka a snažil se mu pohledem dodat jistotu. Nevěděl co říct, překvapilo ho to, ale byl na něj tak zvláštně hrdý. Na to, že to dokázal, dokázal je ochránit. Chtěl být stejně silný. A snad to byl kompliment k jeho břečťanu, nebo možná že kompliment přišel právě od Vegy, co mu dodalo úplně novou sílu. Jakoby se v něm probudilo tisíc malých kořenů, tisíc rostlin, které mohl nechat spatřit svět, a byly silnější. Silnější než ty předtím, silnější než jakékoli rostliny, které kdy nechal vyrůst. "To si piš. Zkvasíme se tak, že zapomenem vlastní jména." Věnoval dlouhánovi ten nejjasnější a nejoddanější úsměv, který v této situaci dokázal na své tváři vytvořit, a dva šouraly spoutaly břečťany tak rychle a silně, že už neudělali jediný krok. Jenže vlastně ani nemuseli, protože se zastavili. Luke si sedl a zmateně se díval na to, jak stárnou. Sklopil uši a těkal pohledem mezi Vegou a nepřáteli. Zasekl se on nebo oni? Co se děje? Byl natolik mimo, že mu nezbylo než na chvíli jen sledovat. Snažit se to pochopit. Pocítil chlad, ještě větší než předtím. Na zem dopadal déšť. Ne, nebyl to déšť. To byla krev. Spousta krve. A atmosféra potemněla. Podvědomě se namáčkl na Vegu, když šouralové ožili, ale teď už neútočili. V hlavě se mu ozývala slova. A věty. Které nedávaly smysl. Kromě jedné - Co to kurva-

Vega
Dělo se toho moc, mnohem víc, než Vegův mozek byl schopen zpracovat.
"Co to doprdele..." vydechl, když spatřil překrásného bílého vlka v podivné pozici. "No, do prdele."
To byl jeden z mála momentů, které si z bitvy vybavoval, že řekl. Určitě toho říkal mnohem víc, určitě říkal něco Lukovi, řval nadávky na šouravce, které se ztrácely v jejich kožiších, do kterých se zakusoval.
A pak tu byl znovu Luke. Překvapilo ho, jak silné jeho břečťanové šlahouny byly. Netušil, že je jeho kamarád tak silný, ale měl z toho takovou radost - a byl tak hrdý - jako by něco podobného dokázal on sám.
A pak se čas zasekl a zmrazil spolu se všemi šouravci.
Vega se poplašeně rozhlédl a uviděl Kibana, zářícího mocného mohutného bílého vlka. Připadal mu působivější než Kahallie; to, co dělal nepřátelům, ho zároveň děsilo k smrti a bralo mu dech.
O tom vlkovi vlastně moc nevěděl.  Měl nějak na starost Moon. Někdo, snad Asseke, ho varoval, že Kiban vlčím skrčkům jako Vega prokusuje krky. A teď ho viděl.
Může vlk vůbec takovou moc přežít? napadlo ho.
A pak jím otřáslo tušení. Měl pocit, že zná odpověď, ale nechtěl si ji připustit. Moon.
Ale věci se dít nepřestaly, svět v tom okamžiku neskončil.
Ucítil Lukovo tělo, které se přitisklo k tomu jeho. Ani nevěděl, kdo se namáčkl ke komu, a bylo to docela jedno. Ten dotyk hřál, hřál až u srdce.
Z nebe se snášely kapky krve. Začínal nenávidět ten železitě páchnoucí sajrajt, za poslední dobu ho bylo příliš.
Díval se na samovolně umírající šouraly a bylo mu zle. Byl tak strašně vděčný za Luka, který tam byl.
"Luky, já... buď tady, prosím," dostal ze sebe jen ochraptěle. Vyznělo to hloupě, kam by taky teď šedý vlk šel? Ale na tom mu nezáleželo. Vegovi, Vegovi, došla slova.
Možná už těch děsů viděl příliš. Kolem něj se děly jen těžko popsatelné hrůzy, seděl, ztěžka oddychoval, kožich měl zasviněný krví a měl strach, obrovský, paralyzující strach.
Poprvé si doopravdy uvědomoval, že může umřít. A nebyla to zdaleka taková sranda jako předtím.

Blade
Blade sotva stačila vnímat to co se děje nad ní. Ta podívaná, kterou přinášel Kahallie. Blade vytrvale posílala blesky mezi šouraly, elektřinu si tak mezi sebou dobře přenášeli. Ale problém byl takový, že začala být unavenější a unavěnější. Proto když ještě chvilku před tím, než Šouralové začali zmateně chodit na všechny strany, se nechala jako panenka svalit. Dopadla bokem a skřípla si naraženou nohu až se jí zatmělo před očima. Odehrálo se to až příliš rychle. Ucítila nesnesitelnou bolest na špičce ucha, projelo jí to jako blesk. Šoural se očividně netrefil na dobré místo, jelikož Blade se sebou škubala. Zapískla bolestí na celé místo, které i tak bylo poměrně chaotický. V tu chvíli ale šoural byl skopnut a seškvařen. Blade se rozjasňoval pohled, ale stále cítila jen vytrvalou bolest v uchu. Rychle se snažila odšourat na bezpečné místo. Potřebuje se uvědomit, uklidnit a odpočinout. Si, dokulhala ke štěňatům, nebo tomu popisovala hluk okolo ní a tam se posadila sklonila hlavu skoro až k zemi.

Drust
Hehe. Drust si pálení užíval víc než cokoli. A dokonce jej i vleice potěšilo když jeho praktiku opakoval i ten sic slabý, ale hezký vlček. Kdyby tu byl taťka, mohli by si to užít spolu. "Hele, ty! Seš celkem dobrej, jen víc kruť tou svou oranžovou hýždí!" řekl na vlka, o kterém si dokázal domyslet, že to nejspíš bude vůdce těch smečkovlků. Zasmál se a dál běhal mezi šouraly a pálil jejich hrůzné vočka. Až najednou.
Drust vydriftoval do strany a sledoval jak se Kahallie bortí. "No čeče, kde je ta slyčná vlčice? Chci jí oblíznout!" zajásal. Tušil, že tohle je konec kostrčníka.

Arwen
Mezitím, co si Kahallie čistil zadek, Arwen pobíhal a pokoušel se zabít co nejvíce šouralů zaseklých v čase. Viděl vlka, který mládl i stárl zároveň a nakonec, s tělem starce a hlavou vlčete, se roztrhl a zemřel. Jenže ani Kiban to nevydržel věčně. Světlo, co z něj šlo, vyhaslo a on bezvládně klesl na zem. Vlci se opět začali pohybovat a útočit. Když kolem Arwena, z kterého už také celkem tekla krev, proběhl samotný bůh ohně a řekl mu něco o větším kroucení hýždí, zasmál se a zakroutil nad tím hlavou. Vůbec to nebral vážně, bůh byl jistě orientovaný na vlčice a tohle byl jen vtípek. Pak na ně dopadla krev a nepřátelští vlci začali dezorientovaně chodit do různých směrů. Jakmile si Arwen všiml, že se těměř nebrání a jen se motají, přeběhl na místo, kde ho uslyší více vlků. "Udělejme kolem nich ohradu, sežeňme je dohromady jako stádo laní!" vykřikl. Sám neměl dobrou schopnost pro dělání ohrady, ale začal vlky nahánět do skupinky. Opravdu se téměř nebránili, chňapali po něm pomalu a jako by je vlastně moc nezajímalo, jestli se strefí nebo ne. A všiml si, že už jich není nekonečný zástup. Řady prořídly společně s tím, jak se země pokryla mrtvými těly.
Byl rád, když se Lorelai pokusila pomoct a kolem vlků začala růst řídká bariéra, co by je teoreticky mohla držet na jednom místě, pokud jí pár dalších vlků pomůže zpevnit ji.

Korietta
Pozorovala to s úžasem. A když pochopila, že její práce pravděpodobně skončila, vytvořila teleport do skupinky vlčat a šla pryč z bubliny. Zkontrolovala, jak situace vypadá ze země a když viděla v jakém stavu je Blade, prodrala se k bílému léčiteli, Erikovi. "Blade je raněná, tamhle. Potřebovala by tvoji pomoc," řekla a zmizela z kroužku. Doběhla ke Kibanovi. Stačila chvilka, aby věděla, že je mrtvý. Rozhlédla se po bojišti. Bylo tu mnoho mrtvých. Naštěstí z jí známých vlků si všimla pouze Kibana. Povzdechla si a běžela pomoct Arwenovi s naháněním vlků do improvizované ohrady, které vážně potřebovala zpevnit.

Asseke:
Snažil som sa udržať pod kontrolou svojú energiu. Znovu som pociťoval, že moje telo sa chce ponoriť k spánku v ľade. Začul som hlas Miritai. ,,Môžeš sa spoľahnúť." prehovoril som neprirodzene pokojne vzhľadom na okolie. Začul som, ako niekto vykríkol moje meno s tým, aby som sa otočil. Prudko som hlavou otočil, aby som videl, čo sa deje. Varovala ma Av pred šťastlivcom, ktorému sa podarilo dostať za mňa. Mal som jeden disk pripravený k podpore Arwena, ale okamžite som ho využil k protiútoku. Vrhol som ho proti vlkovi. Nebol to veľký disk, pretože tie mi zaberali viac času na prípravu. Disk bol malý ako moja laba a perfektne sedel v hrdle toho poskoka, ktorý otvoril na mňa papulu. Nechal som disk explódovať čo vlkovi roztrhalo hrdlo. Vďačne som kývol na Av. Rozhliadol som sa znovu po bojisku. Zbadal som ležať Kibana na zemy a jeho sklenené oko bez života hovorilo za všetko. ,,Bojoval si statočne." prehovoril som potichu. Arwen dal príkaz k tomu, aby vlkov zahnali do ohrady. Chystal som sa mu pomôcť, ale všimol som si jedného vlka na zemi. ,,KURVA, WIND!"  zanadával som a rozbehol som sa k starému vlkovi. Všade boli kaluže krvi.

Telesphoros:
Vlci zmrazený v čase sa zase začali pohybovať. Všimol som si mohutného bieleho vlka, ktorý v rovnakom okamihu padol. Takže sa obetoval život pre záchranu ostatných. skonštatoval som. Jeho odhodlanie a vernosť si získali patričný rešpekt bez ohľadu či sa jednalo o boha alebo smrteľníka. Spustil sa krvavý dážď. Vybral som sa k telu Kahallieho, ktorý prežíval očividne ťažké chvíle. zastavil som sa pri pohľade na chladný plameň a pohybujúcu sa kostru.

(Miritai pomohla s ohradou kolem dezorientovaných šouralů.)

Noem
Jako pohlcen velmi zvláštním okouzlením jsem sledoval bílého vlka, jak se jen sotva drží na nohou. A vzápětí se po celém nebi takřka roztříštila Kahallieho krvavá hvězda.
Sklonil jsem hlavu proti krvavému dešti, ale stejně jsem cítil, jak mi hustá lepkavá tekutina - stále dost teplá na to, aby vlk věděl, odkud pochází, smáčí srst. Zato od kostry šel pořád ten podivně vlezlý chlad, příliš ostrý, příliš specifický, než aby to byla pouhá zima. Když jsem znovu zvedl oči, viděl jsem kostru, jak se zmítá ve smrtelné agónii a ledovém plameni. Byla to fascinující podívaná.
Až Arwenův výkřik mě vytrhl z pozorování úžasného divadla kostry a umírajícího Kahallieho. Podíval jsem se směrem na ohradu, kterou zrovna zpevnila Miritai a vzápětí jsem začal dezorientované šouraly nahánět dovnitř. Většina z nich se ani nebránila - byli spíš jako stádo kopytníků, kteří se pohybovali tupě vpřed, tam, kam je zrovna vlk hnal. Kolikrát stačilo jen cvaknout zuby a navést je správným směrem, kolikrát jsem využil svojí magie a přinutil jejich nohy, aby se samy pohybovaly tam, kam jsem potřeboval.
Při navádění již několikátého šourala jsem si všiml probíhajícího Assekeho - díky černé srsti na něm krev nebyla vidět tolik, jako na ostatních. Otočil jsem směrem, kterým běžel a vzápětí jsem zapomněl na všechny šouraly.
To snad ne, projelo mi hlavou. To snad ne.
Okamžitě jsem se vydal za Assekem a šedákem, který se zdál být až podivně maličký. "Winde!"

Rian:
Čas se zatřásl, když sám nad sebou získal vládu. A vzápětí za jiskřícím proudem magie času opadla poněkud i bitevní vřava. Ochladilo se, prudce a nepřirozeně a z nebe se snesla hustá sprška ještě hustší krve. Odvrátil jsem hlavu od výjevu umírajících za svými zády.
Arwen svolával vlky, aby nepřátele nahnali do ohrady. Přišlo mi skoro ironické, že my, svobodní vlci, se právě v takovéto chvíli máme podobat ovčáckým psům. Můžeme to aspoň zkusit dělat lépe než oni.
Spolu s ostatními jsem pomáhal nahnat vlky, kam bylo potřeba. Až potom jsem si mohl najít čas přemýšlet o tom, co všechno jsem právě prožil.
Najednou mou pozornost upoutal Noemův hlas. Vykřikl něčí jméno. Z jeho tónu jsem pochopil, co cítí. Dolehla na mě únava a všudypřítomná hrůza. Co teď?

Avicii
Něco mladé vlčici projelo páteří. Něco pevného a silného a děsivě známého. Již mrtvého mrtvo-vlka pustila na zem a zaposlechla se opět v davu. V tu slyšela její jméno. A její jméno znalo v cele téhle skupině jenom pár vlků. A tenhle hlas jí byl známější, než její vlastní.
Otočila se, když jí tělem projel mráz a pohled zabořila do Winda. Nic jiného než on neexistovalo.
Únava zapomenuta, běžela směrem k němu. Mrtvo-vlci jí byli jedno. Smečkaři, hlídkaři a bohové jí byli jedno. Existoval jenom on.
Tati. Tati. Tati. Tati.
Proběhla kolem posledního vlka, který jí stál v cestě a dlouhým skokem se dostala k tátovi.
Čumák ihned zabořila do jeho hrdla a čumák cpala pod jeho bradu, ”Tati.”
Nedostala ze sebe nic jiného, protože do uší se jí vyfiltroval jeho srdeční tlukot.
Zamrazilo se jí. Lapala po vzduchu, než byla schopna ze sebe vytlačit jakékoliv slovo, ”Tati, my to zvládli!” jásala tiše a jemně do něj strkala, aby ho přiměla k pohybu k potvrzení toho, že je v pořádku, ”Tati, slyšíš mě?” mluvila dál, ”Zvládli jsme to. Ty-ty jsi to zvládnul!”
Polykala slzy. Polykala vzlykot a kňučení a polozapomenutá slova, všelijaké zkomoleniny pojmenování tati jí padaly z tlamy. Nemohl odejít. Nemohl jí tu nechat. Zvládnul to! Zvládnuli porazit Kahallieho, musí přece-!
Zalapala opět po dechu a tentokrát kňučení neudržela. A s kňučením se přidaly slzy a vzlykot.

Vypravěč:
Zatímco se ostatní věnovali svým věcem, Kahallie se otřepal, vstal, pořádně se rozhlédl a nepozorovaný došel přátelským krokem do kolečka kolem ležícího šedáka. Možná by si ho ani nikdo býval nevšiml, kdyby zvědavě nenaklonil hlavu přímo nad šedáka. "Je těžce nemocen." oznámil zakrvácený bůh ostatním, mezi které se doslova vetřel.

