Herní akce "Poslední hra" 15/09/22
Pořadí: Miremel, Renarde, Fai-Evighet, Heart, Kaydar, Lavannea, Linger, Locki, Nariko, Wind Theif
Prostředí: Všude je sněhu po kotníky a z bílého nebe pomalu padá další. Nastává podvečer, ale ještě se nezačalo stmívat.
Poznámky pod čarou:
Heart: Jen bych rád prozradil, pro ty, co mě neznají, že jsem bývalý člen smečky a budu hrát také. Jsem obyčejný černý vlček, co býval vyhnancem. (:
Fai: Mám takú poznámku, keď to niektorí ešte nezaznamenali. Fai je schizofrenik, v jej tele žijú dve duše, takže keď sa bude rozprávať s Kananom, tak je to iba v jej hlave. Ale ak bude zmienka o nejakej premene, tak sa Fai stiahla do mysle a vonku je Kanan.
Kay: Kay je prokletý a nesmí moc na světlo... a to počasí vypadá že věci asi nebudou házet zrovna velký stíny. Jakože, asi nebude schopný hry, protože jakmile nemá stín, tak trochu kolabuje a umírá... :D - Kvůli Kaydarovi na území hry zázračně vyrostly stromy vrhající stín.
Miremel: Seděla jsem na studeném sněhu a nechávala na sebe pomalu padat další. Za zády jsem měla Nekončící pláně, před očima Území vyhnanců. Vlastně to pod bílou přikrývkou téměř nešlo poznat, ale každý vlk instinktivně cítil, ve které oblasti se zrovna nachází. Nebe zářilo tak, že skoro nebylo možné se na něj dívat, jak bylo ostatně pro xikuratskou zimu typické. Typický den v typické zimě. A přece byl něčím zvláštní. Něčím, na čem vlastně přespříliš nezáleží, dokud to opravdu nepřijde. "Možná je čas," ozvalo se zpoza mě. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, komu ten hlas patří. Omnitus Času se podle všeho přišel podívat. Pochybovala jsem, že bude zasahovat. Chtěl tu prostě jen být jako nezúčastněný pozorovatel, jako to ostatně s bohy bylo vždycky. Chtěl vidět, jak skončí spor mezi mou smečkou a vyhnanci. Nepředpokládala jsem, že ještě někdo ví, jak tento spor vznikl nebo proč pokračoval. Možná na tom ani nezáleželo. Byl tu zkrátka proto, aby udržoval jakousi rovnováhu. Svět potřeboval dvě síly v protiváze, aby vůbec mohl fungovat. Ani jsem se nesnažila volat ostatní vlky. Ti, kteří přijít mohou a chtějí, přijdou. Pro ostatní by bylo volání zbytečné. Věděla jsem, že se zde časem objeví i Linger s jeho smečkou. Kupodivu mě to ale nenaplňovalo tou zvláštní směsicí strachu a vzrušení, jakou by asi mělo. Jen jakýmsi smířením, snad úsměvností. Bylo to něco, co se muselo stát, jen nikdo nevěděl kdy. "Možná je čas," přikývla jsem a vydechla. Od čenichu mi vyšel obláček páry a líně se rozplynul ve vzduchu. *Tak kde vězíš, Lingu? Snad na nás osud nezapomněl.*
Renarde: Všechno kolem mě pokrývala sněhová přikrývka, do které se mi zabořovaly tlapky. Vzduchem poletovaly drobné vločky, které dopadaly na mou srst, zatímco mě studený vítr šlehal do tváře. Ve vzduchu se mísily pachy vlků. Bylo jich spousta. Našla jsem mezi nimi i dost známých pachů. Mezi těmi pachy byl i pach Miremel. Zaryla jsem drápky do čistě bílého sněhu a tiše jsem zavrčela. Přepadla mě nostalgie. Přemýšlela jsem nad mými prvními dny ve smečce. Bylo to už doopravdy dlouho. Byla jsem Sigma, která vůbec nic nevěděla, nikoho neznala a jen težce si hledala přátele. Za tu dobu jsem se dokázala vypracovat až na Thétu. Bylo to celkem neuvěřitelné, nikdy bych neřekla, že se dostanu až tak daleko. Pach Miremel byl stále silnější a silnější, což signalizovalo, že se k ní blížím.
Fai-Evighet: Sneh bol studený. Bezcieľne som kráčala krajinou. Nebola som si istá, kde sa nachádzam a čo tam vôbec robím, ale moje myšlienky mi nahovárali, že by som sa mala držať čo najďalej... niečoho. *Cítiš to? Ten divný pocit?* zašepkal Kanan a preťal ticho v mojej hlave a všade naokolo. Striaslo ma. Zastavila som na malej kope snehu, poobzerala som sa a zavetrila som. Poťahovala som nosom, v ktorom som cítila vlkov a čerstvý chladný vzduch. Usmiala som sa. ,,Za chvíľu to začne..“ povedala som potichu a zacítila som na sebe slabý vánok. Vločky mi poletovali okolo tela a zabárali sa mi hlboko do srsti, kde sa roztopili. Ešte raz som sa poriadne nadýchla a pozrela som za seba. ,,Bráško, padaj tu dolu ku mne, že tu budeš..“ zašepkala som a vzdychla som. Chvíľu som sledovala, ako obláčik pary stúpa k nebu a pomaly mizne. Pomaly som sa pobrala vpred za niečím, o čom som vedela veľmi málo. Vlastne nič. *Fai, kde si sa vybrala?* pýtal sa Kanan, ako keby nevedel, kde smerujem. ,,Za tým pachom predsa..“ odpovedala som mu nezaujato. Cítila som sa tak zaujímavo, tak sebecky.
Heart: Ležel jsem na chladné zemi a na hřbet mi dopadal bělostný sníh kontrastující s barvou mé srsti. Němě jsem sledoval mladou laňku, lehce našlapující do nadýchaného prašanu. Byl jsem vyhladovělý, ale tak snadnou kořist jsem nechal v klidu odejít po svých přímo před mýma očima. Sledoval jsem stopy, které za sebou zanechávala. Sledoval jsem vločky, které dopadaly na její srst stejně jako na mou. Sledoval jsem němý vítr v korunách, sledoval jsem údolí rozléhající se pode mnou. Každičký pohyb mého těle prolezlý zimou lehce zabolel. Sklonil jsem hlavu a pohlédl na své tlapy, na srst, na kterou se mi lepil sníh. Oklepal jsem se a sníh ze mě opadal. Vtáhl jsem vzduch do svých plic a začichal. Ze vzduchu se ke mně doneslo několik pachů. Několik jsem poznal a neodpustil si nevzpomenout na staré dobré časy, které jsem již však dávno nechal za svými zády.Byli zde však i cizí, které jsem doposud nepoznal. Nyní však nadešel ten den, kdy jsem měl možnost setkal se s nimi zblízka. Stále jsem si udržoval svou pozici nahoře a shlížel do zpustlého údolí. Zavřel jsem oči a tiše vyčkával, věděl jsem, že čas se již krátí.
Kaydar: Něco se dělo. Cítil jsem to, vítr byl neklidný a nestálý, přinášel zprávy. U území vyhnanců se něco dělo. Nebylo to ode mne daleko, trčel jsem již půl dne ve vývratu stromu, protože sníh házel odlesky, nebe bylo zářivé a světlé a nikde dostatek stínů. Nikde dostatečné místo na ukrytí se, vytvoření stínu, přežití. Už teď se mi svíral žaludek nedostatkem stínu, avšak zvědavost mne hnala zjistit, co se děje, proč u území vyhnanců posedává samotná alfa a proč se tam scházejí další vlci. Proto jsem se uchýlil k řešení, které jsem doufal, že nevyužiji. Neměl jsem to ozkoušené, ale..muselo to přeci fungovat. Z nitra mi vytryskl proud zlatavě zbarvené magie a zformoval vedle mne kouli světla, která mi díky osvětlení ze strany vytvořila stín. Ačkoliv malý, byl temnější než ten, co poskytovaly stromy. A tak jsem se vydal zjistit, co se děje u území Vyhnanců.
Lavannea: Mohol by to byť večer ako hocaký iný. Mäkké šero meniace sa v tmu, postriebrený sneh, ďalšia nádherná zima v Xikurate. Zmenili sa len moje pocity, ako som tak klusala pozdĺž hraníc Vlčieho Tábora a zanechávala za sebou snehovú stopu. Nikdy som nijak neverila táraninám šamana z mojej pôvodnej Svorky, o vzduchu nabitom energiou etc etc. Ale teraz som mala pocit, že by sa atmosféra dala krájať nožom. Cítila som prítomnosť vlkov a to sa mi doteraz ešte nestalo. Vždy som sa stretla maximálne s troma naraz, územie mi pripadalo pokojné a krásne vo svojej samote. Teraz to však bolo inak. Trochu zmätene som zastala. Vzduch bol naplnený oveľa väčším množstvom rôznych vôní a pachov než zvyčajne. Prešla som pohľadom po okolí, hoci som vedela, že nikoho nezbadám. Zatiaľ to bol len pocit. Mimovoľne som si otriasla kožuch od vločiek a pridala tempo. Pribrzdila som až v srdci Vlčieho tábora. To ticho mi pripadalo strašidelné – všetci sme tu. Všetci sme tu, ale všetci mlčia. Mimovoľne som zaklonila hlavu a zavyla.
