Herní akce "Erewinova smrt"

Arwen, Kaydar, Erewin, Lesui, Miritai, Reklan, Steve, Summer, Tryphena
24. 8. 2016

Wipravěč: Zrovna probíhala Reklanova dlouho připravoná 'rekonstrukce jezera, když už Reklanovi konečně došla trpělivost. Moc dobře věděl, že ten co toto způsobil je nebezpečný. A Tryphena by to měla vědět též. Stejně jako Arwen. Protože ale věděl, že Arwen se ho bojí, zavolal si k sobě Steva, aby Arwena sehnal za něj.

Arwen: Ležel jsem před svou norou ve vlčím táboře a pečlivě okusoval kost se zbytky masa.

Erewin: Ten dům byl prázdný. Lovci byli pravděpodobně doopravdy mrtví. Netušil jsem sice jak to šedák věděl, ale tu kožešinu jsem potřeboval. Aspoň to.

Ichabod: Jen tak jsem běhal po louce. Bál jsem se. Spousta vlků na mě mohla číhat za rohem...

Kaydar: Seděl jsem v lese, za stromem, díval se na sluneční paprsky pronikající skrz stromy. Už byl večer, stíny se prodlužovali. Nadcházel můj čas.

Lesui: Otráveně jsem se přiloudal v vlčímu táboru. Je to divný. /Bylo to tu předtím? Nebo už mám halušky?/ Zabručel jsem si nad tím otráveně. Co mi bylo po tom. Právě jsem se probudil, tak se mi nejvíc líbila myšlenka strčit hlavu pod studenou vodu. Ale on tu někdo byl? /Arwík?/ ležel tam před norou. Bylo by divný změnit teď směr cesty? Asi jo.

Miritai: Běžela jsem lesem. *Měla jsem jí do země vyhnanců a donést tu kytku! Proboha, tak proč běžím opačným směrem? Asi proto, že jsem: Nevymyslela plán, a nechce se mi tam a... proto že se bojím...* vedla jsem válku sama se sebou.

Reklan: Steve už se konečně vydal na cestu za Arwenem a tak jsem se konečně mohl pustit do hledání Tryph. Vždycky pro mě měla slabost. A navíc rozuměla slovu důležitý. Proto jsem si byl skoro jist, že pouhé požádání postačí. Klekl jsem si tedy a začal šeptat do trávy.

Steve: Skákal jsem si to za nějakým vlkem, Arwemen nebo jak o něm Reklan mluvil.

Summer: Ležela jsem v trávě a přemítala nad odchodem Cherokeeho. *Vždyť tu ani nebyl moc dlouho, ani nebyl přijatý do smečky... a nelíbilo se mu to tady. Asi je dobře, že už nejsme spolu... no já nevím...* přemítala jsem nerozhodně, až jsem si téměř nevšimla, že už je večer.

Tryphena: Jen jsem stála a poslouchala zvuky rostlin. Pak ale jsem z trávy uslíšela šepot. *Kdo to může být?" pomyslela jsem si a v tu ránu do mě někdo ze zadu narazil.

Wipravěč: Erewinovi netrvalo dlouho než našel Lařinu srst. Stejně jako Stevovi netrvalo dlouho, než objevil Arwena. To co Erewin objevil ho však překvapilo.

Arwen: Kolem mě procházel Lesui. Pozdravil jsem ho pokývnutím a přitom ke mě dovanul pach jelena. *Který blb by se přibližoval k táboru, každý zvíře ví, že tu žijí vlci...* přemýšlel jsem.

Erewin: Lařina srst to byla... ale... něco tu nesedělo. Už když jsem do místnosti vešel, vycítil jsem, že je něco špatně... nedokázal jsem určit co to je, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Velmi opatrně jsem se tedy přibližoval k onomu mrtvému kožichu.

Ichabod: Tak jsem si běhal a najednou jsem zastavil. "Nejsem moc blízko táboru?" řekl jsem si. *Třeba tady bude ta hodná šedá vlčice, co mě před ostatníma vlkama chrání...* ta představa se mi líbila.