Erik:
Pršela. Všechna ta krev. Pršela. Smáčela mu kožich. Vsákala se do něho. S doširoka otevřenýma očima hleděl vzhůru a něco temného se v něm pohybovalo. Někde uvnitř sténalo slastí, prohýbalo se v zádech a lapalo rukama kolem sebe. Víc, víc! bušilo mu zevnitř na lebku. Otevřel tlamu jako když štěňata chytají kapky deště na jazyk. Víc víc krve! Víc! Nemohl slyšet šedou vlčici co na něho mluvila. Nemohl vidět tu zraněnou. Skelné oči viděly pouze déšť. ...ku... riku... Eriku...!

Lesui:
"Eriku hergot prober se!" Majznul bílého vlka přes otevřenou tlamu a sledoval jak ten se k němu pomalu obrací s nepřítomným výrazem v očích. Lesui na sucho polknul. Ten pohled už viděl. Děsil ho jen o něco méně jak chlad kostry. Ale neměl teď čas. Viděl zraněnou Blade, ale také slyšel vzlyky jedné malé vlčice. Popadl Erika za srst na zádech a vší svou silou ho dotáhl k Windovu tělu. "Vyleč ho!" zoufale na něho vyštěkl, ale Erik se na šedého vlka na zemi jen prázdně zadíval. Teprve první vjem se prodral skrze jeho zamlženou mysl. Pozvedl hlavu a zadíval se na zakrváceného boha. Kahallie, vzpomněl si a bylo to asi poprvé, co si jeho jméno vybavil. Jakoby omáměně se k němu přiblížil hlavou a špička jazyka mu vykoukla z tlamy jako by ho chtěl olíznout. Jak asi chutná... bůh?

Thunder
Všechno kolem něj se zastavilo, bílý vlk padl k zemi. Kolem byla jen apokalypsa, nic jiného, všechno se jen míhalo kolem jako ozvěna skutečného dění. Vnímal otřesy země, že šedý vlk padá k zemi, že někdo něco křičí a že všichni pobíhají okolo jako kdyby věděli co mají dělat. Všechno se mu vybavovalo, vůně krve když musel kvůli otci lovit a zabíjet, mučit a všechno kvůli tomuhle bastardovi. Pach mrtvoly jeho vlastní matky... Pach otcovy srsti, velmi podobné pachu zaprodanců... Zdálo se mu to, nebo páchli s otcem stejně? Cítí se Wild teď stejně? Ne... Nemohl cítit to samé, nezažil to, byl uchráněn... A ten bílý zmetek za tohle zaplatí. Přemýšlení a logika Thunderovy velmi blízké, si vzaly dovolenou a on zaostřil na místo kde měl Kahalie ležet... Chtěl ho roztrhat, ale mrtvola tam nebyla... Nebyl mrtvý a nadále kráčel kolen jako by se nic nedělo. Ani si neuvědomil že běží, jako kulový blesk rozběhnutý po bílé kuželce, s doširoka rozevřenou tlamou a děsivým vrčením vrazil do bílého boha ve snaze ho odmrštit co nejdál od ostatních a zuby na zuby si to s ním vyřídit.

Snow
Lehce přikrčený tam stál a sledoval co se děje, ačkoli absolutně netušil. Viděl vlky které znal, každý někam běhal a něco křičel a i když by rád doběhl pomoci, nohy ho neposlouchaly, byl celý od krve a kolem pršela krev, všechno ho tak moc děsilo. "Prosím už se probuď, už se probuď, prosím prosím..." Kňoural sám pro sebe.

Wind Theif:
Ač se snažil, nedokázal vnímat všechny přítomné. Marně mžoural svým zakaleným zrakem a jen s obtíží dokázal rozlišovat postavy. "Av..." pokusil se o úsměv, když našel odpovídající siluetu. Pach mu ještě sloužil, věděl, že tu je. Ale až teď věděl, kam se "dívat". "Musíš to ukončit Av. Nebo něk_" odchrlal si. "Někdo jiný z vás..." S velkými bolestmi si připravil nohy k pokusu o posazení. "Bělko" zamžoural radostně, když spatřil obrysy boha. "Můj bůh... velice trpí" objasnil poté ostatním s chrapotem a jeho zrak se pořád jen horšil. Cítil, jak se ho zmocňuje šílenství. A čím déle to trvalo, tím náročnější pro něj bylo si udržet svou mysl. Znovu se otočil směrem, kde věřil, že je Avicii, ač ji už neviděl. "Zabij mě, dokud jsem to já." Řekl  tím samým směrem s obrovským vypětím a nesoustředil se už na jakékoliv okolní dění. Snažil jsem se jenom jenom udržet si co největší část sebe, dokud to jen bude možné. A s každou další minutou to byl náročnější úkol.

Vypravěč:
Bůh už se chystal reagovat na šedáka, když v tom ho něco mocně strhlo na zem. Neváhal a v reakci na útok se zakousl do vlastní přední tlapy. Neudělalo to však to, co bůh čekal. Jeho krev vyletěla nad něj, spolu s krví z kousance od útočníka, párkrát se zatočila vysoko ve vzduchu a obratem se vrátila do jeho těla. To boha očividně zmátlo, protože místo toho, aby se začal bránit, jen zmateně sledoval svou krev, která létala do vzduchu a zase zpátky. Než se stihl adaptovat na novou situaci na tolik, aby se začal bránit, dostavila se jeho první posila. Masivní los, který se rozběhl proti černému útočníkovi.

Summer
Neváhala a přidala se k Arwenovi a ostatním se zaháněním nepřátel do kruhu. Změnila směr větru, aby jim byl nápomocen. Všem vlkům se opíral do zad a jen je tak podporoval.

Luke
Dýchal nepravidelně a zhluboka. Oslovení "Luky" ho pohladilo po duši a málem se otřásl. Zabořil do svého hnědého společníka hlavu (takovým tím bro-but-not-bro-anymore stylem, ale stále ne úplně partnersky, ale taky ne úplně přátelsky) a pak.. Pak se usmál. Usmíval se, i když jejich svět visel na vlásku. Možná právě proto - možná se usmíval strachy. Ale bylo to uklidňující. Ach, jak vděčný by byl, kdyby ta chvíle trvala o něco delší dobu. Ale nemohla. Odtáhl se, mrkl na dlouhonožce a vydal se k ostatním vlkům. Zahnat. Do kruhu. Připomínal si a s úsměvem, který mohl každý jasně vidět, plnil svůj úkol. To bylo poprvé, kdy spatřil nádherného bílého vlka, tekla mu krev. A menší skupinka se zformovala kolem něj a starého šedáka. Neuvěřitelně odolával touze zjistit, co se tam děje, proč se tam tak skupí, a jen těžko se řídil rozumem víc než zvědavostí.

Vega
Když se k němu Luke přitulil, vzalo mu to trochu vítr z plachet. A taky se trochu vzpamatoval. Chvíli zůstal strnule s pootevřenou tlamou, dokud se od něj šedý vlk neodtáhl a nepopoběhl s ostatními vlky... někam.
Zaklapnul čelist, zatnul zuby a vzpurně zavrčel. Ať se děly jakékoliv hrůzy, měl za co bojovat, pořád měl toho spoustu co ztratit.
Pohled na mrtvého Kibana o rozzuřil ještě víc. Připomněl mu Moon, schoulenou a nejspíš vyděšenou mezi vlčaty. Ostře střihl ušima, když zaslechl, co vykřikl Arwen. Tak bude užitečný.
"To si kurva piš, šéfe," ucedil slova určená červenému vlkovi, i když je nemohl slyšet.
Šouravci jako by ztratili z jejich ohně, zato Vega byl všude. Řítil se kolem nich plnou rychlostí, kousal je do nohou a pomáhal je shánět, ale bylo jich na ten úkol pořád málo.
"Poslechnět alfu, vy idioti!" zařval k hloučku, u kterého nevěděl, proč tam je. Vnímal jen šouravce, kteří se neustále rozlézají navzdory jeho snaze.
Přál by si udělat víc.

Blade
Vydechla a pohledem vyhledala Cutea, který byl zaneprázdněn. Ale byl v pořádku, pomyslela si a pousmála se, no její pohled upoutala vzlykající malá vlčice a... Wind. Okamžitě se zvedla, ale to už Korietta sháněla Erika. "Ne! Wind, Wind," odsekla a popohnala Erika za Windem. Sama k Windovi dokulhala. Cestou však narazila na Kibana. Hrklo v ní. "Nechť ti sedm dodá sílu válečníku," sklonila k ním krátce hlavu. Ale musela pospíchat za Windem. "Winde Theife, tady to nevzdávej, dotáhl si to až sem. Nevzdávej to předem," zachraptěla se snahou ho nepocákat svojí krví. Nutila se ignorovat vzlykající Avicii.  Ačkoli sama z toho byla dost naměkko. "Eriku, dokážeš mu pomoct?" otočila se krátce na bílého vlka. Musela přidat trochu tlaku na bílého vlka, který už toho měl nejspíš víc než dost. "Winde, pořád jsi to ty, jasně?" pokývla hlavou ale to jí už za zády proletěl znovuobživnutý Kahallie a Thunder. Uskočila do strany. "Ale notak," zavrčela potichu a poodstoupila od Winda a postavila se směrem k Thunderovi s Kahalliem. Ke kterým se zachvilku přidal i obrovský los. "Je tu los!" Zavyla krátce aby ostatní varovala. Musí být opatrní. Los a bůh není nic švandozního. Obzvláště, když se snažíte chránit někoho kdo pomalu umírá.

Drust
Jásal a jakmile šouralové začali býti silně dezorientování okamžitě pohledem vyhledal tu malou drzou vlčičku. Joo, asi čas aby... Hmm, situace co vyžaduje Drusta? usmál se sám pro sebe a cestou k mladé vlčici zapaloval každého šourala co se ho jakkoli dotkl nebo se mu postavil do cesty. Ale jakmile uviděl situaci, už to chápal. Ale viděl... Kahallieho, zavrčel. Hrubě a přímo k tomu hlupákovi, co se opovážil nazývat se bohem. "Jasný, všichni jsme slepý idiote," odsekl s nepříjemným tónem, ale neodpustil si překvapený pohled když se na něj vrhla koule jizev. Byla chvilka, ve které se mohl zajímat o to co se tu stalo. Zamračil se a otočil se na jeho ledového kolegu a otevřel tlamu, kterou rychle zavřel. Tihle si jistě poradí sami. Zavrtěl hlavou a znovu otevřel tlamu, aby něco řekl. Jenže to se do toho vmísil los. Váhal, jestli se připojit, přeci jen tam byl on. A nevěděl co si o tom má myslet, když se před chvilkou obživil.

Arwen
Jakmile byl poslední z živě vypadajících (mrtvě uvnitř) šouralů zahnán do improvizované ohrady, Miritai pomohla s uzavřením ohrady. Arwen se hned rozběhl k hloučku. Z rozbité legové kopule s vlčaty, vykukovala starostlivě Nierra. ”Je tam někdo mimo tebe, kdo může bránit vlčata?” zavolal na ni. Když dostal kladnou odpověď, pobídl ji, ať jde k hloučku nad Windem. Očividně bylo potřeba léčitele a čím víc, tím líp. ”Kdyby se kdokoliv pokusil přiblížit a bojovat, vyjte!” křikl ještě na vlky v kupoli a přiběhl k vlkům. Kahallie byl na nohou a Thunder bojoval s losem. Zavrčel na boha, ale víc ho zajímalo, že Wind Theif je na zemi a vypadá velmi, velmi slabý. To bylo to, co se tu dělo. Netušil však příčinu té slabosti. Tušil, že to bude mít něco společného s Kahalliem, ale netušil, proč jsou všichni tak v klidu a nestarají se o to, že Kahallie támhle stojí, jako by se nic nedělo.
Otočil se na Nierru, která si Winda prohlížela. ”Nemá žádné povrchové rány. Pochybuji, že požil nějaké rostliny. Bude to způsobené magií… a s tím já moc nenadělám.” Arwen otočil hlavu k bílému vlku s pahýly na zádech. Ten byl přece magické léčitel, nebo ne?

Korietta
Vlků kolem onoho šedého vyhublého vlka bylo dost a nemyslela, že by jí bylo ještě potřeba. Rozhlédla se tedy po okolí, došla ke kupoli a zkontrolovala několik blízko ležících nepřátelských vlků, zda-li jsou doopravdy mrtví. Pak zkontrolovala vlčata, řekla jim pár uklidňujících slov a hlídala, aby se odnikud nevynořil žádný živý šoural či aby neunikl z ohrady.

Asseke:
Pozrel som sa chladne na Thundera. ,,Strč hlavu do snehu alebo kaluže krvi, ak ti to pomôže vychladnúť." zavŕčal som varovne. Pozrel som sa krátko na Winda. ,,Nepreháňaj Winde. Ty nás skôr všetkých prežiješ, ako opustíš." prehovoril som pokojne. Otočil som sa ku Kahalliemu. ,,Tak fajn l, ty snežienka. Zrejme vieš, čo s ním je, takže vyklop, ako ho dať dokopy." prehovoril som chladnokrvne. Boh, neboh nemal som problém podporiť Thunderov nápad a urobiť si "božské" raňajky.

Telesphoros:
Prišiel som k skupinke vlkov. Okolo mňa sa, šíril chlad. Pozrel som sa na toho starého vlka na zemi. Umieral. ,,Prečo mu nesplnite jeho prianie, keď si to želá. Aj tak má smrť na jazyku. Okolo je aj tak hromada mŕtvol. " prehovoril som s ľadovým pokojom. ,,Pretože je to starý dobrý Wind, ktorý šíri svoju múdrosť a nadávky všade kam vkročí." odsekol Asseke bez toho, aby sa pozrel, kto tie slová povedal. Skúmavo som si prezeral toho čierneho vlka, ktorý neskrýval hrozbu, že sa do Kahallieho pustí rovnako ako ten veľký zjazvený vlk. ,,Okolo nás je kopa mŕtvol, prečo by malo záležať na živote starca, ktorého môže zabiť hocikedy choroba?" položil som otázku, ktorá bola mierená pre všetkých. Kahallie tu ešte stále bol a prišiel mi ako podstatne väčší problém. ,,Pretože ten starec, kurva prinútil boha, aby si vylízal prdel a pochybujem, že by to niekto z nás alebo z budúcnosti dokázal." odsekol bez premýšlania Asseke a teraz sa pozrel na Telesphorosa. Obaja na seba hľadeli. Telesphoros s ľadovým pokojom v očiach a Asseke s očami plných chladnokrvnosti.

Noem
Díval jsem se na Wind Theifa a lámalo mi to srdce. Jen se na něj dívat, jen ho slyšet. Zabij mě, dokud jsem to já. Rezonovalo mi to v hlavě, dlouho po tom, co šedákova slova ve skutečnosti odezněla. Nedokázal jsem si představit, jak moc to musí rvát Avicii.
Ale díval se konkrétně na ni. Jakkoliv bych jim oběma rád pomohl, bylo to její rozhodnutí. Tiše jsem vydechl a měl jsem pocit, že cítím, jak se mi okolo hrdla svírají úzkostné čelisti. Tohle nebylo jako Kibanova smrt - mocná a svým způsobem nádherná, jako smrt pravého vlka, přímo uprostřed bojiště. Tohle bylo mnohem, mnohem horší. Wind Theif pro nás právě přinášel oběť, o jaké jsem pochyboval, že si ji mnozí z nás zaslouží.
Zavřel jsem oči a nechal si po srsti stéct jemnou, osamělou slzu. Některé věci takhle bolely, některé věci toho byly hodny - osamělých slz, co stékají až k srdci.
Byl jsem rád, že bohovi ledu odsekl Asseke, protože jinak bych se po něm sám nejspíš vrhl svými tesáky - a bylo by mi jedno, že bych skončil mrtvý a ledový. Možná měl svým způsobem pravdu, ale neměl právo to vyslovovat. Jeho se tohle netýkalo. Co on pro nás kruci udělal? Tisíckrát méně než starý hlídkař. Byl směšný. Vybral jsem si, komu budu spíše směřovat modlitby.
Všiml jsem si losa, na kterého nás Blade upozornila, jak míří proti Thunderovi.
Zaklepal jsem hlavou a zvedl se.
"Pomozte mu," zašeptal jsem k ostatním vlkům jemným hlasem. Neřekl jsem zachraňte ho ani zabijte ho. Chtěl jsem jen, aby mu pomohli.
Sám jsem se pak vydal se postavit po boku velkého černého zjizvence. Ani on si nezasloužil jít sám proti masivnímu zvířeti s výhružným parožím. Nehodlal jsem ho v tom nechat.

