Miremel: Příběh jejího života

Byla jsem sotva dvouleté vlče...
Seděla jsem před rozložitým bukem, stromem, který tu stál už od vzniku naší smečky. Chladný vítr brzkého podzimu mi provlával srstí, nebe bylo temné, jakoby každou chvílí měla přijít bouře a déšť. Moje myšlenky se prolínaly s myšlenkami tohoto stromu, zděloval mi své zážitky, i to co viděl v budoucnosti. *Pověz mi, Moudrý, kdo je to ten člověk?*, zeptala jsem se zčistajasna toho rána. *Slyšela jsem rodiče o té dvounohé bytosti mluvit. Prý je krutý a chodí jen po zadních tlapkách, nemá srst ani ocas a nehýbe ušima. Nic víc mi neřekli. Prosím, pověz mi o něm více.* úpěnlivě jsem ho žádala.
*Ach mládě,* zabručel strom, Moudrý, smutně, *proč bych ti říkál něco, na co jednou sama budeš znát odpověď?*
Nechápala jsem, co mi tím říkal. Tenkrát ještě ne.
*Myslím, že máš problém, mládě. Snad se ještě setkáme, i když pochybuji. Tvá budoucnost nevypadá pěkně...* s tím se Moudrý rozloučil a já zůstala sama. Jeho myšlenky byly zase jen jeho. Zmateně jsem se rozhlédla a pochopila, co myslel tím problémem. S vrčením mě Merigus, můj otec, popadl za srst a běžel se mnou v tlamě zpět do tábora smečky. "Kolikrát ti mám říkat, aby ses s tím stromem nebavila?!" spustil vztekle, když mě položil před naše doupě.
Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. "Je to můj element, musím toho využívat. Navíc mi toho řeknu mnohem více, než mi vy prozradíte." Loupla jsem očima po matce Meraine, ležící v naší jeskyni a znovu jsem se podívala na tátu. V další vteřině jsem už ležela na zemi a po tváři mi stékala krev. Seknul mě tlapkou a vyryl tak tři krvavé šrámy.
"Takhle se se svými rodiči bavit nebudeš!", zavrčel a přitisknul mě tlapou k zemi. "Do odvolání zůstaneš v jeskyni, padej!", křiknul na mě a sundal ze mě tlapu. Poslušně jsem se vydala do jeskyně. Na tyhle tresty jsem si už tak nějak zvykla. Položila jsem hlavu na tlapky a zavřela oči. Musela jsem usnout, když mě najednou vzbudilo vytí. Zvedla jsem hlavu a zaposlouchala se. Byl to náš alfa, svolával celou smečku k boji. Zvědavě jsem vyskočila a běžela k východu z jeskyně, kde mi však táta zatarasil cestu.
"Nikam nejdeš! Zůstaň pěkně tady!" a s tím odběhnul za vůdcem. Pokrčila jsem rameny a lehla si. Alespoň jsem odsud měla dobrý výhled. Celá smečka se shromáždila u jezera, o něco níže pod naší jeskyní. Vůdce něco štěkal na ostatní vlky, mezi nimiž byli i moji rodiče. Následně se smečka rozdělila na skupiny a rozestavěla se kolem jezera.
Zanedlouho jsem uslyšela podivný hlasitý zlověstný zvuk. A po něm se jeden vlk zhroutil k zemi. Mezi zbytkem smečky vypukla panika, ale vůdce zase všechny srovnal. Mrtvého vlka jsem nepoznávala, nejspíš nějaký omega, se kterým mi rodiče, jakožto bety, nedovolili se bavit. Ozývaly se další zvuky a další a další vlci padali bezdeší k zemi. Poté se objevily i bytosti, jež za to všechno nesly vinu.
*Lidé* blesklo mi hlavou, když jsem je spatřila. Nemohla jsem si je blíže prohlédnout, protože jakmile je spatřili zbývající žijící vlci, vrhli se na ně a půda ze začala zalévat krvavým potokem. Ozývalo se vrčení, výkřiky lidí, kňučení vlků, vytí a ty praskavé zvuky. Jímala mě hrůza, teprve teď, když jsem viděla, jaké jsou konečné ztráty. Předtím jsem se na boj dívala s lhostejností, konec konců, hodně členů smečky umíralo hladem- byli jsme v nehostinné oblasti- ale nyní jsem si uvědomila, že nevidím jediného vlka, který by se držel na nohách. Zato lidí bylo asi sedm živých, mrtvých sotva tři. Pomalu začínali pročesávat oblast, pátrali po zbytku naší smečky, i když jsem zbyla jen já.
