Miremel: Příběh její smrti

S vrčením jsem si přitáhla křídla k tělu a jako šipka brázdící vzduch se vrhla proti jednomu lidskému lovci. Narazila jsem do něj celou svou hmotností a srazila ho bokem k zemi, u čehož jsem mu stačila prokousnout hrdlo. Člověk jen zachroptěl a ochable se sesul všemi částmi těla do měkkého jehličí.
*Rozprášen je batalión,
poslední vojáci se k zemi hro-outí,
na polštáři z kopretin
budou věčně spát,* zazpívala jsem si v duchu.
Nikdy pro mě tak nějak nebylo těžké zabíjet. To byl jeden z mých problémů. Ale myslím si, že to je problémem většiny vlků, byť se tomu brání. Nespoutanost v našich srdcích zkrátka volá po krvi na tesácích, po válečné vřavě, po té energii boje, po pocitu nelítostného predátora.
Zabít člověka bylo navíc o tolik jiné, než zabít jakoukoliv kořist.
Člověk nebyl kořist- byl lovec.
Taky je možné člověka zabít jen, pokud sám na vlky útočí. Tak to stojí v zákonech přírody, kterými se řídíme a předáváme si je již od kroku první tlapy.
A teď tu na nás útočila celá smečka, ehm… Tlupa lidí.
V čele s Marcusem, jak jinak, to už je tak nějak tradicí.
Olízla jsem si krev z čumáku a rozhlédla se okolo. Celá smečka úporně odolávala lidským lovcům, všude se ozývalo vrčení, kňučení, řev, výstřely. Zatím se nedalo určit, která strana vítězí, ztráty byly na obou.
*Jak se daří?* vyslala jsem myšlenku k Imale, která vedla část smečky napravo, zatímco já nalevo. I díky tomuto jsme byli organizovaní- nemusela jsem ji hledat a řvát na ni, prostě jsem jí jen vyslala myšlenku a nemusela se starat o to, kde přesně je.
*Fajn,* zamumlala v myšlenkách s ironickým nádechem, nicméně jsem na ní cítila vyčerpání společně se soustředěním.
Pousmála jsem se a zadívala se na svůj oddíl, roztroušený okolo, zrovna když se nějaký černý vlk zhroutil k zemi.
*Zatraceně,* zavrčela jsem. Takhle v rychlosti jsem nebyla schopná poznat, kdo to byl, ale rozhodně byl právě postřelený a potřeboval pomoci. Víte, za celý boj se zatím ještě nestalo, že by nějaký vlk vyloženě klesl polomrtvý, natož mrtvý k zemi. Jistě, všichni jsme sice měli různé oděrky od střel a od nožů, ale tohle ne.
*Tarro!* zařvala jsem myšlenkově na celé okolí a vyhledala vědomí toho malého bílého vlčete. *Potřebuju, abys ho vyléčila, budu tě krýt!*
Slyšela jsem nějakou trochu vystrašenou odezvu, nicméně nejspíš souhlasila a tak jsem se rychle vymrštila do vzduchu a roztáhla křídla s pavími pery, načež jsem se rozlétla směrem k raněnému vlkovi.
Stále jsem se nestačila podívat, kdo to je a už se na mě vrhl další lovec. Vystřelil po mně, ale vyhnula jsem se a narazila mu do hrudi. Klopýtl o kámen a dopadl hlavou prudce na zem, až mu křupl vaz. To šlo rychle.
Tarra se mezitím dostala k vlkovi, tedy vlčici, kterou, jak se ukázalo, byla Nightmare. Nepěkná střelná rána na boku.
„Nevyčerpávej se moc, jen to nejnutnější k přežití,“ houkla jsem na Tarru a ona jen kývla, takže jsem se znovu začala zajímat o to, abych ji během jejího konání chránila.
Tarra byla jediná s léčitelskou schopností u nás ve smečce, takže jsme si její dovednosti a sílu museli chránit. Byly potřeba hlavně po skončení bitvy.
Náhle se však událo až zatraceně moc věcí naráz.
Zčistajasna se přede mnou vynořil sám Marcus Krvelačný a dřív, než se mi v mysli objevilo vhodné sprosté slovo, praštil mě puškou přes hlavu. Tesáky mi cvakly o sebe a před očima se mi udělala temná noc s hvězdičkami. Navíc mi do jednoho oka stékala krev, takže jsem byla polovičně slepá.