Avicii
Krev dopadající na její kožich jí zbarvovala bílou barvu. Slzy jí máčely tváře, ale jediné, co pro mladou vlčici existovalo, byl její táta.
Její táta, který pro ni vždycky přišel. Který jí vždycky podržel nad vodou a zůstal po jejím boku. Věrný. Věrný své dceři a ukázal jí, naučil jí, jak se chovat. Jak reagovat na stresové situace. Jak lovit. Jak ovládat oheň. Jak chodit a mluvit.. A vůbec všechno, co Avicii uměla, uměla od Winda. A její učitel, její táta a zachránce, teď zapomíná všechno, co jí naučil.
Podívala se před rameno na Kahallieho, ale jeho slova neslyšela. Slyšela jenom tlukot srdcí všech. Zrychlené, zpomalené, normální, přeskakující.. všechny naráz. A pak kroky. Těžké, hluboké kroky.
Vlčice se otočila na Thundera, který srazil Kahallieho, najednou byl u ní i Erik a Lesui a vůbec každý, kdo uměl chodit.
Ale pak začal mluvit Wind.
Její spása. Její bůh. Jediného, kterého poslechne.
Zalapala po dechu, když ji poprosil o to, aby ho zbavila bolestí.
A mladá vlčice to málem udělala, ale místo toho jí popadnul vztek. Zavrčela a otočila se na Thundera, na kterého si najednou vzpomněla, ”Doprdele! Léč si svoje zkurvené mindráky jinde-“ vyštěkla, ale pak tam byl los, ”jasný, vole! Tohle nám všem tak chybělo!”
Vlčice vstala, adrenalin pumpoval jejím tělem, ”Uhnite! Všichni kurva, kdo neumíte léčit, běžte do háje!” štěkala, ”Dejte mu prostor dýchat, sakra.”
Pak svůj pohled zabodla do Telesphorose. Bůh ledu, který se opovážil jí nasrat ještě víc. Z hrdla jí vycházelo hluboké vrčení, což mohlo vypadat komicky, ale v téhle chvíli bylo Avicii všechno jedno. Všechno kromě Winda. Assekeho si v tu chvíli vlčice začala vážit více, ”Udělal vše pro to, aby nás zachránil, nebudu tady stát jako kus ledu, nebudu čumět a to, jak tady všichni tyhle idioti budou dělat ještě větší chaos, než je potřeba.”
Pohled vrátila zpátky na vlky, ”Kdo může, zbavte se toho debila s parohy, kdo léčí, zůstaňte tu.” pohlédla na tátu, který Av už úplně asi neviděl, ale i přesto mu čumák zabořila do srsti, ”Vydrž tati,” zamumlala, ”zvítězil jsi jednou, zvládneš to znovu.” šeptla.
Ustoupila o krok a podívala se na Kahallieho. Polkla nasucho a přikráčela k němu blíž, ale stále ne natolik blízko, aby jí táta nemohl cítit. Nikdy ho neopustí, ”Evidentně jsi přišel z nějakého důvodu,” začala klidně, ale chvěním těle bojovala zlost a smutek, protože stále mohla slyšet srdce Winda, které už nebilo tak, jako předtím, ”ale ten důvod se asi nikdy nedozvíme a upřímně,” odmlčela se, ”je mi fakt kurva hodně jedno.” zamračila se.
”Jediné, co mě teď zajímá je, jak můžeme pomoct tátovi,” přimhouřila oči, ”ale to tak jednoduché nebude, že?”
”Takže pověz, Kahallie, co od jeho dcery chceš? Protože, byť jako bych mohla říct, vem si moji krev nebo něco takového divného,” zamyslela se, ”ne, už jsem mluvila s dvěma bohy a nevím, co jim vlastně budu dlužná,” přešlápla si, ”ale ty jsi pro mě vlastně nic neudělal, kromě toho, že jsi mně a všem ostatním přidal nějakou tu práci,” zastříhala ušima a pár setin se zaposlouchala do bijícího srdce Winda, ”takže ti nic nedlužím, ale ty nám vlastně ano,” zazubila se, ”když to vezmeš z toho principu.”

Erik:
Opožděně zarazí pohyb své hlavy, když mu boha známý černý kožich srazí pryč. Zatáhne jazyk nazpátek do tlamy. Jakoby z velké dálky slyší křik, nějaké nadávky. Údery. Ale nozdry má doširoka otevřené a v nich - v nich cítí jenom krev. Sklopí pohled k šedému vlkovi před sebou. Jak asi... chutná bůh?

Lesui:
Měl před sebou zesláblého Winda. Kousek od sebe pohromu Kahallieho, bojujícího losa. Viděl Thundera jak se ztrácí ve starých ranách, o kterých nic neví. Vlče co se staví pohromě. Sobecké bohy co stojí se smečkou. Bylo jasné co by měl udělat. A přesto... něco bylo... špatně.
Snad za to mohlo jeho předchozí oslabení; chlad a bolest kostry, která ho připravila o veškeré stopy adrenalinu, které ho mohly vynést do bojového hněvu. Snad to bylo jeho vlastním opatrném tepání chladu na hrudi. Jeho mysl byla čistá. A čistá mysl spatřila věci, které před tím přehlédla.
"Můj bůh... trpí"? vzpomněl si na Windova slova. Pozvedl hlavu k místu kde spolu měli Thunder a los svádět boj. Los, pokračuje a přejede pohledem na místo, ohradu, kde se bezcílně motají vlčí stvoření. Proč on by se pohyboval, když jsou oni... Zacukají mu uši. Proč los? Losi, jeleni a takoví jsou přece... Otočí hlavu směrem k Reklanově nehmotné postavě. V rostoucím zmatku se snaží zachytit jeho pohled, snad doufajíc, že mu nabídne odpovědi. Ale dříve, než se něčeho takového může dočkat, padne mu pohled na kostru. Bodnutí, malé bodnutí. Kousnutí komára, vzpomene si co předcházelo jeho zhroucení. Bylo to tak malé, titěrné v porovnání s následnými muky, že na to téměř zapomněl. Krev. Na co však nezapomněl byl dotek chladu kostry. Nejen dotek. Bylo to jako by mu vyplňovalo tělo. A nejen tentokrát. Když ho pocítil poprvé... Když s Reklanem spatřili vizi... Ten dotek... jiný svět... Krev, přinutí se vrátit myšlenkami z té doby a pohlédne na krev vypršenou z rudé hvězdy. Krev všude kolem něho. Podívá se zpátky na kostru. Erewíkovu kostru. Uprostřed vší té krve. "Výměna?" "Ne, jen spojení", vysvětlí mu z bolestí zamlžené vzpomínky hlas Winda a Reklana. "Zabij mě, dokud jsem to já," stáhne se mu hrdlo když mu v hlavě zazní další Windova slova. Hlavou se mu rozběhnou stovky zvláštních nápadů, stovky divných situací, momentů, náhodných setkání, konverzací. Co se to dělo? Někde muselo být vysvětlení? Reklane, pomoc... přemožen vzhlédne k průhledné postavě, ale skrze ni mu pohled padne na bílý kožich zakrváceného boha. Kousnutí na tlapě, které tak odmítalo vydat svojí krev. To kousnutí přitahovalo jeho pohled jako můru láká světlo ohně. To kousnutí.
Jeho tlapa se odlepí od země, následována další. Pomalým krokem a s ušima zmateně přitaženými k hlavě dojde ke křičící vlčici. Postaví se vedle ní, ale věnuje jí jen malou pozornost. Upře svůj pohled na vlka před sebou. Kahallieho. Strašlivého boha chaosu a utrpení.
Ale "je těžce nemocen," to předtím řekl.
"Co seš zač?"

Thunder
Velký černý vlk s očima doširoka rozevřenýma zíral na bílého boha jak se kouše do nohy. Secvakalo mu to dohromady pár věcí, kterým nikdy nepřikládal pozornost. Kéž by mohl ve své obří podobě nějak udržet své myšlenky a zaútočit cíleně. Teď jediné co mohl, tak složit to zvíře co bylo několikrát větší než on sám. S Noemem po boku. Kdo by si tohle před pár měsíci pomyslel. Vlkyy co na něj křičeli tak vypustil a nevnímal. Nebyl zrovna typ co by si v klidu chtěl poradit se situací, bude čas až všem těmhle zmetkům rozervou hrdla a z Kahalieho si udělají koberec. Odrazil se a vyběhl proti obřímu zvířeti, nebyl zrovna v dobrém postavení. Takové zvíře je nejlépe uštvat a jít proti němu čelem byla téměř sebevražda, ale byl tu Noem a ten mohl svou menší postavou proklouznout pod tupým parožím a prokousnout zvířeti krkavici. Proti běžíčímu losovi, který se skloněnou hlavou jako bagr hodlal oba vlky rozbagrovat. Mohutný černý vlk vyskočil a skočil po jedné straně paroží bokem, aby jeho hlavu stočil na stranu a otevřel Noemovi cestu k losí krkavici. Tupé paroží porostlé srstí narazilo do černého zjizveného těla a v obou masivních zvířatech zlověstně zapraskaly kosti.

Kahallie:
 "Jsem Erewin Snowborn" představí se svižně a vychrchlá směs krve a slin, která opět vyletí nad něj, zatočí se ve vzduchu a vrátí se do jeho tlamy. "prvorozený bílé krve." dokončí své představení, jak mu radí slušnost. Okolnímu chaosu nevěnuje moc pozornosti, konec konců vypadá dost zmaten a znechucen už jen z vystydlých krvavých slin, co se mu vrací do ústní dutiny. "Ač se cítím povinen vám odpovědět, vaše situace je pro mě nyní moc chaotická. Ten vlk je těžce nemocen. A nemyslím si, že ten los je živý." dostane ze sebe nejrychleji jak dokáže, samozřejmě ale se správnou intonací. Věty by se nikdy neměli urychlovat natolik, aby jim mohlo být méně rozumět, ani vedle zuřivých losů, uprostřed krvavých kaluží, kolem umírajících posedlých vlků a tak vůbec. Intonace je vždy důležitá. Hned jak to dořekl, začal si Kahallie pozorně prohlížet své okolí. Snad v marné snaze se orientovat.

Wind Theif:
Už nejsem schopen slov. Jen ležím. A doufám v to, že smrt si pro mě přijde dřív než šílenství.

Reklan:
Trošku uberu na losově zuřivosti, neplánuji konec konců nikomu ublížit. Ani si ovšem neplánuji poškodit losa. A tak nechám losa, aby se snažil setřást černého vlka z paroží, zatímco za ním nechávám běžet další dva jeleny. Zbytek nejbližších jelenů pomáhá s šourali. Sám se mezitím vydávám na cestu za Kahalliem.

Drust
Mezitím co černo-šedá vlčice (Blade) stála jaksi hlídala aby se bitka nepřesunula k Windovi. Drust sledoval Telesphora jak se k nim blíží.  Pak jen sledoval přestřelku mezi třemi vlky. Bohem, který je všechny během vteřiny mohl zbavit života, nějakým náhodným černým vlkem, kterýho Drust ani neznal a mladou vlčicí, která očividně měla víc kuráže než rozumu. Oba. Postavit se jednomu ze sedmi je naprostá sebevražda idioti, odfrkl si sám pro sebe a jeho ego zatoužilo po větší pozornosti. Ale ne pozornosti ze strany bohů, ale ze strany těch maličkých prosťáčků. Je jich víc, víc modliteb pro něho. Protože pochyboval, že Telesphor se k němu bude modlit.
Rychle obešel tu malou vlčku a postavil se přímo mezi Telesphora a Avicii. Ocas se mu držel rovně s tělem. Měl strach, strach který mu ubližoval a chtěl odsud hodně vypadnout. Stanout tváří v tvář bohovi, kterého se bá... Samozřejmě, že ho jen respektuje, bylo těžší než si myslel. "Tenhle vlk tu udělal víc než tři bohové dohromady," pronesl a donutil se do ledového boha zabodnout svoje oči. Takjo, drž, drž, říkal si sám sobě. "Přivolal to červený rajče, ty by jsi dokázal přivolat červený rajče?" nachvilku mu pohled prostě musel tiknout na šedého vlka. No doufal, že se na něho Telesphor teď spíš nevrhne. Bitka bohů, uprostřed Bitky s "bohem". "Nemůžem mu prostě nějak pomoct? Přišli jsme sem, protože žádali naši pomoc, otáčej se pro tu pomoc i za rajčetem, já bych to neudělal ale oni jo, protože jim na tom vlkovi záleží," dokončil svůj proslov. No beztak cítil, že tohle nemůže skončit dobře. Jeho hlava zavelela a on udělal  dva kroky dozadu. Dál od Telesphora. Alespoň zabránil tomu, že ta vlčice skončí jako ledová socha v temném chrámu jako zmrzlina k dezertu.

Arwen
Bylo jisté, že se Kahallie chová divně. Tedy, ne že by věděl, jak se Kahallie má chovat, ale náhle byl dezorientovaný a tvrdil o sobě, že je Erewin... To jméno tu bylo často přetřásané... Erewin... Erewíkova kostra. Kostra, s kterou tohle všechno mělo něco do činění.
Dodnes jsme nevěděli, jak Kahallie vypadá... co když byl Erewin vždy Kahallie, co když jen přišel vyzvědět... a všechno to jen narafičil, svou kostru i smrt... proč by to dělal? Ale bohové bývají zvláštní, přemýšlel. Dezorientaci vlka přičítal tomu, že ztratil svou rudou hvězdu. Nějak tomu všemu ještě zcela nerozuměl, byl zmatený. Nakonec se rozhodl, že jediný, kdo tu může mít odpovědi, je Reklan. A pokud budou jednat dost rychle, třeba se jim podaří zachránit Wind Theifa. Došel k nehmotnému samozvanci a zadíval se mu do očí. "Co se tu děje?" zeptal se.
Losa a jeleny moc neřešil, věřil, že Thunder je zvládne. A mimo to... Reklan by také mohl vědět, proč tu najednou Kahallieho brání něco, co vypadá na jeho poskoky, ne?

Telesphoros:
 Pozrel som sa na to vlča, ktoré ho predtým privolalo. Chápal som ten temperament vĺčat, ktoré videli svojích rodičov umierať. Nebola však prvá, ktorej sa to stalo, a nebude ani posledná. Drust sa postavil medzi nás. Možno ohľadom toho starého vlka by mal pravdu, ale on sa nesnažil zastať sa jej.  ,,Nikto ho nenútil, urobiť zo seba návnadu. Dobre vedel, že to takto takmer isto skončí. Jeho obeť pre vašu záchranu je úctihodná. Teraz však trpí a umiera. Chápem, že ho tí vlci chcú zachrániť. Tebe o to ale nejde. Staviaš sa na ich stranu, len kvôli svojej namyslenosti. Chceš si ich nakloniť. Nehovor o ich prosbe o pomoc. Žiadali nás o pomoc pri boji s Kahalliem. Pomoc, pred ktorou si sám ušiel. Pomoc záchraniť život toho starého vlka toho nebola súčasťou. A neskúšaj povedať, že si sa vrátil pomôcť. Vrátil si sa len pre to, aby si si užil s tým vlčaťom." prehovoril som chladne. Pozrel som sa na toho čierneho vlka, ktorý neprejavoval žiadnu úctu k bohom. Ten však mi už nevenoval pozornosť. Vypočul som si toho vlka. Bolo to chaotické. Kahallie hovoril, že je niekym iným. Zadíval som sa na toho starého vlka. Od nôh sa začal plaziť mráz smerom k tomu starcovi. Keď sa k nemu dostal začal ho pokrývať a dostával sa do jeho tela a postupne ho mrazil. Pozrel som sa na to vlča. ,,Není mrtvý, len spí. Jeho stav sa aspoň nezhorší a nebude trpieť, kým sa to nevyrieši." povedal som pokojne skôr, ako by zase vybuchla tým svojím temperamentom.

