Bylinková výprava /Teknok
„Trochu života do toho umírání," popíchla mě s úsměvem Niërra, když se na mě během výstupu na chvíli otočila, aby zkontrolovala, že se pořád držím těsně za ní.
„Myslim, že to bez tý medicíny nakonec radši vydržim. Upřímně nevim, jak se ti vůbec podařilo přesvědčit mě, že mi na nespavost pomůže trocha plevele z hor, ale srdečně ti k tomuhle tvýmu úspěchu gratuluju," sdělil jsem jí zadýchaně a během gratulace mi z hlasu zazníval sarkasmus doprovázený nepříliš vděčným pohledem. Na chvíli jsem se zastavil, abych nasál vzduch do nozder. Nebyl jsem sice žádná padavka, ale nenápadná šedá vlčice už na začátku naší výpravy do vyšších nadmořských výšek nasadila tak vražedné tempo, až jsem měl chvílemi dojem, jako kdyby po horách šplhala už od narození.
„Ale no tak, chybí mi jenom jedna bylinka. Slibuju, že ti to pomůže," odvětila mi vesele a neúnavně pokračovala směr horská louka, která klidně mohla být na této hoře, ale dost možná také až na té desáté v pořadí.
„Však ono mě to určitě časem přejde. Vážně, nemusíš si se mnou dělat starosti. Vraťme se zpátky do tábora," zalhal jsem, avšak pro jednou nepříliš přesvědčivě, a vrhl prosebný pohled na záda Niërry.
Šedá vlčice předstírala, že se nad mými slovy musí nejprve zamyslet, a pak s dalším potutelným úsměvem spustila: „V noci kolem sebe mácháš tlapami jako chromý netopýr, budíš ostatní a ráno se ploužíš, jako kdybys zrovna vstal z mrtvých. Ano, asi bych si vážně neměla dělat starosti."
„Přejde mě to," zopakoval jsem a snažil se být klidný, ale ve výsledku to stejně vyznívalo lehce trucovitě. „Proč mi vůbec pomáháš? Vždyť ani nepatřím do vaší smečky," zeptal jsem se jí po chvíli ticha na věc, která mi celou dobu vrtala hlavou, a u toho se koukal dolů z hory na náš tábor, který se nacházel v průsmyku a postupně se zmenšoval. Slunce se zhruba před hodinou a půl vyhouplo nad obzor a Niërra mě přišla informovat, že teď je nejvhodnější doba vypravit se najít jedinou bylinu, která jí chyběla k tomu, aby zatočila s mou „nespavostí." Kdybych ovšem předtím věděl, jak dlouho nám to bude trvat, raději bych v noci dál snášel pokračování nočních můr z kapitoly Zfetovaný Teknok a koupel v krvi vlastních rodičů.
„Asi už jsem prostě taková," prohodila smečková léčitelka jakoby mimochodem, ale v jejím případě jsem si dokázal představit, že mluvila pravdu. Už jen představa toho, že by tato klidná vlčice někdy na někoho křičela, anebo mu dokonce vyhrožovala, mi k ní vůbec neseděla. Na tuto její odpověď jsem tedy reagoval souhlasným brouknutím.
„Poslyš, můžu se tě zeptat ještě na něco?" tázal jsem se jí po chvíli znovu a trpělivě čekal na její odpověď, jež však nepřicházela. Niërra se totiž zastavila a se zaujetím hleděla před sebe, což mě donutilo zrychlit, abych ji dohnal. Záhy se mi naskytl vskutku dechberoucí pohled. Před námi se rozprostírala nádherná louka, která sahala, kam až oko dohlédlo. Mezi stébly trávy, které se díky svitu slunečního kotouče blahosklonně blýštily, rostlo nesčetně květin, jež hrály všemi barvami. Sem tam rostl nějaký zelený nízký keřík a kolem se bezstarostně potulovaly pišťuchy, malí ptáčci, motýli a různá další vzrušeně štěbetající havěť. Zhruba uprostřed louky něžně bublal horský potůček a v něm se třpytily malé oblázky. Některá zvířata u něj zrovna postávala a lačnivě pila.
Když moje společnice již delší dobu jen civěla na scenérii před sebou jako zhypnotizovaná, odkašlal jsem si a váhavě se zeptal: „Nerad tě ruším, ale myslíš si, že tu najdeme to, co hledáme?" Niërra se oklepala a překvapeně se na mě otočila, jako kdyby mezitím stihla zapomenout, že s ní cestuje i jistý černý pasažér ze smečky.
