Lesui - povýšení omega>delta 16/07/29
Úkol pro povýšení na deltu: přinést zářící lišejník z jeskyně pod Pohořím Sokolů.
Jednu noc jsem strávil v bezpečí poblíž řeky, ještě než se vpíjela mezi hustě porostlé břehy. Pohoří Sokolů se přede mnou tyčilo do výšek, které před mými zraky skryly šedivé mraky.
První paprsky studeného ranního slunce mě zastihly napůl cesty k horám. Vybral jsem si les na pravé straně z mého úhlu pohledu. Nevypadal tak hustě a po cestě jsem narazil jen na několik veverek. Jednu jsem ulovil. Seděla na zemi příliš zabraná svým jídlem než aby mě zpozorovala. Jedno malé „chramst“ a měl jsem svačinu.
Pokračoval jsem dál ke stínu vysokých hor. Na tu vzdálenost mi dřív ani nedocházelo jak vysoké jsou. Teprve když jsem stanul před nimi jsem si uvědomil celou jejich rozlohu. Nemohl jsem odolat a chvíli jsem tam jen stál a pozoroval je s klidným respektem. Snad můj úkol nikam nepospíchal.
Když jsem se znovu vydal na cestu, nebyl jsem si jistý, kterým směrem se vydat. Měl jsem najít vstup do jeskyň, ale netušil jsem, kde by mohl být. V hromadách sesunutého i pevného kamení se hledalo špatně. Procházel jsem se úpatím hor a drobné ostré kamínky se mi zapichovaly do tlap. Větší kameny místo toho nejprve nabízely vhodné místo k šlápnutí, ale jakmile jsem došlápl, změnily se na vratké viklany, které se pod mou vahou nejednou sesunuly o pár metr níž. Jestli něco, naučil jsem se nevěřit kamenům.
Slunce mi pálilo do boku. Nemohl jsem uvěřit že už zapadalo. Strávil jsem hledáním nějakého tunelu celý zatracený den a nenašel jsem nic. Tlapy jsem měl rozedřené a svaly vyčerpané. S dalším neopatrným krokem jsem se sesunul a tvrdě narazil do pevného šutru. Zůstal jsem tak ležet. Naštvaný a vyčerpaný. Už dřív mi došlo, že kopání do kamenů není nejlepší způsob jak si vybít vztek tak jsem se o to raději znovu nepokoušel. Jen jsem tam ležel a sledoval západ slunce nad horami. Byl to nádherný, dech beroucí pohled. Kdyby netrval jen několik málo minut, dokázal bych se na něj dívat celý den. Kdyby mě teď někdo z vlků, kteří mě znají, spatřil, nevěřil by že jen ten výraz můj, jelikož se nyní ze všeho nejvíc podobal úsměvu. Ale měl jsem úkol a ten s koncem dne neskončil.
Postavil jsem se opatrně na všechny čtyři aby pode mnou nepodjel další kámen, ale ten velký, do kterého jsem narazil, vypadal pevně. Stoupl jsem si na něj a opravdu se ani o píď nehnul. Něco mi na něm připadalo zvláštní. Při bližším ohledání jsem si všiml táhlých stop po drápech. Nebyly to vlčí drápy, na to byly moc tenké. Ale rozhodně musely být ostré a patřit nějakému většímu zvířeti. To se mi nelíbilo. Chtěl jsem odsud co nejrychleji odejít, ale pak mi došlo, že pokud tu žije nějaké takové zvíře, bude tu mít pravděpodobně noru, nebo bude žít v jeskyních hor. A já se potřeboval do těchto jeskyní dostat.
Dřív než jsem se mohl rozmyslet jsem za zády uslyšel funění. Mezi kameny se rychle a bez zaváhání prosmýkalo jakési zvíře. Tmavá, šedo zelená srst potahovala kostnatou, velké lišce podobnou postavu a na zádech přecházela v něco zdánlivě podobného zakrslým pahýlům křídel. Srdce se mi zastavilo. Byl to whanal.