Nicméně to ve mně jen vyvolalo větší touhu po jeho krvi (už jsme tu dva krvelační, chraň pí). Znáte to- agresivní zvíře zahnané do kouta…
Vyrazila jsem po něm tesáky a vyhnula se, když mě málem znovu praštil zbraní, zakousla jsem mu do lýtka a cukla hlavou, načež on zařval bolestí, ale taky ho to jen vyprovokovala a…
Zmáčkl spoušť.
Očekávala jsem hlasitý zvuk výstřelu, trhající ušní bubínky, poslední zvuk, který uslyším a hroznou bolest, ale ono se nedělo vůbec nic.
Nechápavě jsem pustila jeho nohu, abych se otočila a podívala se, co mi to vlastně na boku udělal.
*Dopr…* pomyslela jsem si jen, ale to už jsem se hroutila k zemi, jak na mě začal působit jed z uspávací šipky.
Klížily se mi oči a moje schopnost racionálního uvažování se nebezpečně přiblížila hranici hovnivála, svět kolem podivně utichl a já myslela jen na to, jak moc se mi chce spát.
Matně jsem slyšela, jak někdo volá moje jméno, přivřenýma očima jsem viděla Marcusův úšklebek, ale to už jsem se propadala do temnoty.
S jedinou myšlenkou, že jsem jaksi zklamala.



S trhnutím jsem otevřela oči. Kolem mě byla tma, avšak nebyla to přívětivá tma noci. Tahle tma jakoby byla nasáklá úzkostí a nekalými úmysly.
Moje mysl byla stále ještě tak nějak mimo pod vlivem uspávací látky. Pokoušela jsem se v duchu odříkávat násobilku a zasekla jsem se u násobků tří. Aneb jak profesionálně poznat, že vás někdo zdrogoval.
Zavrtěla jsem se ale k mému ne zrovna štěstí jsem zjistila, že přední i zadní tlapy svázané řetězem k sobě a křídla mám přivázané jednak k tělu a jednak ke stěně za mnou. Ve výsledku jsem se nemohla hnout z místa. Situace se lepšila každým nádechem.
Tiše jsem zavrčela na okolní tmu, kterou se nedalo prohlédnout.
Nic se neozývalo a ve vzduchu visel jen pach zatuchlosti. Nic víc.
Ležela jsem na drsné podlaze z chladného kamene a přitom byla úplně mimo. Mohlo to být horší?
Náhle však okolní mrtvé ticho přerušil zvuk skřípějících pantů u dveří. Mohlo to být horší.
Stiskla jsem čelisti, protože všechny mé sluchové buňky úpěly pod výškou a hlasitostí těch tónů. Na podlaze se objevil pruh světla, který však vzápětí zmizel, když do místnosti vkročila postava a zavřela za sebou dveře.
Nedala jsem na sobě nic znát, jen jsem pozorovala Marcuse, jak kráčí ke mně.
Zářivě bílé zuby jeho úsměvu prosvítaly tmou, jakoby se do ní hladově zakousávaly. Palčivě mi to připomínalo, jak hrozně moc mu chci tesáky utrhnout libovolnou část těla. Za všechno, co udělal mojí smečce.
Došel až ke mně a sedl si do tureckého sedu. Moc blízko u mě. Jeho pach narážel do mého čenichu, dráždil celé mé vlčí já, doháněl mou krev k varu, až jsem se nevydržela ovládat a vymrštila se po něm tesáky. Což nemělo moc velký účinek, jelikož jsem byla schopná pohnout jen krkem.
Cvakala jsem po něm čelistmi, tak blízko a přece tak daleko, od jeho kůže. A on seděl stále na tom samém místě, bez hnutí. Provokativně se šklebil, a když jsem s vrčením vzdala to dělání-ze-sebe-magora, neodpustil si poznamenat: „Také tě moc rád vidím.“
Přestala jsem vrčet, jen proto, abych si vyslechla ty kecy, co se mi pokoušel říct. Abych mu pak mohla říct svůj názor.
„Možná se teď ptáš, proč jsi tu.“
Začíná to výborně. Tak… Psychopaticky. Zvráceně. Už z téhle věty bylo patrné, jak moc si užívá, že mě má v hrsti.