„Promiň, byla jsem teď chvilku tak trochu mimo," oznámila mu to, co bylo na první pohled zřejmé, a lehce se pousmála. „A o tom, že tady nalezneme to, co potřebuješ, vůbec nepochybuju. Je tu tolik druhů rostlin, že mi to hlava nebere," dodala vzápětí spokojeně a její oči u toho bloudily sem a tam. Nejspíš byla nadšená z toho, že víceméně náhodou objevili místo, které oplývá vším, co si jen léčitel může přát.
Šedá vlčice nakonec navrhla, že kromě bylinek na nespavost bychom se mohli pokusit najít i některé další, aby doplnila své zásoby. Netušili jsme, kdy přesně Kahallie dorazí do Xikuratu, a jak dlouho se tam hodlá zdržet. Bylinky, kterými Niërra prozatím disponovala, by tudíž nemusely na celou tu dobu stačit. Proto jsem usoudil, že to bude ku prospěchu všech ve smečce včetně mě, a s jejím plánem jsem poměrně ochotně souhlasil. Poté jsme se od sebe oddělili a začali hledat vše potřebné. Já čas od času přinesl léčitelce některé byliny na kontrolu, neboť jsem si nebyl zcela jistý, zda se skutečně jedná o ty, které mi zevrubně popsala.
„Ne, to není ona," vysvětlovala mi poklidně, když jsem jí už poněkolikáté přinesl jakousi nezdravě vypadající zelenou změť namísto některé užitečné bylinky. Nutno však dodat, že mé jiné nálezy naopak úspěšné byly. Tento však mezi ně očividně nepatřil. „Kdybych tohle někomu dala rozžvýkat, do pár minut leží v jeskyni nohama nahoru," zazubila se při pohledu na bylinu a během chvíle už byla opět zaměstnaná hledáním nových úlovků. Nacházeli jsme se zrovna u vchodu do jakési jeskyně, z níž táhl nepříjemný chlad. Měl jsem pocit, jako kdyby se temnota z jejího nitra rozpínala do okolí a dychtivě se kumulovala okolo mého těla. Oklepal jsem se.
/Cizinci. Odejďte./ V hlavě mi náhle zachroptěl čísi hlas plný nenávisti. Na to jsem byl zvyklý, avšak tentokrát to bylo jiné. Cítil jsem, že tento hlas jde zvenčí, ne z mého nitra. Znepokojeně jsem se ohlédl na Niërru, která můj pohled opětovala a v očích se jí zračilo zděšení.
„Slyšelas to taky?" špitnul jsem do ticha, jež náhle nastalo, a vlčice pouze rozklepaně přikývla. Oba jsme jako na povel začali spěšně sbírat byliny, které jsem pracně nashromáždili. Naštěstí mezi nimi bylo už i značné množství té proti nespavosti.
/Pozdě. Zhyňte. Poteče krev./ Promluvil hlas znovu a hněv z něj tentokrát doslova čišel. Země se začala zlověstně otřásat a Niërra, která byla k jeskyni blíže, sotva slyšitelně zaúpěla. Upřel jsem v očekávání své oči ke vchodu a až nyní jsem si uvědomil, že se poblíž něj válí v trávě několik menších kostí a lebka, která vypadala, jako kdyby kdysi patřila vlkovi. V momentě, kdy jsme se chtěli dát na útěk, už bylo skutečně pozdě. Z dusivých stínů jeskyně se vynořil ten největší medvěd, jakého jsem kdy v životě viděl, a podrážděně zařval. Z jeho huby se linul hnilobný dech. Vypadal, jako kdyby zde žil ne desítky, ale dokonce snad stovky let. Srst měl celou zanesenou špínou a na některých místech už zbyla dokonce jenom holá zrohovatělá kůže. Lebku měl strašidelně širokou, čelo nezvykle vystouplé a místo očí jen dvě temné škvíry.
„N-nech nás na pokoji. N-nic jsme ti n-neudělali," vykoktala Niërra a poodstoupila vzad.
/Narušitelé. Ničí život. Sami budou zničeni./ Zasyčel medvěd nekompromisně. Zjevně s nimi komunikoval pomocí telepatie. Vypadalo, že tím z jeho strany jakákoliv ochota vést rozumný dialog naprosto vyprchala, protože se po vlčici záhy rozmáchl tlapou a ona jen tak tak stačila uskočit. Na to, že se medvěd jevil jako slepý, mířil s až překvapivou přesností. Když zjistil, že nezasáhl svůj cíl, znovu rozčileně zařval.