Kaydar: Nechtělo se mi čekat na tmu. Vylezl jsem ze stínu, slunce bylo stejně už hodně na západě a moc mi nemohlo ublížit. "Hah, chcípni, sluneční slečno," zazubil jsem se na plynovou kouli na obloze a rozběhl se lesem. Nedaleko byl... kůň? No, každopádně, měl jsem hlad. A kůň byl taky maso.

Lesui: Zazíval jsem pořádně a zamlaskal. Vstávání vážně nebyla moje věc. Přihmouřil jsem ospalý oči a podíval se 'nenápadně' směrem k alfovi. Když tu náhle si to k němu mašíroval někdo další. Poznal jsem ho. Byl to... „Panebože to je ten jelen, uteč!“ křikl jsem na Arwíka, zpanikařil jsem. /A přestaň říkat panebože Lesui – jsi atheista!/

Miritai: Do někoho jsem drcla "Pardon." Řekla jsem a podívala se do tváře vlčice. Vzbudilo se ve mě podezdření... *Nadpřirozený pach a... vypadala jako Tryphena.* Uklonila jsem se: "Je mi velkou ctí vás potkat a velice se omluvám, spěchala jsem do tábora a nějak jsem se nekoukala na cestu. Můžene mi prosím odpustit?"

Reklan: "Tryphie, číčo... dneska je to důležitý. Ty víš kde mě hledat. Přijď."

Steve: "Dobrý den!" začal jsem jelení řečí, ale ne, že by mi vlk rozumněl

Summer: "Hah. Jo, to tak. Určitě sem šel kvůli mně," prohodila jsem ironickým hlasem. Začichala jsem. "Cítím koně... Není to Ichabod?" zaradovala jsem se a rozběhla se za pachem

Tryphena: Zaslechla jsem zprávů od Reklana, pak jsem se otočila na tu vlčici: "Ale to nic, to se může stát každému, ale příště si dávej pozor, ano? Říkala jsi že potřebuješ do tábora smečky? A nestačilo by ti dostat se k řece Nárazko? Fajn!" řekla jsem aniž by vlčice mohla něco namítnout. Nechala jsem nás obě polapit do obrovského květu, který následně vyrostl u rohatky. "Ahoj Ťapko!" pozdravila jsem Reklana.

Wipravěč: Erewinovi zanedlouho došlo, na co se dívá. A s tím i to, co se tehdy Laře stalo doopravdy. Mezitím Summer i Kaydar pomalu dobíhali k Ichabodovi a Reklan už se chystal vysvětlit, co je jeho problém. Nebyl tu sice Arwen, ale Tryphena byla dobrý prostředek na začátek pátrání. Pustil se tedy do vysvětlování toho co v poslední době viděl.

Arwen: Přiběhl ke mě jelen. Do vlčího tábora. Co víc, on si přede mne stoupl a... zaryčel. S ničím tak podivným jsem se doposud nesetkal a že jsem toho viděl hodně. "Ehm. To má být nějaká...dobrovolná oběť? Nebo jsi pod vlivem nějakých...rostlin?"

Erewin: "Peklo." konstatoval potichu po chvíli zírání na nepatrné ohořelé jizvy na Lařině srsti. "Tak přece jsi nezemřela... jen se ti stalo něco mnohem hrošího..."

Ichabod: Zahlédl jsem, jak ke mně běží dva vlci. Jeden z nich mi byl neznámý, což mě děsilo. Ten druhý bylata milá šedá vlčice. Rozhodl jsem běžet směrem k vlčici, čímž se zachráním od sežrání (snad). *Prosím, ochraň mě šedá přítelkyně* zadoufal jsem. Cválal, skoro tryskal jsem směrem k šedé vlčici - dál od nepřítele, blíž k příteli. Tak se mi to líbilo.

Lesui: Skočil jsem ochranitelsky před Arwíka a zavrčel. /Ok, to byla možná trochu přehnaná reakce./ pomyslel jsem si trapně. Vždyť ani nemá tu kobru na zádech. „Ehm... J-já jsem ho už viděl tohohle... v tom mlžným údolí.“ chtěl jsem se vysvětlit.