Pousmál se a propletl si prsty na rukou, načež se o ruce opřel. „Dlouho jsme si šli po krku, ty mně, já tobě, přáli jsme tomu druhému horoucí pekla a bla, bla, bla. Oba vůdci věčně znesvářených světů, ty vlků, já lidí. A vůdce je zásadní článek skupiny. On je ten, bez koho se skupina rozpadne. On je ten, který bude rozpadem skupiny trpět nejvíc… Našimi skupinami otřásaly nekončící boje, nekončící utrpení, mohl být jen jeden vítěz. Vítěz, který se bude moci těšit krví poraženého. A jelikož je jasné, že já jsem ten vítěz,“ jeho zachechtání mi zvedlo srst na zátylku, „naskýtá se nám otázka, proč jsi ty stále ještě naživu.“
Mlčela jsem. Všechno, co říkal, dávalo smysl. Dobrý smysl. Dobrá otázka. Ale té odpovědi jsem se bála. Hodně. A není dobré, když mám já strach.
Blýsklo mu v očích a zvedl se. Začal se procházet kolem dokola po temné místnosti, což jsem však mohla určit jen podle zvuků jeho kroků, protože dokud neměl ten svůj ksicht přímo před mýma očima, neviděla jsem ho.
„Víš, že jsi vlastně můj největší protivník?“ ozvalo se odněkud z tmy a já sebou po tom zvuku trhla.
„Největší…“, zašeptal jakoby do ztracena a pak pokračoval: „A přitom ani nebylo tak těžké tě dostat sem, bez jakékoliv možnosti obrany či útěku. Mohl bych tě teď zabít a to tak snadno, jako bys byla čerstvě vylíhnuté kuře.“
Přirovnává mě ke kuřeti? Ať chcípne v kurníku.
„Jenže kdybych k tobě teď přišel a prostě tě zastřelil jedinou kulkou do hlavy, nebyla by to smrt hodná největšího protivníka, ne ne ne…“ znovu ztišil hlas do šepotu a pak se náhle opět vynořil v mém zorném poli.
„Největší protivník, nejbolestivější konec.“
Jedno zazubení, jedno kopnutí do hlavy, jedna ztráta vědomí. Co to ve světě způsobí? V mém světě to způsobí až moc velkou nejistotu.


Tentokrát jsem se neprobrala sama, probral mě zvuk, který zněl jako něco mezi vyštěknutím a zakňučením. Když se mi podařilo zaostřit, spatřila jsem jen to, jak ke mně do místnosti Marcus něco vhodil. Otevřenými dveřmi sem opět proudilo světlo a tak jsem mohla rozpoznat vlče. Malé vlče. S pocuchanou srstí, vypadající nehorázně zuboženě. Zvedla jsem oči k Marcusovi a zavrčela. Jen se usmál a řekl: „První indicie k tvému konci,“ načež zabouchl dveře a všude se opět rozhostila tma.
Slyšela jsem pouze sípání vlčete a zvuky vlastního dechu. Pach strachu malého stvoření přede mnou mě doháněl k šílenství. Jako bych sama nebyla psychicky v háji.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, aby vědělo, že tu není samo. Aby vědělo, že se má o koho opřít. Vlče se nejprve leklo mého hlasu a vypísklo. Pak začenichalo a nejspíš usoudilo, že bych byla schopná mu ublížit zhruba tolik jako nafukovací hračka. I tohle mě krapet deptalo.
Přiblížilo se ke mně natolik, že se mi opřelo tlapkami o srst a malýma zvědavýma očkama se koukalo do těch mých. Pro pí svatý, proč je tohle vlče tady? Proč tady musí trpět? Vždyť je tak nevinné.
„Jsem Anuce a ty?“ zašeptalo, tedy zašeptala a chvěl se jí hlásek.
„Miremel,“ odpověděla jsem prostě. Nejspíš musela být odněkud zdaleka, většinou totiž i vlčata ostatních smeček znají všechny vůdce ve svém kraji.
„Proč jsem tady?“ položila stejnou otázku, která se honila v hlavě mě a já viděla, jak se jí oči zamlžují slzami. Slzami nevědomosti, nejistoty, strachu, bezmoci.