Linger: 20. 9. 2015: Přešel jsem své oblíbené místo v lidském městě, kterým poslední dobou byla místní hospoda, a vydal jsem se vstříc knihovně. Věděl jsem něco o Omnitusech, ale nebylo to dost. Uznal jsem, že by tu snad mohli něco mít o nadpřirozených potvorách, kterými rodiče straší své děti. Sotva jsem vstoupil dovnitř, rozprostřela se kolem mě vůně starých a zaprášených knih, které nikdo nečetl, zvadlých růží položených u knihovnice a kromě spoustu lidí tu byl cítit… vlk. Jen jemně, jako by tu kdysi byl. Rozhlédl jsem se kolem. Až na knihovnici a člověka, který si v rohu četl, jsem tu byl sám. Žádný vlk. Vyrazil jsem k oddělení, které vypadalo nejzašleji. Uslyšel jsem kroky a za chvíli jsem za krkem ucítil teplý dech. „Mohu vám nějak pomoci?“ Modré oči si mě prohlížely. „Eh, ano. Máte tu nějakou knihu o… těch potvorách z lesa?“ zeptal jsem se a pochybně se zatvářil, jako by mě snad otravovalo, že o nich musím něco zkoumat. Postarší paní na mě zamyšleně pohlédla a pak se natáhla pro jednu z těch knih, které působily mezi ostatními až příliš nově. „Sbírka informací z různých koutů světa,“ řekla důležitě a poté ztlumila hlas, až úplně šeptala, „velký podíl na tom má i zdejší organizace. ÚVPN, pokud znáte.“ Jen jsem kývl a vzal si knihu. Zamířil jsem s ní do odlehlé části. Okamžitě jsem nalistoval kapitolu, která se zabývala zdejším územím. Krev mi ztuhla v žilách. O pár stránek dál byla fotka, tříbarevné roztrhané tělo. Končetiny byly nepřirozeně zkroucené, srst smáčená krví. Přesto však šly jasně rozeznat všechny barvy – černá, bílá a červená. Mrtvé modré oko se dívalo kamsi do prázdna. „Darkness…“ zašeptal jsem a pohladil fotku.Našel jsem, co jsem potřeboval. Ne tak docela, ale všechny nalezené informace mi stačily. Omnitus ledu, Omnitus ohně. Ti dva by nebyli na škodu. Boje, vyhnanectví. Za slušnou nabídku by mohli pomoci. Nám.
21. 9. 2015 Stál jsem jako přibitý na místě na svém území. Tlapky schované ve sněhu, moje srst víceméně taky, ačkoli zlatavá barva byla stále dost viditelná. Pírko se třepotalo v mírném vánku. Po boku mi postával Ai-Pio i s Lankem, stejně tak jsem cítil zatím nehmotnou přítomnost obou Omnitusů. Klidně jsem vdechoval studený vzduch. K mé smůle jsem necítil žádného jiného vyhnance. Možná k jejich smůle. Přesto jsem měl stále šanci, že se někdo dostaví a přidá na mou stranu, protože můj pach se pomalu rozlézal kolem.
Lockeiro: Sněžilo, vločky jedna po druhé dopadaly na všechno kolem, jako by se snažily bělostným hávem zakrýt celou krajinu. Studily mě pod tlapkami, když jsem se před několika chvílemi hladová a vymrzlá bezcílně vydala náhodným směrem; nyní se zařezávaly do kůže v podobě malých ledových krystalků. Kolem bylo ticho, takové, jaké jste mohli najít jen na místě, kde jste byli sami. Bílá mě oslepovala, pláně v těchto končinách byly až příliš nehostinným místem na to, abych mohla doufat, že se mi dnes podaří něco ulovit. Byl to snad jen nějaký zvláštní druh vnitřního neklidu, co mě vyhnalo ven do vánice, co mě nutilo očima hledat v dálce a klást jednu nohu před druhou, co mě přinutilo zrachlit do běhu a nechat, aby mi v plicích zahořel ledový vzduch. Nevěděla jsem, co hledám, a nevěděla jsem, co najdu, i tak se ale moje kroky pomalu stáčely ke hranici lesa v dálce.
Nariko: Tlapy se mi zabořovaly do sněhu a na mou srst dopadaly sněhové vločky. V tomhle období jsem byla téměř neviditelná. Téměř. Prozrazovala mě slabounká modrá záře mých očí a onoho kříže, jenž jsem stále nosila na krku. Běžela jsem za srnou. Z tlamy mi vycházely obláčky páry a já nasávala ledový vzduch. Můj dech byl zrychlený a adrenalin mi proudil tělem. Měla jsem docela hlad. Najednou jsem ale zastavila. Srna prchla a já se zahleděla do dáli. Ucítila jsem hned několik pachů. Pár známých, ale i neznámých. K něčemu se schylovalo a já věděla, že to nebylo nic dobrého. Ucítila jsem zvláštní nával vzrušení a nějakou vnitřní povinnost bojovat za smečku a pokud bude třeba, také za ni padnout. Pomalu jsem se rozešla směrem, kterým se ubíralo i spoustu pachů. Necítila jsem strach a ani neklid. Neznervózňovalo mě ani to, že by se mohla probudit má krvežíznivost, kterou jsem momentálně docela zvládala.
Wind Theif: Zkontrolováno. Všechny stromy byly na stejném místě jako včera. A den předtím... A týden předtím... Měl důvod pro považování lesa za nudný. Alespoň jemu to za důvod stačilo. Našlapoval zlehka a potichu. Ne, že by mu o to nějak šlo, spíš už to s jeho váhounešlo moc jinak. Klid, sníh a stromy. Nic víc, nic míň, den co den to samé. Těžko říct, proč se to rozhodl změnit zrovna dnes. Ale jedno bylo jisté, i přesto, že šedák moc na osud nevěřil, něco viselo ve vzduchu. A ať to bylo cokoliv, byl připraven tomu vyjít vstříc. Ať už jen ze znechucení z lesa.
Miremel: Cítila jsem ho. Cítila jsem Linga i to jeho vlče. Mohlo mě napadnout, že ho přivede sebou. Ne, že by na tom nějak extra záleželo, nedalo se určit, zda je více v nebezpečí tady nebo kdekoliv jinde. Stále by to mělo být jen vlče, takže proč se o něj zajímat. Co bylo horší, cítila jsem přítomnost dalších Omnitů. Nedokázala jsem určit jakých, ale rozhodně jich zde bylo víc než jen Omnitus Času. A netvářili se úplně, že by byli na mojí straně. Tiše jsem zavrčela. To dost měnilo polohy vah, bohužel v Lingův prospěch. A to mě už začínal jímat optimismus, vzhledem k tomu, že jsem cítila vlky ze smečky ale žádné další vyhnance. Nu což. Ať se stane, co se má a musí stát. "Lingu," zařvala jsem do bílé prázdnoty. "Nechoďme přece kolem horké kaše. Oba víme, že dnes se bude dít něco velkého, tak to neoddalujme. Stejně už to nezměníme." Ani jsem nečekala na jeho odezvu. Nehodlala jsem tady sedět a pomalu umírat stářím. Ať sníh zbarví rudá krev. Rozeběhla jsem se tím směrem, kterým jsem Linga tušila. Tesáky vyceněné, svaly v jednom ohni. Věděla jsem, že na něj narazím. Věděla jsem, že pokud si mě všimne až příliš pozdě, s touhle rychlostí ho hravě srazím k zemi. Ale stále to byla myšlenka založená na "pokud". Další myšlenka byla, že jestli jsem první krok udělala já, nejspíš ho udělají i další. Boj započal.
Favi-Evighet: Bola som blízko vlčice. Vedela som, že ma teraz alebo neskôr ucíti, ale aj tak som k nej nepristúpila. Sadla som si tam a sledovala som jedno jediné miesto. Obláčik pary vystúpil spomedzi mojich zubov v pravidelných intervaloch. Nádych, výdych. Pozrela som na oblohu. Bola šedá, tmavá, zatiahnutá. Dodávala tomuto dňu zvláštny tajomný zjav. ,,Hanatai, ty potvora, tak raď mi...“ zašepkala som a nechala som Kanana, aby si začal potichu pospevovať. Chcela som k vlčici pristúpiť až vtedy, keď prídu ostatní. Chcela som ostať sama za seba a keby prišlo k najhoršiemu, plánovala som sa proste len prizerať. Ako vlk som nemala chuť stretávať sa s množstvom vlkov. Vedela som aj to, že tá vlčica sa volá Miremel, kráľovná Smečky, alfa samica. Nemala som chuť sa s niekým rozprávať, tento deň pri neprišiel ako každý iný. ,,Čo urobíme?“ opýtala som sa veľmi potichu Kanana, ktorý nachvíľu stíchol. No zrazu sa Miremel rozkričala do prázdnoty medzi vločky snehu a zasneženú krajinu. *Tak o to tu ide.* pomyslela som si a keď sa Miremel rozbehla preč, pomaly som ju nasledovala. Nechcela som naraziť ani na jedného z nich, pretože som z nich cítila silu, ktorú som nikdy predtým necítila. ,,Prepáč Hanatai, že som na teba kričala, ale vlk by nepovedal, že ťa aj po smrti bude potrebovať.. Na koho stranu?“ opýtala som sa potichu a začula som Kananov slabý hlas, ktorý mi nedodával odvahu tak ako jemu. Zrýchlila som. Cítila som v sebe adrenalín, vzrušenie, mala som pocit, že sa chcem zapojiť do toho, čo prichádza, ale pritom som nechcela. *Fai, chcem ísť von.* ozval sa Kanan a ja som prikývla. Zastavila som. Zacítila som divný pocit v hrudi, pomaly som videla horšie, až mi oči zaliala tma a otvorila som ich už iba v mysli. Teraz čierny vlk sa pobral smerom, ktorým bežala Miremel. *Dávaj pozor..* povedala som mu.
Heart: Všiml jsem si prvních pohybů. Vlci se scházeli z různých koutů lesů, každý přicházel z jiné strany, ale závěrem mířili všichni na jedno místo určené. Rozpoznal jsem první známé tváře. Miremel, Linger. Je to tady, boj se blíží. Líně jsem se protáhl a pomalými klidnými kroky se rozešel k bělostnému zasněženému údolí, které se brzy promění na rudé pole padlých. Přidal jsem do kroku. Už jsem nekráčel, už jsem klusal. Kladl jsem jednu tlapu vedle druhé a aniž bych si to pořádně uvědomoval, za chvíli jsem běžel. Běžel jsem jak nejrychleji jsem dovedl. V krvi se mi bouřili vlny adrenalinu. Měl jsem chuť křičet. Ale jen jsem dále němě uháněl vstříc osudu. Za patami se mi prášilo a můj cíl se velice rychle blížil. Už jen kousek. Zpomalil jsem. Už opět jsem šel krokem a pomaličku se blížil. Jen pár metrů. Zastavil jsem se. Nadechl jsem se. Viděl jsem smečku. Bylo jich více. Pousmál jsem se a opět se rozběhl, co nejrychleji to šlo.
