moonlight pack stories

Mezirasovej šuk Daleko od smečky měsíční svitu na západ  Stal se příběh o kterém chci rozprávat  Morgana, vlčice v náchové srti halena  Z lovu sebevědomě se vracejíc a spokojena  V tu náhle zorné pole zabralo  To co mysl jentak tak chápalo  Vypadá jak vlk, leč vyšší  I anatomie se celkem liší  Silueta se k ní se už blíží  Leč, je to celkem vzrušující  Kolem vlčice se projde kolem do kola  V tu náhle praví "Neměla bys být už doma?"  Vlčice se zarazí a otáže se divnovlka  "Jak jako doma?" Zeptá se společníka  "Sama se toulat, pozdě a v noci"  "To není moc moudré, přeci"  Vlčici slova chlípný úsměv vykouzlí  "Sama tu nejsem, divnovlku přihlouplý"  "společnost mi děláš ty, to stačí ne?"  "Každý bodlý útočník hned zahyne"  Cizinec se usměje též, "co tu děláš?"  Zeptal se vlčice, jenž byla zcela smělá  "Šla jsem na lov, utišit své chuťe"  "Bohužel, zvěřiny je prázdno všude"  "Co dát něco

  /Orion /Amaron /Arwen /Kieran /Lesui /Antal /Avicii /Snow /Zale

  Z mohutných šedivých mraků nad údolím se pomalu začaly snášet líné a tlusté kapky deště. Mraky zakryly lesy svým šerem a smyly z něj jasné odstíny barev, ještě než to stihl déšť. Prudce se ochladilo, jak do vrchních polštářů horkého jarního vzduchu začaly narážet kapky. V lese ztmavly stíny, zatímco z mechu a kapradin začala do vzduchu stoupat vůně petrichoru. Snow, menší čistě bílý vlk zrovna kličkami pomalu probíhal lesem a vnímal měnící se atmosféru, vůně, barvy… zvuk křupajícího jehličí pod tlapkami, pomalu hlučnější šumění kapek rozrážejících vzduch nad korunami stromů a první kapky, které už stihly dopadnout na listy a rozezvučet lesní orchestr zvuků za deště. Zanedlouho zmizí všechny zlatavé odlesky a zvuky ptáků utichnou, nahradí je studený modrý podtón barev a všechno se začne odleskovat. Vzduch naplní vlhkost a začne stoupat z lesů v provazcích páry, aby nad korunami stromů vytvořila něžný mračný příkrov a schovala je v obzoru. Snow trochu přidal, zatímco jeho rozpálený kož

Jak se krásný sen změní v noční můru a opět v krásný sen.     Byl krásný západ slunce. Pozoroval, jak se sluneční kotouč pomalu schovává za vrcholem hor. Jeho tlapa se již skoro celá zahojila a on už necítil bolest. Cítil však únavu po dlouhém dní, který by nejradši prospal, ale neměl to štěstí. Teď ho však nic neobtěžovalo a mohl s klidem zavřít oči p ři  pohledu na zapadající slunce.    Usnul  poměrně rychle. Jeho spánek byl tvrdý a dlouhý.        Probudi l y ho první sluneční paprsky.  Připadal si nevyspalý a chtěl dál spát. Něco mu říkalo, že míso, kde teď spí není pro něj dostatečně dobré. Musel se vydat horám. Musel. Protáhl se a vyběhl tím směrem. Připadal si jako vítr, netrvalo dlouho a ocitl se v blízkosti hor. Možná ho táhlo nutkání spát.      Procházel kolem kamenů porostlých mechem, když si všiml malé úzké skuliny, na kterou dopadal sluneční paprsek. Nepřišlo mu zvláštní, že by  sem  takhle po ránu  kvůli stromům nedopadly.  Líbilo se mu, že je škvíra téměř neviditelná . Ro