Chtěla jsem něco odpovědět, ale tak nějak jsem usoudila, že žádná z mých odpovědí by tomu vlčeti vůbec nepomohla.
A tak jsem jen mlčela a malá Anuce se mi stočila u kožichu tak, aby se nepoškrábala o řetězy a jen přidušeně vzlykala. Cítila jsem její bijící srdce, jak doplňuje rytmus toho mého.
Nikdy jsem vlčata neměla příliš v lásce a přitom mě nyní tolik uklidňovala její přítomnost.

Ani nevím, jak dlouho jsme ležely v tichu, než mě zaujalo něco divného. Anucino srdce bilo hrozně pomalu a hrozně slabě.
„Anuce?“ zašeptala jsem nervózně.
„Jsem jen hrozně unavená,“ zašeptala trhavě a tak slabě, že to nemohlo způsobit ani psychické vyčerpání.
Náhle její srdce udělalo dlouhou odmlku. Ticho. Bum. A pak zase… Ještě delší ticho. A jedno slabé bum. A pak jen ticho. Dlouhé ticho.
„Anuce?!“
Žádná odpověď.
Jak by taky mohla.
To malé vlče vedle mě právě zemřelo.


Pomateně jsem zamžourala očima do jasného slunce. Co se stalo, kde jsem, kdo jsem, co to je tohleto, co to dělám? Všechno mi vířilo v hlavě jako jedno velké tornádo, všechno mě bolelo a nemohla jsem jasně přemýšlet.
*Nádech, výdech.*
Uklidnila jsem se. Alespoň trochu. Začala jsem dávat dohromady minulé události.
*To malé vlče, Anuce… Zemřelo.* Bodlo mě v hrudi při té vzpomínce, ale musela jsem myslet dál. *Pak přišel ten trotl, který ji jen zvedl ze země jako kus hadru. Nedal si pozor a moc se ke mně přiblížil, zakousla jsem se mu tesáky do nohy, on vytáhl nůž a… Sakra, sakra!* podívala jsem se na svůj bok, který byl celý od krve. To nebylo dobrý, vůbec to nebylo dobrý.
A pak najednou, jako paprsek slunce v deštivém dni, kdosi zavolal moje jméno.
„Mir!“
Zvedla jsem hlavu za tím hlasem. Spatřila jsem Imalu, jak se za mnou řítí jako bílý šílenec a uvědomila si, jak moc ráda jsem, že ji vidím.
Doběhla až ke mně a vsadila bych se, že kdybych stála, porazila by mě na zem, jak do mě šťastně začala narážet.
„Jsi v pořádku,“ křikla a olízla mi půlku tváře, nad čímž jsem se jen zakabonila. Ale spadla ze mě velká tíha. Už v tom nejsem sama, nejsem u Marcuse, jsem… Na Nekončících pláních. Naskýtá se otázka, jak jsem se tu vzala. Od toho, co ten cvok vytáhl nůž a já ucítila tu hroznou bolest, jsem si nepamatovala vůbec nic.
Im si očividně všimla mé rány, jelikož zavrčela a podsunula se pod jedno moje křídlo, načež se zvedla a tím vytáhla na nohy i mě, ačkoliv jsem prakticky visela na ní.
„Dovedu tě k Tařře,“ řekla rozhodně, „všechno ostatní až potom.“
Neměla jsem energii odporovat a navíc moji pozornost upoutal kus papíru, částečně zatížený kamenem. Než mě Im začala vléct pryč, stačila jsem si přečíst slova, která na něm byla napsaná:
-
Druhá indicie:
Jak hrozné to bude, dívat se na smrt, které nezabráníš? Bude to lepší, než zemřít?
Dvě hodiny už tikají. Tik tak, tik tak. Poslední nářek.
-
Vryla jsem si ta slova do paměti. Protože právě tato slova určí konec a začátek.
Im mě prakticky donesla až do Lesa divokých kopyt, kde se k nám odněkud (byla jsem dost mimo, což bylo způsobené i tím, že jsem za sebou nechávala krvavou stopičku, takže jsem nepostřehla odkud), rozeběhla Tarra.