Kaydar: Když jsem doběhl na dohled k alfě, usadil jsem se do stínu vysokého smrku. Křeče v žaludku byli nepříjemné, ale nic co bych nezvládl. Vlastně jsem na ně byl tak nějak zvyklý z období, kdy jsem požíral všemožné jedovaté rostliny a zkoušel, která z nich mi ublíží a která ne. Díky světelné kouli jsem bolest zatím zvládal. Konečně jsem si mohl prohlédnout alfu smečky Měsíčního svitu. Srst měla černou jako noční obloha, křídla byla obrovská a plná pavích per. Kdybych ji viděl před tím, než ze mne lidé udělali monstrum, snad bych měl pocit úzkosti, snad by ve mě paví oka na peří vyvolávaly dojem, že mne sleduje, ať se hnu kamkoliv. Teď jsem nad tím jen posměšně zvedl koutek huby do jakéhosi pokřiveného úsměvu. Bylo to jen peří. A doby, kdy jsem se bál peří byly již dávno za mnou. Strach ve mě vyvolávalo jen máloco, obvykle jsem ke všem pocitům choval jakýsi flegmatický odstup, lhostejně jsem je nechával minout mě. Moje přemítání nad oky pavího peří přerušil její hlas. *Bitva? Vypadá to tak...* zaujatě jsem naklonil hlavu na stranu a sledoval běžící vlčici. Za ní běželi další. Opatrně jsem se vydal mezi stromy za nimi, kličkoval jsem, držel jsem se ve stínu. Ne ani moc pro maskování, to stejně znemožňovala ta přerostlá světluška vedle mne, spíš jen kvůli vlastnímu pohodlí.
Lavannea: To nadpozemské ticho, ktoré som si doteraz vychutnávala, trvalo už len chvíľku. Vzápätí prasklo ako mydlová bublina a ja som mohla počuť krik Alfy Smečky, ktorú som ako Tuláčka v živote nevidela. Rozbehla som sa, v pľúcach ma pálil ľadový podvečerný vzduch a svaly mi horeli, ale nespomalila som, až kým som do niekoho prudko nevrazila. Tlak ma odhodil späť do bielej pokrývky a na moment som zalapala po vzduchu, keď som nechtiac vdýchla sypký sneh. Vykašliavajúc som vstala a rýchlo si oprášila kožuch. Potešilo ma, že vo vlčici som spoznala Fai, s ktorou som podnikla výlet do Mesta končiaci naháňačkou s jedovatozeleným Jeepom. Mimovoľne som si vydýchla od úľavy a vzápätí začula zvyšné páry láb, mäkko našľapujúce do snehu a uháňajúce k tomu istému cieľu. „Ufff,“ vydýchla som, „takže boj dvoch Álf, čo?“ Pozrela som na Fai a automaticky sa usmiala. „Som rada, že ťa vidím,“ dodala som úprimne a pri prvom zavytí, ktoré preťalo nočný vzduch kdesi ďalej, mi naskočili zimomriavky.
Linger: Připadalo mi, že všechen ten sníh okolo by se mohl Ledu líbit. Bílá, nevinná pokrývka. Čistá jako… sníh. Nevinnost. A ticho. Ticho před bouří. Užíval jsem si tu chvíli. Sněhové vločky se tiše snášely k zemi, která nebyla narušena žádnými otisky. Všechny už zapadaly, jak jsem tu stál a vyčkával. A pak se to stalo. Klid prořízlo zvolání Miremel, které se bojovně neslo až ke mně. Soustředě jsem zíral před sebe. Celý tenhle obraz krajiny se v několika dalších minutách změní na kravou spoušť, nebo jsem to alespoň očekával. Udělal jsem několik kroků vpřed. Zřetelně jsem vnímal vědomí, které se rychle hnalo mým směrem. A poblíž něj několik dalších. Nebylo třeba se snažit dostat Miremel do myšlenek. Zaprvé měla také telepatii, zadruhé nebylo pochyb o tom, co má v plánu. Po chvíli se v té bílé pustině začala rýsovat okřídlená postava, která se hnala přímo mým směrem. Ještě chvíli jsem odhodlaně vyčkával, teprve potom jsem vystřelil a vzal to obloukem, abych mířil Miremel na bok a donutil ji otočit se. Tím ji udržím dál od Lanka s Ai-Piem, kteří se budou muset postavit ostatním vlkům.Nebyl čas na jakékoli proslovy, tohle byl boj, ne soukromý pohovor. Skočil jsem po Miremel aniž bych zpomalil, náraz byl dost silný. Naše těla spadla do bělostného sněhu a chvíli ho válcovala, než jsme se zastavili. Vyhrabal jsem se na nohy, srst byla obalena sněhem. V naší trase byla viditelná krvavá cestička, jak jsme se během přetáčení snažili zakousnout. Měl jsem víceméně výhodnou pozici nad Miremel, o kterou jsem však mohl vzápětí přijít. Možná by bylo důstojné ji nechat vstát, ale na důstojnosti nebyl čas. Pro vyhnance nebyl na důstojnosti nikdy čas. Bleskově jsem sklonil hlavu a chytil Miremel pod krkem, co nejníže pod čelistí, aby nemohla dosáhnout na můj krk. Přinejmenším tím získám čas pro sebe.
Lavannea: Prebehujúc cez územie, kde som naposledy videla zdržiavať sa lovcov, okolo strmších skalísk som vrazila do ďalšieho vlka, ale tohto som nespoznávala. Tentokrát to bolo iné – nenastalo priateľské privítanie, pretože na nás oboch padla sieť, ktorú tu museli nastražiť oveľa skôr. Sama som nevedela, prečo sa ma zrazu zmocnila taká panika a prečo som sa tak rýchlo chcela dostať do centra boja. So zúrivým mykaním som sa pokúšala vyslobodiť, sprevádzaná vrčaním neznámeho, a ani som si neuvedomila, koľkokrát som ho kopla alebo uhryzla alebo inak mu ublížila. Vzápätí sa však zem podo mnou začala drobiť, čosi ma ťahalo dole a ja som si zdesene uvedomila, že visím nad jedným z tých previsov a obaja – ja a cudzí vlk – sa šmýkame dole. Zvláštne, vždy som si myslela, že smrť bude pomalá a ostanem ako paralyzovaná, ale toto bolo vcelku rýchle. Teoreticky na tom nebolo nič – stáva sa. Skala sa rozdrobí, ja sa na poslednú chvíľu zachytím. Jeden zomrie, jeden prežije. Prakticky je to čosi iné; vidieť niekoho ako v zrýchlenom zábere padajúceho dole a vzápätí počuť nechutný praskot. Nepoznala som ani jeho meno a vzápätí som dole videla jeho mŕtvolu. Ťažko oddychujúc som sa škriabala do bezpečia a srdce mi bilo ako splašené. Ale bežala som ďalej, napriek tomu, že mozog som mala ako paralyzovaný. Musela som bežať. Pretože som počula hlas niekoho, kto mal byť dávno mŕtvy.
Heartless: Hnal jsem se střemhlav do neznáma. Ani jsem netušil, proč, kam, jak a proč tak.rychle běžím.Spatřil jsem několik vlků že smečky, kteří běželi také vstříc boji. (Upřímně, nevím, kdo všechno že to běžel, tedy,.doufám, že někdo běžel. Každopádně tohle na nikoho nemířím, prostě. Někdo. Pokud budete chtít, může to být kdokoliv z vás. :'D) Neměl jsem pořádně v plánu bojovat naplno. Jen jsem věděl, že tohle je můj čas, že dnes musím odejít. Plamen, co zhnul v mé hrudi musel býti uhasen. Rozběhl jsem se proti první oběti, která mi přišla na ránu. Nechal jsem alfy, ať si spory vyřeší mezi sebou. Já zde budu bojovat svůj vlastní boj.
Nariko: Uslyšela jsem křik alfy a automaticky se rozběhla za ní. Před sebou jsem viděla dvě vlčice. Jednu z nich jsem myslím znala, druhou ne. Tak jako tak jsem běžela dál, vstříc osudu a smrti. Bylo tu několik vlků ze smečky, ale i něco silného, na straně vyhnanců.
Wind Theif: Netrvalo dlouho a moje tušení se ukázalo pravdivé. Něco ve vzduchu opravdu viselo, a to změť pachů, tak silná, že se těžko dala ignorovat. Neměl jsem tušení co to znamená, některé jsem možná i znal, ale většinu určitě ne. I tak jsem ale neměl šanci určit koho, nebo co z toho znám. Netušil jsem sice co se děje, ale věděl jsem jedno. Směr mé cesty. Normálně bych se asi plížil, přihlížel, pokecal bych se svým mozkem a pak se stáhl zpět, daleko od dění, daleko od všeho, až na samotu a stromy. Dnes ale ne. Už moc dlouho jsem se schovával před vlastním svědomím. Už moc dlouho jsem nečině přihlížel. Co můžu udělat, když neovládám žádný živel, ani schopnost a sílou zrovna nepřekypuji? To mi bylo pro dnešek jedno. Nastal čas změny, ať už to znamená cokoliv. Otřepal jsem se, a jako správný hrdina svého vlastního příběhu jsem se ještě naposledy rozhlédl v epické póze. Pokud tam dnes umřu, potřebuji vědět, že, před tím, než mi budou vytejkat střeva z břicha, jsem epický byl. Pak nastal čas jít. Nabral jsem všechnu sílu, která se v mém těle ještě skrývala a rozběhl jsem se směrem na území vyhnanců. Změť pachů sílila s každým krokem, s každým skokem, stejně rychle jako jako únava, bolest staré jizvy a ten divný pocit, který mne nutil běžet dál. Překvapivě ani netrvalo dlouho než jsem to uviděl... došlo mi to okamžitě. Vyhnanci a Smečka. Konečně přišla válka. *Ale mám vůbec zapotřebí se účastit...?* přemítal jsem, ale stále jsem běžel. *Bojovat za vyhnance, které jsem celý život nenáviděl, i přes fakt, že jsem jeden z nich, nebo se snad rvát za smečku, ze které jsem byl vyhnán? Zatraceně Winde, nikdo z nich o tvoje místo v téhle válce ani nestojí! Stejně jako ty... Není to tvoje válka. A i kdyby byla, co chceš jako dělat?! Skočit před někoho, aby o tebe zakopnul?! Vždyť ani nevíš na čí jsi straně...* Promlouvala ke mě vlastní hlava, ale já běžel dál. A dál. A přesně tímto způsobem mne ten podivný zdroj odhodlání pro vlastní záhubu dostal do srdce celého boje. Stál jsem jen pár desítek metrů od Miremel, která ležela pod vlkem - určitě Linger. Sice jsem ho nikdy neviděl, ale popis seděl. Kolem mě se toho dělo až moc, na to, abych si vůbec stihl uvědomit co se děje. Potřeboval jsem přemýšlet, pochopit o co ti jde, vědět co mám dělat! Ze samé paniky jsem ztuhl. Prostě jsem tam stál. Uprostřed šílenství mého okolí a vlastní hlavy, nechopen jakéhokoliv pohybu.
