Soutěž 40 /Snow

 Z mohutných šedivých mraků nad údolím se pomalu začaly snášet líné a tlusté kapky deště. Mraky zakryly lesy svým šerem a smyly z něj jasné odstíny barev, ještě než to stihl déšť. Prudce se ochladilo, jak do vrchních polštářů horkého jarního vzduchu začaly narážet kapky.

V lese ztmavly stíny, zatímco z mechu a kapradin začala do vzduchu stoupat vůně petrichoru.

Snow, menší čistě bílý vlk zrovna kličkami pomalu probíhal lesem a vnímal měnící se atmosféru, vůně, barvy… zvuk křupajícího jehličí pod tlapkami, pomalu hlučnější šumění kapek rozrážejících vzduch nad korunami stromů a první kapky, které už stihly dopadnout na listy a rozezvučet lesní orchestr zvuků za deště.

Zanedlouho zmizí všechny zlatavé odlesky a zvuky ptáků utichnou, nahradí je studený modrý podtón barev a všechno se začne odleskovat. Vzduch naplní vlhkost a začne stoupat z lesů v provazcích páry, aby nad korunami stromů vytvořila něžný mračný příkrov a schovala je v obzoru.

Snow trochu přidal, zatímco jeho rozpálený kožíšek pomalu vlhnul a chlupy se začaly slepovat do silnějších a mokřejších pramenů. Brzy už běžel a užíval si pronikavou vůni lesa umocněnou deštěm. Přeskočil potok a v jeho mysli se na okamžik vyjasnilo.

Ticho.

Už tak dlouho neměl v hlavě takový klid, běžel, běžel… nezastavoval, kožíšek už měl celý mokrý a lepila se na něj hlína.

Najednou se před ním objevila jeskyně. Najednou surová černá díra, která pohlcovala barvy a vanul z ní studený a štiplavý pach. Snow se zarazil na místě a po chvíli zaváhání vběhl dovnitř.

Jeho okolí se prudce proměnilo, z mokrého jehličí najednou utíkal po vlhkých kamenech. Uvnitř vládlo šero, viděl jen věci zahalené tmou, obalené v závoji temnoty, která není způsobená nocí. Nepřirozená a mrazivá. Do kožichu se mu zabodávaly mrazivé jehličky okolního vzduchu a trochu ho děsily.

Ale běžel, chtěl utíkat a utíkal, nepřemýšlel. Jako kdyby to občas prostě sám sobě ulehčoval a nepřemýšlel, když utíkal. A že utíkal pořád, odněkud, někam? Za někým? Za něčím?

Pořád utíkal. Nikdy nezastavoval… až teď.

Běžel do nitra jeskyně a stále využíval světla, které se odráželo na objektech před ním. V dálce spatřil malé nazelenalé mihotající se světélko, na chvíli ho to zpomalilo, ale brzy svítících červů začal potkávat víc a víc. Nakonec je bral jako součást svého putování jeskyní a doufal, že mu pomohou se vrátit zpátky.

„Synu.“ Ozvalo se z temnoty před ním. Byl to hlas plný… něhy, ačkoli nedokázal přijít na to, kde v temnotě se ozval. Byla tam? Ona? Odrazil se až kolem sebe odhodil malé ostré kamínky a rozběhl se do temnoty. „Mami!!“ Vykřikl zoufale, když ji nemohl dohonit. Cítil její vůni, cítil… jeho vůni. Vůni svých rodičů, měl to na dosah!

Kdo jsem?

Vybavil se mu pocit prázdnoty, chladu, který obklopoval jeho tělo a odmítal jej propustit. Nejhorší chlad pocítil uvnitř sebe. Samota, prázdnota… strach. Jeho jediní přátelé, tehdy… když… zapomněl a najednou ožil a existoval, bez vzpomínek na to, co se stalo před tím. Utíkal… Stejně jako tehdy, ale ani tentokrát to nemělo mít řešení.

Stále běžel za ní, znal její pach, vždy si ho bude pamatovat, i když ho nedokázal k ničemu přiřadit a brzy se k němu přidal… i druhý, jeho pach. Pach jeho otce. Nešťastný Snow utíkal temnotou a z krvavých očí mu utíkaly slzy.

„Zastavte! Jste má rodina! Nemůžete odejít… Nemůžete mě tu nechat!“ Zastavil na místě a padl mezi světélkující červy a ostré kamení. Začal vzlykat a pustil slzy pryč, už nemohl… „Nemů… žete mě… zase opustit!“ Cítil uvnitř prázdnotu. Byl snad… tak špatným synem, že si zasloužil tohle? Kam se ztratily jeho vzpomínky? Copak ho svět trestá za věci, které si ani nepamatuje?

„Já jsem… já… jsem…“

Hlesl tiše do tmy. Došlo mu co udělal, rozhlédl se kolem sebe, ale viděl jenom mihotající se drobné zelenožluté tečky.

„Ahoj můj bílý tatínku.“ Ozvalo se za ním hlasem Dream Thiefa. Drobný černobílý vlček seskočil z kamene a začal zaujatě očichávat svítící červíky.

„Nemusíš být smutný, protože tě někdo nemá rád.“ Ozvalo se malé vlče a začalo postupně očichávat i bílého zhrouceného vlka mezi kamením. „Já tě před těmi zlouny ochráním.“ Ujistil ho drobný vlček s modrýma očima. „Vážně.“ Ujistil ho pevně.

„Ahoj maličký.“ Ozval se do ticha štkavým hlasem bílý vlk. „Ale… to jsou moji rodiče, nejsou zlí.“ Hlesl tiše a znovu začal vzlykat.

„To nevadí, můj malý bílý tatínku.“ Ozval se bílý vlček rázně. „Budeme spolu a žádní zlí vlci nás nerozdělí a neublíží nám.“ Zatočil se na místě a uložil se vedle bílého vlčka. „Co myslíš?“ Zeptal se trochu samoliběji, ale bílého vlka to uklidnilo a položil si k němu hlavu.

„Dobře.“ Hlesl tiše a zavřel oči.

Když je znovu otevřel, zíral do tmy svého vyhřátého pelechu a vedle něj spalo rozvalené štěně. Usmál se pro sebe a jemně ho přisunul k sobě blíž.