„Pojď! Musíme rychle odtud!" zavolal jsem naléhavě na svou společnici a vyslal jsem proti medvědovi proud ledu ve snaze zmrazit aspoň jednu z jeho tlap. Snažit se skolit tenhle kolos bylo nad naše síly, a proto jsem ho chtěl alespoň pozdržet. Niërra se mezitím dostala až ke mně, avšak jestliže jsem si původně myslel, že moje magie proti němu zabere, šeredně jsem se mýlil. Medvěd moji ledovou past roztříštil jediným prudkým pohybem tlapy. Dali jsme se na útěk a s sebou měli zhruba polovinu bylin, které jsme v tom shonu stihli posbírat.
„Co to je proboha za monstrum?" zeptala se udýchaně vlčice. Oba jsme běželi těsně vedle sebe a otřesy země doprovázené řevem napovídaly tomu, že medvěd nás pronásleduje. Raději jsme se ani neohlíželi za sebe.
„Nemám ponětí, ale nerad bych zblízka viděl jeho tesáky," zasupěl jsem jí v odpověď a uháněl jsem, seč mi síly stačily. Brzy jsme se dostali až za místo, kde květinová louka přibližně končila. Dusot za námi náhle utichl.
/Pošpinili, poničili, utekli. Zabít! Zabít!/ ozývaly se v našich hlavách medvědovy myšlenky a mísily se s jeho ohlušujícím řevem. Ohlédli jsme se za sebe. Medvěd tam stál a pokoušel se dostat přes jakousi neviditelnou bariéru. Rozmachoval se tlapami a narážel do ní celou vahou svého těla, ale bariéra nepovolila. Zdálo se, že je jakousi starobylou silou připoután k tomuto místu.
„Kdybych věděl, že nás kvůli těm bylinkám málem sežere tahle příšera, radši bych vážně tu svoji nespavost nějak přetrpěl," zabručel jsem, ale v mém hlase bylo znát, jak moc se mi ulevilo. Povzbudivě jsem se pousmál na Niërru, která se z našeho zážitkového výletu ještě stále nemohla vzpamatovat.
„Nechci to říkat, ale tak trochu s tebou souhlasím," uchichtla se nakonec nervózně a ostražitě pozorovala medvěda v dáli. „Pojďme radši odtud. Nechci riskovat, že se k nám nakonec nějak dostane," pokračovala dál naléhavě a já se nenechal dlouho přesvědčovat. Zahájili jsme tedy sestup zpátky do tábora a doufali, že už nikdy nic takového v životě nezažijeme a že si nás medvěd později nepřijde dát k noční svačince.
„Myslim, že to bez tý medicíny nakonec radši vydržim. Upřímně nevim, jak se ti vůbec podařilo přesvědčit mě, že mi na nespavost pomůže trocha plevele z hor, ale srdečně ti k tomuhle tvýmu úspěchu gratuluju," sdělil jsem jí zadýchaně a během gratulace mi z hlasu zazníval sarkasmus doprovázený nepříliš vděčným pohledem. Na chvíli jsem se zastavil, abych nasál vzduch do nozder. Nebyl jsem sice žádná padavka, ale nenápadná šedá vlčice už na začátku naší výpravy do vyšších nadmořských výšek nasadila tak vražedné tempo, až jsem měl chvílemi dojem, jako kdyby po horách šplhala už od narození.
„Ale no tak, chybí mi jenom jedna bylinka. Slibuju, že ti to pomůže," odvětila mi vesele a neúnavně pokračovala směr horská louka, která klidně mohla být na této hoře, ale dost možná také až na té desáté v pořadí.
„Však ono mě to určitě časem přejde. Vážně, nemusíš si se mnou dělat starosti. Vraťme se zpátky do tábora," zalhal jsem, avšak pro jednou nepříliš přesvědčivě, a vrhl prosebný pohled na záda Niërry.
Šedá vlčice předstírala, že se nad mými slovy musí nejprve zamyslet, a pak s dalším potutelným úsměvem spustila: „V noci kolem sebe mácháš tlapami jako chromý netopýr, budíš ostatní a ráno se ploužíš, jako kdybys zrovna vstal z mrtvých. Ano, asi bych si vážně neměla dělat starosti."
„Přejde mě to," zopakoval jsem a snažil se být klidný, ale ve výsledku to stejně vyznívalo lehce trucovitě. „Proč mi vůbec pomáháš? Vždyť ani nepatřím do vaší smečky," zeptal jsem se jí po chvíli ticha na věc, která mi celou dobu vrtala hlavou, a u toho se koukal dolů z hory na náš tábor, který se nacházel v průsmyku a postupně se zmenšoval. Slunce se zhruba před hodinou a půl vyhouplo nad obzor a Niërra mě přišla informovat, že teď je nejvhodnější doba vypravit se najít jedinou bylinu, která jí chyběla k tomu, aby zatočila s mou „nespavostí." Kdybych ovšem předtím věděl, jak dlouho nám to bude trvat, raději bych v noci dál snášel pokračování nočních můr z kapitoly Zfetovaný Teknok a koupel v krvi vlastních rodičů.