Nariko: Rychle jsem se hnala vpřed. Neběžela jsem velkou rychlostí, sníh mě brzdil. Najednou jsem však ucítila, jak mé tělo padá k zemi pod dopadem něčí váhy. Byl to mě neznámý černý vlk. Před očima se mi zatmělo. Rychle jsem vstala ze sněhu. Začal boj. Nevypadalo to, že by vlk bojoval naplno, ale schytala jsem několik šrábanců a má srst se v někerých částech zbarvila do rudé. Vlk se mi vrhnul na hrdlo a já propadla vzteku. Krvežíznivost vystoupila na povrch. Jediné co si pamatuji je, že jsem neznámému skočila po hrdle... Přede mnou leželo mrtvé vlčí tělo neznámého. Já sama ležela ve sněhu, v krvi. Krvežiznivost si vybrala další oběť... ( pokud možno, připojte to k mému minulému příspěvku. Pomalu se mi na mobilu píše)
Miremel: Stalo se až příliš mnoho věcí najednou. Linger tam až téměř do poslední minuty nehnutě stál, trpělivě vyčkával. Skoro vypadal, že si mě ani nevšímá. Náhle však však vystřelil a rychleji, než bych považovala za možné, mě srazil z boku. Snad v tom byla jakási potřeba chránit své vlastní geny v podobě toho jeho mláděte, snad byl jenom dostatečně vypočítavý, aby věděl, že kdybych do něj narazila čelně, neměl by moc šancí. Takhle mě bez větších problémů dostal na lopatky, i když ten náraz musel bolet i jeho. Vzápětí jsme se změnili ve změť chlupů, tesáků a krve. Sotva jsme mohli bojovat nějak organizovaně, prostě jsme se převalovali ve sněhu, cvakali po sobě zuby a naslepo se snažili toho druhého alespoň o něco vážněji zranit. Žádné formality, žádná zbytečná slova. Bylo to surově čisté a svým zvráceným způsobem strašlivě krásné, navzdory té rychlosti, s jakou se všechno odehrávalo. Vše se zastavilo až ve chvíli, kdy se Ling tyčil nade mnou a držel mě čelistmi pod krkem. Mohla to být moje poslední myšlenka, poslední, co jsem si kdy uvědomila. On však jako by vyčkával. Což mohla být jeho poslední chyba. Vší silou jsem do něj praštila křídly. Jestli byla moje křídla schopná mě vynést k nebesům, rozhodně byla schopná ze mě setřást Lingera. Vyhrabala jsem se zpod něj a s hlasitým vrčením na něj znovu skočila. Neměla jsem čas si všímat krve, kterou jsme měli oba slepenou srst. Nebyla teď podstatná. Pokoušela jsem se mu dostat k průdušnici, ale přeci jen to nebyl zrovna nejslabší protivník. Párkrát jsem se přiblížila, tím to však končilo. Oba jsme začínali minimálně tušit, jak tohle skončí.
Kaydar: Nakonec jsem se odvážil blíž. Vlci bojovali, rvali se. Smečka proti vyhnancům a vyhnanci proti smečce. Jednou to muselo přijít, jednou se musela udát ta konečná bitva o nadvládu nad celým Xikuratem. Většina vlků byla zaujata bojem, tak jsem tam mohl klidně postávat, na kraji lesa, skryt stínem stromů, a pozorovat boj jednotlivých vlků. Sníh barvila krev, dokonalá kombinace rudé a bílé, a já měl chuť rozběhnout se vstříc boji, zarýt tesáky do živého masa, napít se krve. Adrenalin proudil celým mým tělem a jediné, co mne drželo od pohybu vpřed byla svíravá bolest kolem žaludku, připomínající mi, že je moc světla, moc jasu, málo stínů a tmy. A stále jsem ještě nebyl natolik blázen, abych se vrhal vstříc uškvaření za živa. Stmívalo se bolestně pomalu, až moc pomalu na to, abych se stihl připojit do boje. Snad později, až nastane noc, přijdu se porozhlédnout po bojišti, možná se nakrmit z některého těla padlých. Ochutnat krev zesněhu. Vysmát se těm bláznům, co dnes umřeli za své nesmyslné cíle, za svou hrdost a čest. Avšak v tuto chvíli jsem jen čekal, lehce netrpělivě švihal ocasem a pozoroval, sázel na to, kdo vyhraje a kdo zemře.
Linger: Držel jsem se pevně, laskal Miremelinu krev na jazyku a nasával do sebe tu chvíli. Připadal jsem si mocný, její život v mých tlapkách, respektive v čelistech. Sníh potřísněný její krví. Náhle jsem však dostal pořádnou ránu, až jsem Alfě pode mnou vytrhl kousek masa z krku, jak mě silně a náhle odstrčila. Než jsem stihl jakkoli zareagovat, už se po mně Miremel vrhala. Vcelku marně. Chvíli už jsem myslel, že na můj krk dosáhne, když se mi podařilo vyhnout. Poprvé za celou dobu jsem promluvil. „Tak je to tady, že, Miremel. Alfo,“ řekl jsem se značným znechucení a pomocí ovládání krve nechal se z potůčku vytékajícího z jejího hrdla stal řádný proud krve. Ze sněhu pod námi se stávalo spíše krvavé jezero, jak ho ještě teplá krev rozpouštěla. Stál jsem tam, hrdě napřímený, sledoval své dílo. Pro jistotu, že by se o něco snad ještě pokusila, jsem ji jediným skokem naposledy povalil do sněhu a celé vykrvácení urychlil silným stiskem krku. Žádný chlup na mé tlamě nezůstal zlatavý. Odtáhl jsem se, abych sledoval ty oči. Ledově modré oči, studené jako okolní vzduch. Postupně se ztrácely, vědomí vyprchávalo. Vpíjel jsem se do nich svými černými, prázdnými. Poslední obraz, který Miremel uvidí. Z tlamy náhle vyšel poslední obláček páry, který se pomalu rozplynul a zmizel, stejně jako její život. Život Miremel Mysterious. Jak jsem tam tak stál nad vychládajícím tělem, náhle se ke mně něco ze strany přiřítilo a okamžitě to po mně skočilo. Klopýtl jsem a několik kroků uhnul, ale jakmile jsem stál pevně na nohou, neváhal jsem ani vteřinu, mohlo by mě to stát život. Věděl jsem jistě, že útočníkem je někdo s nižší hodností. Obratně jsem se otočil a jediným správným kousnutím mu vzal šanci na život. Potom jsem ho pustil, tělo spadlo do sněhu jen několik metrů vedle toho, co bývalo Miremel. Oběť neměla křídla, místo toho měla zlato-krémovou srst, hnědé oči a nezaměnitelnou vůni. Vůni domova, lásky, dětství. „Lavanneo,“ hlesl jsem. „Sestřičko.“
Nenáviděl jsem se. Jak jsem mohl… Jak je možné, že mi to nedošlo hned, co jsem ji ucítil. Odtrhl jsem pohled od tmavých očí, nedokázal jsem sledovat, jak mě opouští. Ironické, jak se svět dokáže v minutě změnit. Jak jiné oči znamenají jiné pocity, jiné následky. Necítil jsem se ani trochu hrdě, ani trochu mocně. Byl jsem zdrcený. Rozhlédl jsem se zoufale kolem, dva vlci nezúčastněně sledovali dění. Proč sakra neumím léčit. A proč by to už sakra stejně nepomohlo. Vyčerpaně jsem se svalil vedle těla a nasával do sebe zbytky tepla. *Proč se do tebe zima dostává tak rychle… Buď tu se mnou.* Mé prosby byly marné. Cítil jsem, že mě oba Omnitusové sledují. K ničemu mi nebyli. Smečka Miremel se rozprchla po lesích a já tu byl se dvěma těly, které led ani oheň nemohl zachránit. „Je konec,“ řekl jsem tiše, abych zjistil, jak ta slova znějí. Děsivě. Pravdivě. „Je konec!“ napůl jsem křičel, napůl vyl. Aby se ta zpráva rozlehla Aby se ta zpráva rozlehla celým územím, aby ji slyšel každý přeživší vlk. Vaše vůdkyně je mrtvá. Moje sestra taky.Zcela nečekaně jsem ucítil ledový dech a vzápětí studené zuby, jak se dravě dožadují mé krve. Dostalo se jim toho, po čem toužily, rudá tekutina se vpíjela do sněhu spolu s tou sestřinou. Stočil jsem pohled k tomu, kdo byl odhodlaný mě připravit o život. Omnitus Ledu. Odevzdaně jsem se na něj díval, neměl jsem strach. Někde na mě čeká Darkness a Lavannea. Pustil mě, ve své červenobílé kombinaci skvěle zapadal do prostředí. „Zabil jsi jejich Alfu. Měl bys území. Já nemám nic. Proč mít tvé uctívání, když můžu mít víc. Když můžu mít celý tenhle svět,“ vysvětlil mi chladně. Mé tělo bezvládně leželo. Touha po moci zabíjí. Svět kolem mě byl najednou pomalý a šedý. Náhle jsem ucítil příjemné teplo za uchem. Nechápal jsem. Čekal jsem, že budu pomalu umírat a cítit méně a méně. Omnitus uskočil do strany a já si všiml ohnivého objektu, který nade mnou přeletěl. Teplo se rozlézalo po celém těle, až jsem zjistil, že hořím. *Také možnost…* Teprve, když jsem zřetelně zaostřil onen objekt, mi došlo, co se děje. „Fénixi,“ zasípěl jsem a cítil, že se pomalu rozpadám na malé kousky. --- Linger z popela znovu povstal, tentokrát v podobě fénixe. Spolu se svým zachráncem se odebrali do jiného světa. Do jeho vlastního světa…
Prostředí: Všude je sněhu po kotníky a z bílého nebe pomalu padá další. Nastává podvečer, ale ještě se nezačalo stmívat.