Myslel jsem si, že whanalové žili pouze v mém domovském Mhaenissu a i odtamtud je má matka se smečkou dávno vyhnala. Slýchával jsem o nich v příbězích. Měli ostré tesáky a ještě ostřejší drápy. Jedem whanal proti dospělému vlkovi nic nezmohl, ale oni nikdy nechodili samotní. Byli prohnaní a lstiví. Nepřátelé vlků.
A teď jsem je tu viděl sebejistě se provlékat mezi ostrými hranami skal a blížit se ke mně. Byli čtyři. Jeden z nich táhl mrtvou kozu. Neměl jsem moc času na rozmyšlenou. Ukryl jsem se za velký kámen. Matně jsem si vzpomínal že whanalové mají špatný zrak. Doufal jsem, že mi to pomůže a neobjeví mě.
Jeden z nich se otřel o kámen za který jsem se schovával. Tlapou tápal v temnoucím večeru po hranách kamene dokud nenalezl škrábance na jeho povrchu. Bublavě zapískal a k mému úleku k němu ostatní tři přiběhli. Jaly se obcházet ten velký kámen za kterým jsem se schovával. Už už jsem viděl jak mě objeví. Připravoval jsem se na boj, i když jsem si nebyl jistý, jestli dokážu vyhrát proti čtyřem najednou. Neměl jsem jinou možnost.
Připravoval jsem se ke skoku po nejbližším z nich, když tu náhle zmizel ve tmě. Zamrkal jsem. Přímo přede mnou jako by zmizel. A za ním druhý. Teprve když procházel třetí whanal všiml jsem si úzkého otvoru v kameni. Byl tak nenápadný, že jsem si ho nevšiml ani když jsem před tím stál několik kroků od něj. Vchod do jeskyní.
Když v průrvě zmizel poslední whanal, zaplavily mou mysl pochyby. Whanalové byli smečkoví tvorové. Akorát, že jejich smečky byly tak dvakrát větší než vlčí. Tam dole v jeskyních se mohl a pravděpodobně nacházel celý jejich pelech. Hrdlo se mi sevřelo. Na moment se mi chtělo utéct. Nechat tohle všechno za sebou, opustit smečku a vrátit se ke svému životu tuláka.
*Byl bys sám sobě pro smích,* pomyslel jsem si zkroušeně. Rázně jsem zavrtěl hlavou a umlčel všechny pochybovačné myšlenky. Byl to můj úkol a já ho splním.
Zavřel jsem jedno oko a s hlubokým výdechem jsem se protáhl skulinou. Byla dost úzká aby mi dělala problémy a zároveň dost široká na to, abych se úplně nezasekl. Nechtěl bych se zaseknout ve vstupu do pelechu whanalů abych se jim naservíroval jako na podnose.
Vevnitř byla hluboká tma. Otevřel jsem zavřené oko, které jsem před tím zavřel aby si rychleji přivyklo tmě, a zavřel to otevřené, které bylo stále zvyklé na šero venkovního večera. Díky tomu jsem dokázal alespoň částečně rozpoznávat obrysy kamenných stěn.
Stěny byly hladké. To žádný whanal neudělal. Pokračoval jsem opatrně podél stěny a využíval své ostatní smysly, jako sluch a čich, abych se zorientoval. Před sebou jsem slyšel funění čtveřice whanalů a z hlubších tunelů jim odpovídalo podivně znějící houkání. Vítání lovců.
Držel jsem se v dostatečné vzdálenosti od nich a když se tunel náhle rozpojil, vydal jsem se tím druhým než oni. Šel jsem dál temným a chladným tunelem. Adrenalin v mém těle mě přinutil naprosto zapomenou na únavu. Šel jsem co nejtišeji dál.
A stejně jsem málem přeslechl tiché zamlaskání ani ne několik kroků ode mě. Jeskyně se tu rozšiřovala a na zemi tu leželo něco masivního. Viděl jsem šupiny podobné hadím. I tělo vypadalo podobně, jako obrovské klubko spícího hada. Akorát že tenhle had mě tak metr v průměru. Zadrhl se mi dech v plicích. Hadí bazilišek. A já mu málem šlápl na ocas.