„Asi už jsem prostě taková," prohodila smečková léčitelka jakoby mimochodem, ale v jejím případě jsem si dokázal představit, že mluvila pravdu. Už jen představa toho, že by tato klidná vlčice někdy na někoho křičela, anebo mu dokonce vyhrožovala, mi k ní vůbec neseděla. Na tuto její odpověď jsem tedy reagoval souhlasným brouknutím.
„Poslyš, můžu se tě zeptat ještě na něco?" tázal jsem se jí po chvíli znovu a trpělivě čekal na její odpověď, jež však nepřicházela. Niërra se totiž zastavila a se zaujetím hleděla před sebe, což mě donutilo zrychlit, abych ji dohnal. Záhy se mi naskytl vskutku dechberoucí pohled. Před námi se rozprostírala nádherná louka, která sahala, kam až oko dohlédlo. Mezi stébly trávy, které se díky svitu slunečního kotouče blahosklonně blýštily, rostlo nesčetně květin, jež hrály všemi barvami. Sem tam rostl nějaký zelený nízký keřík a kolem se bezstarostně potulovaly pišťuchy, malí ptáčci, motýli a různá další vzrušeně štěbetající havěť. Zhruba uprostřed louky něžně bublal horský potůček a v něm se třpytily malé oblázky. Některá zvířata u něj zrovna postávala a lačnivě pila.
Když moje společnice již delší dobu jen civěla na scenérii před sebou jako zhypnotizovaná, odkašlal jsem si a váhavě se zeptal: „Nerad tě ruším, ale myslíš si, že tu najdeme to, co hledáme?" Niërra se oklepala a překvapeně se na mě otočila, jako kdyby mezitím stihla zapomenout, že s ní cestuje i jistý černý pasažér ze smečky.
„Promiň, byla jsem teď chvilku tak trochu mimo," oznámila mu to, co bylo na první pohled zřejmé, a lehce se pousmála. „A o tom, že tady nalezneme to, co potřebuješ, vůbec nepochybuju. Je tu tolik druhů rostlin, že mi to hlava nebere," dodala vzápětí spokojeně a její oči u toho bloudily sem a tam. Nejspíš byla nadšená z toho, že víceméně náhodou objevili místo, které oplývá vším, co si jen léčitel může přát.
Šedá vlčice nakonec navrhla, že kromě bylinek na nespavost bychom se mohli pokusit najít i některé další, aby doplnila své zásoby. Netušili jsme, kdy přesně Kahallie dorazí do Xikuratu, a jak dlouho se tam hodlá zdržet. Bylinky, kterými Niërra prozatím disponovala, by tudíž nemusely na celou tu dobu stačit. Proto jsem usoudil, že to bude ku prospěchu všech ve smečce včetně mě, a s jejím plánem jsem poměrně ochotně souhlasil. Poté jsme se od sebe oddělili a začali hledat vše potřebné. Já čas od času přinesl léčitelce některé byliny na kontrolu, neboť jsem si nebyl zcela jistý, zda se skutečně jedná o ty, které mi zevrubně popsala.
„Ne, to není ona," vysvětlovala mi poklidně, když jsem jí už poněkolikáté přinesl jakousi nezdravě vypadající zelenou změť namísto některé užitečné bylinky. Nutno však dodat, že mé jiné nálezy naopak úspěšné byly. Tento však mezi ně očividně nepatřil. „Kdybych tohle někomu dala rozžvýkat, do pár minut leží v jeskyni nohama nahoru," zazubila se při pohledu na bylinu a během chvíle už byla opět zaměstnaná hledáním nových úlovků. Nacházeli jsme se zrovna u vchodu do jakési jeskyně, z níž táhl nepříjemný chlad. Měl jsem pocit, jako kdyby se temnota z jejího nitra rozpínala do okolí a dychtivě se kumulovala okolo mého těla. Oklepal jsem se.
/Cizinci. Odejďte./ V hlavě mi náhle zachroptěl čísi hlas plný nenávisti. Na to jsem byl zvyklý, avšak tentokrát to bylo jiné. Cítil jsem, že tento hlas jde zvenčí, ne z mého nitra. Znepokojeně jsem se ohlédl na Niërru, která můj pohled opětovala a v očích se jí zračilo zděšení.