Asseke:
Zadíval som som sa na Windovú dcéru a uškrnul sa. Ach Winde, čo si to stvoril? pomyslel som si veselo. Vypočul som si hádku medzi tým arogantným vlkom, ktorý navrhol Winda zabiť, a ďalším, ktorý sa postavil medzi neho a Avicii. Nemyslel som si, že k tomu nkekedy dôjde, ale bohovia dajte mi silu, nevyhodiť tých dvoch vandrákov za hory. pomyslel som si unavene. Úprimne stratil som viac energie než som si myslel a teraz som cítil ako moje telo sa snaží odolať spánku. Vypočul som si toho vlka. Zamračil som sa. Tak teraz je to, sakra, Kahagril alebo Erewin? Kto do prázdneho mozgu je Erewin?

Noem
Neměl jsem čas se soustředit na okolí. Ne na to, co říkali a křičeli vlci kolem, ne na to, co z tlam sypali bohové, kteří o své božství beztak přicházeli s každou další minutou, kdy nám nedokázali reálně pomoct. Nebyl čas ani energie vnímat, co povídá Kahallie, že je Kahallie možná už někdo docela jiný.
Byl jsem jen já, obrovský los a Thunder. A kdo by si byl pomyslel, že zrovna jeho přítomnost mi bude v tuto chvíli sympatická, že mě bude svým způsobem uklidňovat. Zjizvenec se neptal, neplýtval slovy, nepřinášel do věcí jen další chaos. Jen konal to, co se od vlka očekává. I proto se na něj dalo spolehnout, a to bylo něco, co začínalo být na chaotickém plácku u Údolí šera více než vzácné.
Thunder vyrazil proti losovi, skočil mu na jednu stranu paroží a přinutil tak mohutné zvíře strhnout hlavu do strany. Byla to obrovská rána, kdyby mi v žilách nekoloval prakticky čirý adrenalin, měl bych o černého vlka téměř strach. Ale takhle jsem zkrátka jen věděl, co musím udělat, co mi umožňuje.
Využil jsem vlastní drobnosti, prosmekl se z druhé strany pod parožím a zezdola se losovi zakousl do krku.
Zvíře ale bylo příliš velké, i se dvěma vlky na sobě se stále snažilo nás setřást.
S Thunderem jsme se drželi zuby a drápy a neměli čas sledovat dění kolem.

Rian:
Jak se mohlo stát tolik věcí, než jsem k Noemovi stihl dojít? napadlo mě. Nevšímal jsem si ničeho jiného, viděl jsem jen černého zjizveného vlka a Noema vrhat se bez rozmyslu proti obrovskému losovi.
Ztuhla mi krev v žilách a pak se opět neskutečně rychle rozproudila, jako už dneska tolikrát. Byl jsem unavený. Vlastně jsem nechtěl nic jiného, než se po Noemově boku stočit do klubíčka, na nic nemyslet a spát.
Přesto jsem nedokázal počkat, až se ke mě Noem vrátí. Už jen proto, že by se vůbec vrátit nemusel. Oba vlci si počínali jako zkušení lovci, ale takhle obrovského losa těžko někdy nějaký lovec lovil.
Vyrazil jsem sprintem k nim, věděl jsem, že losa nedokážu vážně zranit, ale hodlal jsem alespoň odpoutat jeho pozornost a narušit jeho soustředěnost.
Ve vší rychlosti jsem skočil na losa z boku skočil a snažil jsem se mu zakousnout... kamkoli. Drápy a zuby jsem zaryl do jeho hřbetu, ale náraz byl příliš silný a nedokázal jsem se na něm udržet. Skutálel jsem se z něj dolů, hřbetem jsem narazil o tvrdou zem a zakňučel jsem. Obrovské roztažené kopyto dopadlo těsně vedle mé hlavy.
Noemovo počínání už ve srovnání s tím mým nepůsobilo tak nerozvážně a hloupě.

Avicii
Při poklesu srdečního tepu Winda se Aviciiina odvaha ztratila jako jehla v kupce sena. Najednou jí nezajímali ani vlci, ani Kahallie a ani jiní bohové. Chvíli stála jako přimrzlá, doufajíc, že se jí ztrácení srdečních ozvěn Winda jenom zdá, ale nezdálo.
Myšlenky jí přetrhal Drust, který si sice odvážně postavil mezi ni a Telesphorose, ale jeho strach šel cítit na míle daleko. Také jeho zrychlený tep ho prozrazoval. Alespoň Av teda.
Stáhla uši při ponížení Telesphorose, protože si vlčice uvědomila, že udělala přesně to, co dělal Drust. Snažil se jí využít. Sice byla trochu raněná jeho úmyslem, ale ... nebude si kurva lhát, dělala to samé.
Led, který se táhnul k jejímu tátovi byl pro vlče poslední kapkou.
Stáhla se pryč, zpátky k lidovému tělu svého otce. Slzy již neschovávala, nebylo proč.
Umíral. Opouštěl ji. A ona nemohla dělat nic. Pouze tupě hledět na jeho tělo.
Drcla do něj čumákem, ale tak jak bylo očekávané, nepohnul se.
Avicii polkla další vzlykot a stočila se do klubíčka blízko k němu. Musela si ujistit pár minut samoty s tátem. Jenom on a ona, přesně tak, jak tomu vždycky bylo.
Hlavu mu jemně položila na krk a zavřela oči.
Nezajímal jí los, nebo Kahallie nebo kdokoliv jiný. Jenom on.
Musíš se probrat tati. Nezvládnu to tady bez tebe. Nemůžu.. nemůžu tady být bez tebe. Prosím...
Vlče zůstávalo po boku otce. Byť věděla, že cokoliv, co může udělat je naprosto zbytečné. Byla oproti všem, důležitějším, vlkům nic. Semínko nicoty, ztracené v moři slané vody.
Věděla, že se musí postavit na vlastní nohy. Její táta by nechtěl, aby tam jenom tak zůstala ležet, ale teď...
Teď musela být zde.

Lesui:
"Ere...wíku?" zašeptá s vytřeštěnýma očima. "Erewíku?" zopakuje už o něco silněji a zmateně si vlka před sebou prohlíží. Bylo to tělo Kahallieho, o tom nebylo pochyb. Ale to chování, ten styl mluvení... Byl to on, že ano? Musel to být on! Prosím ať je to fakt on! "Erewíku jak jsi...? Byl jsi mrtvý...? Tvoje kostra... Ty..." některé věci pomalu začaly zaklapávat na svá místa. Rozhlédne se po tom zmatku kolem a dojde mu, že jenom Reklan pořádně ví, co se děje. A ten jen posílá losa na Thundera, Noema a toho třetího černého. Proč? "Přestaňte se s tím losem rvát! Je Reklanův. Chránil Erewíka, " zkusí křiknout po vlcích, ale netuší zda ho ve svém bojovém opojení uslyší. A netuší zda má pravdu. Ztěžka nabere vzduch do plic, jak má stále problémy s dechem. "Erewíku byl jsi mrtvej, zbyla tu tvoje kostra s divnou mocí. Tu použili na Kahallieho, zlýho boha co to tu šel zničit. A teď jsi v jeho těle. Nějak. Tušíš co se děje? Jak se to stalo? A když jsi ty v jeho těle, kde je..." Zasekne se uprostřed věty a trhaně, až nedobrovolně se otočí na Windovo zamrzlé tělo.
"K-k-kde je Kahallie?"

Thunder
Masivní los útok tří vlků nemá moc problém ustát, Thundera kterého nabral na paroží a který po tom paroží vlastně sám skočil, polámeného odhodí pár metrů na stranu a velké chlupaté černé vlčí tělo v letu udělá pár salt a dopadne na zem. Zaboří se do štěrku kolem a nehýbe se, ale je to kurva hlídkař, toho nějaká parohatá mrdka nepoloží. S těžkým dechem zvedne hlavu a zamžiká na skupinu vlků stojící několik metrů před ním... vidí Lesuie, toho vlka pozná, je to jediný hnědý vlk ze Smečky. Ale co to kurva mele? Thunder nemá ani tendence se zvedat na nohy, cítí v tlamě krev a mžitky před očima nechtějí přestat, co se to vlastně děje? Svět se zpomalil, vztek a touha po pomstě se trochu stáhly za zeď bolesti, která ho teď škrtila. Co se to teď děje? Los je Reklanův? Proč na nás chtěl útočit Reklan... a proč tam nakonec všichni pitomci stojí a ani se nehnou. Švihnul pohledem k Reklanovi... ale neviděl ho, po losovi šel už jen Noem... nechtěl, aby teď los Noemovi ublížil, protože to bylo zbytečné. Bylo na čase se zvednout... a zjistit, co se kolem děje... nemluvil, jen se zvedl na nohy, mírně se zapotácel a zamířil k hloučku vlků, byl by pomohl Noemovi... ale... bolest... spoustu bolesti. Co se tam děje?! Kdo... co... vypadal teď spíš jako další šoural, ale byl to jen zraněný velký hlídkař.

"Erewin"
"V plamenech Aarethu." Odpoví Lesuiovi a pohledem zabloudí k vlastní kostře, která se pořád zmítá v obrovských bolestech. "Nepoužili jste mojí kostru. Nýbrž mě." pokusím se objasnit v rycholsti a pomalu se rozejdu za vlastní kostrou.

Wind Theif:
Nic už jsem neviděl. Ani necítil. Tušil jsem, že ještě žiju, ale veškerá má bolest, či cit, či co víc můj jedinečný čich - to všechno bylo pryč. Vše co mě definovalo někam odešlo. A nepřicházelo nic, co by tu nastálou nicotu zaměňovalo. "Zabij mě, prosím." pronesl jsem nicotě, neslyše vlastního hlasu a jen bezmocně doufal, že mi odpoví.
Reklan:
Po setřesení dvou vlků se los úplně přestane hýbat - na znamení dobré vůle. Pokud by znovu zaútočili, určitě by se znovu začal bránit.
"Vidíš tu kostru?" zeptá se Arwena.

Drust
"Kdybych se honil za namyšleností tak se nejdu pomáhat s Kahalliem, neriskoval bych svůj vlastní život," odsekl nepříjemně, "A ty jsi zase říkal jak jsou podřazení a pořád si to nejspíš myslíš, neříkej mi, že to není pomalu to stejný," v už tak červených očích mu vzplál plamen. Okolo něho začalo být teplo. Telesphora se bál, ale štval ho.

Arwen
Pohlédl na svíjející se kostru a zpět na Reklana. "Ano," řekl netrpělivě. Jak by ji mohl nevidět. Reklan by mohl vysvětlovat trochu svižněji.

"Doloriane ne!" chtěl jsem zařvat (a připadalo mi, že tu větu v posledních několika hodinách v duchu nekřičím poprvé), ale stále jsem se tesáky příliš držel za krk losa. Jen periferním viděním jsem zoufale sledoval, jak se Dolorian pokusil skočit na losa z boku a chytit se mu za hřbet, ale jen s velmi malým úspěchem. Srdce mi vynechalo jeden úder, když ho los téměř zašlápnul.
Když pak los ohromnou silou odmrštil i masivního hlídkaře, jehož dopad jsem ani neměl šanci ze svého úhlu zahlédnout, zoufale jsem si uvědomil, že jsem jediný, co na losovi stále visí.
Bohům dík se ale los v tu chvíli doslova znehybněl. Chvíli jenom tak stál a já byl příliš nejistý se pustit - musel to být bizarní pohled na ohromné zvíře, kterému za krk visí vlk jako ryba na udici. Když se však stále nic nedělo, otevřel jsem tlamu a praštil sebou o zem pod losa. Okamžitě jsem se odkulil pryč, kdyby se los rozhodl využít situace, ale ten opravdu jen stál.
Nebyl čas ho nejistě probodávat očima - rozeběhl jsem se za Dolorianem.
S tichým zakňučením jsem do krásného černého vlka šťouchl čenichem a starostlivě k němu přitisknul hlavu, rozhodnutý se pokusit mu pomoci vstát. "Jsi v pořádku?" Jak ti mohu pomoci? kvílel jsem v duchu nešťastně. Částečně jsem se vinil z toho, že jsem ho již podruhé za krátkou dobu nerozvážlivě vehnal do nebezpečí, že jsem opět dopustil, aby se mu něco stalo.
Krátce jsem se lekl, že se objevil další z velkých šouralů, ale vzápětí mi došlo, že to jsem jen koutkem oka zahlédl zraněného Thundera. Věnoval jsem mu z dálky krátký povzbudivý pohled, ale věřil jsem, že hlídkař to zvládne. Dolorian byl pro mě mnohem přednější.

Telesphoros:
Venoval som Drustovi dlhý chladný pohľad. ,,Nepovažujem ich za podriadených. Sú to smrteľníci a tak sú pomijivý. Rodia sa, žijú svoje krátke životy a umierajú." vysvetlil som, ale dávno som stratil vieru, že niečo vo svojom živote pochopí.

Asseke:
Bol som zmätený. Ztažka som si povzdychol. Rozhodol som sa skontrolovať Winda. Bol zmrazený. Zaťal som čelusť. Nepáčilo sa mi, že je Wind uväznený medzi životom a smrťou, ale musel som uznať, že to bolo lepšie, ako ho nechať bolestivo umierať. Počul som Avicii plakať. Jemne som do nej šťuchol ňufákom. ,,Je ešte priskoro strácať nádej. Takto to preňho bude možno nepríjemné, ale verím, že je to lepšie, ako ho nechať trpieť v bolestiach." prihovoril som sa jej tichým pokojným hlasom. Otočil som sa k tým kohútom, čo sa oháňali svojím perím. Tý dvaja už boli otravný. Pozrel som sa podráždene na nich. ,,Počujte vy dvaja kohúti. Neviem kto ste, ale ak nemáte ochotu nám pomôcť s vyliečením starého Winda alebo máte potrebu si to porovnávať ocasy, tak ste tu najzbytočnejší. Začnite sa chovať slušne, lebo inak prisahám, že vás vykopnem za hory do toho bordelu k vyhnancom." prehovoril som vážne.

Rian:
S Noemovou podporou jsem se postavil na nohy. Přikrčen jsem vrčel a nespouštěl losa s očí, přestože se náhle zastavil a vypadal velice klidně, vyrovnaně a docela mírumilovně.
"Nejsem," odpověděl jsem mezi vrčením Noemovi (možná až příliš úsečně), ale pak jsem si vzpomněl na spoustu mrtvých vlků, které jsem dnes viděl a smířlivě jsem dodal: "nebo vlastně ano. A ty?"