K mé nezměrné úlevě spal. Opatrně a co nejtišeji jsem procupital kolem něho. Tohle byla jediná cesta dál. Neprobudil se, naštěstí, a já mohl pokračovat čím dál tím víc chladnoucími tunely.
Začínala tu být mírná zima. A když byla zima mě, severskému vlkovi, bylo to už něco. Procházel jsem hladkou dlouhou jeskyní ponořenou v naprosté tmě. Už jsem ani nic neviděl, řídil jsem se čichem. Odněkud sem pronikal ten chladivý a čerstvý vzduch. Mohl jsem jít tak hodinu, únava se opět probudila, když se najednou něco změnilo. Na konci jednoho tunelu, za zatáčkou, jsem zahlédl slabé světlo. Nejprve jsem si myslel, že mě jen mámí zrak, ale opravdu tam bylo. Světle modravé. Vlilo mi do žil novou energii.
Nejspíš nikdy nezapomenu ten pohled. Když jsem vyšel zpoza rohu spatřil jsem krásu, která naplnila mé tvrdé srdce něčím, co jsem neznal. Byl to snad pocit klidu? Čistoty? Života? Netušil jsem. Přede mnou se rozkládal obrovský jeskynní dóm, který hravě strčil mé nekrásnější sny do kapsy. Stěny byly naprosto hladké a zvedaly se vzhůru v tmavnoucím kuželu, který mizel ve tmě. Vypadalo to jako tělo sopky, které se místo ohnivé zkázy rozhodlo nést život. Jezírko průzračné vody plnilo téměř celý dóm. Veliké ryby, druhů které jsem nikdy dřív neviděl, plavaly sem a tam tou průhlednou vodou. Lišejníky svítící všemi možnými barvami obrostly stěny i drobné ostrůvky jezírka. Na nich hřadovali drobní tvorečci, které jsem neznal. Trhali barevné lišejníky a nacpávali si je do tvářiček.
Najednou jsem opět pocítil svou únavu, ale nebyla tak těžká, jako většinou. Klid této jeskyně mě ukolébával a já se nemohl dál bránit. Složil jsem svou hlavu na břeh jezírka a během několika úderů srdce jsem usnul v melodii barevných lišejníků. Těsně před tím, než jsem usnul, jsem měl pocit, jako bych tu melodii skutečně slyšel. Jako by pro mě lišejníky zazpívaly. Ale pak jsem se propadl do sladké temnoty spánku.
Takhle dobře jsem se dlouho nevyspal. Kdyby mě neprobudilo kručící břicho spal bych tam dodnes. Ale můj hlad se ozýval tak nahlas až se rozléhal po stěnách jeskynního dómu a děsil drobné tvorečky žijící v lišejnících. Ležel jsem na břehu a přímo vedle mě plavala ryba. Bylo to neuvěřitelné, jako by se mi nabízela. Skočil jsem po ní a uhasil svůj hlad.
S tlamou od krve jsem se rozhlédl po jeskyni. Vzpomněl jsem si, proč jsem sem přišel. Klid této podzemní zahrady mě ukolébal natolik, že jsem málem na svůj úkol zapomněl. Tak moc se mi nechtělo opouštět průzračné jezírko, ale věděl jsem, co je třeba udělat. Přišel jsem ke stěně a svou přítomností omylem vyvolal paniku u nejbližších tvorečků. Prohlížel jsem si barevný lišejník a přemýšlel, jestli není škoda ho utrhnout.
Za mnou se ozvalo tlumené chrčení. Ztuhl jsem strachem. Slyšel jsem ohromné šupinaté tělo jak se plazí tunelem ze kterého jsem přišel. Málem jsem se otočil, ale věděl jsem, že nesmím čelit přímému pohledu baziliška. Podíval jsem se do vody jezírka. Bylo tak průsvitné, že téměř nic neodráželo, ale všiml jsem si slabého baziliškova odrazu. Jeho mohutná hadí postava se vytáhla do výše za mými zády. Něco zasyčelo a něco zaskřípalo. Ty zvuky mi téměř zmrazily veškerou krev v těle. Neměl jsem šanci. Zklamal jsem. Nikdy neodejdu z jeskyní živý. Spolkne mě bazilišek.
