Vyvržení /Noem
Příliš pozdě jsem si uvědomil, že les, kterým procházím, je až příliš temný. Že je doslova Temný. Nebezpečí tohohle lesa spočívalo v tom, že když do něj vlk v dobré víře vstupoval, vypadal jako všechny ostatní lesy. Stromy se zdály být obyčejné, korunami pronikaly sluneční paprsky. Ale s každým dalším krokem se stmívalo, větve houstly a vzduch se zdál být až příliš chladný, navzdory tomu, že v okolním světě mohlo klidně panovat léto.
A než jste se nadáli, stáli jste uprostřed hluboké temnoty, kde siluety stromů působily spíše jako natažené pařáty a smysly bystřily ve stínech. Nejhorší bylo, že jsem netušil, kterým směrem jsem přišel. Ani kterým bych měl pokračovat, abych se co nejdříve dostal pryč. A ať už to bylo lesem nebo jen mojí paranoiou, pochyboval jsem, že bych tady při svém bloudění našel pitnou vodu, neřku-li cokoliv, co by byla kořist pro mě a ne naopak.
Sklopil jsem uši a s narůstající nervozitou se rozhlédl okolo. Někde vysoko v korunách, kam přes tmu nebylo možné dohlédnout, se proháněl vítr. Tedy, to jsem si zprvu říkal. Dokud jsem v šelestu nezačal rozeznávat tichý, jízlivý smích.
„Kdo je tam?“ zavolal jsem, spíš pro dodání své vlastní odvahy.
„To nic,“ ozvalo se kdesi ve větvích, a chvílemi se to zdálo být více poryvem vzduchu než hlasem, „to jsou jen stíny.“
Tiše jsem polkl. Neřekl bych o sobě, že se vyděsím snadno. Na druhou stranu se mi nad hlavou ozýval neznámý vysoký hlas, potenciální nepřítel, kterého jsem vůbec neviděl, a kterému jsem byl vydán na milost. „Ukaž se,“ vyzval jsem hlas, a snažil se znít sebevědomě. „Ať vím, s kým mluvím.“
„Nebudu se ti ukazovat,“ dostalo se mi odpovědi, a teprve nyní jsem poznal, že je to vlčice. „Nemůžu se už ukázat nikomu. Už ne.“ A poslední dvě slova zněla skoro jako zavrčení.
V hlavě se mi bouřily myšlenky. Vybavoval se mi příběh, který jsem kdysi slyšel jako malý, příběh spjatý s minulostí Xikuratu tak, jako Smečka samotná. Příběh s Temným lesem a vlčicí, která v něm žije. Která nerada ukazuje svou zohyzděnou tvář. „Merito,“ vydechl jsem.
Větvemi prosvištěl vítr, až se ozvalo hlasité hvízdnutí. Bral jsem to tak, že jsem se trefil.
„Tak mi pověz, ztracená ovečko,“ protáhl hlas, „proč bych tě teď měla ušetřit? Proč bys kdy měl najít cestu z tohohle lesa? Nic mě netěší víc, než vlci, co mě o něco žadoní.“
Přemýšlel jsem. Ze všeho, co jsem o Meritě věděl, mi bylo jasné, že není radno si s ní zahrávat. Možná to bylo lepší, než kdybych rovnou narazil na jejího bratra, ale v zásadě to bylo prašť jak uhoď. Neměl bych šanci ji přeprat. Ale mohl jsem zkusit zahrát na citlivou strunu. Moje matka to minimálně uměla. „Jsme skoro stejní,“ začal jsem tiše. Přišlo mi, že jsem koutkem oka zahlédl ve stínech špičku bílého ocasu. „Ty a já. Taky jsem ze Smečky odešel. Nebo mě spíš vyhnali.“
V korunách se ozvalo něco, co znělo jako výsměch. „Myslíš, že tě ušetřím, protože mi připomínáš mě? To je jedno z nejsmutnějších žadonění, co jsem kdy zažila. Na druhou stranu…“ Srstí mi provlál vítr, až jsem musel přivřít oči. Vzápětí jsem cítil, jak se mi něco, někdo, otřel o místo nad lopatkami, kde bylo pár pavích per a pár citlivých míst tam, kde jsem pera vyškubal a kde už nikdy neměla vyrůst. „Možná přeci jen máme něco společného. Jsme znetvoření vlastní rodinou,“ pokračovala Merita a její hlas se v temnotě rozléhal.