„Slyšelas to taky?" špitnul jsem do ticha, jež náhle nastalo, a vlčice pouze rozklepaně přikývla. Oba jsme jako na povel začali spěšně sbírat byliny, které jsem pracně nashromáždili. Naštěstí mezi nimi bylo už i značné množství té proti nespavosti.
/Pozdě. Zhyňte. Poteče krev./ Promluvil hlas znovu a hněv z něj tentokrát doslova čišel. Země se začala zlověstně otřásat a Niërra, která byla k jeskyni blíže, sotva slyšitelně zaúpěla. Upřel jsem v očekávání své oči ke vchodu a až nyní jsem si uvědomil, že se poblíž něj válí v trávě několik menších kostí a lebka, která vypadala, jako kdyby kdysi patřila vlkovi. V momentě, kdy jsme se chtěli dát na útěk, už bylo skutečně pozdě. Z dusivých stínů jeskyně se vynořil ten největší medvěd, jakého jsem kdy v životě viděl, a podrážděně zařval. Z jeho huby se linul hnilobný dech. Vypadal, jako kdyby zde žil ne desítky, ale dokonce snad stovky let. Srst měl celou zanesenou špínou a na některých místech už zbyla dokonce jenom holá zrohovatělá kůže. Lebku měl strašidelně širokou, čelo nezvykle vystouplé a místo očí jen dvě temné škvíry.
„N-nech nás na pokoji. N-nic jsme ti n-neudělali," vykoktala Niërra a poodstoupila vzad.
/Narušitelé. Ničí život. Sami budou zničeni./ Zasyčel medvěd nekompromisně. Zjevně s nimi komunikoval pomocí telepatie. Vypadalo, že tím z jeho strany jakákoliv ochota vést rozumný dialog naprosto vyprchala, protože se po vlčici záhy rozmáchl tlapou a ona jen tak tak stačila uskočit. Na to, že se medvěd jevil jako slepý, mířil s až překvapivou přesností. Když zjistil, že nezasáhl svůj cíl, znovu rozčileně zařval.
„Pojď! Musíme rychle odtud!" zavolal jsem naléhavě na svou společnici a vyslal jsem proti medvědovi proud ledu ve snaze zmrazit aspoň jednu z jeho tlap. Snažit se skolit tenhle kolos bylo nad naše síly, a proto jsem ho chtěl alespoň pozdržet. Niërra se mezitím dostala až ke mně, avšak jestliže jsem si původně myslel, že moje magie proti němu zabere, šeredně jsem se mýlil. Medvěd moji ledovou past roztříštil jediným prudkým pohybem tlapy. Dali jsme se na útěk a s sebou měli zhruba polovinu bylin, které jsme v tom shonu stihli posbírat.
„Co to je proboha za monstrum?" zeptala se udýchaně vlčice. Oba jsme běželi těsně vedle sebe a otřesy země doprovázené řevem napovídaly tomu, že medvěd nás pronásleduje. Raději jsme se ani neohlíželi za sebe.
„Nemám ponětí, ale nerad bych zblízka viděl jeho tesáky," zasupěl jsem jí v odpověď a uháněl jsem, seč mi síly stačily. Brzy jsme se dostali až za místo, kde květinová louka přibližně končila. Dusot za námi náhle utichl.
/Pošpinili, poničili, utekli. Zabít! Zabít!/ ozývaly se v našich hlavách medvědovy myšlenky a mísily se s jeho ohlušujícím řevem. Ohlédli jsme se za sebe. Medvěd tam stál a pokoušel se dostat přes jakousi neviditelnou bariéru. Rozmachoval se tlapami a narážel do ní celou vahou svého těla, ale bariéra nepovolila. Zdálo se, že je jakousi starobylou silou připoután k tomuto místu.
„Kdybych věděl, že nás kvůli těm bylinkám málem sežere tahle příšera, radši bych vážně tu svoji nespavost nějak přetrpěl," zabručel jsem, ale v mém hlase bylo znát, jak moc se mi ulevilo. Povzbudivě jsem se pousmál na Niërru, která se z našeho zážitkového výletu ještě stále nemohla vzpamatovat.
„Nechci to říkat, ale tak trochu s tebou souhlasím," uchichtla se nakonec nervózně a ostražitě pozorovala medvěda v dáli. „Pojďme radši odtud. Nechci riskovat, že se k nám nakonec nějak dostane," pokračovala dál naléhavě a já se nenechal dlouho přesvědčovat. Zahájili jsme tedy sestup zpátky do tábora a doufali, že už nikdy nic takového v životě nezažijeme a že si nás medvěd později nepřijde dát k noční svačince.
Komentáře
Okomentovat