„Víí!“ zaprotestoval slabý hlásek a ozvalo se plesknutí mokrého lišejníku narážejícího do chladné šupinaté kůže. „Víí!“ přidaly se další hlásky a další pleskání. Drobní tvorové žijící v lišejnících házeli svůj zářící domov a jídlo po ohromném baziliškovi.
Nemohl jsem uvěřit tomu, co se děje. Ale protest tvorečků nemohl baziliška zastavit, jen ho na chvilku vyrušil. Musel jsem využít čas, který mi poskytli. Nečekal jsem. Naplněn novou silou jsem utrhl ze stěny několik kousků modře a fialově zářícího lišejníku a uskočil stranou. Tak tak jsem se vyhnul baziliškovu útoku. Jeho zubatá tlama mě minula jen o několik palců a narazila do lišejníkaté stěny. Síla nárazu baziliška dezorientovala a dala mi čas na útěk.
Hnal jsem se černočernými tunely s jistotou a rychlostí, které jsem se i sám podivil. Ale nepřemýšlel jsem nad tím a utíkal co jen to šlo. Překrásná podzemní zahrada mi mizela za zády. Díky paměti jsem se dokázal proplétat jeskyněmi temného komplexu, který byl jistě starší než všechno, co jsem dodnes poznal. Co mi před tím trvalo hodinu, zvládl jsem nyní během desítek minut. Slyšel jsem řev baziliška, který se nesl tunely. Byl tak daleko ode mne. Utekl jsem mu. Teď už jen se dostat pryč z tunelů na povrch.
Cítil jsem v sobě takovou sílu a vytrvalost, jako bych mohl běžet odsud až k rohatce bez zastavení nebo polevení na této šílené rychlosti. Prohnal jsem se kolem rozdvojené chodby, odkud jsem slyšel houkání pelechu whanalů. V té chodbě jich několik stálo. Nechápavě se dívalo na hnědozrzavou skvrnu zářící modře a fialově, která se kolem nich bez zastavení prohnala a mířila pryč z jeskyní. Slyšel jsem za sebou bručivé pískání, znělo rozhořčeně. Ale nezastavil jsem se.
Vysoukal jsem se do paprsků ranního slunce. Oslepilo mě na okamžik. Musel jsem zastavit. Nezdálo se, že by mě whanalové pronásledovali, ale nemohl jsem to riskovat. Ještě stále oslepen jsem se vydal po nestabilních kamenech. Klouzaly mi pod nohama, ale já si toho nevšímal.
Až teprve když jsem se rozkoukal, spatřil jsem před sebou nový den nad Xikuratem. Bylo nádherně. Před sebou jsem viděl lesy i řeku, která je rozdělovala. Viděl jsem v dálce planinu a toužil se rozeběhnout. Toužil jsem běžet, ale ona podivná síla, která ještě před chvílí naplňovala mé tepny, pomalu mizela z mého těla.
Nevěřil jsem na bohy. Nevěřil jsem na duchy. Nevěřil jsem magii. Ale přesto jsem zaklonil hlavu k modravé obloze a v hluboké úctě jsem vyřkl ta dvě slova: „Děkuji ti.“ Ať už to bylo mířeno komukoliv. Netušil jsem co přesně mi dalo takovou sílu. Nebo proč tvorečkové se postavili za mou obranu, ačkoliv spíš chránili jen svůj domov. To místo, ať jsem to chtěl či nechtěl přiznat, mělo svou magii. Prastarou magii.
Zhluboka jsem se nadechl ranního vzduchu a ochutnal lehký vánek. Nesla se ke mně vůně lesa. Usmál jsem se na své věčně zamračené tváři a ačkoliv to nevypadalo zcela jako úsměv, já jsem to tak jistě cítil. Se zářícím lišejníkem v tlamě jsem se vydal směrem k místu, které bych jednou, za nějaký čas, snad mohl začít nazývat domovem. Domovem mým a mé nové smečky.
Jen jeden menší stín se odlepil od ostrých skal a jal se mě pronásledovat na mé cestě, ale to jsem já tehdy ještě nevěděl.