Těkal jsem očima, snažil se určit, ve kterých místech by se vlčice mohla pohybovat. Ale ona tady byla doma. Pokud si nepřála být spatřena, nespatřím ji. „Správně,“ chytil jsem se jejích slov jako stébla naděje. „Tvá rodina ti něco vzala, připravila tě o možnost být tím, kým sis přála být. To se stalo i mně.“
Zdálo se, že nad tím vlčice přemýšlí. „Ano. Možná.“
Nechtěl jsem si oddechovat předčasně. Věděl jsem, že musím zatlačit hlouběji. „A stejně jako tebe, ani mě nikdo v mé rodině nerespektoval. Ne ti, u kterých jsem si to nejvíc přál… Neviděli, co všechno jsem se pro ně snažil dělat.“
Ve stínech se začalo ozývat tiché vrčení. Citlivá struna se rozechvívala. Musel jsem vydržet.
„Tvůj bratr,“ začal jsem, ale vzápětí se zvedl tak prudký vítr, že mě odhodil na jeden z nejbližších kmenů. Nebyl to takový náraz, abych si něco zlomil, ale rozhodně to bolelo. Přesto jsem pokračoval. Těžil jsem pouze z doslechu a dávných příběhů, ale musel jsem to zkusit. „Tvůj bratr si tě neváží tak, jak by měl! To ty by sis zasloužila být po jeho boku, tak, jako to už jednou bylo, ne Moonlit!“
Chvíli bylo ticho. Pak jsem ji uslyšel těsně vedle svého ucha, ale když jsem se otočil, stejně byla pryč. „Moonlit je jenom čubka, kterou můj bratr zahání nudu,“ zavrčela. „Nic víc.“
„Nemusela by být ani to.“ Nahodil jsem háček. A doufal jsem, že ryba zabere.
Odfrknutí. „Co to povídáš, vlčku?“
„Mohla by ses jí zbavit.“
Další výsměch, přesto se zdálo, že mě Merita poslouchá se zájmem. „Ano, protože zbavit se družky mého bratra by jistě zvýšilo jeho přízeň ke mně.“
„Ale mohla by to být… nehoda.“ Ticho. Jen v korunách stromů šuměl vítr. Pokračoval jsem. „V přímém boji bys ji nejspíš neporazila, slyšel jsem, že je velmi mocná, někteří dokonce říkají, že tak mocná, jako Koro sám. Navíc by se tvůj bratr obrátil proti tobě. Ale kdybys ji, řekněme, pomalu něčím otrávila… Nějakou bylinou, jedem, který se v těle téměř bez poznání střádá a zabíjí až po několika dnech, kdo by tě mohl obvinit? Jak by si Koro nebo Moonlit něčeho takového všimli? Věřím, že jsi tak chytrá, jak jsi svůdná, Merito. Pro takovou vlčici by otrava byla hračka.“
Dlouho se nedělo vůbec nic. Téměř jsem zadržoval dech, naslouchal pro sebemenší zvuk, který by mi naznačil, jak se vlčice k mým slovům staví, nebo kde zrovna je. Až po dobré minutě či dvou se mi v zorném poli náhle mihla bílá silueta a cítil jsem, jak se mi Merita ocasem otřela o bradu, téměř svůdně, než zase zmizela ve stínech.
„Běž, vlčku,“ řekla jen. „Dnes se z lesa nejspíš dostaneš. Ale nevěřím, že bys měl takové štěstí někdy příště.“
A pak se rozhostilo úplné bezvětří. Věděl jsem, že byla Merita pryč s posledním závanem větru.
Rozeběhl jsem se neznámým směrem a neplánoval jsem zastavit. Svaly mě pálily a plíce mi hořely, každý dech, který jsem nabral, mě bolel, ale běžel jsem dál, dokud se stromy nezačaly alespoň trochu rozestupovat a já nespatřil náznak denního světla, dokud jsem neběžel s těmi slunečními paprsky, na které jsem tak často v duchu nadával, v srsti na hřbetu.