Avicii
Vlče pevně přivřelo oči při slovech otce.
Zabij mě, prosím.
Mráz jí projel po zádech a někdy pod celou vlnou smutku jí projela i bolest. Nevěděla, zda je to kvůli nadměrnému úbytku energie nebo zda si něco natáhla nebo narazila při boji s šourali, ale teď to bylo jedno. Jediné, co jí teď zajímalo, byly slabé srdeční ozvěny Winda.
Avicii se asi nikdy nezbaví věty, kterou starý vlk zamumlal. Bude se jí v hlavě odehrávat pořad dokola jako rozbitá deska. Bude jí pronásledovat v noci, při lovu, při jakémkoliv projevu radosti jí tahle věta bude připomínat, jak moc neochotná byla Av tohle udělat. Jak svého otce neposlechla, i když to byla třeba jeho poslední prosba. Jeho poslední slova k ní a ona ho bude ignorovat. Bude prosit k bohům, kteří se momentálně hádali kus od ní a ona... ona nezmůže nic.
Její existence tu neměla smysl. Přivolala bohy, kteří jim konec konců sice pomohli, ale teď vlastně nevědí, co se sebou mají dělat. Její úkol zde končil. Ne, skončil už dávno. Posledním slovem, který Telesphoros zamumlal jejím směrem. Tam její úkol končil. Měla vůbec malá vlčice ještě nějaký úkol na téhle planetě? Byla tu vlastně ještě potřeba, když už svůj životní úkol udělala?
Av otevřela oči, když se jí něčí čumák dotknul ramene. Otočila se na Assekeho, které před celým bojem znala pouze z povídání otce. Nikoho zde vlastně neznala. Všechny potkala až při tomhle boji. Olízla si pysky a otevřela tlamu, ale nic z ní nevylezlo.
Měla sucho v krku a slzy jí stále tekly a máčely srst na tváři. Nevěděla, co Assekemu říct, tak na něj pouze tupě zírala, zatímco ležela přitisklá k otci, doufajíc v zázrak, který se stejně nestane.

Lesui:
Zůstane chvíli hledět na Windovo zamrzlé tělo, než sebou trhne a všimne si, kam míří Erewin. Jestli to teda vážně je Erewin. Podle všeho měl pravdu ohledně losa, co když má pravdu taky ohledně... "Vlci," osloví neobratně skupinu před sebou, včetně bohů. Zarazí se, nechce se mu to říct. Ale Windovo chování začínalo čím dál tím víc dávat smysl. "Když se použil Erewík... Erewíkova kostra na tělo Kahallieho... A Erewík je teď v Kahallieho těle. Kam... kam zmizela Kahallieho duše?" Na sucho polkne. ""Dokud jsem to já," to Windík řekl. Není...," zarazí se ale už to musíte říct všem, hlavně tomu vlčeti, "není teď Kahallie ve Windovi? Není tohle celý ten skvělej plán jak zabít Kahallieho?" téměř zavrčí a přijde k zamrzlému tělu blíže.

Erik:
Něčí krev přehluší všechno ostatní. Zvedne hlavu od kusu ledu před sebou a zamrká. Snad se mu z očí vytratí něco temnějšího, snad za to může jenom hra světel, ale když se podívá na ploužícího Thundera vypadá to, že ho doopravdy vidí.

Thunder
Přišel blíž a oblízl si vyprahlé pysky, cítil jak mu z čenichu teče krev a podíval se na ostatní. Wind... umírá. To pochopil okamžitě, když viděl jeho vlče u něj schoulené, ztěžka se nadechl a potlačil zakňučení, když ucítil bodavou bolest, která tento prostý úkol doprovodila. Žebra... jak mohl očekávat.
Podíval se na Lesuie, který promluvil. Neměl důvod zrovna Lesuiovi nevěřit, ale bylo to příliš zatahané za ocas, aby na to vsadil boty. Chtěl by něco říct, ale není si jistý jestli svůj rozkřáplý hlas vůbec najde.
"A jak... potom... zachráníme Winda, když nebude tělo... když zabijeme Kahalieho v tomhle těle?" Podíval se na Lesuie a přeskočil pohledem na okamžik na Erika. Je v pořádku... je v pořádku...
Drží se při vědomí jen silou, cítí že každý okamžik kdy se mu brání se mu pak vymstí... vlastně je mu to jedno. Udělal co bylo třeba, i když udělal spoustu chyb, teď už to není na něm... nebo stále je?

"Erewin"
"Nebyla to Wind Theifova krev, která mi dala energii k procesu, Lesui. Nemohu přesouvat duše kam se mi zlíbí. Je to mnohem přímočařejší. Jsem uvězněn v tomhle těle a on..." znovu se zadívám na vlastní kostru zmítající se v kalužkách krve kolem ní. Byl to bizarní pohled. Dokonce i na mě. "On je v těle mém. Co se děje s Wind Theifem se mnou nesouvisí."

Reklan:
"To je Kahallie." vysvětlí suše a nerózně hledí na kostru. Nečekal, že ke Kahalliemu ucítí soucit, ale tohle nepřál ani jemu. Vůbec nevypadala méně děsivě než dřív. Vůbec nic se nezměnilo. Její zlý chlad k němu doléhal stále stejně intenzivně. Jen teď - když byla neustále ponořená v krvi - to vůbec neustávalo. Jen díky několika měsíčnímu tréninku byl natolik při vědomí, aby vnímal i Windovi poslední myšlenky. Když už nic jiného, chtěl mít lepší pocit aspoň z tohohle. Využil už poněkud poškozeného losa a nechal ho dojít ke starci, aby jemně odstrčil parožím to vlče.

Arwen
Pomalu začíná chápat, co se děje. Výměna duší. Erewin do Kahallieho těla, Kahallie do Erewinova... no, kostry. Která se stále třásla v jakýchsi jim neznámých mukách. Ale jak do toho zapadal Wind Theif? Krátce pohlédl k jeho tělu. Nad šedivým vyhublým tělem vlka se sklánělo vlče, choulilo se k němu. Bylo to vlče Wind Theifa.
"Co se stalo Wind Theifovi? Jak to napravíme? A proč nás žádá o smrt?" nesmlouvavě vychrlil otázky, co ho trápily. Střídavě hleděl na Reklana a střídavě na Erewina v těle Kahallieho. Věděl, že znají odpovědi a štvalo ho, že jim je nesdělují. Windovi ubíhal drahocenný čas.

Asseke:
Úľavne som si povzdychol. Bol som rád, že Kahallie nebol vo Windovi.

Telesphoros:
Zadíval som sa na toho čierneho vlka. Jeho neschopnosť uvedomiť si prítomnosť bohov bola zaražajúca. Rozhodol som sa. Premenil som toho vlka v ľadovú sochu. Možno sa niečomu naučí. Zmienka o Kahallieho duši uväznenej v kostre, ktorá sa zmietala v agónii.

Noem
Několikrát jsem zamrkal na Dolorianovo odseknutí. Nejistě jsem zamručel a otřel se mu hlavou pod bradou. Chápal jsem, co chtěl asi vyjádřit, chápal jsem, že toho bylo zkrátka moc. Všeho bylo moc.
Zavřel jsem oči a vdechoval jeho srst, myslel jsem na to, jak tohle celé skončí a my dva budeme někde v klidu ležet a pozorovat oblohu, zcela klidně a bez starostí, že se nám pod tlapkami zhroutí celý svět.
Dolehla na mě velká únava ze všech bohů, šouralů, koster, divně mluvících běláků a umírání. Měl jsem toho dost. Zvedl jsem vyčerpaný skelný pohled k dění kolem Wind Theifa - a neměl ani sílu zavrčet na losa, který parožím odstrkoval Avicii.
Dolorianova otázka ke mně dolehla spíše jako z velké dálky.
"Hádám," odpověděl jsem tiše po chvíli. Ale nedokázal jsem mu poskytnout určitější odpověď - sám jsem si nebyl jistý, co jsem vlastně uhodl.

Miritai
Seděla jsem ve skupince vlků a snažila se pochopit co se sakra děje. Při tom  jsem se občas rozhlédla kolem.
Kahallie... Erewin... Wind... Erewina jsem si pamatovala z doby, kdy jsem přišla do Xikuratu... Byli to... Zajímavé vzpomínky. A Wind... Vzpomněla jsem si na naše první setkání... Jak jsme ho s Lesuimu potkali poprvé v horách a on si pak na nás přišel stěžovat Arwenovi.
Bolelo to, bolelo mě vědomí že jsem bezmocná a nemůžu nic udělat. A tak jsem tam jen stála a mlčela, a v duchu se modlila... (Ke komu vlastně?)... aby se z toho Wind dostal... i když s každou vteřinou mi to přišlo víc a víc beznadějné.

Rian:
Nakonec jsem se vlivem jeho doteku a jeho vzhledem-k-situaci-pozitivní odpovědi uvolnil. Otočil jsem hlavu k němu. Los najednou nepředstavoval žádné nebezpečí. Po tom všem mi to ani nepřišlo tak zvláštní. Vlastně nic nebylo zvláštní.
Pojďme odsud pryč. Daleko. Sami... Prosím... přál jsem si otupěle, zatímco jsem se od něj odklonil, abych mu viděl do očí. Ty jediné byly stálé a klidné. Natáhl jsem k němu krk a začal mu z tváře olizovat kapky krve, která mu slepovala srst. Všichni budeme potřebovat pořádnou koupel, napadlo mě s nelibostí.

Avicii
Tělem vlčete projel mráz, když sledovala ne-úplně-Kahallieho-ale-vlastně-Kahallieho, jak si to kráčel ke kostře. Táta říkal, že se Kahallie nesmí přiblížit kostře, nebo teda... má, ale až bude dostatečně blízko... Nemohla si pořádně vzpomenout, na jeho slova. V její hlavě byl chaos, přesto, že celá situace se vlastně uklidnila. Ale bylo tohle ticho před bouří? Nemohlo to přece být tak jednoduché. Porazit boha. Jako jo, všichni byli pobouchaní, ale...
Bylo vše snad past? Co vlastně byla realita?
Otřásla se, co se teda sakra dělo s jejím tátem? Co vlastně ten vůl udělal?
Zakňučela a čumák mu znovu zabořila do zmrzlé srsti. Nemínila ho opustit.
Když do ní něco začalo žduchat, zvedla hlavu a byla tváří v tvář s losem, kterého se předtím snažili porazit. Začala hlasitě a žalostně kňučet, když jí odsunul od těla Winda. Škrábala a kousala do parohů, ale v celém jejím aktu nebyl vlastně žádný boj, byla slabá, unavená a psychicky vyšťavená.
Ne! Ne! Ne!
Křičela sama na sebe v hlavě.

Lesui:
Už byl z toho všeho tak zmatený, že se jen posadil a sledoval tu podivnou přehlídku vyčerpaných a zoufalých výrazů. Co se to... děje s Windem? byla otázka, která se mu proháněla hlavou. Zaprodal se Kahalliemu, stal se z něho další šoural? Ale proč je pak na tom... takhle? Nechápal a čím víc nechápal, tím unavenější se cítil. Z trhaným nádechem se podíval na Reklana. "Co s kostrou teď?"

Thunder
Vykašlal trochu krve, ale dál s přimhouřenýma očima hleděl na tu sebranku kolem sebe. Takže... Wind umírá a my nevíme jak ho zachránit... Sledoval losa, který něžně odtáhl štěně od těla umírajícího vlka. Cítil uvnitř sebe bolest, ale i přes tuhle fyzickou cítil i tu, kterou nedokázal odfiltrovat. Bolelo ho tohle vidět, ale dál se kolem sebe mračil.  Podíval se na toho malého červeného vlka. Přišel jsi pozdě pitomče... "Tohle je... konec?" Zeptal se tiše, spíš sám sebe, ale vůbec nechápal proč... nechápal nic.

Reklan
"Přichází o vědomí. Upsal se Kahalliemu, jehož vědomí je teď... těžko říct. Prosí o smrt. Brzo už z něj pravděpodobně nezbyde nic víc, než ze zbytku šouralů." Odpověděl jsem Arwenovi stručně a nechal vlče ležet v dostatečné vzdálenosti od starce. Poté los odsune i kus ledu, který před chvílí býval Asseke a postaví se ke starci.

Erewin:
"Asi bychom ji měli přesunout z té krve."

Arwen
"Jak se to dá zvrátit?" zeptal se, téměř vrčivě. Protože Reklan na tuto otázku stále neodpověděl. Arwenovi sice pomalu docházelo, že zvrátit se to pravděpodobně nedá, ale stále se tomu zdráhal uvěřit. Byl podrážděný. Ano, Wind Theif byl starý, ale... Měl zemřít stářím, v horách, klidně a šťastně. Ne takhle. Ne tak, že se z něj stává...zelenina. A jeho vlastní vlče ho má zabít.

Korietta
"Půjde přesunout normálně nebo budete potřebovat teleport?" vetřela se do hovoru s předstíranou lhostejností. Nic z toho, co se tu dělo, jí nebylo úplně lhostejné, ale hodlala nalhat - i sama sobě - že je.

Asseke:
Obklopila ma tma. Kto vypol slnko? Kto vlastne vypol celý svet. Nič som necítil a to sa mi nepáčilo. Kurva.

Telesphoros:
S odporom som podišiel k samozvancovi a Arwenovi, vodcovi hliadky. Zachytil som kúsok ich rozhovoru. ,,Kým bude zmrazený, tak sa mu nič nestane." prehovoril som pokojne. Pozrel som sa znova za kostru. ,,Kahallie dostal to, čo si zaslúžil. Rád si pozriem, ako sa s týmto problémom vysporiadate."

Noem
Když se mi Dolorian podíval do očí a následně mi začal olizovat tvář, tiše jsem vydechl a zachvěl se. Uvolnil jsem se pod jeho dotekem a poddal se té blízkosti, která byla jistotou v podivně nejistém světě. Takhle by se dalo na všechno zapomenout.
Ale nemohl jsem. Ne zrovna teď.
Oddálil jsem se od černého vlka jen natolik, abych mu se mu mohl znovu zahledět do těch jantarových očí. Pokusil jsem se povzbudivě pousmát. Bylo to jemné gesto, ale bylo jen pro něj - jen naše. A doufal jsem, že chápe, jak hluboký cit se za ním skrývá.
Vzápětí jsem se vydal za Wind Theifem. V uctivé vzdálenosti od něj jsem se posadil a sklopil jsem hlavu. Pochyboval jsem, že můžu udělat něco víc - beztak jsem ničemu nerozuměl. Chtěl jsem tam jen sedět, přímo u starého vlka, s hlavou sklopenou na výraz úcty, a tiše doufat, že s jeho duší bude naloženo zcela spravedlivě. Že se mu dostane klidu a míru, kterou si za naši záchranu a za svůj dlouhý, neklidný život zasloužil. Nic víc a nic míň jsem si pro něj nepřál.

Miritai
Sledovala jsem smutně scénu a snažila se nekňučet. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Proč se Wind upsal Kahalliemu?

Rian:
Podíval se na mě a já na něj. Když vstal, zamlkle jsem ho následoval. Zůstával jsem mu na blízku a každou chvíli jsem se o něj otřel nebo se ho dotknul čenichem. Chtěl jsem, aby věděl, že jsem tu pro něj.