Jednu noc jsem strávil v bezpečí poblíž řeky, ještě než se vpíjela mezi hustě porostlé břehy. Pohoří Sokolů se přede mnou tyčilo do výšek, které před mými zraky skryly šedivé mraky.
První paprsky studeného ranního slunce mě zastihly napůl cesty k horám. Vybral jsem si les na pravé straně z mého úhlu pohledu. Nevypadal tak hustě a po cestě jsem narazil jen na několik veverek. Jednu jsem ulovil. Seděla na zemi příliš zabraná svým jídlem než aby mě zpozorovala. Jedno malé „chramst“ a měl jsem svačinu.
Pokračoval jsem dál ke stínu vysokých hor. Na tu vzdálenost mi dřív ani nedocházelo jak vysoké jsou. Teprve když jsem stanul před nimi jsem si uvědomil celou jejich rozlohu. Nemohl jsem odolat a chvíli jsem tam jen stál a pozoroval je s klidným respektem. Snad můj úkol nikam nepospíchal.
Když jsem se znovu vydal na cestu, nebyl jsem si jistý, kterým směrem se vydat. Měl jsem najít vstup do jeskyň, ale netušil jsem, kde by mohl být. V hromadách sesunutého i pevného kamení se hledalo špatně. Procházel jsem se úpatím hor a drobné ostré kamínky se mi zapichovaly do tlap. Větší kameny místo toho nejprve nabízely vhodné místo k šlápnutí, ale jakmile jsem došlápl, změnily se na vratké viklany, které se pod mou vahou nejednou sesunuly o pár metr níž. Jestli něco, naučil jsem se nevěřit kamenům.
Slunce mi pálilo do boku. Nemohl jsem uvěřit že už zapadalo. Strávil jsem hledáním nějakého tunelu celý zatracený den a nenašel jsem nic. Tlapy jsem měl rozedřené a svaly vyčerpané. S dalším neopatrným krokem jsem se sesunul a tvrdě narazil do pevného šutru. Zůstal jsem tak ležet. Naštvaný a vyčerpaný. Už dřív mi došlo, že kopání do kamenů není nejlepší způsob jak si vybít vztek tak jsem se o to raději znovu nepokoušel. Jen jsem tam ležel a sledoval západ slunce nad horami. Byl to nádherný, dech beroucí pohled. Kdyby netrval jen několik málo minut, dokázal bych se na něj dívat celý den. Kdyby mě teď někdo z vlků, kteří mě znají, spatřil, nevěřil by že jen ten výraz můj, jelikož se nyní ze všeho nejvíc podobal úsměvu. Ale měl jsem úkol a ten s koncem dne neskončil.
Postavil jsem se opatrně na všechny čtyři aby pode mnou nepodjel další kámen, ale ten velký, do kterého jsem narazil, vypadal pevně. Stoupl jsem si na něj a opravdu se ani o píď nehnul. Něco mi na něm připadalo zvláštní. Při bližším ohledání jsem si všiml táhlých stop po drápech. Nebyly to vlčí drápy, na to byly moc tenké. Ale rozhodně musely být ostré a patřit nějakému většímu zvířeti. To se mi nelíbilo. Chtěl jsem odsud co nejrychleji odejít, ale pak mi došlo, že pokud tu žije nějaké takové zvíře, bude tu mít pravděpodobně noru, nebo bude žít v jeskyních hor. A já se potřeboval do těchto jeskyní dostat.
Dřív než jsem se mohl rozmyslet jsem za zády uslyšel funění. Mezi kameny se rychle a bez zaváhání prosmýkalo jakési zvíře. Tmavá, šedo zelená srst potahovala kostnatou, velké lišce podobnou postavu a na zádech přecházela v něco zdánlivě podobného zakrslým pahýlům křídel. Srdce se mi zastavilo. Byl to whanal.
Myslel jsem si, že whanalové žili pouze v mém domovském Mhaenissu a i odtamtud je má matka se smečkou dávno vyhnala. Slýchával jsem o nich v příbězích. Měli ostré tesáky a ještě ostřejší drápy. Jedem whanal proti dospělému vlkovi nic nezmohl, ale oni nikdy nechodili samotní. Byli prohnaní a lstiví. Nepřátelé vlků.