Poznámky pod čarou:
Heart: Jen bych rád prozradil, pro ty, co mě neznají, že jsem bývalý člen smečky a budu hrát také. Jsem obyčejný černý vlček, co býval vyhnancem. (:
Fai: Mám takú poznámku, keď to niektorí ešte nezaznamenali. Fai je schizofrenik, v jej tele žijú dve duše, takže keď sa bude rozprávať s Kananom, tak je to iba v jej hlave. Ale ak bude zmienka o nejakej premene, tak sa Fai stiahla do mysle a vonku je Kanan.
Kay: Kay je prokletý a nesmí moc na světlo... a to počasí vypadá že věci asi nebudou házet zrovna velký stíny. Jakože, asi nebude schopný hry, protože jakmile nemá stín, tak trochu kolabuje a umírá... :D - Kvůli Kaydarovi na území hry zázračně vyrostly stromy vrhající stín.
Miremel: Seděla jsem na studeném sněhu a nechávala na sebe pomalu padat další. Za zády jsem měla Nekončící pláně, před očima Území vyhnanců. Vlastně to pod bílou přikrývkou téměř nešlo poznat, ale každý vlk instinktivně cítil, ve které oblasti se zrovna nachází. Nebe zářilo tak, že skoro nebylo možné se na něj dívat, jak bylo ostatně pro xikuratskou zimu typické. Typický den v typické zimě. A přece byl něčím zvláštní. Něčím, na čem vlastně přespříliš nezáleží, dokud to opravdu nepřijde. "Možná je čas," ozvalo se zpoza mě. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, komu ten hlas patří. Omnitus Času se podle všeho přišel podívat. Pochybovala jsem, že bude zasahovat. Chtěl tu prostě jen být jako nezúčastněný pozorovatel, jako to ostatně s bohy bylo vždycky. Chtěl vidět, jak skončí spor mezi mou smečkou a vyhnanci. Nepředpokládala jsem, že ještě někdo ví, jak tento spor vznikl nebo proč pokračoval. Možná na tom ani nezáleželo. Byl tu zkrátka proto, aby udržoval jakousi rovnováhu. Svět potřeboval dvě síly v protiváze, aby vůbec mohl fungovat. Ani jsem se nesnažila volat ostatní vlky. Ti, kteří přijít mohou a chtějí, přijdou. Pro ostatní by bylo volání zbytečné. Věděla jsem, že se zde časem objeví i Linger s jeho smečkou. Kupodivu mě to ale nenaplňovalo tou zvláštní směsicí strachu a vzrušení, jakou by asi mělo. Jen jakýmsi smířením, snad úsměvností. Bylo to něco, co se muselo stát, jen nikdo nevěděl kdy. "Možná je čas," přikývla jsem a vydechla. Od čenichu mi vyšel obláček páry a líně se rozplynul ve vzduchu. *Tak kde vězíš, Lingu? Snad na nás osud nezapomněl.*
Renarde: Všechno kolem mě pokrývala sněhová přikrývka, do které se mi zabořovaly tlapky. Vzduchem poletovaly drobné vločky, které dopadaly na mou srst, zatímco mě studený vítr šlehal do tváře. Ve vzduchu se mísily pachy vlků. Bylo jich spousta. Našla jsem mezi nimi i dost známých pachů. Mezi těmi pachy byl i pach Miremel. Zaryla jsem drápky do čistě bílého sněhu a tiše jsem zavrčela. Přepadla mě nostalgie. Přemýšlela jsem nad mými prvními dny ve smečce. Bylo to už doopravdy dlouho. Byla jsem Sigma, která vůbec nic nevěděla, nikoho neznala a jen težce si hledala přátele. Za tu dobu jsem se dokázala vypracovat až na Thétu. Bylo to celkem neuvěřitelné, nikdy bych neřekla, že se dostanu až tak daleko. Pach Miremel byl stále silnější a silnější, což signalizovalo, že se k ní blížím.
Fai-Evighet: Sneh bol studený. Bezcieľne som kráčala krajinou. Nebola som si istá, kde sa nachádzam a čo tam vôbec robím, ale moje myšlienky mi nahovárali, že by som sa mala držať čo najďalej... niečoho. *Cítiš to? Ten divný pocit?* zašepkal Kanan a preťal ticho v mojej hlave a všade naokolo. Striaslo ma. Zastavila som na malej kope snehu, poobzerala som sa a zavetrila som. Poťahovala som nosom, v ktorom som cítila vlkov a čerstvý chladný vzduch. Usmiala som sa. ,,Za chvíľu to začne..“ povedala som potichu a zacítila som na sebe slabý vánok. Vločky mi poletovali okolo tela a zabárali sa mi hlboko do srsti, kde sa roztopili. Ešte raz som sa poriadne nadýchla a pozrela som za seba. ,,Bráško, padaj tu dolu ku mne, že tu budeš..“ zašepkala som a vzdychla som. Chvíľu som sledovala, ako obláčik pary stúpa k nebu a pomaly mizne. Pomaly som sa pobrala vpred za niečím, o čom som vedela veľmi málo. Vlastne nič. *Fai, kde si sa vybrala?* pýtal sa Kanan, ako keby nevedel, kde smerujem. ,,Za tým pachom predsa..“ odpovedala som mu nezaujato. Cítila som sa tak zaujímavo, tak sebecky.
Heart: Ležel jsem na chladné zemi a na hřbet mi dopadal bělostný sníh kontrastující s barvou mé srsti. Němě jsem sledoval mladou laňku, lehce našlapující do nadýchaného prašanu. Byl jsem vyhladovělý, ale tak snadnou kořist jsem nechal v klidu odejít po svých přímo před mýma očima. Sledoval jsem stopy, které za sebou zanechávala. Sledoval jsem vločky, které dopadaly na její srst stejně jako na mou. Sledoval jsem němý vítr v korunách, sledoval jsem údolí rozléhající se pode mnou. Každičký pohyb mého těle prolezlý zimou lehce zabolel. Sklonil jsem hlavu a pohlédl na své tlapy, na srst, na kterou se mi lepil sníh. Oklepal jsem se a sníh ze mě opadal. Vtáhl jsem vzduch do svých plic a začichal. Ze vzduchu se ke mně doneslo několik pachů. Několik jsem poznal a neodpustil si nevzpomenout na staré dobré časy, které jsem již však dávno nechal za svými zády.Byli zde však i cizí, které jsem doposud nepoznal. Nyní však nadešel ten den, kdy jsem měl možnost setkal se s nimi zblízka. Stále jsem si udržoval svou pozici nahoře a shlížel do zpustlého údolí. Zavřel jsem oči a tiše vyčkával, věděl jsem, že čas se již krátí.
Kaydar: Něco se dělo. Cítil jsem to, vítr byl neklidný a nestálý, přinášel zprávy. U území vyhnanců se něco dělo. Nebylo to ode mne daleko, trčel jsem již půl dne ve vývratu stromu, protože sníh házel odlesky, nebe bylo zářivé a světlé a nikde dostatek stínů. Nikde dostatečné místo na ukrytí se, vytvoření stínu, přežití. Už teď se mi svíral žaludek nedostatkem stínu, avšak zvědavost mne hnala zjistit, co se děje, proč u území vyhnanců posedává samotná alfa a proč se tam scházejí další vlci. Proto jsem se uchýlil k řešení, které jsem doufal, že nevyužiji. Neměl jsem to ozkoušené, ale..muselo to přeci fungovat. Z nitra mi vytryskl proud zlatavě zbarvené magie a zformoval vedle mne kouli světla, která mi díky osvětlení ze strany vytvořila stín. Ačkoliv malý, byl temnější než ten, co poskytovaly stromy. A tak jsem se vydal zjistit, co se děje u území Vyhnanců.
Lavannea: Mohol by to byť večer ako hocaký iný. Mäkké šero meniace sa v tmu, postriebrený sneh, ďalšia nádherná zima v Xikurate. Zmenili sa len moje pocity, ako som tak klusala pozdĺž hraníc Vlčieho Tábora a zanechávala za sebou snehovú stopu. Nikdy som nijak neverila táraninám šamana z mojej pôvodnej Svorky, o vzduchu nabitom energiou etc etc. Ale teraz som mala pocit, že by sa atmosféra dala krájať nožom. Cítila som prítomnosť vlkov a to sa mi doteraz ešte nestalo. Vždy som sa stretla maximálne s troma naraz, územie mi pripadalo pokojné a krásne vo svojej samote. Teraz to však bolo inak. Trochu zmätene som zastala. Vzduch bol naplnený oveľa väčším množstvom rôznych vôní a pachov než zvyčajne. Prešla som pohľadom po okolí, hoci som vedela, že nikoho nezbadám. Zatiaľ to bol len pocit. Mimovoľne som si otriasla kožuch od vločiek a pridala tempo. Pribrzdila som až v srdci Vlčieho tábora. To ticho mi pripadalo strašidelné – všetci sme tu. Všetci sme tu, ale všetci mlčia. Mimovoľne som zaklonila hlavu a zavyla.