Avicii
Upsal se Kahalliemu..
Olízla si pysky a začala polykat slzy a kňučení, které z jejího hrdla stále vycházelo.
Když se mnou zůstaneš, je poměrně vysoká šance, že oba zemřeme.
Vzpomněla si na jeho slova, ”Měl jsi být lepší lhář, tati.” zašeptala si sama pro sebe a i přes bolest, kterou pociťovala v srdci, pousmála.
Wind jí nikdy nelhal. Nemazal jí med kolem tlamy a nelhal jí o situacích. Nelhal jí, když něco posrala. Narovinu jí řekl, že to prostě posrala a že třeba příště bude lépe. Nelhal jí, když Winter odešla bez jediného slova a už neměla v plánu se vracet. On to věděl hned. A vlčatům o tom nelhal.
Postavila se na vratké nohy, nevnímajíc okolí okolo sebe. Jenom Windův slabý srdeční tep. Neměl už moc času.
Mysl jí skočila na sourozence. Na Skadi, Orbisse a Siefrieda, kteří teď byli někde na území Xikuratu. Měli by být zde.
Ne. Vlastně neměli.
Měli být všichni v jejich společné noře. Wind měl být ještě o pár let starší a měl v klidu být obklopen láskou svých vlčat a místo toho..
Místo toho tu bude umírat mezi bandou chaotickejch idiotů. A to jenom díky tomu, že se sám upsal.
Nasucho polkla a když znovu mrkla, stála vedle losa a hleděla na otce.
Pohlédla na Telesphorose, který sice říkal, že zmrzlej Wind je vlastně živej Wind, ale Avicii nebyla hloupá. Vyrůstala bez lží, ale lež stejně poznala. Všechno, co Winter řekla, byla lež. Ta si nezasloužila tu být. Nezasloužila si vidět, jak její vlčata vyrostla a žila a pokračovala zatímco ona zmizela jako kámen v moři.
Celé tělo vlčete se chvělo. Už neměla sílu brečet, ne teď. Teď musela být silná. Pro Winda a sebe. Pro každého, co poznal Wind Theifa.
Zabořila hlavu do jeho srsti a začala ohřívat své tělo.
Stejně tak, jak to udělala, aby se dostala ven ze zmrzlého kruhu. Jenom teď si musela rozmrazit specifické místo na těle.
Na tele jejího táty, který se teď vevnitř měnil na něco, co nemohlo samo pro sebe myslet.
Dvakrát tě o to prosil, Avicii.
Nadechla se, Já vím.
Odpověděla si.
Opět si olízla pysky a zvedla hlavu, když se jí začala máčet srst na hlavě z tajícího ledu, který předtím sídlil na krku jejího táty.
Její táta. A ona ho teď prostě dodělá.
Stáhla uši k hlavě a znovu se o otce opřela hlavou, ”Můžeš jít, tati. Udělal jsi to, co jsi měl,” šeptala k němu, přestože měla pocit, že už ji neslyší, ”já se o sebe postarám. Zvládnu to, slibuji,” zavřela pevně oči, ”najdu i Skadi, Orbisse a Siegfrieda. Budu je pozdravovat,” mumlala dál, ztracená ve svých myšlenkách, sama oddalujíc to, co mělo být uděláno, ”Dělal jsi dobře, tati. Spi, zasloužíš si to.”
Měla tisíce dalších slov, které mu chtěla říct. Miliony sprostých slov, kterými ho chtěla nazvat a třeba, nějakou malou nadějí, by se probudil a byl by hrdý na to, kdyby ho nazvala pičou.
Ale tohle byla chudá mysl vlčete, které stále doufalo, že se mu vrátí máma. Které pak překonalo vlče s neskutečnou separační úzkostí. A nakonec to vlče vyspěje bez jediného rodiče a krví na tlapkách.
Sevřela mu krk čelistí. Zelený jazyk se opíral o jeho šedou srst, která tolik měsíců fungovala jako připomínka domova pro Avicii. Třepala se, nevěděla, kde vzala víc vody na slzy, ale asi ji furt měla dostatek, protože celá její vize byla prolitá sladkou vodou.
V uších jí zněl Windovo slábnoucí srdce. Každé duté bum, které se ozvalo v její hlavě se oddalovalo. Pokud mu chtěla pomoct, musela to udělat teď.
Než si Avicii mohla cokoliv rozmyslet, stiskla pevně Windovi krk a dřív, než byla mladá vlčice připravená se jí do krku prolila horká krev. Jazykem si chránila, aby žádná jí žádná krev nenatekla do krku a místo toho tekla koutky její tlamy ven.
Pod ní a šedým tělem se barvila zem do červené barvy.
Vlče zavzlyklo i přes kus srsti v jejím těle. V hlavě jí přestal znít Windův srdeční tep.

Lesui:
Přemožen situací sklopí hlavu k narudlé zemi a mlčí.

Erik:
Ještě několikrát zamrká, než si pomalu začne uvědomovat svoje okolí. A není to hezké okolí. Je naprosto nádherné. Až moc. Cítí jak se v něm pohybuje a cítí to. Musí pryč. Zakucká se a trochu zavzlyká. Náhlé ticho srdce starého vlka mu buší do uší a láká ho k tanci. Nesmí podlehnout. Musí pryč. Bez ohlédnutí vyrazí z toho místa pryč. I kdyby se měl zastavit za okrají této spouště. Nemůže zůstat na krví potřísněné zemi pokud má zůstat sám sebou.

Thunder
Když ucítil smrt, která kolem nich proběhla a vlčí srdce utichlo, udělal pár kroků zpátky. Co se to právě stalo... Ale v tu chvíli si všiml Erika, který se rozběhl a utíkal pryč. Erik... Odrazí se a rozběhne se za ním. Nechce křičet, když všichni za ním truchlí, ale tuší co se děje a chce u toho být s Erikem. Šedém vlku už nemá jak pomoci...

Reklan:
Los už se chystal rozdrtit starci hlavu, ale když viděl, že se k němu vlče vrátilo, přenechal práci na něm. Přeci jen to byla mnohem lepší možnost. Na chvilku se všechny Reklanovi oči otočili k vlčeti, co zabíjelo svého otce. Všichni až na Reklana poté na chvíli sklonili hlavu, nad tím odvážným a jistě nepříjemným činem. Reklan se mezitím otočil ke Korietě. "Bez portálu to nepůjde. Dostaneš tu kostru pryč?"

Arwen
Dívá se na Windovu smrt a jak statečně se toho Avicii chopila. A tak zemřel Wind Theif. Ten, kdo oddával mé rodiče, přítel mé matky, zakladatel hlídky, trpce si pomyslel. Lehce sklonil hlavu na znamení úcty, oči ale nespouštěl z mrtvoly a šířící se krve. Rád by Wind Theifovi prokázal úctu tím, že by snědl jeho srdce, ale nemyslel, že by jeho vlče či někdo z dalších, dobrovolně přihlížel, jak to šedé vyhublé tělo trhá, aby se dostal k tomu důležitému orgánu. A tak se rozhodl prokázat úctu tím, že se s ním jen v myšlenkách rozloučí. (Další věcí bylo, že nevěděl, jak moc přenosná je Kahallieho přísaha a Windova duše se z jeho srdce možná vytratila dříve, než srdce přestalo bít.)
Pohlédl na vlky, losa a několik jelenů a řekl: "Rád bych prokázal úctu padlým pohřbením jejich těl zpět do hlíny, odkud jsme všichni vzešli. Nedaleko je to, co zbylo z vlčího hřbitova, který zde býval za vlády mého otce. Myslím, že to je místo, kde si zaslouží spočinout." Mluvil nejen o Windovi, ale i o Kibanovi.

Korietta
Dívala se, jak Avicii dává poslední sbohem a usmrcuje svého otce. Tohle se dít nemělo. Svět neměl být takovýhle, neměl být tak tvrdý a krutý. Vlčata neměla zabíjet své otce. Mělo to být všechno jinak. Byla na světě ale již dost dlouho na to, aby věděla, že přesně takové to je.
Pohlédla na Reklana. "Kam jí mám přesunout?"

Telesphoros:
Videl som počínanie tej malej. Nepatrne som prikývol. Uvedomil som si, že toto bolo moje najväčšie prejavenie  rešpektu k smrteľníkovi, vo svojom živote. Nechal som toho čierneho vlka rozmraziť. Nechcel som mu odobrať možnosť sa rozlúčiť so starým vlkom.

Asseke:
Cítil som sa, akoby som sa prebral z dlhého spánku. Keď som otvoril oči, videl som niečo čo som si nikdy nemyslel, že uvidím. Wind ležal bez života s prekusnutým krkom. Podľa krvy okolo tlamy som vedel, kto to urobil. Z oka sa mi vyhrnula slza. Pozrel som sa na oblohu. ,,Nečakal som, že sa s tebou tak skoro rozlúčim. Zbohom priateľu." zašepkal som na rozlúčenie. Čubka. zaznel mi v hlave windové najslušnejšie oslovenie. Zavrel som oči a zhlboka som vydýchol. Bol som rozhodnutý. Otočil som sa k miestu, kde stál Arwen, Reklan a Telesphoros. ,,Arwen, ako môžem povolať Telesphorosa?" spýtal som sa ho vážne.

Noem
Byl jsem vděčný za Dolorianovu přítomnost. Natisknul jsem se k němu a podobně jako on, i já jsem se o něj občas otřel čenichem. Toužil jsem se do jeho srsti schovat, ale bylo mi to vůči Wind Theifovi hloupé. Kvůli němu jsem to vydržet musel.
Když jsem viděl, co Avicii dělá, lámalo mi to srdce. Drásalo mě to a měl jsem chuť kňučet a výt současně, jak strašlivé to bylo. Rvalo mě, jak těžké to pro vlče muselo být - a jak málo jsme jí od toho mohli pomoci.
"Avicii," zašeptal jsem slabě po tom, co jsme se před Wind Theifem sklonili. Vydal jsem se opatrně k vlčeti, tak, abych se příliš nevzdálil od Doloriana, a šťouchnul do ní čenichem. "Avicii, už stačí. Udělala jsi dost. Byl by na tebe hrdý, jak jsi statečná. Ale i ty už si odpočiň. Jak navrhuje Arwen. Postaráme se o něj. O vás oba. Za všechno, co jste pro nás udělali."

Rian:
Cítil jsem neskutečné pohnutí a nával něhy a starostlivosti k Avicii, kterou jsem jen před pár hodinami vůbec neznal. Připadalo mi to až skoro nepatřičné. Noem ji nejspíš znal už dlouho a dokázal na ni promluvit. Jeho hlas byl mírný a uklidňující.
Jen jsem tam tiše stál, polykal prázdná slova a kdybych nebyl tolik vyčerpaný a otupělý únavou, nejspíš bych polykal i slzy.

Avicii
Avicii zaskočilo. Nevěděla, jestli to byly její slzy nebo sliny nebo Windova krev.
Panebože.. krev jejího táty.
Pustila jeho krk a hleděla do jeho prázdných očí.
Přesto, že hledala v hluku a bandě vlků přesně jeho srdeční tep, doufajíc, že se jí tohle všechno jenom zdá a právě teď se probouzí z toho, jak jí tornádo odhodilo na strom, tak tomu tak nebylo.
Zabila ho. Jeho krev byla na její tlamě. A hrudi. A tlapkách.
Zalapala po dechu a oči se jí přelily nepřítomnou mlhou. A pak bylo ticho. Vlče tupě zíralo na mrtvé tělo jejího otce. Posledního živého člena její rodiny, o kterém věděla.
Viděla před sebou Noema, slyšela Arwena, ale nějak neregistrovala jejich slova. Klepala se. Ale ani to si Avicii neuvědomovala. Byla skoro v tranzu.
Něco jí šeptalo jsi v šoku do hlavy, ale stejně jako její okolí, ani svůj vnitřní hlas nevnímala.
Co se teď s ní stane?

Lesui:
Polkne všechny emoce, které se mu ženou na patro. Čas truchlit bude mít později. Teď je kolem stále moc velký zmatek na to, aby byl ten správný čas. S narudlýma očima zkusí vyhledat Noemův pohled. Ukáže hlavou někam do strany, zda by nebylo lepší vlče od Windova těla pro teď odvést pryč.
Vyhráli. Přežili Kahallieho útok. Ochránili údolí, svůj domov. Proč jen nikdo nejásal? Proč se nikdo neradoval? Proč... měl tak neskutečnou chuť se rozvzlykat a pozvracet se?
Nebylo to fér.
Vstane a podívá se na šouraly uzavřené v ohradě. Něco s nima bude potřeba taky udělat. Nejlépe něco pro vlka s ohnivou magií. Projde okolo mrazivého boha a ačkoliv mu v hrudi něco chladného zapálí a on pochopí odkud se ten chlad bere, nevzhlédne k němu. Dojde k nejbližšímu kusu masa urvanému z nějakého šourala a s pochmurným výrazem je začne nosit na hromadu. Někdo ten bordel musí uklidit.

Erik:
Pokračuje v běhu ještě několik skoků, ale uvědomí si zvuk tlap za svými zády. Zpomalí a kousek za hranicí krvavé půdy se zastaví úplně. Se stále rozšířenýma očima jemně nakloní hlavu směrem k Thunderovi, ale nepodívá se na něj úplně. "Potřebují tě tam," řekne mu hlasem ze kterého je překvapivě slyšet mírné odhodlání. "Minutku, dvě. Pak to bude lepší a pošlete za mnou zraněné. Udělám..." zadrhne se nad svými slovy. Proč jen to nabízí. Co je mu po smečce, co je mu po nich! Nech je všechny pochcípat! Ať se koupou v rudé krvi! Ať jejich křik...! "Udělám co budu moct." Konečně k němu vzhlédne pohledem a teprve teď si uvědomí jak je samotný Thunder potlučený. Vydechne. Tohle ještě zvládne. Že ano? Musí. Udělá k němu opatrný krok a dotkne se jeho srsti na hrudi. Hluboký nádech a scéna s losem se mu přehraje před očima jak do sebe nasává zbylý čas. Vydechne, trochu kývne a zůstane zírat do prázdna. "Udělám co budu moct."

Thunder
Potřebuje ho, na chvíli zavřít víčka, zabořit do jeho kožichu nos a zaškemrat o úlevu od bolesti. Už nemůže, chce padnout k zemi a usnout, navždycky, neprobudit se... Dívá se na něj, ale Erik má pravdu. Musí se vrátit zpátky, ale teď potřebuje... dívá se na bílého vlka jak k němu pomalu jde.
Nádech... výdech. Hned jak bolest ustoupí, otře se čumákem o Erikův až ke krku a tam chvíli zůstane.
Beze slova se pak otočí a prudce se rozběhne zpátky. Vynoří se z lesního porostu a doběhne pomalu k ostatním. Potřebují ho tu, obkrouží nervózně kolem skupinky kolem Wind Thiefova těla a zastaví se a svěsí hlavu.

Erewin:
"Daleko od krve."

Telesphoros:
"O kolik přítomnějšího by jsi mě potřeboval?" zeptám se ani ne tak zle, jako vskutku zaskočeně. Už jsem ani nehodlal plýtvat výhrůžkami, u toho jedince to očividně ztrácelo smysl. Pravděpodobně šlo o nějakou retardaci. Poučovat smrtelníky o bozích bylo potřeba stále, ale u duševně chorých to bylo pod mou úroveň.

Arwen
Zmateně zamrkal při Assekeho dotazu a mírně hlavou naznačil směr. Telesphoros se do toho brzy vložil, za což byl rád, protože Assekeho dotaz nepochopil. Vždyť bůh stál vedle něj.

Korietta
Protočila oči. "A to znamená co, mám to odnést do země nezemě?" zeptala se sarkasticky. Nesnášela, když se někdo prostě neuměl vymáčknout. Pokud chtěl, aby kostra byla pryč rychle, nesměl říkat jen části informací.

Asseke
Pozrel som sa na Telesphorosa. On je boh? Prvýkrát vidím boha. A to nemyslím šialeného vymývača mozgu a zlodeja jedla. pomyslel som si a vlka, teda boha som si premeral. ,,Netušil som, že si boh. Ten idiot, s ktorým si sa dohadoval, je tiež boh?" spýtal som sa. Gratulujem Asseke k prvému dojmu. Správať sa k bohom, ako k privandrovalcom ťa rozhodne ukázalo v priam žiarivom svstle.  venoval som sám sebe výsmešnú poznámku. Potriasol som hlavu. Na toto som nemal čas. Pozrel som sa na zničenú Avicii a na mrtvého priateľa. Uvedomil som si, že som možno niekedy k nemu vzhliadal ako k staršiemu bratovi. Pozrel som sa na Telesphorosa s pevným odhodlaním. ,,Chcem od teba cejch. Samozrejme, že ho nechcem len tak zadarmo. Žiadať niečo zadarmo od vlka je blbosť. Žiadať niečo zadarmo od boha je vážna retardácia."