A teď jsem je tu viděl sebejistě se provlékat mezi ostrými hranami skal a blížit se ke mně. Byli čtyři. Jeden z nich táhl mrtvou kozu. Neměl jsem moc času na rozmyšlenou. Ukryl jsem se za velký kámen. Matně jsem si vzpomínal že whanalové mají špatný zrak. Doufal jsem, že mi to pomůže a neobjeví mě.
Jeden z nich se otřel o kámen za který jsem se schovával. Tlapou tápal v temnoucím večeru po hranách kamene dokud nenalezl škrábance na jeho povrchu. Bublavě zapískal a k mému úleku k němu ostatní tři přiběhli. Jaly se obcházet ten velký kámen za kterým jsem se schovával. Už už jsem viděl jak mě objeví. Připravoval jsem se na boj, i když jsem si nebyl jistý, jestli dokážu vyhrát proti čtyřem najednou. Neměl jsem jinou možnost.
Připravoval jsem se ke skoku po nejbližším z nich, když tu náhle zmizel ve tmě. Zamrkal jsem. Přímo přede mnou jako by zmizel. A za ním druhý. Teprve když procházel třetí whanal všiml jsem si úzkého otvoru v kameni. Byl tak nenápadný, že jsem si ho nevšiml ani když jsem před tím stál několik kroků od něj. Vchod do jeskyní.
Když v průrvě zmizel poslední whanal, zaplavily mou mysl pochyby. Whanalové byli smečkoví tvorové. Akorát, že jejich smečky byly tak dvakrát větší než vlčí. Tam dole v jeskyních se mohl a pravděpodobně nacházel celý jejich pelech. Hrdlo se mi sevřelo. Na moment se mi chtělo utéct. Nechat tohle všechno za sebou, opustit smečku a vrátit se ke svému životu tuláka.
*Byl bys sám sobě pro smích,* pomyslel jsem si zkroušeně. Rázně jsem zavrtěl hlavou a umlčel všechny pochybovačné myšlenky. Byl to můj úkol a já ho splním.
Zavřel jsem jedno oko a s hlubokým výdechem jsem se protáhl skulinou. Byla dost úzká aby mi dělala problémy a zároveň dost široká na to, abych se úplně nezasekl. Nechtěl bych se zaseknout ve vstupu do pelechu whanalů abych se jim naservíroval jako na podnose.
Vevnitř byla hluboká tma. Otevřel jsem zavřené oko, které jsem před tím zavřel aby si rychleji přivyklo tmě, a zavřel to otevřené, které bylo stále zvyklé na šero venkovního večera. Díky tomu jsem dokázal alespoň částečně rozpoznávat obrysy kamenných stěn.
Stěny byly hladké. To žádný whanal neudělal. Pokračoval jsem opatrně podél stěny a využíval své ostatní smysly, jako sluch a čich, abych se zorientoval. Před sebou jsem slyšel funění čtveřice whanalů a z hlubších tunelů jim odpovídalo podivně znějící houkání. Vítání lovců.
Držel jsem se v dostatečné vzdálenosti od nich a když se tunel náhle rozpojil, vydal jsem se tím druhým než oni. Šel jsem dál temným a chladným tunelem. Adrenalin v mém těle mě přinutil naprosto zapomenou na únavu. Šel jsem co nejtišeji dál.
A stejně jsem málem přeslechl tiché zamlaskání ani ne několik kroků ode mě. Jeskyně se tu rozšiřovala a na zemi tu leželo něco masivního. Viděl jsem šupiny podobné hadím. I tělo vypadalo podobně, jako obrovské klubko spícího hada. Akorát že tenhle had mě tak metr v průměru. Zadrhl se mi dech v plicích. Hadí bazilišek. A já mu málem šlápl na ocas.
K mé nezměrné úlevě spal. Opatrně a co nejtišeji jsem procupital kolem něho. Tohle byla jediná cesta dál. Neprobudil se, naštěstí, a já mohl pokračovat čím dál tím víc chladnoucími tunely.