Linger: 20. 9. 2015: Přešel jsem své oblíbené místo v lidském městě, kterým poslední dobou byla místní hospoda, a vydal jsem se vstříc knihovně. Věděl jsem něco o Omnitusech, ale nebylo to dost. Uznal jsem, že by tu snad mohli něco mít o nadpřirozených potvorách, kterými rodiče straší své děti. Sotva jsem vstoupil dovnitř, rozprostřela se kolem mě vůně starých a zaprášených knih, které nikdo nečetl, zvadlých růží položených u knihovnice a kromě spoustu lidí tu byl cítit… vlk. Jen jemně, jako by tu kdysi byl. Rozhlédl jsem se kolem. Až na knihovnici a člověka, který si v rohu četl, jsem tu byl sám. Žádný vlk. Vyrazil jsem k oddělení, které vypadalo nejzašleji. Uslyšel jsem kroky a za chvíli jsem za krkem ucítil teplý dech. „Mohu vám nějak pomoci?“ Modré oči si mě prohlížely. „Eh, ano. Máte tu nějakou knihu o… těch potvorách z lesa?“ zeptal jsem se a pochybně se zatvářil, jako by mě snad otravovalo, že o nich musím něco zkoumat. Postarší paní na mě zamyšleně pohlédla a pak se natáhla pro jednu z těch knih, které působily mezi ostatními až příliš nově. „Sbírka informací z různých koutů světa,“ řekla důležitě a poté ztlumila hlas, až úplně šeptala, „velký podíl na tom má i zdejší organizace. ÚVPN, pokud znáte.“ Jen jsem kývl a vzal si knihu. Zamířil jsem s ní do odlehlé části. Okamžitě jsem nalistoval kapitolu, která se zabývala zdejším územím. Krev mi ztuhla v žilách. O pár stránek dál byla fotka, tříbarevné roztrhané tělo. Končetiny byly nepřirozeně zkroucené, srst smáčená krví. Přesto však šly jasně rozeznat všechny barvy – černá, bílá a červená. Mrtvé modré oko se dívalo kamsi do prázdna. „Darkness…“ zašeptal jsem a pohladil fotku.Našel jsem, co jsem potřeboval. Ne tak docela, ale všechny nalezené informace mi stačily. Omnitus ledu, Omnitus ohně. Ti dva by nebyli na škodu. Boje, vyhnanectví. Za slušnou nabídku by mohli pomoci. Nám.
21. 9. 2015 Stál jsem jako přibitý na místě na svém území. Tlapky schované ve sněhu, moje srst víceméně taky, ačkoli zlatavá barva byla stále dost viditelná. Pírko se třepotalo v mírném vánku. Po boku mi postával Ai-Pio i s Lankem, stejně tak jsem cítil zatím nehmotnou přítomnost obou Omnitusů. Klidně jsem vdechoval studený vzduch. K mé smůle jsem necítil žádného jiného vyhnance. Možná k jejich smůle. Přesto jsem měl stále šanci, že se někdo dostaví a přidá na mou stranu, protože můj pach se pomalu rozlézal kolem.
Lockeiro: Sněžilo, vločky jedna po druhé dopadaly na všechno kolem, jako by se snažily bělostným hávem zakrýt celou krajinu. Studily mě pod tlapkami, když jsem se před několika chvílemi hladová a vymrzlá bezcílně vydala náhodným směrem; nyní se zařezávaly do kůže v podobě malých ledových krystalků. Kolem bylo ticho, takové, jaké jste mohli najít jen na místě, kde jste byli sami. Bílá mě oslepovala, pláně v těchto končinách byly až příliš nehostinným místem na to, abych mohla doufat, že se mi dnes podaří něco ulovit. Byl to snad jen nějaký zvláštní druh vnitřního neklidu, co mě vyhnalo ven do vánice, co mě nutilo očima hledat v dálce a klást jednu nohu před druhou, co mě přinutilo zrachlit do běhu a nechat, aby mi v plicích zahořel ledový vzduch. Nevěděla jsem, co hledám, a nevěděla jsem, co najdu, i tak se ale moje kroky pomalu stáčely ke hranici lesa v dálce.
Nariko: Tlapy se mi zabořovaly do sněhu a na mou srst dopadaly sněhové vločky. V tomhle období jsem byla téměř neviditelná. Téměř. Prozrazovala mě slabounká modrá záře mých očí a onoho kříže, jenž jsem stále nosila na krku. Běžela jsem za srnou. Z tlamy mi vycházely obláčky páry a já nasávala ledový vzduch. Můj dech byl zrychlený a adrenalin mi proudil tělem. Měla jsem docela hlad. Najednou jsem ale zastavila. Srna prchla a já se zahleděla do dáli. Ucítila jsem hned několik pachů. Pár známých, ale i neznámých. K něčemu se schylovalo a já věděla, že to nebylo nic dobrého. Ucítila jsem zvláštní nával vzrušení a nějakou vnitřní povinnost bojovat za smečku a pokud bude třeba, také za ni padnout. Pomalu jsem se rozešla směrem, kterým se ubíralo i spoustu pachů. Necítila jsem strach a ani neklid. Neznervózňovalo mě ani to, že by se mohla probudit má krvežíznivost, kterou jsem momentálně docela zvládala.
Wind Theif: Zkontrolováno. Všechny stromy byly na stejném místě jako včera. A den předtím... A týden předtím... Měl důvod pro považování lesa za nudný. Alespoň jemu to za důvod stačilo. Našlapoval zlehka a potichu. Ne, že by mu o to nějak šlo, spíš už to s jeho váhounešlo moc jinak. Klid, sníh a stromy. Nic víc, nic míň, den co den to samé. Těžko říct, proč se to rozhodl změnit zrovna dnes. Ale jedno bylo jisté, i přesto, že šedák moc na osud nevěřil, něco viselo ve vzduchu. A ať to bylo cokoliv, byl připraven tomu vyjít vstříc. Ať už jen ze znechucení z lesa.
Miremel: Cítila jsem ho. Cítila jsem Linga i to jeho vlče. Mohlo mě napadnout, že ho přivede sebou. Ne, že by na tom nějak extra záleželo, nedalo se určit, zda je více v nebezpečí tady nebo kdekoliv jinde. Stále by to mělo být jen vlče, takže proč se o něj zajímat. Co bylo horší, cítila jsem přítomnost dalších Omnitů. Nedokázala jsem určit jakých, ale rozhodně jich zde bylo víc než jen Omnitus Času. A netvářili se úplně, že by byli na mojí straně. Tiše jsem zavrčela. To dost měnilo polohy vah, bohužel v Lingův prospěch. A to mě už začínal jímat optimismus, vzhledem k tomu, že jsem cítila vlky ze smečky ale žádné další vyhnance. Nu což. Ať se stane, co se má a musí stát. "Lingu," zařvala jsem do bílé prázdnoty. "Nechoďme přece kolem horké kaše. Oba víme, že dnes se bude dít něco velkého, tak to neoddalujme. Stejně už to nezměníme." Ani jsem nečekala na jeho odezvu. Nehodlala jsem tady sedět a pomalu umírat stářím. Ať sníh zbarví rudá krev. Rozeběhla jsem se tím směrem, kterým jsem Linga tušila. Tesáky vyceněné, svaly v jednom ohni. Věděla jsem, že na něj narazím. Věděla jsem, že pokud si mě všimne až příliš pozdě, s touhle rychlostí ho hravě srazím k zemi. Ale stále to byla myšlenka založená na "pokud". Další myšlenka byla, že jestli jsem první krok udělala já, nejspíš ho udělají i další. Boj započal.
Favi-Evighet: Bola som blízko vlčice. Vedela som, že ma teraz alebo neskôr ucíti, ale aj tak som k nej nepristúpila. Sadla som si tam a sledovala som jedno jediné miesto. Obláčik pary vystúpil spomedzi mojich zubov v pravidelných intervaloch. Nádych, výdych. Pozrela som na oblohu. Bola šedá, tmavá, zatiahnutá. Dodávala tomuto dňu zvláštny tajomný zjav. ,,Hanatai, ty potvora, tak raď mi...“ zašepkala som a nechala som Kanana, aby si začal potichu pospevovať. Chcela som k vlčici pristúpiť až vtedy, keď prídu ostatní. Chcela som ostať sama za seba a keby prišlo k najhoršiemu, plánovala som sa proste len prizerať. Ako vlk som nemala chuť stretávať sa s množstvom vlkov. Vedela som aj to, že tá vlčica sa volá Miremel, kráľovná Smečky, alfa samica. Nemala som chuť sa s niekým rozprávať, tento deň pri neprišiel ako každý iný. ,,Čo urobíme?“ opýtala som sa veľmi potichu Kanana, ktorý nachvíľu stíchol. No zrazu sa Miremel rozkričala do prázdnoty medzi vločky snehu a zasneženú krajinu. *Tak o to tu ide.* pomyslela som si a keď sa Miremel rozbehla preč, pomaly som ju nasledovala. Nechcela som naraziť ani na jedného z nich, pretože som z nich cítila silu, ktorú som nikdy predtým necítila. ,,Prepáč Hanatai, že som na teba kričala, ale vlk by nepovedal, že ťa aj po smrti bude potrebovať.. Na koho stranu?“ opýtala som sa potichu a začula som Kananov slabý hlas, ktorý mi nedodával odvahu tak ako jemu. Zrýchlila som. Cítila som v sebe adrenalín, vzrušenie, mala som pocit, že sa chcem zapojiť do toho, čo prichádza, ale pritom som nechcela. *Fai, chcem ísť von.* ozval sa Kanan a ja som prikývla. Zastavila som. Zacítila som divný pocit v hrudi, pomaly som videla horšie, až mi oči zaliala tma a otvorila som ich už iba v mysli. Teraz čierny vlk sa pobral smerom, ktorým bežala Miremel. *Dávaj pozor..* povedala som mu.
Heart: Všiml jsem si prvních pohybů. Vlci se scházeli z různých koutů lesů, každý přicházel z jiné strany, ale závěrem mířili všichni na jedno místo určené. Rozpoznal jsem první známé tváře. Miremel, Linger. Je to tady, boj se blíží. Líně jsem se protáhl a pomalými klidnými kroky se rozešel k bělostnému zasněženému údolí, které se brzy promění na rudé pole padlých. Přidal jsem do kroku. Už jsem nekráčel, už jsem klusal. Kladl jsem jednu tlapu vedle druhé a aniž bych si to pořádně uvědomoval, za chvíli jsem běžel. Běžel jsem jak nejrychleji jsem dovedl. V krvi se mi bouřili vlny adrenalinu. Měl jsem chuť křičet. Ale jen jsem dále němě uháněl vstříc osudu. Za patami se mi prášilo a můj cíl se velice rychle blížil. Už jen kousek. Zpomalil jsem. Už opět jsem šel krokem a pomaličku se blížil. Jen pár metrů. Zastavil jsem se. Nadechl jsem se. Viděl jsem smečku. Bylo jich více. Pousmál jsem se a opět se rozběhl, co nejrychleji to šlo.