Vyděšeně jsem vyskočila a rozběhla se pryč, pryč odtamtud. Nezastavovala jsem se, ani když mi hlavou vířily myšlenky Moudrého: *Říkal jsem ti to, mládě...* Nevěděla jsem, jak dlouho běžím, ale mohl už být večer, když jsem se zhroutila vyčerpáním do jehličí. Po krátké chvíli jsem s vnitřní bolestí usnula.
Vyděšeně jsem se probudila. Slunce prosvítalo mezi stromy, čímž jsem usoudila, že je okolo poledne. Okolo mě stáli nějací cizí vlci. Pět členů nějaké smečky, jedna vlčice a čtyři vlci. Vyděšeně jsem stáhla ocas mezi nohy a sledovala je, co mi udělají. Připravila jsem se na smrt za to, že jsem jim narušila teritorium.
"Jsi zraněná?" ozvala se místo toho ta vlčice starostlivým tónem.
Překvapeně jsem otevřela tlamu. Rychle jsem ji zase zavřela, aby to nevyznělo urážlivě a ostražitě jsem zavrtěla hlavou.
"Kdo jsi a co tu děláš?" zeptal se mě potom jeden z vlků přívětivě. Roztřeseně jsem jim pověděla celý svůj příběh. Poté mě vlčice vzala do tlamy, mnohem jemněji, než to kdy udělal táta, a odnesla mě, následovaná vlky, do tábora jejich smečky.
"Tohle je tvůj nový domov, Miremel, Stíne lesa," usmála se na mě vlčice, když mě položila. "Vítej ve smečce Měsíčního svitu" Žila jsem v této smečce řadu let. Se spoustou milých vlků. Líbilo se mi tady, členové mě brali takovou, jaká jsem byla. Zkrátka, nalezla jsem zde domov. Milovala jsem tuto smečku, byla hrdá na její úspěchy, stála při vlcích i v jejich strastech. Nakonec jsem se dokonce stala betou.
Kdo by to byl čekal... Já Miremel Mysterious, nenáviděna i vlastními rodiči jsem najednou vedla smečku. Mé štěstí bylo obrovské. Byla jsem hrdá, nesmírně hrdá na to, že mohu být betou smečky Měsíčního svitu. Věřila jsem, že se o smečku postarám. A smečka mi to také věřila. Tedy...Skoro všichni ze smečky.
Jednou však se něco zvrtnout muselo. Když už náš vůdce, Acerbis, chyběl dlouho a ostatní bety také nikde, rozhodl se toho využít jeden silný samotářský vlk. Dokázal být velice přesvědčivý. Vnesl do srdcí členů smečky nejistotu, sám se jmenoval vůdcem a nikdo mu v tom nedokázal zabránit. Nastolil teror, změnil smečku k obrazu svému, neposlušnost trestal zmrzačením. Smrtí ne, věděl, že se nemůže připravit o pracovní sílu.
Mě nezbývalo, než uprchnout, jakožto vlčice s nejvyšším postavením bych byla tím nejlepším terčem ke stvrzení jeho vlády.
Ale smečku jsem na holikčách nehodlala nechat. Sice pár vlků smečku samo opustilo a rozhodli se toulat, ale zůstali i tací, kteří věřili, že jednou znovu naleznou svobodu. Zanedlouho jsem se do smečky vrátila. Nejprve potají, po čase ale daleko odvážněji. Přidaly se ke mně tři vlčice- Iszryl, Attanai a Shayla. Byla jsem pomyslnou jiskrou, která zažehla plamen. Společně jsem se vzpouřily a uprchly na jiné území, na území, které se stalo základem pro novou Smečku Měsíčního Svitu. Společně jsme obnovily hrdost, nespoutanost a neporazitelnost někdejší nejsilnější smečky v Xikuratu.
A časem se k nám připojovali další a další vlci...
Kteří mě, navzdory mým pochybám zvolily jako vůdkyni.
Možná to Moudrý od začátku věděl. Ale kdo ví, co věděl, ale nepověděl.