Začínala tu být mírná zima. A když byla zima mě, severskému vlkovi, bylo to už něco. Procházel jsem hladkou dlouhou jeskyní ponořenou v naprosté tmě. Už jsem ani nic neviděl, řídil jsem se čichem. Odněkud sem pronikal ten chladivý a čerstvý vzduch. Mohl jsem jít tak hodinu, únava se opět probudila, když se najednou něco změnilo. Na konci jednoho tunelu, za zatáčkou, jsem zahlédl slabé světlo. Nejprve jsem si myslel, že mě jen mámí zrak, ale opravdu tam bylo. Světle modravé. Vlilo mi do žil novou energii.
Nejspíš nikdy nezapomenu ten pohled. Když jsem vyšel zpoza rohu spatřil jsem krásu, která naplnila mé tvrdé srdce něčím, co jsem neznal. Byl to snad pocit klidu? Čistoty? Života? Netušil jsem. Přede mnou se rozkládal obrovský jeskynní dóm, který hravě strčil mé nekrásnější sny do kapsy. Stěny byly naprosto hladké a zvedaly se vzhůru v tmavnoucím kuželu, který mizel ve tmě. Vypadalo to jako tělo sopky, které se místo ohnivé zkázy rozhodlo nést život. Jezírko průzračné vody plnilo téměř celý dóm. Veliké ryby, druhů které jsem nikdy dřív neviděl, plavaly sem a tam tou průhlednou vodou. Lišejníky svítící všemi možnými barvami obrostly stěny i drobné ostrůvky jezírka. Na nich hřadovali drobní tvorečci, které jsem neznal. Trhali barevné lišejníky a nacpávali si je do tvářiček.
Najednou jsem opět pocítil svou únavu, ale nebyla tak těžká, jako většinou. Klid této jeskyně mě ukolébával a já se nemohl dál bránit. Složil jsem svou hlavu na břeh jezírka a během několika úderů srdce jsem usnul v melodii barevných lišejníků. Těsně před tím, než jsem usnul, jsem měl pocit, jako bych tu melodii skutečně slyšel. Jako by pro mě lišejníky zazpívaly. Ale pak jsem se propadl do sladké temnoty spánku.
Takhle dobře jsem se dlouho nevyspal. Kdyby mě neprobudilo kručící břicho spal bych tam dodnes. Ale můj hlad se ozýval tak nahlas až se rozléhal po stěnách jeskynního dómu a děsil drobné tvorečky žijící v lišejnících. Ležel jsem na břehu a přímo vedle mě plavala ryba. Bylo to neuvěřitelné, jako by se mi nabízela. Skočil jsem po ní a uhasil svůj hlad.
S tlamou od krve jsem se rozhlédl po jeskyni. Vzpomněl jsem si, proč jsem sem přišel. Klid této podzemní zahrady mě ukolébal natolik, že jsem málem na svůj úkol zapomněl. Tak moc se mi nechtělo opouštět průzračné jezírko, ale věděl jsem, co je třeba udělat. Přišel jsem ke stěně a svou přítomností omylem vyvolal paniku u nejbližších tvorečků. Prohlížel jsem si barevný lišejník a přemýšlel, jestli není škoda ho utrhnout.
Za mnou se ozvalo tlumené chrčení. Ztuhl jsem strachem. Slyšel jsem ohromné šupinaté tělo jak se plazí tunelem ze kterého jsem přišel. Málem jsem se otočil, ale věděl jsem, že nesmím čelit přímému pohledu baziliška. Podíval jsem se do vody jezírka. Bylo tak průsvitné, že téměř nic neodráželo, ale všiml jsem si slabého baziliškova odrazu. Jeho mohutná hadí postava se vytáhla do výše za mými zády. Něco zasyčelo a něco zaskřípalo. Ty zvuky mi téměř zmrazily veškerou krev v těle. Neměl jsem šanci. Zklamal jsem. Nikdy neodejdu z jeskyní živý. Spolkne mě bazilišek.