Kaydar: Když jsem doběhl na dohled k alfě, usadil jsem se do stínu vysokého smrku. Křeče v žaludku byli nepříjemné, ale nic co bych nezvládl. Vlastně jsem na ně byl tak nějak zvyklý z období, kdy jsem požíral všemožné jedovaté rostliny a zkoušel, která z nich mi ublíží a která ne. Díky světelné kouli jsem bolest zatím zvládal. Konečně jsem si mohl prohlédnout alfu smečky Měsíčního svitu. Srst měla černou jako noční obloha, křídla byla obrovská a plná pavích per. Kdybych ji viděl před tím, než ze mne lidé udělali monstrum, snad bych měl pocit úzkosti, snad by ve mě paví oka na peří vyvolávaly dojem, že mne sleduje, ať se hnu kamkoliv. Teď jsem nad tím jen posměšně zvedl koutek huby do jakéhosi pokřiveného úsměvu. Bylo to jen peří. A doby, kdy jsem se bál peří byly již dávno za mnou. Strach ve mě vyvolávalo jen máloco, obvykle jsem ke všem pocitům choval jakýsi flegmatický odstup, lhostejně jsem je nechával minout mě. Moje přemítání nad oky pavího peří přerušil její hlas. *Bitva? Vypadá to tak...* zaujatě jsem naklonil hlavu na stranu a sledoval běžící vlčici. Za ní běželi další. Opatrně jsem se vydal mezi stromy za nimi, kličkoval jsem, držel jsem se ve stínu. Ne ani moc pro maskování, to stejně znemožňovala ta přerostlá světluška vedle mne, spíš jen kvůli vlastnímu pohodlí.
Lavannea: To nadpozemské ticho, ktoré som si doteraz vychutnávala, trvalo už len chvíľku. Vzápätí prasklo ako mydlová bublina a ja som mohla počuť krik Alfy Smečky, ktorú som ako Tuláčka v živote nevidela. Rozbehla som sa, v pľúcach ma pálil ľadový podvečerný vzduch a svaly mi horeli, ale nespomalila som, až kým som do niekoho prudko nevrazila. Tlak ma odhodil späť do bielej pokrývky a na moment som zalapala po vzduchu, keď som nechtiac vdýchla sypký sneh. Vykašliavajúc som vstala a rýchlo si oprášila kožuch. Potešilo ma, že vo vlčici som spoznala Fai, s ktorou som podnikla výlet do Mesta končiaci naháňačkou s jedovatozeleným Jeepom. Mimovoľne som si vydýchla od úľavy a vzápätí začula zvyšné páry láb, mäkko našľapujúce do snehu a uháňajúce k tomu istému cieľu. „Ufff,“ vydýchla som, „takže boj dvoch Álf, čo?“ Pozrela som na Fai a automaticky sa usmiala. „Som rada, že ťa vidím,“ dodala som úprimne a pri prvom zavytí, ktoré preťalo nočný vzduch kdesi ďalej, mi naskočili zimomriavky.
Linger: Připadalo mi, že všechen ten sníh okolo by se mohl Ledu líbit. Bílá, nevinná pokrývka. Čistá jako… sníh. Nevinnost. A ticho. Ticho před bouří. Užíval jsem si tu chvíli. Sněhové vločky se tiše snášely k zemi, která nebyla narušena žádnými otisky. Všechny už zapadaly, jak jsem tu stál a vyčkával. A pak se to stalo. Klid prořízlo zvolání Miremel, které se bojovně neslo až ke mně. Soustředě jsem zíral před sebe. Celý tenhle obraz krajiny se v několika dalších minutách změní na kravou spoušť, nebo jsem to alespoň očekával. Udělal jsem několik kroků vpřed. Zřetelně jsem vnímal vědomí, které se rychle hnalo mým směrem. A poblíž něj několik dalších. Nebylo třeba se snažit dostat Miremel do myšlenek. Zaprvé měla také telepatii, zadruhé nebylo pochyb o tom, co má v plánu. Po chvíli se v té bílé pustině začala rýsovat okřídlená postava, která se hnala přímo mým směrem. Ještě chvíli jsem odhodlaně vyčkával, teprve potom jsem vystřelil a vzal to obloukem, abych mířil Miremel na bok a donutil ji otočit se. Tím ji udržím dál od Lanka s Ai-Piem, kteří se budou muset postavit ostatním vlkům.Nebyl čas na jakékoli proslovy, tohle byl boj, ne soukromý pohovor. Skočil jsem po Miremel aniž bych zpomalil, náraz byl dost silný. Naše těla spadla do bělostného sněhu a chvíli ho válcovala, než jsme se zastavili. Vyhrabal jsem se na nohy, srst byla obalena sněhem. V naší trase byla viditelná krvavá cestička, jak jsme se během přetáčení snažili zakousnout. Měl jsem víceméně výhodnou pozici nad Miremel, o kterou jsem však mohl vzápětí přijít. Možná by bylo důstojné ji nechat vstát, ale na důstojnosti nebyl čas. Pro vyhnance nebyl na důstojnosti nikdy čas. Bleskově jsem sklonil hlavu a chytil Miremel pod krkem, co nejníže pod čelistí, aby nemohla dosáhnout na můj krk. Přinejmenším tím získám čas pro sebe.
Lavannea: Prebehujúc cez územie, kde som naposledy videla zdržiavať sa lovcov, okolo strmších skalísk som vrazila do ďalšieho vlka, ale tohto som nespoznávala. Tentokrát to bolo iné – nenastalo priateľské privítanie, pretože na nás oboch padla sieť, ktorú tu museli nastražiť oveľa skôr. Sama som nevedela, prečo sa ma zrazu zmocnila taká panika a prečo som sa tak rýchlo chcela dostať do centra boja. So zúrivým mykaním som sa pokúšala vyslobodiť, sprevádzaná vrčaním neznámeho, a ani som si neuvedomila, koľkokrát som ho kopla alebo uhryzla alebo inak mu ublížila. Vzápätí sa však zem podo mnou začala drobiť, čosi ma ťahalo dole a ja som si zdesene uvedomila, že visím nad jedným z tých previsov a obaja – ja a cudzí vlk – sa šmýkame dole. Zvláštne, vždy som si myslela, že smrť bude pomalá a ostanem ako paralyzovaná, ale toto bolo vcelku rýchle. Teoreticky na tom nebolo nič – stáva sa. Skala sa rozdrobí, ja sa na poslednú chvíľu zachytím. Jeden zomrie, jeden prežije. Prakticky je to čosi iné; vidieť niekoho ako v zrýchlenom zábere padajúceho dole a vzápätí počuť nechutný praskot. Nepoznala som ani jeho meno a vzápätí som dole videla jeho mŕtvolu. Ťažko oddychujúc som sa škriabala do bezpečia a srdce mi bilo ako splašené. Ale bežala som ďalej, napriek tomu, že mozog som mala ako paralyzovaný. Musela som bežať. Pretože som počula hlas niekoho, kto mal byť dávno mŕtvy.
Heartless: Hnal jsem se střemhlav do neznáma. Ani jsem netušil, proč, kam, jak a proč tak.rychle běžím.Spatřil jsem několik vlků že smečky, kteří běželi také vstříc boji. (Upřímně, nevím, kdo všechno že to běžel, tedy,.doufám, že někdo běžel. Každopádně tohle na nikoho nemířím, prostě. Někdo. Pokud budete chtít, může to být kdokoliv z vás. :'D) Neměl jsem pořádně v plánu bojovat naplno. Jen jsem věděl, že tohle je můj čas, že dnes musím odejít. Plamen, co zhnul v mé hrudi musel býti uhasen. Rozběhl jsem se proti první oběti, která mi přišla na ránu. Nechal jsem alfy, ať si spory vyřeší mezi sebou. Já zde budu bojovat svůj vlastní boj.
Nariko: Uslyšela jsem křik alfy a automaticky se rozběhla za ní. Před sebou jsem viděla dvě vlčice. Jednu z nich jsem myslím znala, druhou ne. Tak jako tak jsem běžela dál, vstříc osudu a smrti. Bylo tu několik vlků ze smečky, ale i něco silného, na straně vyhnanců.
Wind Theif: Netrvalo dlouho a moje tušení se ukázalo pravdivé. Něco ve vzduchu opravdu viselo, a to změť pachů, tak silná, že se těžko dala ignorovat. Neměl jsem tušení co to znamená, některé jsem možná i znal, ale většinu určitě ne. I tak jsem ale neměl šanci určit koho, nebo co z toho znám. Netušil jsem sice co se děje, ale věděl jsem jedno. Směr mé cesty. Normálně bych se asi plížil, přihlížel, pokecal bych se svým mozkem a pak se stáhl zpět, daleko od dění, daleko od všeho, až na samotu a stromy. Dnes ale ne. Už moc dlouho jsem se schovával před vlastním svědomím. Už moc dlouho jsem nečině přihlížel. Co můžu udělat, když neovládám žádný živel, ani schopnost a sílou zrovna nepřekypuji? To mi bylo pro dnešek jedno. Nastal čas změny, ať už to znamená cokoliv. Otřepal jsem se, a jako správný hrdina svého vlastního příběhu jsem se ještě naposledy rozhlédl v epické póze. Pokud tam dnes umřu, potřebuji vědět, že, před tím, než mi budou vytejkat střeva z břicha, jsem epický byl. Pak nastal čas jít. Nabral jsem všechnu sílu, která se v mém těle ještě skrývala a rozběhl jsem se směrem na území vyhnanců. Změť pachů sílila s každým krokem, s každým skokem, stejně rychle jako jako únava, bolest staré jizvy a ten divný pocit, který mne nutil běžet dál. Překvapivě ani netrvalo dlouho než jsem to uviděl... došlo mi to okamžitě. Vyhnanci a Smečka. Konečně přišla válka. *Ale mám vůbec zapotřebí se účastit...?* přemítal jsem, ale stále jsem běžel. *Bojovat za vyhnance, které jsem celý život nenáviděl, i přes fakt, že jsem jeden z nich, nebo se snad rvát za smečku, ze které jsem byl vyhnán? Zatraceně Winde, nikdo z nich o tvoje místo v téhle válce ani nestojí! Stejně jako ty... Není to tvoje válka. A i kdyby byla, co chceš jako dělat?! Skočit před někoho, aby o tebe zakopnul?! Vždyť ani nevíš na čí jsi straně...* Promlouvala ke mě vlastní hlava, ale já běžel dál. A dál. A přesně tímto způsobem mne ten podivný zdroj odhodlání pro vlastní záhubu dostal do srdce celého boje. Stál jsem jen pár desítek metrů od Miremel, která ležela pod vlkem - určitě Linger. Sice jsem ho nikdy neviděl, ale popis seděl. Kolem mě se toho dělo až moc, na to, abych si vůbec stihl uvědomit co se děje. Potřeboval jsem přemýšlet, pochopit o co ti jde, vědět co mám dělat! Ze samé paniky jsem ztuhl. Prostě jsem tam stál. Uprostřed šílenství mého okolí a vlastní hlavy, nechopen jakéhokoliv pohybu.