Noem
"Av," zopakoval jsem jemně, ale zřetelně. Nedokázal jsem si představit, co prožívá. Jen jsem na ni nešťastně hleděl, jak se chvěje, a vypadá, že nikoho z nás nevnímá.
Co jsem jí měl říct? Že to bude dobrý? Připadalo by mi to prázdné. Jako bych její utrpení znevažoval.
"Nenecháme tě v tom. Pokusíme se ti pomoct... i když nevíme jak. Jsme tady. A nikam nepůjdeme."

Miritai
Míchalo se ve mě spoustu protikladných dojmů. Měla jsem pocit jako bych se na tohle všechno dívala z dálky.
Někde v dálce se Asseke hádal s bohem Výborný... Věnovala jsem tomu sarkastickou myšlenku a dál sledovala, co se kolem mě děje.
Noem se pokusil mluvit s Avici... S Windovím štěnětem. Neznala jsem ji, byla jsem hodně dlouho pryč.
A Noema jsem taky neznala dlouho. Ale zdál se mi jako milý sympatický vlk. Zaměřila jsem se zpátky na šedou srst před sebou.
Wind tady byl od samého začátku, teď je chvilku pryč... A už mi ten sprostý starý vlk chybí. Pomyslela jsem si a pokusila se vzdálit.
Bylo toho na mě trochu moc.

Avicii
Všechno se pohybovalo pomale. Nic nedávalo smysl. Měla pocit, jakoby se nacházela pod vodou. Byla v tranzu. Nebo šoku, ale to ona sama nevěděla. Lehce jí hlavou projela, proč neslyší tlukoty srdcí ostatních, ale na myšlenku se moc nesoustředila. Alespoň do chvíle, když do ní někdo nestrčil. Nebo možná nestrčil. Možná to byl jenom něčí hlas. Pevný a uzemňující.
Mrkla a podívala se na Noema a Riana, kteří stáli kolem ní. Nechápala proč a ... co jí to říkali? Odezírala své jméno, ale víc nebyla schopna rozeznat.
Tělo vlčete se stále chvělo a někde hluboko v její mysli věděla, že pokud by po ní někdo chtěl chůzi, tak ji nezvládne. Už takhle se sotva držela na nohou a její oči byly zakotvené na mrtvém tělu jejího táty.
Kterého ty jsi zabila.

Lesui:
Pokračuje v úklidu pomalým ale stálým tempem a už se mu kusy těl kupí na zvětšující se hromadu. Hlavně ať něco dělá. Hlavně ať nad ničím nepřemýšlí.

Erik:
Poté co od něho Thunder odběhne jako kdyby někdo vyrval kus z něho. Zalapá po dechu, který nepotřebuje. Ale lepší. Bude to lepší. Jen tam sedí a zírá do prázdna mezitím co on uvnitř protestuje. Zamrká. Lepší. Už je to lepší. Shromáždí svou magií do svých tlap. Lepší. Teď už jen počkat na první zraněné. A nezakousnout je.

Thunder
Probíhal okolo a míjel vlky, kteří se začínali probírat z šoku a něco dělat. "Všichni zranění za Erikem, za chvíli bude připravený vám všem pomoci." Viděl Noema a Riana jak se snaží probrat vlče, které právě ulehčilo odchod svému otci. Lesuie, který uklízel mrtvé části šouralů... a Assekeho který... zaslechl kousek toho co říkal, cejch.
 Asseke chce cejch? Proč by to Asseke chtěl, před několika dny poslal Thundera do prdele s tím, že teď je hlídka na něm a on že bude mít mladé a teď chce cejch od boha?
Prohlédl si vlky kolem, to jsou bohové, když od nich žádá Asseke cejch?
Byli tu s nimi celou dobu a nic neudělali? Zvedne se v něm vlna hněvu. "Asseke," ušklíbne se téměř neznatelně, i když ve skutečnosti je docela naštvaný, chápe to jako ukázku vlastního zklamání, že má Asseke tuhle potřebu. "Co tady teď řešíte?" Optá se.

Erewin:
"Dlouho jsem ve vašem světě nebyl, nevím kde se tu nachází místa bez krve. Pokud se tu nachází." Oznámí vlčici suše.

Telesphoros:
"Ty chceš cejch?" vyvalil na něj Telesphoros překvapené oči. "Zrovna ty? Ano, dalo by se říct, že kuráž ti nechybí, ale to nestačí. Ovšem nemám důvod tě odmítat. Pokud chceš můj cejch, dokaž mi, že dokážeš jednat víc diplomaticky, než jednáš s bohy. Pokud chceš můj cejch, uzavři sňatek manželský mezi dvěma vlky z horské hlídky. Doufám, že nemusím poznamenávat, že ty sám být součástí onoho sňatku nemůžeš. Bylo by zbytečné nutit tě k násilí a dokazování síly. To tam umíte všichni. Provdej někoho - vlastní zásluhou - a má důvěra v tebe vzroste. Společně s cejchem, který ti daruji."

Vega
Bylo po všem a Vega nevěděl, jak se má cítit. Zvládli to ti, na kterých mu opravdu záleželo; žila Moon, Luke, Asseke, viděl i Noema s Rianem a Kori. Přežili, to bylo fajn.
Pohledem se vyhýbal tělu Winda, nebyla to jeho věc, nechtěl se tam plést. Cítil se podivně prázdně. Starého hlídkaře moc neznal, vlastně vůbec.
Potřeboval ten divný pocit něčím zahlušit. Všiml si hnědého vlka, který odklízel mrtvá těla, a začal mu pomáhat, aniž by řekl jediné slovo.
Zjistil aspoň jednu věc; konečně přišel na něco, co mu spolehlivě zavřelo tlamu.
Zastavil se nad dalším mrtvým tělem a hrklo v něm. Shlédnul na strakatého vlka ležícího na sežehnuté zemi. Znal ho.
"Ty jsi Áres," řekl dutě. "Já, no... ten hlídkařský trénink, pamatuješ? Dost jsem tě sral."
Rozhlédl se kolem sebe, kolem hlídkaře byl pořádný okruh spálených šouravců. Normálně by mu ten pohled rozhoupal žaludek, ale teď už otupěl.
"Tavil jsi šutry, byla z toho pořádná sračka," pokračoval polohlasem, ani nevěděl proč. "Ale... dneska parádní oheň, kámo. Dostal jsi těch sráčů zkurveně moc." Přešlápl. "Sralo tě, jak furt žvaním, tak... budu držet hubu. Užij si to v tom podělaným nebi, nebo kde se to mrtvej vlk ocitne."
Vzal tělo silného vlka a naprázdno polknul. Dlouhé nohy se mu podlomily pod jeho vahou.
Donesl ho k hromadě a zastavil se. "Hej... Tohle je Áres," houknul. "Byl to hlídkař. Než umřel, asi jich s sebou vzal kurva hodně. Neměl by bejt pohřbenej s nima," trhnul hlavou nenávistně k hromadě šouravců.

Arwen
"Půjdu jim pomoct s těly," poznamenal Arwen tiše a vytratil se. Jako první nahlédl ke kopuli a všiml si, že Summer je uvnitř s vlčaty. Podporuje je a uklidňuje. "Největší nebezpečí je za námi, ale doporučuji tu zde ještě zůstat. Někteří nepřátelští vlci se můžou potulovat kolem. Počkejte, až to tu vyčistíme." Olízl krátce Summer tvář a vydal se pomoci Lesuiovi a Vegovi. Přiběhl právě včas, aby zaslechl Vegu mluvit o tom, že mrtvý vlk před ním je hlídkař Áres. Prohlédl si tělo. "Bude ležet s Wind Theifem a Kibanem na čestném místě na hřbitově," sklonil krátce hlavu na znamení úcty před obětí tohoto vlka. "Ostatní mrtvoly bude nejlepší spálit. A..." pohled mu utkvěl na ohradě s vlky, kteří se dezorientovaně motali a vráželi jeden do druhého. "Také musíme zjistit, co s živými."
Jelikož priorita byla vyčistit okolí a zbavit se tak potencionálního nebezpečí položivých šouralů, co se rozhodnou zaútočit, prozatím nechal ohradu ohradou a začal pomáhat s taháním mrtvol. Našel jednoho či dva, kteří ještě dýchali a tak je dodělal. Několik z těch, co táhl, mělo těla starců. Několik z nich těla vlčat. Překvapením pro něj však bylo, když pod jednou mrtvolou našel živé vlče. Vypísklo, když z něj stáhl mrtvolu a schoulilo se. Oproti šouralům v ohradě vypadalo podivně živé. Nechal mrtvolu ležet a vrátil se k uzlíčku srsti. Mohlo tomu být sotva pár měsíců. Převalil ho čumákem na záda a zadíval se štěněti do očí. Ani stopy po rudé barvě. Kiban ho musel vrátit v čase do dob před smlouvu s Kahalliem... možná ho dokonce oné smlouvy zbavil. Alespoň tak tomu vše nasvědčovalo.
Jelikož nevěděl, co si s vlčetem počít, popadl ho za volnější kůži za krkem a odnesl ke kopuli. Tam ho položil. "Nierro. Mohla bys zde udělat ohrádku pro tohle... a možná i další? Vypadá to, že Kiban jich několik vrátil v čase... před zaprodání Kahalliemu. Později rozhodneme co s nimi. Nemám však žádnou chuť usmrcovat vlčata." Nierra kývla a vyrostla zde malá ohrada. Arwen tam položil vlče a doběhl za Lesuiem a Vegou. "Našel jsem vlče. Živé a očividně nevinné. Je možné, že tu budou další. Díky Kibanově schopnosti. Pokud nějaké najdete, zkontrolujte mu oči. Pokud nebudou rudé, odneste ho do ohrady ke kopuli. Nierra na ně dohlédne, než se rozhodneme, co s nimi bude dál." Pak se dál vrhl na pomoc s taháním mrtvol.

Korietta
Nadechla se a vydechla, aby odolala potřebě na Eewina vyjet. Jeho chování jí sralo. "Reklane," otočila se na nehmotného boha. "Řekni mi, kam mám přesunout tu posranou kostru, než se tady veleváženého pana Erewina pokusim zabít."

Prišiel Thunder. Chystal som sa mu odpovedať, keď Telesphoros povedal cenu cejchu. Zamračil som sa. ,,Oddať dvoch členov hliadky? Mám zneužiť vzťah dvoch vlkov, aby som získal cejch? To nie je diplomacia, to sú intrigy. Vlci sa sami rozhodujú kedy a či vôbec sa chcú zosobášiť. Je to ich slobodná voľba, rovnako ako voľba toho, kto ich bude oddávať. Aj keby za mnou niekto prišiel, že by chcel, aby som ich zosobášil, tak by som to neurobil, kvôli takejto malichernosti. Nevadí mi, ušpiniť sa krvou alebo špinavou prácou, ale aj ja mám hranice a intrigy a využívanie ostatných vo vlastný prospech ležia na míle za nimi." odpovedal som mu vážne. Pozrel som sa na Thundera. ,,Ak si zmätený, že chcem zvýšiť svoj post, tak sa ti nečudujem. Nerobím to pretože by som sa chcel nad tebou povyšovať alebo čokoľvek podobné. Wind, ale umrel. Umrel a ja som si uvedomil, nakoľko som slabý. Chcem zosilnieť. Chcem získať silu, aby sa už neopakovalo to čo dnes. Chcem silu kvôli Windovi, kvôli Avicii, kvôli mojej žene a mojím nenarodením deťom a kvôli ostatným z hliadky. Som si istý, že to cítiš podobne." vysvetlil som mu pokojne. Pozrel som sa na Telesphorosa. Zhlboka som sa nadýchol a vydýchol. ,,Prosím ťa bože, zmeň tú úlohu." prvýkrát som niekoho ponížene poprosil.

Miritai
Zamířila jsem za Arwenem. Rozhodla jsem se že pomůžu s mrtvými šouravci. Slyšela jsem od Assekeho jak se hlasitě baví s Telesphorosem, podle jeho hlasu... Jsem vytušila že se tak trochu hádají, nebo na na něčem domlouvají. Nevím... Mohla jsem se mílit. Rozhodně jsem to toho nechtěla zasahovat.
Došla jsem k Arwenovi. "Arwene." Kývla jsem smutně a s úctou hlavou. "Jdu ti pomoct se zbylými šouravci, jak mrtvímiy tak živími. Co mám dělat?"
Jasně zbytečná otázka. Ale v hluboko v nitru jsem se cítila dutě. A zmateně. Nevěděla bych přesně co mám dělat.

Noem
Vděčně jsem se zahleděl na Doloriana, když se objevil po mém boku. Jemně jsem se o něj otřel a zhluboka vydechl. Znovu jsem se zadíval na Avicii a trnulo mi z jejího prázdného pohledu.
Pokusil jsem se pomalu vstoupit mezi mrtvého Wind Theifa a ji. "Avicii, běž s Dolorianem, prosím," řekl jsem jí citlivě. "Postarám se o to, aby se Wind Theifovi dostalo vší úcty, co mu náleží."
Jak mi Lesui naznačil pohledem. Možná bude lepší dostat Avicii pryč, aby mohla truchlit někde více v klidu, někde, kde to nebude tolik otevřená rána.
Vyhledal jsem v dálce Arwena, vypadal, že našel nějaké vlče, dokonce velmi drobné. Lámalo mi to srdce, všechno. Ale museli jsme se pohnout. Museli jsme Wind Theifa a všechny ostatní padlé dostat na hřbitov.
Otočil jsem se na starého šedáka. Mohl bych ho odnést na hřbetě. Ne nepodobným způsobem, jakým jsem nesl Avicii sem.
Dech se mi zadrhnul v krku jenom při té myšlence.

Erewin:
"Neplánoval jsem být hrubý, skutečně nevím, kde tu nemáte krv_"

Reklan:
"Je to skutečně jedno, přenes ji třeba do lesa." přeruší zmateného Kahallieho, aby už to konečně přestali protahovat.

Telesphoros
S ledovým klidem si doposlechne oba vlky. Když si vyslechne srdceryvné stěžování, ukončí rozhovor svou typickou cestou a zamrazí prvního tázajícího do kostky ledu. "Retardace." Zopakuje jen vlkovi vlastní slova.
"Má v krvi led sám od sebe, nic mu to neudělá. Za několik hodin kostka roztaje. Snad mu to pomůže příště nemrhat mým časem." řekne lhostejně a otočí se k odchodu. "Úkol je stejný. Ten kdo ho splní, dostane můj cejch." dořekne a bez čekání na reakci se vytrati

Arwen
"Miritai,"kývl na ní. "Prozatím je potřeba odklidit ty mrtvé. Kteréhokoliv živého usmrtit. Kdybys ale našla nějaké živé vlče, dones ho do ohrádky k ledové kopuli, Nierra se o něj postará. A já zjistím, co s živými." Jelikož těl ubývalo, chtěl vědět, co s těmi ostatními. Doběhl k Reklanovi a Kahalliemu/Erewinovi. "Mnoho Kahallieho poskoků přežilo," naznačil hlavou k ohradě plně motajících se těl. "Jelikož jste v této záležitosti pravděpodobně zasvěcenější než já, rád bych se poradil ohledně toho, jak s nimi naložit."

Korietta
"Hm, ok." mykne rameny. Nepřijde jí, že les je místo bez krve, vzhledem k tomu, že se tam běžně loví a i vlk může přijít k úrazu, ale je vlastně ráda, že se zbaví práce. Aspoň tedy téhle. Chtěla se v klidu prospat, udělat si s Nierrou lekci bylinkářství a sežrat tejden starýho zajíce, po kterym jí možná bude blbě. Už s timhle bordelem nechtěla nic mít.
Pod kostrou se udělá malý teleport, kterým odteče nějaká z krve a až pak udělá teleport větší, těsně na hranici země, aby se s kostrou nepřemisťovala i zkrvavená hlína. Kostra v teleportu zmizí a Kori se nad místo nakloní, aby zkontrolovala, že je kostra tam, kam ji poslala. "Hotovo. Už mě necháte bejt nebo potřebujete ještě něco?" zeptala se nerudně.

