moonlight pack stories

S vrčením jsem si přitáhla křídla k tělu a jako šipka brázdící vzduch se vrhla proti jednomu lidskému lovci. Narazila jsem do něj celou svou hmotností a srazila ho bokem k zemi, u čehož jsem mu stačila prokousnout hrdlo. Člověk jen zachroptěl a ochable se sesul všemi částmi těla do měkkého jehličí. *Rozprášen je batalión, poslední vojáci se k zemi hro-outí, na polštáři z kopretin budou věčně spát,* zazpívala jsem si v duchu. Nikdy pro mě tak nějak nebylo těžké zabíjet. To byl jeden z mých problémů. Ale myslím si, že to je problémem většiny vlků, byť se tomu brání. Nespoutanost v našich srdcích zkrátka volá po krvi na tesácích, po válečné vřavě, po té energii boje, po pocitu nelítostného predátora. Zabít člověka bylo navíc o tolik jiné, než zabít jakoukoliv kořist. Člověk nebyl kořist- byl lovec. Taky je možné člověka zabít jen, pokud sám na vlky útočí. Tak to stojí v zákonech přírody, kterými se řídíme a předáváme si je již od kroku první tlapy. A teď tu na nás útočila celá sm

Byla jsem sotva dvouleté vlče... Seděla jsem před rozložitým bukem, stromem, který tu stál už od vzniku naší smečky. Chladný vítr brzkého podzimu mi provlával srstí, nebe bylo temné, jakoby každou chvílí měla přijít bouře a déšť. Moje myšlenky se prolínaly s myšlenkami tohoto stromu, zděloval mi své zážitky, i to co viděl v budoucnosti. *Pověz mi, Moudrý, kdo je to ten člověk?*, zeptala jsem se zčistajasna toho rána. *Slyšela jsem rodiče o té dvounohé bytosti mluvit. Prý je krutý a chodí jen po zadních tlapkách, nemá srst ani ocas a nehýbe ušima. Nic víc mi neřekli. Prosím, pověz mi o něm více.* úpěnlivě jsem ho žádala. *Ach mládě,* zabručel strom, Moudrý, smutně, *proč bych ti říkál něco, na co jednou sama budeš znát odpověď?* Nechápala jsem, co mi tím říkal. Tenkrát ještě ne. *Myslím, že máš problém, mládě. Snad se ještě setkáme, i když pochybuji. Tvá budoucnost nevypadá pěkně...* s tím se Moudrý rozloučil a já zůstala sama. Jeho myšlenky byly zase jen jeho. Zmateně jsem se rozhl

Miritai, Asseke, Kiban

Kieran                                         Gustav                                           Lilith Gustav Kieran Korietta starající se o Gustava a Lilith ve velké jeskyni. /Arwen

27. 10. 2017 Posadil jsem se na chladivý plochý kámen. Jeho hranice omílala nazelenalá voda jezera jako němá písnička, kterou jsem já slyšet nemohl. Hladila ho a laskala a přesto spolu sváděly nekonečný boj. Díval jsem se na ten boj, ale svýma očima jsem neviděl ničeho jiného, než své vlastní myšlenky. "Zdál se mi sen," pověděl jsem zvlněné hladině. Nedoufal jsem v odpověď, nedoufal jsem v pochopení. Lakomá voda mi nic z toho dát nemohla, to jsem věděl. "Byl jsem tu sám. Jen já a ztichlá země. Všichni ostatní už dávno odešli. Kam? To jsem nevěděl. Jenom já; poslední ze smečky, pán ničeho a nikoho. Na hlavě mi seděla koruna z chroští a chorošů a její otrněné větve mi drásaly kůži do krve. Vzpomínal jsem. Alfa, ten hrdý rudý vlk, odešel se svou partnerkou jako první. Pak i ta vlídná Miritai. A pak další a další. Vlk za vlkem. Vlčice za vlčicí. I hory byly opuštěné, její strážci už dávno vzdali svou hlídku na horských hřebenech a opustili tuto prokletou zem. Jen něk

Kaydarovi se stýskalo po některých z lidských potěšení. Kupříkladu po alkoholu. Jednoho dne se proto vydal do vzdáleného města, v kterém žili lidé. Běžel dlouho a hlavně v noci. Stále byl totiž pod kletbou, která mu znepříjemňovala denní život. Každý den spával ve stínu stromů a skal a každou noc vytrvale běžel. A když dorazil městu na dohled, vyhrabal balíček oblečení, který měl pečlivě uschován v zemi, proměnil se v člověka a oblékl se. Do města dorazil na slabých lidských nohou k úsvitu. Prosmýkl se oknem do nejbližší knihovny a začal hledat něco, co by pojednávalo o alkoholu, jeho výrobě a nástrojích k tomu potřebných. Nebavilo ho stále běhat do města, když se chtěl napít. Přečetl si všechno o kvašení a co nejjednodušší výrobě alkoholu a s nově nabytými zkušenostmi vyšel do podvečerního šera. Koupil si postroje na psa a přidělal na ně lněný vak. Od hostinského odkoupil několik lahví whisky za peníze, které vytahal lidem z kapes, nastrkal je do vaku společně s vytrhanými stránkami