Im se naklonila na bok, čímž mě jemně položila do jehličí. Tarra k nám mezitím přiběhla a nejspíš můj výraz dal najevo, že nejsem moc schopná mluvit, takže mě jen s mlčením začala léčit. Spočívalo to v tom, že koukala na můj zkrvavený bok jako na padající trakař a mumlala nějaká latinská slova, načež se mi po celém těle začal rozlévat příjemně chladivý pocit úlevy. Zhluboka jsem vydechla a zavřela oči.
Cítila jsem, jak se mi tělo začíná plnit novou energií, životem a můj mozek startuje všechny funkce naplno.
Když jsem oči otevřela, rána na mém boku už byla tatam. „Díky,“ řekla jsem potěšeně a kývla na Tarru. Byla trochu pobledlá, přece jen, léčení ji stojí energii. Ona i Im se na mě však dívaly pohledem, který říkal, že si žádají vědět, co se stalo.
„Nejprve- co se stalo tady, když jsem byla mimo? Je smečka v pořádku?“ zeptala jsem, protože můj strach má prostě přednost (sobeckost mi nikdy nebyla cizí, děkuji za optání).
Dostalo se mi uklidnění, že boj s lidskými lovci si nevyžádal žádné ztráty na vlčích životech, zčásti i proto, že se lovci stáhli téměř okamžitě po tom, co mě Marcus zajal. Během mé nepřítomnosti pak smečku vedla Im a k mému potěšení proběhly mezi ní a ostatními betami- Shaylou, Nightmare a vlčetem Tarrou jednání o mé záchraně. Kterou však naštěstí nestačili uskutečnit.
„Byla by to hloupost,“ zavrtěla jsem hlavou, „nikdy nesmíte stavět život jednotlivce nad zájmy a blaho celé smečky. I kdyby to byl vůdce. Navíc jste měli přece i v době mé nepřítomnosti někoho, kdo se o vás postaral dobře,“ usmála jsem se na Im. Přísahala bych, že se krapet začervenala, i když to se u vlků těžko určuje, obzvláště, když Im dokáže vůbec neměnit výraz.
*A nejspíš se o smečku postaral i líp,* řekla jsem si v duchu a trochu jsem z té myšlenky zakabonila.
Im se na mě nesouhlasně koukla, nicméně nahlas mě jen pobídla k vypravování mých zážitků.
A tak jsem se zhluboka nadechla a řekla jim všechno, od toho, jak jsem se probrala ve tmě, až po to, jak mě Im našla na Nekončících pláních. Nevynechala jsem ani podivnou smrt vlčete Anuce a druhou indicii.
Zatímco Tarra vstřebávala to o Anuce (a já jí to neměla za zlé, jako pro vlče pro ni prostě smrt jejího vrstevníka nebyla nic snadného), Imala se se mnou věnovala té indicii číslo dvě. První jsme raději rovnou přeskočily, protože přece všichni víme, co smrt znamená.
„Jak hrozné to bude, dívat se na smrt, které nezabráníš? Bude to lepší, než zemřít?“ mumlala jsem si pro sebe a koukala se na nebe. *Dvě hodiny už tikají. Tik tak, tik tak. Padající slzy…
Dvě hodiny. Ať se stane cokoliv, stane se to za dvě hodiny.
Pokoušela jsem se vybavit všechno, co mi Marcus řekl. Zavřela jsem oči a hlavou mi vířila všechna jeho slova.
*Vůdce je zásadní článek skupiny. On je ten, bez koho se skupina rozpadne. On je ten, který bude rozpadem skupiny trpět nejvíc…* blesklo mi hlavou. *On je ten, který bude trpět rozpadem skupiny nejvíc. Jak hrozné to bude, dívat se na smrt, které nezabráníš?*
Všechno mi to začínalo dávat smysl. Raději jsem uzavřela svou mysl, aby mi Imala nemohla číst myšlenky. Tohle jsem nejprve potřebovala vstřebat.
Za dvě hodiny se chystá velký útok na smečku. Útok, kterému nebudu moci zabránit. Útok, kvůli kterému se smečka rozpadne, a já budu tím rozpadem trpět nejvíc. *Největší protivník, nejbolestivější konec. Je tedy tohle konec? Za dvě hodiny se sem navalí horda lidských lovců v čele s Marcusem? Taková horda, že nás postřílí do posledního vlka?*
Na to se dají říct jen čtyři slova:
To je v řiti.