Asseke
Znovu ma obklopila tma. Zkurvení bohovia! Požiadaš ich maličkosť a oni hneď vymyslia pičovinu ako Korovú prdel! Zachvátila ma zúrivosť. Mráz mi prestupoval žilami. nakoniec sa dostal k ranám. Začul som zvuk praskania. Ľad začal praskať, ako sa doňho opierali ľadové hroty mojej krvy. Ľad praskol a ja som opäť prišiel k vedomiu. Rozhliadol som sa. Ten zasran zmizol. Zťažka som oddychoval. Mojím telom lomcovali vlny bolesti. Pozrel som sa na Thundera a venoval som mu smutný úsmev. ,,Ak nabudúce budem chcieť niečo od nejakého boha, tak ma nakop do prdele alebo ma upozorni, aby som zavolal nejakého, čo nemá miesto mozgu kocku ľadu."

Noem
Podíval jsem se na Doloriana. Věřil jsem, že to zvládne. A byl jsem mu neskutečně vděčný za to, že tu je, že je se mnou, že je s Avicii. Že tomu všemu rozumí.
A zároveň mě drásalo, jak moc tomu rozumí.
Snažil jsem se nevnímat Aviciin křik, toužil jsem si zavřít sluch tak, jak jsem zavíral oči. Rozechvěle jsem se sklonil k Wind Theifovu tělu a snažil se dostat pod něj, abych si ho naložil na hřbet. Zoufale jsem si u toho namlouval, abych nemyslel na to, jak těžký se zdá být v porovnání s tím, když jsem nesl jeho dceru.
Srst mi smáčela jeho stále teplá krev spolu s tající vodou z ledu, kterým ho obklopil Telesphoros - a já se třásl pod obojím. Obojí bylo strašlivé.
Když mi Wind Theif držel alespoň v rámci možností na hřbetě, vyhledal jsem mezi vlky Arwenův pohled. "Ar... Arwene," řekl jsem rozechvěle a možná příliš tiše, než aby mě na takovou dálku mohl slyšet. Ale třeba poslouchal. Třeba na tom jen nezáleželo. "Vyrazím k hřbitovu."
A vyrazil jsem.

Rian:
"Avicii!" vykřikl jsem polekaně, když se vlče svalilo na zem a začalo křičet.
Sklonil jsem se k ní a uchopil ji co nejněžněji čelistmi za kůži na zátylku. Snažil jsem se ji postavit na nohy. Ale ona si mě a mé snahy vůbec nevšímala. "Prosím, nech mě ti pomoci" syknul jsem mezi sevřenými čelistmi a tahem ji zvednul alespoň natolik, abych pod ni vzápětí mohl vlézt a nést ji dále na zádech.
Jen jsem doufal, že se neskutálí, nerad bych, aby se uhodila.

Avicii
Avicii zalapalo po dechu, když Noem opatrně zvednul Winda na vlastní záda. Chtěla křičet, ale vlastně nevěděla co a taky neměla dostatek sil na to, aby to udělala. Takže jediné, co z jejího hrdla vyšlo, bylo kňučení. Sténání.
Jak to mohl udělat? Jak ji mohl opustit?
Zhluboka se nadechla, když jí někdo zvednul do vzduchu a pár milisekund na to, slyšela něčí srdeční tep. A nebyl to nikdo cizí. Byl známý.. ne moc, ale znala ho.
Pak jí to docvaklo - Dolorian.
Nemělo smysl dále prosit a řvát a hledat. Bylo po všem.
Vlče zabořilo čumák do temné srsti vlka, kterého nedávno ještě hledala společně s Noemem na území smečky.
V té době táta ještě žil.
Připomněla si a pevně zavřela oči. Nemohla jít takhle dál sama.

Thunder
"Mám velkou chuť tě nakopat rovnou," zavrčel a odběhl. Tohle snad nemůže myslet vážně... ani jeden... Dal se do pomáhání Lesuiovi a odklízení mrtvých těl vlků. Nasraný, celý od krve, bahna a už vážně vyčerpaný. Kéž by si mohl lehnout někam a zavřít oči...

Reklan:
"Vzhledem k tomu, že nikdo z nás netuší, jak přesně fungují duše darované někomu, kdo je uvězněn v cizím těle, které je z většiny v jiném světě... myslím, že jediná zodpovědná volba je všechny je spálit. A nejen to. Měli bychom zabít i ty, kteří se sem dnes nedostavili, když na někoho z nich narazíme."

Arwen
Všiml si, že Noem vzal tělo Wind Theifa a spíš tušil, než slyšel, že s ním jde k hřbitovu. Arwen zadoufal, že zarostlý a neudržovaný hřbitov najde. Už dlouhých šest let se o to místo nikdo nestaral, neměl nikdy pocit, že by bylo až tak potřeba. A ostatně bylo to jen zhruba rok zpátky, co na starý hřbitov náhodou narazil. Od té doby toho měl na práci stále dost a neměl čas hřbitov obnovovat. Neměl ani důvod. Až do teď.
Odvrátil hlavu od Noema a pohlédl na Reklana. Kývl. "Myslel jsem si to. Děkuji." Obrátil se od dvou "bohů", kteří mu momentálně přišli pěkně zbyteční s tím, jak si tam postávali a nic nedělali a vydal se za Drustem, co zrovna vypaloval mozek nějakému chudákovi, co ještě žil. Věděl, že Drust je trochu domýšlivý. Odkašlal si a když si ho bůh všiml, sklonil před ním hlavu. "Chtěl jsem ti poděkovat za pomoc. Věděl jsem, že nás v tomto boji nezklameš a přijdeš. Jsem hrdý na to, že můžu využívat právě tvůj element a bylo mi velkou ctí bojovat po tvém boku... Ostatní bohové by ti měli prokazovat větší úctu," mazal mu med kolem huby jak jen uměl. "Protože narozdíl od nich ses Kahallieho nezalekl." Věděl, že je nebezpečné takové věci říkat nahlas a mohl by se také vzapětí ocitnout spálený bleskem, zamrzlý v kostce ledu či nějak jinak poučen, že o bozích se špatně mluvit nemá, ale vážně potřeboval od Drusta ještě jednu pomoc. A pojistit si, že mu schopnost zůstane, také nebylo na škodu.
Drust se usmál. Lichotilo mu, že za ním přišel ten malý vůdce smečky a konečně ho ocenil. Konečně ho někdo ocenil. Nadmul se pýchou. "Máš pravdu. Jsou to srabové," zasmál se bůh ohně. "Kahallie by proti mě v rovném souboji neobstál," kasal se dál. "Neútočil jsem na něj, protože bych ho určitě vyděsil a nemohli by jste ho chytit do kostry, kdyby utekl."
Arwen na něj vrhl nejlepší obdivný pohled co svedl. "Jsi vážně silný. Zajímalo by mě, jak moc jsi silný, co všechno dokáže bůh ohně."
"Hahaha! Všechno," samolibě se na něj zubil bůh.
"Dokázal bys třeba... hmm..." Arwen se zatvářil, jakože usilovně přemýšlí, rozhlédl se kolem sebe a pohled mu utkvěl na hromadě mrtvol a ohradě. Byl přespříliš teatrální, ale Drust si toho přes svou domýšlivost nevšiml. "Dokázal bys spálit všechny Kahallieho poskoky v té ohradě i hromadu mrtvol za opravdu krátkou dobu? Řekněme... jednu noc? Víš, můj oheň je slabý, trvalo by mi celý den spálit pouhé jedno tělo, ale ty musíš být o tolik silnější..." opět se na něj s obdivem zahleděl.
Drust se zasmál a už už chtěl podpálit celou oblast s mrtvými šourali, když před něj Arwen skočil. "Počkej! Počkej, mám tam své vlky. Nech nás nejprve dát všechna těla na jednu hromadu. Bude se to lépe pozorovat. Taková ukázka síly," zamrkal na Drusta.
Ten kývl. Ostatně, pálit těla na hromadě bylo jednodušší než je pálit takhle rozptýlená. Pohodlnější. "Dám vám čas do soumraku, pak je všechny spálím," zatvářil se hrdě a sedl si o kousek dál. Rozhlížel se po bojišti.
"Nemůžu se dočkat, jdu pomoct s těly," vydechl Arwen, oči stále vykulené v jakémsi obdivném pohledu. Pak se otočil, popadl první mrtvé tělo a táhl ho na hromadu. Cestou se nemohl přestat usmívat. Lekce herectví s Kori se přeci jen nakonec vyplatily.

Asseke
Rozhliadal som sa po okolí, zatiaľ čo mi v hlave stále znel hlas tej ľadovej tresky a jeho nezmyselnej úlohy. Pohľad sa mi zastavil na ohrade s preživšími vygumovancami. Dostal som nápad. Poklusom som sa vybral k tej ohrade. Keď som tam došiel, vybral som si dvoch vlkov odtiaľ. ,,Hej, vy dvaja. Mám pre vás ponuku práce. Poďte sem." prehovoril som  naprosto pokojne. Jeden hnedý a druhý šedý vlci podišli až ku kraju ohrade. Musel som s nimi ale trochu manipulovať. Vytvoril som okolo nich menšiu bariéru. Bol som rád, že dokázali vôbec chodiť po svojom. S teochou námahy som ich vytiahol z ohrady a položil pred seba. Kocku samozrejme som hneď po tom rozbil. ,,Vďaka tomuto bordelu, sme prišli o pár priateľov. Takže vám dám návrh. Môžte vstúpiť do hliadky a zabudneme na to, že ste slúžili Kahalliemu. Samozrejme to má menšiu podmienku. Musíte sa zosobášiť. Každý v hliadke má partnera, takže ten obrad slúži ako symbol rodiny v hliadke." hovoril som pokojne. Vlci vyzerali ako retardi. Tak som si pomohol jedným menším diskom, aby prikývli.
Veselo som pokýval hlavou. Mlčky sme tam stáli. ,,Ehm, potreboval by som vaše mená." prehovoril som pobavene. Žiadna reakcia. ,,Tak fajn, urobíme to inak." zamrmlal som si. ,, Jord, Werich, vitajte v horskej hliadke." privítal som ich dostatočne nahlas, aby ma všetci v okolí počuli. ,,Tak fajn, prejdime teraz o svadobnému obradu. Takže začnime." Zhlboka som sa nadýchol a vydýchol. ,,Stojíme tu, aby sme spojili týchto dvoch vlkov do zväzku manželského. Werich, berieš si za manžela Jorda, budeš mu stáť po boku v dobrom aj zlom a budeš mu oporou, nech už bude vaša budúcnosť akákoľvek?" snažil som sa hovoriť obradne ako Wind na Arwenovej svadbe. Kým mali ústa napoli otvorené, tak som im vložil do nich disky. Vďaka ním sa mi s nimi ľahšie manipulovalo. Hnedý vlk prikývol s mneším zavrčaním, čo sa dalo s čistým svedomím brať ako súhlas. Pozrel som sa na Jorda. ,,Jord, berieš si za manžela Wericha, budeš mu stáť po boku v dobrom aj zlom a budeš mu oporou, nech už bude vaša budúcnosť akákoľvek?" zopakoval som. Podarilo sa mi zopakovať svoj úspech znovu. Spokojne som prikývol. ,,Týmto vás oboch slávnostne vyhlasujem za manžela a manžela. Môžte sa olízať." dokončil som obrad s úsmevom. Natočil som ich hlavy k sebe a začal ich k sebe priťahovať. Skončilo to trochu inak, ako podľa plánu. Sivý vlk otvoril tlamu a hnedý do nej strčil svoju. ,,Veľmi zaujímavý štýl. Na môj vkus je to moc hlboko." Trochu som si odkašľal. ,,Prepáčte za vyrušenie, ale mám pre vás prácu. Dohliadnite na zvyšok preživších, aby nerobili problémy." prehovoril som pokojne a strčil ich späť do ohrady. Vybral som sa k Arwenovi a druhému bohovi.

Thunder
Sleduje z povzdálí Assekeho počínání a s hlavou nakloněnou dozadu a trochu podmračeným výrazem. Assekeho počínání bylo o tolik zajímavější než kupa mrtvol. "Asseke, je si klidně ochcávej ze všech stran, ale za mě si strč celý kapitánství doprdele. Že bys za tenhle výkon měl být můj Kapitán," zasmál se hořce. "Na to zapomeň." Uchechtl se, a otočil se na místě a odběhl pryč, prohlédnout okolí, aby nahnal zraněné vlky za Erikem, protože si nevšiml, že by za ním vůbec někdo zamířil. Pro sebe se tak hloupě šklebil, ať si bohové uznávají nebo neuznávají kličky, Thunder Assekeho jako kapitána poslouchat nebude ani omylem.

Arwen
Všichni vlci, co neměli na práci oddávání vymletých poloslepých Kahallieho otroků či nebyli s vlčaty, pomáhali s odklízením těl. Arwen se do toho pustil s vervou a upozornil každého, že do soumraku to musí být hotové. Později už to nebude bezpečné. Reklan s Erewinem se kamsi vytratili a Arwen byl moc zaměstnaný prací, než aby to řešil. Očividně si nechtěli ušpinit své božské tlapky. A tak, ve chvíli, kdy bylo nebe obsypané červánky (tentokrát ne díky Kahalliemu), se vedle ohrady plné šouralů tyčila hromada těl. Nebyl to hezký pohled, ale všichni vlci již byli natolik otupělí, že to neřešili. Těla Kibana a Árese byla stranou a ohrádka pro nalezená vlčata nebyla tak prázdná, jak původně Arwen čekal. Když bylo vše připravené, doběhl za Nierrou a poslal ji s vlčaty do tábora. Starší vlčata měla na starosti hlídání těch mladších a cizích. Nemohli přece nechat nevinná vlčata zemřít. Bylo jasné, že s těmi vlky, svíjejícími se v bolestech a tupě do sebe narážejících v ohradě, nemají nic společného. Bylo rozhodnuto, že prozatím se o ně budou střídavě vlci starat ve velké jeskyni a později by si je mohli rozebrat a vychovat z nich dobré vlky, nové členy smečky a hlídky.
Jakmile zmizeli všichni za obzorem, pohlédl na nebe. Ještě měli chvilku. "Lesui," otočil se na zamračeného vlka. "Potřeboval bych pomoct. Musíme Kibana a Árese dostat na vlčí hřbitov." Lesui se jal táhnout Kibanovo mohutné tělo, zatímco Arwen potřeboval ještě něco zařídit.
"Jsem vážně natěšený," donutil se usmát, když se posadil vedle boha ohně.
"To bys měl. Uvidíš moji sílu. Takové vy malí vlčci nikdy nemůžete dosáhnout," řekl hrdě.
Arwen pomlčel o tom, že už viděl pár vlků udělat něco, co se rovnalo božské moci. A že si váží charakteru více než pouhé síly. Jen kývl na souhlas.
Louka vzplála. Jako by znovu vyšlo slunce, ale tohle bylo o mnoho blíže. Mrtvá těla hořela jako suché klestí a z ohrady živých se ozývaly nehezké zvuky. Na to, kolik živých vlků tam bylo, jich však bylo podezřele málo. Arwenovi přeběhl mráz po zádech.
"Jsi opravdu mocný," řekl bohu. "Musím se postarat o svou smečku, ale zítra brzy ráno se přijdu podívat. A postavím ti zde pomník, na oslavu tvé síly." Drust byl asi trochu překvapený, že Arwen nechce sledovat celou tu podívanou, ale představa něčeho, co připomíná jeho sílu, něčeho, co nikdo jiný z bohů neměl, ho uchlácholila. Arwen popadl do zubů tělo Árese a vydal se s ním směrem k hřbitovu. Za ním svět hořel.