Vyběhl jsem z Temného lesa a zadýchaně se ohlédl k jeho stromům. Takhle zpětně se to zdálo být jen nepříjemným snem, přesto byla celá příhoda až příliš reálná. Věděl jsem, že návrat do Xikuratu znamená návrat k minulosti. Ale netušil jsem, jak moc.
A než jste se nadáli, stáli jste uprostřed hluboké temnoty, kde siluety stromů působily spíše jako natažené pařáty a smysly bystřily ve stínech. Nejhorší bylo, že jsem netušil, kterým směrem jsem přišel. Ani kterým bych měl pokračovat, abych se co nejdříve dostal pryč. A ať už to bylo lesem nebo jen mojí paranoiou, pochyboval jsem, že bych tady při svém bloudění našel pitnou vodu, neřku-li cokoliv, co by byla kořist pro mě a ne naopak.
Sklopil jsem uši a s narůstající nervozitou se rozhlédl okolo. Někde vysoko v korunách, kam přes tmu nebylo možné dohlédnout, se proháněl vítr. Tedy, to jsem si zprvu říkal. Dokud jsem v šelestu nezačal rozeznávat tichý, jízlivý smích.
„Kdo je tam?“ zavolal jsem, spíš pro dodání své vlastní odvahy.
„To nic,“ ozvalo se kdesi ve větvích, a chvílemi se to zdálo být více poryvem vzduchu než hlasem, „to jsou jen stíny.“
Tiše jsem polkl. Neřekl bych o sobě, že se vyděsím snadno. Na druhou stranu se mi nad hlavou ozýval neznámý vysoký hlas, potenciální nepřítel, kterého jsem vůbec neviděl, a kterému jsem byl vydán na milost. „Ukaž se,“ vyzval jsem hlas, a snažil se znít sebevědomě. „Ať vím, s kým mluvím.“
„Nebudu se ti ukazovat,“ dostalo se mi odpovědi, a teprve nyní jsem poznal, že je to vlčice. „Nemůžu se už ukázat nikomu. Už ne.“ A poslední dvě slova zněla skoro jako zavrčení.
V hlavě se mi bouřily myšlenky. Vybavoval se mi příběh, který jsem kdysi slyšel jako malý, příběh spjatý s minulostí Xikuratu tak, jako Smečka samotná. Příběh s Temným lesem a vlčicí, která v něm žije. Která nerada ukazuje svou zohyzděnou tvář. „Merito,“ vydechl jsem.
Větvemi prosvištěl vítr, až se ozvalo hlasité hvízdnutí. Bral jsem to tak, že jsem se trefil.
„Tak mi pověz, ztracená ovečko,“ protáhl hlas, „proč bych tě teď měla ušetřit? Proč bys kdy měl najít cestu z tohohle lesa? Nic mě netěší víc, než vlci, co mě o něco žadoní.“
Přemýšlel jsem. Ze všeho, co jsem o Meritě věděl, mi bylo jasné, že není radno si s ní zahrávat. Možná to bylo lepší, než kdybych rovnou narazil na jejího bratra, ale v zásadě to bylo prašť jak uhoď. Neměl bych šanci ji přeprat. Ale mohl jsem zkusit zahrát na citlivou strunu. Moje matka to minimálně uměla. „Jsme skoro stejní,“ začal jsem tiše. Přišlo mi, že jsem koutkem oka zahlédl ve stínech špičku bílého ocasu. „Ty a já. Taky jsem ze Smečky odešel. Nebo mě spíš vyhnali.“
V korunách se ozvalo něco, co znělo jako výsměch. „Myslíš, že tě ušetřím, protože mi připomínáš mě? To je jedno z nejsmutnějších žadonění, co jsem kdy zažila. Na druhou stranu…“ Srstí mi provlál vítr, až jsem musel přivřít oči. Vzápětí jsem cítil, jak se mi něco, někdo, otřel o místo nad lopatkami, kde bylo pár pavích per a pár citlivých míst tam, kde jsem pera vyškubal a kde už nikdy neměla vyrůst. „Možná přeci jen máme něco společného. Jsme znetvoření vlastní rodinou,“ pokračovala Merita a její hlas se v temnotě rozléhal.