„Víí!“ zaprotestoval slabý hlásek a ozvalo se plesknutí mokrého lišejníku narážejícího do chladné šupinaté kůže. „Víí!“ přidaly se další hlásky a další pleskání. Drobní tvorové žijící v lišejnících házeli svůj zářící domov a jídlo po ohromném baziliškovi.
Nemohl jsem uvěřit tomu, co se děje. Ale protest tvorečků nemohl baziliška zastavit, jen ho na chvilku vyrušil. Musel jsem využít čas, který mi poskytli. Nečekal jsem. Naplněn novou silou jsem utrhl ze stěny několik kousků modře a fialově zářícího lišejníku a uskočil stranou. Tak tak jsem se vyhnul baziliškovu útoku. Jeho zubatá tlama mě minula jen o několik palců a narazila do lišejníkaté stěny. Síla nárazu baziliška dezorientovala a dala mi čas na útěk.
Hnal jsem se černočernými tunely s jistotou a rychlostí, které jsem se i sám podivil. Ale nepřemýšlel jsem nad tím a utíkal co jen to šlo. Překrásná podzemní zahrada mi mizela za zády. Díky paměti jsem se dokázal proplétat jeskyněmi temného komplexu, který byl jistě starší než všechno, co jsem dodnes poznal. Co mi před tím trvalo hodinu, zvládl jsem nyní během desítek minut. Slyšel jsem řev baziliška, který se nesl tunely. Byl tak daleko ode mne. Utekl jsem mu. Teď už jen se dostat pryč z tunelů na povrch.
Cítil jsem v sobě takovou sílu a vytrvalost, jako bych mohl běžet odsud až k rohatce bez zastavení nebo polevení na této šílené rychlosti. Prohnal jsem se kolem rozdvojené chodby, odkud jsem slyšel houkání pelechu whanalů. V té chodbě jich několik stálo. Nechápavě se dívalo na hnědozrzavou skvrnu zářící modře a fialově, která se kolem nich bez zastavení prohnala a mířila pryč z jeskyní. Slyšel jsem za sebou bručivé pískání, znělo rozhořčeně. Ale nezastavil jsem se.
Vysoukal jsem se do paprsků ranního slunce. Oslepilo mě na okamžik. Musel jsem zastavit. Nezdálo se, že by mě whanalové pronásledovali, ale nemohl jsem to riskovat. Ještě stále oslepen jsem se vydal po nestabilních kamenech. Klouzaly mi pod nohama, ale já si toho nevšímal.
Až teprve když jsem se rozkoukal, spatřil jsem před sebou nový den nad Xikuratem. Bylo nádherně. Před sebou jsem viděl lesy i řeku, která je rozdělovala. Viděl jsem v dálce planinu a toužil se rozeběhnout. Toužil jsem běžet, ale ona podivná síla, která ještě před chvílí naplňovala mé tepny, pomalu mizela z mého těla.
Nevěřil jsem na bohy. Nevěřil jsem na duchy. Nevěřil jsem magii. Ale přesto jsem zaklonil hlavu k modravé obloze a v hluboké úctě jsem vyřkl ta dvě slova: „Děkuji ti.“ Ať už to bylo mířeno komukoliv. Netušil jsem co přesně mi dalo takovou sílu. Nebo proč tvorečkové se postavili za mou obranu, ačkoliv spíš chránili jen svůj domov. To místo, ať jsem to chtěl či nechtěl přiznat, mělo svou magii. Prastarou magii.
Zhluboka jsem se nadechl ranního vzduchu a ochutnal lehký vánek. Nesla se ke mně vůně lesa. Usmál jsem se na své věčně zamračené tváři a ačkoliv to nevypadalo zcela jako úsměv, já jsem to tak jistě cítil. Se zářícím lišejníkem v tlamě jsem se vydal směrem k místu, které bych jednou, za nějaký čas, snad mohl začít nazývat domovem. Domovem mým a mé nové smečky.
Jen jeden menší stín se odlepil od ostrých skal a jal se mě pronásledovat na mé cestě, ale to jsem já tehdy ještě nevěděl.
whanal
/Lesui
Komentáře
Okomentovat