Úkol pro povýšení na deltu: přinést zářící lišejník z jeskyně pod Pohořím Sokolů. Jednu noc jsem strávil v bezpečí poblíž řeky, ještě než se vpíjela mezi hustě porostlé břehy. Pohoří Sokolů se přede mnou tyčilo do výšek, které před mými zraky skryly šedivé mraky. První paprsky studeného ranního slunce mě zastihly napůl cesty k horám. Vybral jsem si les na pravé straně z mého úhlu pohledu. Nevypadal tak hustě a po cestě jsem narazil jen na několik veverek. Jednu jsem ulovil. Seděla na zemi příliš zabraná svým jídlem než aby mě zpozorovala. Jedno malé „chramst“ a měl jsem svačinu. Pokračoval jsem dál ke stínu vysokých hor. Na tu vzdálenost mi dřív ani nedocházelo jak vysoké jsou. Teprve když jsem stanul před nimi jsem si uvědomil celou jejich rozlohu. Nemohl jsem odolat a chvíli jsem tam jen stál a pozoroval je s klidným respektem. Snad můj úkol nikam nepospíchal. Když jsem se znovu vydal na cestu, nebyl jsem si jistý, kterým směrem se vydat. Měl jsem najít vstup do jeskyň, ale ne

Úkol pro povýšení na deltu: Jít do země vyhnanců a vyslechnout si od někoho příběh. Ten poté převyprávět Arwenovi. "Ten úkol splním!" řekla jsem sebevědomě Arwenovi a rychle vyběhla vstříc zemi vyhnanců. Cesta byla dlouhá, čekala na mě spousta překážek a první, jenž mě potkala, byl hlad. *No tak, Summer, rychle něco ulov a nezdržuj se...* nabádala jsem se v hlavě. V tu chvíli jsem zahlédla svého koňského přítele Ichaboda. Pohled mi sjel na zajíce za ním. Vyběhla jsem a užuž málem vyskočila, ale Ichabod se vzepjal, jakoby se lekl. Přední nohou mne kopl do čumáku. Ichabod se hned začal chovat, jako by mu to bylo líto - začal se ke mně tulit a ržát na mne. "To víš, že ti odpouštím kamaráde," usmála jsem se. Čumák už tolik nebolel. I přes to, že já a Ichabod nemluvíme stejnou řečí, většinou si tak nějak rozumíme. Zakručelo mi v břiše a to přerušilo ten nádherný moment, kdy kůň objímal vlka. Já si však uvědomila, že musím do země vyhnanců. "Promiň Ichabod

Úkol pro povýšení na pozici beta - ulovit jelena, vůdce stáda. Měl jsem své rozhodnutí. Alespoň něco jsem měl. Když se mi do otevřené rány opíral nepříjemně mrazivý vítr a míchal dohromady zasychající krev s bahnem, to jediné mě nutilo vstát. Rozhodnutí. Jedno blbý rozhodnutí. Protože tahle země a tyhle pláně staly se mým domovem a já nechtěl je opouštět, nechtěl je zklamávat a nechtěl jsem být jen přítěží a... Smečka byla mým domovem a já se kvůli ní chtěl stát někým lepším. Chtěl jsem se stát betou. A tak jsem taky vyrazil. Na večer třetího dne mého stopování skrz otevřené nekonečné planiny, když už jsem se začínal blížit porozumění jejich výstižného názvu, se ke mě donesl slabý pižmovitý zápach. Nebylo to moc, ale ke zlepšení mé nálady to stačilo. Přidal jsem na tempu tou seschlou a pichlavou travinou, které se v mírné zimě příliš nedařilo, a zanedlouho jsem spatřil zpoza několika valounů vykukovat přežvykující hlavy většího stáda. Bylo jich kolem dvou tuctů, samice. O

Pořadí: Miremel, Renarde, Fai-Evighet, Heart, Kaydar, Lavannea, Linger, Locki, Nariko, Wind Theif Prostředí: Všude je sněhu po kotníky a z bílého nebe pomalu padá další. Nastává podvečer, ale ještě se nezačalo stmívat. Poznámky pod čarou: Heart: Jen bych rád prozradil, pro ty, co mě neznají, že jsem bývalý člen smečky a budu hrát také. Jsem obyčejný černý vlček, co býval vyhnancem. (: Fai: Mám takú poznámku, keď to niektorí ešte nezaznamenali. Fai je schizofrenik, v jej tele žijú dve duše, takže keď sa bude rozprávať s Kananom, tak je to iba v jej hlave. Ale ak bude zmienka o nejakej premene, tak sa Fai stiahla do mysle a vonku je Kanan. Kay: Kay je prokletý a nesmí moc na světlo... a to počasí vypadá že věci asi nebudou házet zrovna velký stíny. Jakože, asi nebude schopný hry, protože jakmile nemá stín, tak trochu kolabuje a umírá... :D - Kvůli Kaydarovi na území hry zázračně vyrostly stromy vrhající stín. Miremel: Seděla jsem na studeném sněhu a nechávala na sebe pomalu