Nariko: Rychle jsem se hnala vpřed. Neběžela jsem velkou rychlostí, sníh mě brzdil. Najednou jsem však ucítila, jak mé tělo padá k zemi pod dopadem něčí váhy. Byl to mě neznámý černý vlk. Před očima se mi zatmělo. Rychle jsem vstala ze sněhu. Začal boj. Nevypadalo to, že by vlk bojoval naplno, ale schytala jsem několik šrábanců a má srst se v někerých částech zbarvila do rudé. Vlk se mi vrhnul na hrdlo a já propadla vzteku. Krvežíznivost vystoupila na povrch. Jediné co si pamatuji je, že jsem neznámému skočila po hrdle... Přede mnou leželo mrtvé vlčí tělo neznámého. Já sama ležela ve sněhu, v krvi. Krvežiznivost si vybrala další oběť... ( pokud možno, připojte to k mému minulému příspěvku. Pomalu se mi na mobilu píše)
Miremel: Stalo se až příliš mnoho věcí najednou. Linger tam až téměř do poslední minuty nehnutě stál, trpělivě vyčkával. Skoro vypadal, že si mě ani nevšímá. Náhle však však vystřelil a rychleji, než bych považovala za možné, mě srazil z boku. Snad v tom byla jakási potřeba chránit své vlastní geny v podobě toho jeho mláděte, snad byl jenom dostatečně vypočítavý, aby věděl, že kdybych do něj narazila čelně, neměl by moc šancí. Takhle mě bez větších problémů dostal na lopatky, i když ten náraz musel bolet i jeho. Vzápětí jsme se změnili ve změť chlupů, tesáků a krve. Sotva jsme mohli bojovat nějak organizovaně, prostě jsme se převalovali ve sněhu, cvakali po sobě zuby a naslepo se snažili toho druhého alespoň o něco vážněji zranit. Žádné formality, žádná zbytečná slova. Bylo to surově čisté a svým zvráceným způsobem strašlivě krásné, navzdory té rychlosti, s jakou se všechno odehrávalo. Vše se zastavilo až ve chvíli, kdy se Ling tyčil nade mnou a držel mě čelistmi pod krkem. Mohla to být moje poslední myšlenka, poslední, co jsem si kdy uvědomila. On však jako by vyčkával. Což mohla být jeho poslední chyba. Vší silou jsem do něj praštila křídly. Jestli byla moje křídla schopná mě vynést k nebesům, rozhodně byla schopná ze mě setřást Lingera. Vyhrabala jsem se zpod něj a s hlasitým vrčením na něj znovu skočila. Neměla jsem čas si všímat krve, kterou jsme měli oba slepenou srst. Nebyla teď podstatná. Pokoušela jsem se mu dostat k průdušnici, ale přeci jen to nebyl zrovna nejslabší protivník. Párkrát jsem se přiblížila, tím to však končilo. Oba jsme začínali minimálně tušit, jak tohle skončí.
Kaydar: Nakonec jsem se odvážil blíž. Vlci bojovali, rvali se. Smečka proti vyhnancům a vyhnanci proti smečce. Jednou to muselo přijít, jednou se musela udát ta konečná bitva o nadvládu nad celým Xikuratem. Většina vlků byla zaujata bojem, tak jsem tam mohl klidně postávat, na kraji lesa, skryt stínem stromů, a pozorovat boj jednotlivých vlků. Sníh barvila krev, dokonalá kombinace rudé a bílé, a já měl chuť rozběhnout se vstříc boji, zarýt tesáky do živého masa, napít se krve. Adrenalin proudil celým mým tělem a jediné, co mne drželo od pohybu vpřed byla svíravá bolest kolem žaludku, připomínající mi, že je moc světla, moc jasu, málo stínů a tmy. A stále jsem ještě nebyl natolik blázen, abych se vrhal vstříc uškvaření za živa. Stmívalo se bolestně pomalu, až moc pomalu na to, abych se stihl připojit do boje. Snad později, až nastane noc, přijdu se porozhlédnout po bojišti, možná se nakrmit z některého těla padlých. Ochutnat krev zesněhu. Vysmát se těm bláznům, co dnes umřeli za své nesmyslné cíle, za svou hrdost a čest. Avšak v tuto chvíli jsem jen čekal, lehce netrpělivě švihal ocasem a pozoroval, sázel na to, kdo vyhraje a kdo zemře.
Linger: Držel jsem se pevně, laskal Miremelinu krev na jazyku a nasával do sebe tu chvíli. Připadal jsem si mocný, její život v mých tlapkách, respektive v čelistech. Sníh potřísněný její krví. Náhle jsem však dostal pořádnou ránu, až jsem Alfě pode mnou vytrhl kousek masa z krku, jak mě silně a náhle odstrčila. Než jsem stihl jakkoli zareagovat, už se po mně Miremel vrhala. Vcelku marně. Chvíli už jsem myslel, že na můj krk dosáhne, když se mi podařilo vyhnout. Poprvé za celou dobu jsem promluvil. „Tak je to tady, že, Miremel. Alfo,“ řekl jsem se značným znechucení a pomocí ovládání krve nechal se z potůčku vytékajícího z jejího hrdla stal řádný proud krve. Ze sněhu pod námi se stávalo spíše krvavé jezero, jak ho ještě teplá krev rozpouštěla. Stál jsem tam, hrdě napřímený, sledoval své dílo. Pro jistotu, že by se o něco snad ještě pokusila, jsem ji jediným skokem naposledy povalil do sněhu a celé vykrvácení urychlil silným stiskem krku. Žádný chlup na mé tlamě nezůstal zlatavý. Odtáhl jsem se, abych sledoval ty oči. Ledově modré oči, studené jako okolní vzduch. Postupně se ztrácely, vědomí vyprchávalo. Vpíjel jsem se do nich svými černými, prázdnými. Poslední obraz, který Miremel uvidí. Z tlamy náhle vyšel poslední obláček páry, který se pomalu rozplynul a zmizel, stejně jako její život. Život Miremel Mysterious. Jak jsem tam tak stál nad vychládajícím tělem, náhle se ke mně něco ze strany přiřítilo a okamžitě to po mně skočilo. Klopýtl jsem a několik kroků uhnul, ale jakmile jsem stál pevně na nohou, neváhal jsem ani vteřinu, mohlo by mě to stát život. Věděl jsem jistě, že útočníkem je někdo s nižší hodností. Obratně jsem se otočil a jediným správným kousnutím mu vzal šanci na život. Potom jsem ho pustil, tělo spadlo do sněhu jen několik metrů vedle toho, co bývalo Miremel. Oběť neměla křídla, místo toho měla zlato-krémovou srst, hnědé oči a nezaměnitelnou vůni. Vůni domova, lásky, dětství. „Lavanneo,“ hlesl jsem. „Sestřičko.“
Nenáviděl jsem se. Jak jsem mohl… Jak je možné, že mi to nedošlo hned, co jsem ji ucítil. Odtrhl jsem pohled od tmavých očí, nedokázal jsem sledovat, jak mě opouští. Ironické, jak se svět dokáže v minutě změnit. Jak jiné oči znamenají jiné pocity, jiné následky. Necítil jsem se ani trochu hrdě, ani trochu mocně. Byl jsem zdrcený. Rozhlédl jsem se zoufale kolem, dva vlci nezúčastněně sledovali dění. Proč sakra neumím léčit. A proč by to už sakra stejně nepomohlo. Vyčerpaně jsem se svalil vedle těla a nasával do sebe zbytky tepla. *Proč se do tebe zima dostává tak rychle… Buď tu se mnou.* Mé prosby byly marné. Cítil jsem, že mě oba Omnitusové sledují. K ničemu mi nebyli. Smečka Miremel se rozprchla po lesích a já tu byl se dvěma těly, které led ani oheň nemohl zachránit. „Je konec,“ řekl jsem tiše, abych zjistil, jak ta slova znějí. Děsivě. Pravdivě. „Je konec!“ napůl jsem křičel, napůl vyl. Aby se ta zpráva rozlehla Aby se ta zpráva rozlehla celým územím, aby ji slyšel každý přeživší vlk. Vaše vůdkyně je mrtvá. Moje sestra taky.Zcela nečekaně jsem ucítil ledový dech a vzápětí studené zuby, jak se dravě dožadují mé krve. Dostalo se jim toho, po čem toužily, rudá tekutina se vpíjela do sněhu spolu s tou sestřinou. Stočil jsem pohled k tomu, kdo byl odhodlaný mě připravit o život. Omnitus Ledu. Odevzdaně jsem se na něj díval, neměl jsem strach. Někde na mě čeká Darkness a Lavannea. Pustil mě, ve své červenobílé kombinaci skvěle zapadal do prostředí. „Zabil jsi jejich Alfu. Měl bys území. Já nemám nic. Proč mít tvé uctívání, když můžu mít víc. Když můžu mít celý tenhle svět,“ vysvětlil mi chladně. Mé tělo bezvládně leželo. Touha po moci zabíjí. Svět kolem mě byl najednou pomalý a šedý. Náhle jsem ucítil příjemné teplo za uchem. Nechápal jsem. Čekal jsem, že budu pomalu umírat a cítit méně a méně. Omnitus uskočil do strany a já si všiml ohnivého objektu, který nade mnou přeletěl. Teplo se rozlézalo po celém těle, až jsem zjistil, že hořím. *Také možnost…* Teprve, když jsem zřetelně zaostřil onen objekt, mi došlo, co se děje. „Fénixi,“ zasípěl jsem a cítil, že se pomalu rozpadám na malé kousky. --- Linger z popela znovu povstal, tentokrát v podobě fénixe. Spolu se svým zachráncem se odebrali do jiného světa. Do jeho vlastního světa…
Komentáře
Okomentovat