Zvedla jsem hlavu a nasála vzduch čenichem. Asi v tom gestu něco bylo, páč se mi v myšlenkách vzápětí ozvala slova Im. *Přišla jsi na to?*
*Ano, ale nejsem si jistá, jestli je tak úplně super, že jsem na to přišla,* vyslala jsem k ní, ale vzápětí jsem svou mysl opět uzavřela.
Otevřela jsem oči a viděla její tázavý pohled. Vlastně dva tázavé pohledy, od ní a od Tarry. „Ještě nad tím potřebuju přemýšlet,“ zamumlala jsem a radši se znovu ponořila do vlastních myšlenek.
*Musí tomu přece jít nějak zabránit,* opakovala jsem si v duchu. Přála jsem si, abych tomu mohla věřit. Jenže… Marcusův plán se zdál být tolik geniální. *Zabije spoustu vlků, získá spoustu peněz za srsti. Zničí mě, svého údajně největšího nepřítele. Pro něj to nemůže být lepší. Nemůže. Nechá mě, abych se na to dívala. Nechá mě, abych se dívala, jak zabíjí mou smečku a abych byla ta poslední, co zbyde a pak už bude smrt jen ranou z milosti.*
Uvnitř mě pomalu spaloval trpký žár vlastní prohry, vlastního selhání, spaloval mě plamen strachu z toho, co se za dvě hodiny, no vlastně teď už jen tak hodinu a půl, stane.
*Musí tomu jít zabránit.*
Znovu jsem si začala opakovat Marcusova slova a indicie.
*Poslední nářek, poslední nářek, poslední nářek,* dunělo mi v hlavě, protože jsem stále měla pocit, že mi na tom něco uniká. A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe:
*Vodopád posledních nářků!*
Divila jsem se, že mě to nenapadlo dřív. Pokud je nějaká možnost, jak s Marcusem vyjednat jakoukoliv dohodu, aby se smečce nic nestalo, pak jí využiji. Protože on na mě bude čekat u Vodopádu posledních nářků.
Otevřela jsem oči a podívala se nejprve na Tarru a pak na Imalu.
„Chystá se na nás lidský útok. Hodně velký lidský útok,“ řekla jsem jim a těkala mezi nimi pohledem. *Možná poslední útok, kterému budeme mít možnost se bránit,* poznamenala jsem si v duchu.
„Shromážděte smečku u východního ramene Řeky tekoucích slz, budou útočit z té strany. Vytvořte nějakou formaci tak, abyste je pokud možno napadli ze dvou směrů a uzavřeli je tak v jednom smrtícím kruhu. Tarra ať se drží vzadu a léčí jen vlky, kteří by bez její pomoci nepřežili,“ shrnula jsem pokyny do stručných vět.
„A kde budeš ty?“ zeptala se mě Imala překvapeně.
„Já… Obhlédnu situaci.“ Pokusila jsem se co nejpřesvědčivěji usmát. Jistěže Im poznala, že se něco děje. Že se děje něco víc, než jen hodně velký lidský útok. Nejspíš to poznala i Tarra.
Vyskočila jsem do vzduchu a prudkým máváním křídel jsem rychle nabrala výšku. Nehodlala jsem u nich zůstávat o nic déle, obzvláště, když by mohly poznat mé záměry vyjednávání s Marcusem a mohly by namítat něco typu „Nenecháme tě tam jít samotnou.“ Takhle jim vlastně nezbyde nic jiného, než mě poslechnout a začít se připravit na útok.
Natočila jsem křídla a nabrala směr Vodopád posledních nářků.

Marcuse jsem viděla již zdálky. Stál na skalách zády k Vodopádu posledních nářků s jednou rukou podél těla a druhou ležérně položenou na rukojeti velkého nože, který mu visel v pochvě u opasku. Dokonce i takhle ze vzduchu se nedal nepoznat vítězný úsměv na jeho tváři. Jeden by mu vydrápal oči sotva se s ním vidí.
Přistála jsem na kamenitém povrchu asi metr od něj. Zavrčela jsem a probodla ho vražedným pohledem, ale jinak jsem čekala na jeho počínání.
„Věděl jsem, že na moje indicie přijdeš,“ řekl tiše a zazubil se u toho. Proč jsem v těch slovech cítila ještě něco dalšího než kompliment?
