Jak se krásný sen změní v noční můru a opět v krásný sen /Zale

Jak se krásný sen změní v noční můru a opět v krásný sen. 

 

Byl krásný západ slunce. Pozoroval, jak se sluneční kotouč pomalu schovává za vrcholem hor. Jeho tlapa se již skoro celá zahojila a on už necítil bolest. Cítil však únavu po dlouhém dní, který by nejradši prospal, ale neměl to štěstí. Teď ho však nic neobtěžovalo a mohl s klidem zavřít oči při pohledu na zapadající slunce.  

Usnul poměrně rychle. Jeho spánek byl tvrdý a dlouhý.  

  

Probudily ho první sluneční paprsky. Připadal si nevyspalý a chtěl dál spát. Něco mu říkalo, že míso, kde teď spí není pro něj dostatečně dobré. Musel se vydat horám. Musel. Protáhl se a vyběhl tím směrem. Připadal si jako vítr, netrvalo dlouho a ocitl se v blízkosti hor. Možná ho táhlo nutkání spát.  
 

Procházel kolem kamenů porostlých mechem, když si všiml malé úzké skuliny, na kterou dopadal sluneční paprsek. Nepřišlo mu zvláštní, že by sem takhle po ránu kvůli stromům nedopadly. Líbilo se mu, že je škvíra téměř neviditelná. Rozhodl se jí prozkoumat a případně se tam ubytovat. 

 

Pomalým krokem proklouzl mezi mechem porostlými kameny dovnitř do jeskyně. Byla krásná. Ze stropu pomalu odkapávala voda na jeho srst a fleky na jeho srsti jemně světélkovaly. Pomalu zapomínal, že jeskyni vyhledal z důvodu jeho únavy. Vlastně se najednou cítil odpočatě.  

 

S úžasem si prohlížel vnitřek jeskyně, když v tom zaslechl nějaké vlasy. Připadaly mu podezřele povědomé. Zastavil se a pozorně poslouchal. Neslyšel, co hlasy říkají, ale znal je. Tím si byl jistý. Vydal se tedy za těmi zvuky, doufajíc, že je uslyší a bude jim rozumět. Jak šel, jeskyně se zúžila na úzkou chodbu, ve které se necítil zrovna nejlépe. 

 

Po chvilince se chodba opět rozšířila do plnohodnotné jeskyně. Po stranách rostly všelijaké houby a tekl tam malinký podzemní potůček. Ten výjev se mu líbil, vypadalo to velmi útulně. Pak ale zvedl hlavu a konečně uviděl zdroje těch hlasů. Hrklo v něm. Ovšem, že ty hlasy znal, patřily jeho rodině. Byli tam. Všichni tam byli. Jeho tři bratři. Jeho matka. Jeho otec. Spolu, bez něj. Vypadali šťastně. 

 

Sledoval je z dálky, měl strach se k nim přiblížit. Věděl, že bez něj byli šťastní. A jeho matka živá. Byli pohromadě. Pozoroval, jak si spolu vesele povídají, usmívají se na sebe a dovádí. Bolelo ho to, ale cítil, jak je i on šťastný za ně, za jejich štěstí. Pro ně by klidně i neexistoval.  

 

Zmaten svými pocity sledoval, jak si všech pět vlků lehlo k sobě, připraveni na spánek. Zachvěl se, „dobrou noc,“ zašeptá jim, připraven k odchodu. Vyruší ho ale náhlá tma a hlasitý zvuk.  

 

Prudce se otočí, aby viděl, jak se jeho rodina mění v prach a uprostřed všeho je on sám. Jeho vlastní podobizna. Se zlostnýma očima hledí do jeho vlastních.  

 

„Proč jsi to udělal?“ Zavrčel na svůj obraz.  

„Abys nebyl šťastnej, nezasloužíš si to,“ odpověděl mu nepříjemným tónem. 

„Ale-,“ nestihl to ani doříct, když se proti němu jeho dvojník vrhl. Hned mu šel po krku a snažil se ho zakousnout. Zale byl lehce v šoku, musel se rychle vzpamatovat a něco udělat. Snažil se útočníka setřást, ale jako kdyby dopředu věděl, co udělá mu všechno vykryl. Došlo mu to, bojuje přece proti sobě, je jasný, že ten druhý ví, co chce udělat. Z malého potůčku podél stěny vytáhl slabý proud vody. To stejné udělal i ten druhý.  

 

Slabý proud nechal kroužit kolem sebe, čím dál tím rychleji, aby nabral rychlost. Ve vhodném okamžiku ho vypálil proti dvojníkovi, schválně ho však netrefil, proud otočil za jeho hlavou a nasměroval ho na sebe. Věděl, že když chce, jeho voda dokáže krásně řezat. 

 

Jeho změna útoku na sebe vyvedla druhého Zalea z kopírování všeho, co dělá. Pravý Zale teď měl pravděpodobně jedinou šanci se ho zbavit. Bez váhání se proti němu ohnal, stejně jak on sám na začátku. Než se obraz stačil rozkoukat, měl zuby svého originálu v krku.  

 

Pak se změnil v prach a zmizel. 

 

Udýchaný, s roztrženou tváří se Zale podezřívavě rozhlížel po jeskyni. Přišlo mu to jako věčnost, co tu viděl svoji rodinu a byl šťastný. Vzhlédl k místu, kde je naposledy viděl před tím, než se tam objevil on. Až teď si všiml, že je tam jezírko.  

 

Vydal se k němu a sklíčeně hleděl na svůj odraz ve vodě. Modrá. Jeho modrá srst jasně vynikala, zejména světélkující fleky. Zamračil se sám na svůj odraz, už se nechtěl vidět. Otočil se směrem k východu z jeskyně. To, co se mu tu líbilo zmizelo, teď tu není nic, proč tu zůstávat, nic ho tu nedrží. Žádná rodina.  

 

Jakmile se otočil, zjistil, že se celá jeskyně změnila ve velké podzemní jezírko. Ne. Takhle to bylo i předtím, jen si toho nevšiml, je přece nemožné, aby se jeskyně měnila, jak se jí zachce, pomyslel si však ale. Stál na hladině, znovu nucen dívat se na svůj odraz. Už chtěl ucuknout hlavou, ale všiml si, že jeho odraz je jiný.  

 

Zahleděl se dolů, jako do zrcadla. Spatřil tam vlka, jako je on. Nebyl však modrý, vypadal jako jeho bratři. Byl po matce. Nevěřícně přecházel po hladině vody, obdivující odraz ve vodě. Srdce mu zběsile tlouklo. Černá záda. Bílé břicho. Teď mohl kamkoliv. Mohl zapadnout.  

 

Cítil se spokojeně. Spokojeně sám se sebou. To předtím nebyl on, modrý falešný Zale mohl za všechno špatné. Ten ale zmizel. Zabil ho. Připadalo mu, že konečně může být šťastný, ať se děje cokoliv. 

 

Trhnutím se probral. Chvíli netušil, co se děje. Jak to, že není v jeskyni u hor? Pak mu do došlo. Prudce se zvedl a doběhl k vodě. „Ne,“ vydechl. „To ne,“ zavalil ho pocit chladu a prázdnoty. Takhle se mu nechtělo žít. To celé byl jen sen. Nic z toho se nestalo. Zhrzeně sledoval, jak se mu jeho vlastní odraz ve vodě vysmívá. Naštvaně zvířil vodu, aby se neviděl a pomalým krokem odcházel.