Těkal jsem očima, snažil se určit, ve kterých místech by se vlčice mohla pohybovat. Ale ona tady byla doma. Pokud si nepřála být spatřena, nespatřím ji. „Správně,“ chytil jsem se jejích slov jako stébla naděje. „Tvá rodina ti něco vzala, připravila tě o možnost být tím, kým sis přála být. To se stalo i mně.“
Zdálo se, že nad tím vlčice přemýšlí. „Ano. Možná.“
Nechtěl jsem si oddechovat předčasně. Věděl jsem, že musím zatlačit hlouběji. „A stejně jako tebe, ani mě nikdo v mé rodině nerespektoval. Ne ti, u kterých jsem si to nejvíc přál… Neviděli, co všechno jsem se pro ně snažil dělat.“
Ve stínech se začalo ozývat tiché vrčení. Citlivá struna se rozechvívala. Musel jsem vydržet.
„Tvůj bratr,“ začal jsem, ale vzápětí se zvedl tak prudký vítr, že mě odhodil na jeden z nejbližších kmenů. Nebyl to takový náraz, abych si něco zlomil, ale rozhodně to bolelo. Přesto jsem pokračoval. Těžil jsem pouze z doslechu a dávných příběhů, ale musel jsem to zkusit. „Tvůj bratr si tě neváží tak, jak by měl! To ty by sis zasloužila být po jeho boku, tak, jako to už jednou bylo, ne Moonlit!“
Chvíli bylo ticho. Pak jsem ji uslyšel těsně vedle svého ucha, ale když jsem se otočil, stejně byla pryč. „Moonlit je jenom čubka, kterou můj bratr zahání nudu,“ zavrčela. „Nic víc.“
„Nemusela by být ani to.“ Nahodil jsem háček. A doufal jsem, že ryba zabere.
Odfrknutí. „Co to povídáš, vlčku?“
„Mohla by ses jí zbavit.“
Další výsměch, přesto se zdálo, že mě Merita poslouchá se zájmem. „Ano, protože zbavit se družky mého bratra by jistě zvýšilo jeho přízeň ke mně.“
„Ale mohla by to být… nehoda.“ Ticho. Jen v korunách stromů šuměl vítr. Pokračoval jsem. „V přímém boji bys ji nejspíš neporazila, slyšel jsem, že je velmi mocná, někteří dokonce říkají, že tak mocná, jako Koro sám. Navíc by se tvůj bratr obrátil proti tobě. Ale kdybys ji, řekněme, pomalu něčím otrávila… Nějakou bylinou, jedem, který se v těle téměř bez poznání střádá a zabíjí až po několika dnech, kdo by tě mohl obvinit? Jak by si Koro nebo Moonlit něčeho takového všimli? Věřím, že jsi tak chytrá, jak jsi svůdná, Merito. Pro takovou vlčici by otrava byla hračka.“
Dlouho se nedělo vůbec nic. Téměř jsem zadržoval dech, naslouchal pro sebemenší zvuk, který by mi naznačil, jak se vlčice k mým slovům staví, nebo kde zrovna je. Až po dobré minutě či dvou se mi v zorném poli náhle mihla bílá silueta a cítil jsem, jak se mi Merita ocasem otřela o bradu, téměř svůdně, než zase zmizela ve stínech.
„Běž, vlčku,“ řekla jen. „Dnes se z lesa nejspíš dostaneš. Ale nevěřím, že bys měl takové štěstí někdy příště.“
A pak se rozhostilo úplné bezvětří. Věděl jsem, že byla Merita pryč s posledním závanem větru.
Rozeběhl jsem se neznámým směrem a neplánoval jsem zastavit. Svaly mě pálily a plíce mi hořely, každý dech, který jsem nabral, mě bolel, ale běžel jsem dál, dokud se stromy nezačaly alespoň trochu rozestupovat a já nespatřil náznak denního světla, dokud jsem neběžel s těmi slunečními paprsky, na které jsem tak často v duchu nadával, v srsti na hřbetu.
Vyběhl jsem z Temného lesa a zadýchaně se ohlédl k jeho stromům. Takhle zpětně se to zdálo být jen nepříjemným snem, přesto byla celá příhoda až příliš reálná. Věděl jsem, že návrat do Xikuratu znamená návrat k minulosti. Ale netušil jsem, jak moc.
Komentáře
Okomentovat