Udělal krok doleva a pomalu mě začal obcházet. Raději jsem se také rozpohybovala, protože horší pocit, než mít ho před sebou už byl snad jen pocit mít ho za sebou.
„Nebylo vlastně zas až tak těžké přijít na to, že na moji smečku pošleš skupinu lidí tak velkou, či tak schopnou, že pod jejím tlakem vykrvácí, čímž mě spolehlivě zničíš. Mimochodem, je to geniální plán, to se musí uznat,“ prohodila jsem směrem k němu a kroužila kolem něj stejně jako on kolem mě. Jako dvě dravé šelmy prahnoucí po krvi poraženého. To jsme vlastně skutečně byli.
On se však náhle zastavil a pronikavě se rozesmál. „Něco ti však stále uniká, Stíne.“
Také jsem se zastavila. Srstí mi provlál teplý jarní vítr a přitom, jakoby to pro mne byli ledové jehličky.
„Co ti řekla první indicie?“ usmál se na mě šibalsky.
První indicie. Mrtvé vlče Anuce. Ale zemřelo za podivných okolností. Malé vlče, kterému se najednou zastaví srdce?
„Chemie je zajímavá věda. Existují soli, zásady, kyseliny…“ udělal dramatickou odmlku, „a určité jedy. Kupříkladu jed, který pomalu zabíjí toho, kdo ho nosí v žilách. Svého nositele oslabuje, nositel je čím dál malátnější, až dojde do stavu, kdy jeho svaly téměř nejsou schopné pracovat. Až nakonec ustává i činnost toho nejdůležitějšího svalu- zastavuje se myokard.“
„Srdeční sval pracuje čím dál pomaleji, srdce nakonec přestává bít,“ zamumlala jsem spíše pro sebe, než pro něj. Anuce zabil jed. Ale co to zatraceně znamená?
„Říkal jsem ti, že vůdce je základní článek skupiny, ten, bez kterého se skupina rozpadne. Tvoje smečka stále odolávala mým útokům, protože měla vůdce- v jejím čele jsi stála ty.“
Tohle bylo zatraceně lichotivé, ale nelíbilo se mi, kam to směřovalo.
„Ale jak by to asi bylo hrozné, kdyby smečku napadla obrovská skupina lidí a jejich vůdkyně by jim nebyla schopná jakkoliv pomoci, protože by jí v žilách koloval tento zákeřný jed?“ Našpulil rty a zatvářil se nehorázně sebestředně.
„Ty hajzle,“ vydechla jsem jen a koukala na něj.
Otrávil mě, takže nebudu schopná své smečce pomoci. Možná bychom tomu útoku byli schopni vzdorovat, ale jen, pokud by naši obranu někdo organizoval. A organizovat obranu dokázal jen někdo, kdo je již několik let vůdcem. Já. Pomalu mě zabíjí. Má smrt bude nevyhnutelná, ale ještě před ní se budu dívat na smrt své smečky. *Jak hrozné to bude, dívat se na smrt, které nezabráníš? Bude to lepší, než zemřít?*
Vyštěkla jsem a v neuvěřitelně krátké době jsem ho srazila na zem tak, že jeho hlava přečnívala přes okraj skal a visela tedy ve vzduchu nad ohromující silou padající vody Vodopádu posledních nářků.
A on se přece smál. Šíleně se smál.
„A co kdybych ten příběh udělal ještě trochu zajímavější?“ křiknul na mě s úsměvem přes hukot vody a rukou si sáhl do kapsy kabátu. Vytáhnul malou injekční stříkačku, ve které se chvěla hladina nějaké bezbarvé tekutiny.
*To je protijed,* došlo mi. *To je protijed, proti tomu jedu, který mi právě koluje v žilách.*
„Možná sis myslela, že v téhle pozici máš v hrsti můj život,“ křičel na mě a stále měl na tváři ten úsměv, „ale jak vidíš, mám já v hrsti ten tvůj. Necháš mě naživu a já zařídím život tobě. Bodnu ti ten protijed a budeš se moci postavit do čela své smečky, abyste zkusili odolat útoku lidí.“
To všechno výměnou za jeho život.
Věděla jsem, že nelže. Cítila jsem to z jeho vědomí. Nechám ho naživu, abych se pokusila zachránit svoji smečku. Nechám tohohle vraha naživu a on nechá naživu mě.
„Je tu daleko lepší možnost, Marcusi,“ křikla jsem na něj a naklonila se tak, že jsem se čenichem málem dotkla jeho ucha. „Každá skupina se bez vůdce rozpadne. Nebude schopná útočit. Vůdcem té lidské skupiny, která se pokusí smést moji smečku z povrchu zemského, jsi přece ty. Jedině ty jim můžeš vydat pokyn k útoku. Když budeš mrtvý, nezaútočí.“
Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do očí. Viděla jsem snad něco jako fascinaci? Možná to byl i strach. Tak či tak jsem ho tesáky popadla za bundu a v rychlosti sebou trhla tak, že jsem ho shodila do Vodopádu posledních nářků.
Voda si ho okamžitě vzala a tak skončila éra Marcuse Krvelačného. Někde tam, pod tou zpěněnou a ničivou vodou, bude navždy ležet mrtvé tělo největšího zabijáka vlků. A možná tam někde spolu s ním i kusy injekční stříkačky- moje poslední naděje na život.
Otočila jsem se, když jsem zaslechla nějaký hluk a spatřila jsem Imalu, jejího partnera Lingera, Tarru, Nightmare a vlčici Lulu. Podívala jsem se na každého z nich a pak jsem se zhroutila k zemi. Vlivem jedu jsem se neudržela na nohách.
Im něco křikla a rozeběhla se ke mně. Všechno mi přišlo tak podivně zpomalené. Sehnula ke mně hlavu a já jen tiše řekla: „Nemůžeš odvrátit něco, co zkrátka musí přijít.“ A moje smrt nyní přijít musí. Jediný protijed, o kterém jsem věděla, spadl spolu s Marcusem a Tarra dokázala léčit jen zranění, ne otravy.
Imala se na mě podívala s výrazem, ze kterého čišela bolest a pochopení v jednom. Jak zvláštní.
Vlci okolo mě se seskupili do něčeho jako ochranného kruhu. Konec konců, každé zvíře pozná, když někdo umírá. Cítíme smrt, známe ji, vidíme se s ní každý den. Lov, nemoci, boje s lidmi, stáří, hlad, zima, horko. Každým nádechem někde někdo umře. Nezáleží na tom, jestli vlk, člověk, nebo srna. Každému se to jednou stát musí.
Vždycky jsem si myslela, že jednou, až budu umírat, bude mi všechno připadat tolik jiné. A nepřipadalo. Země se stále otáčela, ptáci zpívali, voda hučela. Nic se nezměnilo a nic se nezmění. Můj život končí, něčí určitě začíná. A vlastně- je to vůbec konec?
Já měla pro co žít a mám pro co zemřít. Pro svoji smečku. Protože moje smečka bude můj odkaz nosit dál. Budou si pamatovat, že jsem to byla já, kdo smečku založil, budou si pamatovat na mě, jako na vůdkyni. Budou tyhle vzpomínky vyprávět vlčatům za nocí plných zářících hvězd, které také budou stále stejné.
Já nezemřu. Protože v jejich srdcích, v jejich paměti, v jejich myslích budu žít dál. Navěky. Tohle je nesmrtelnost.
Vlci okolo mě začali výt. Táhlou tesknou píseň. Loučili se.
Budou mi chybět. Moc. Všichni. A budu se o ně bát, tolik, jako jsem se bála za života, ne-li víc. Jsou a budou mé všechno. Ale dokáží se o sebe postarat. Vůdkyní se stane Imala. Bude to dobrá vůdkyně. Zná všechno, co je k dobrému vůdcovství třeba a co ne, to se jistě naučí. A po ní bude vůdkyní nejspíš Tarra a tak stále…
Vůdce umře, ale smečka žije dál a on tak je vlastně stále zde. Nekonečný koloběh života a smrti, ale nikdy ne konce. Jen začátků a věčnosti. Třeba je budu ze světa mrtvých duší pozorovat. Budu vědět, že jsou v pořádku. Doufám. Věřím.
A tak, při posledních tónech, které na tomto světě slyším, tónech, které zpívají vlci mé smečky od srdcí mého srdce, zavírám oči.
„Navždy Smečko Měsíčního Svitu. Navždy.“



(O nějakou dobu později byla Miremel opět přivedena mezi živé. Znovu zemřela v Poslední hře.)