Miritai: *Nárazko?* pomyslela jsem si ohromeně. "Takhle mě nikdo nikdy nenazval!" Pak nás polapil obrovský květ a já stratila orjentaci. Když zase zmizel, a já stála na pevné zemi trochu jsem zavrávorala a rozhlédla se. *Jsem v ještě větším háji než jsem si myslela!* Pomyslím si při zjištění že je naproti mě Reklan.

Reklan: "Tryphiee, kotě! Díky, že jsi přišla. Máme problém. Větší, než jak vypadá. Počítám s tím, že o Odilce už jsi něco málo slyšela. Tak se podívej. Vodní rohatka. Z Neorwittu. Co je Neorwitt? Nemám zkurvený tušení, ale tenhle svět to rozhodně není. Podívej se sama." ukázal jsem k Odilce čumákem.

Steve: *Aha. Ta svině červená mi nerozumí.* pomyslel jsem si. Začal jsem kývat hlavou do všech směrů. Byl jsem ztracený. *Tak to zkusím znovu* řekl jsm si. "Ty jsi vlk. Můj pán je vlk. Reklan. Vlk. Taky. Ty se připoj. Připoj se k Reklan. K můj pán. Pojď. Pojď s mým pánem. Reklanem." začal jsem hláskovat. Nevypadalo to, že by mi červený vlk rozumněl. Spíš to vypadalo, že mě za chvíli sežere.

Summer: Zavrčela jsem, když jsem zahlédla vlka, běžícího za Ichabodem. Zrychlila jsem, nechala jsem Ichaboda proběhnout za mě a prudce zastavila. "Na toho koně se ani nedívej," řekla jsem klidným temným hlasem k neznámému vlkovi, když se přede mnou zastavil.

Tryphena: Reklan na mě vychrlil proud slov. "Ale jistě Ťapko, to zvláštní zvíře je tu dost dlouho." přemýšlela jsem. "Zajímalo by mě, jak to tu dokázala přežít..." přemýšlím, nedbaje na to, že mi před chvílí řekl kotě.

Wipravěč: Zatímco v lese u koně se pravděpodobně schylovalo k boji a Steve se dál zoufale snažil Arwena naučit mluvit svou řečí, Tryphena pomalinku začínala chápat kam Reklan svými řečmi o rohatce směřuje. Přeci jen se ti dva znali dlouho.

Arwen: Vstal jsem od okousané kosti. "V pohodě, Lesui. Je to jenom jelen," s úkosem jsem na něj pohlédl. Otočil jsem se na zvíře a přimhuřil oči. Zdálo se mi to nebo se to snažilo komunikovat..? No, rozhodně jsem chtěl počkat, co to udělá. Když to bude utíkat, začnu lovit. Mohla by to být zábava a tenhle jelen se nezdál jako tak velká kořist.

Erewin: "Proč by jsi to ale dělala...? Co tak hrozného se ti přihodilo, že i peklo byla lepší možnost...?" přemítal bělák nahlas. Pořád zíraje na jizvy. "...ale mrtvá přece nejsi. Tentokrát tě nezklamu Laro. Tentokrát ne. ...teď jen najít někoho, kdo touží po mé smrti." zamyslel se bělák znovu, vůbec netušíc jak jednoduchý úkol to v dnešní den bude.

Ichabod: Ustaraně jsem pohlédl na vlčici. Bylo mi téměř jasné, že kvůli mně možná bude muset bojovat. *Všichni, co tam nahoře jste, prosím, ať moje přítelkyně nemusí bojovat* zaprosil jsem ke všem bohům doufajíc v to, aby si vlčice kvůli mně neublížila. Navíc vlk vypadal bojovně, takže jsem se bál, aby ji třeba ani nezabil. Zahřehtal jsem a postavil jsem se na zadní nohy. Přiběhl jsem rychle k vlku a kopl ho zadní nohou do čumáku. "Prosím uteč se mnou," zahřehtal jsem ke své vlčí přítelkyni a hlavou pokynul do otevřené krajiny - aspoň dokud onen vlk bude trochu "zhypnotizován" ležet na zemi. Přece jenom, ten kopanec byl silný. Šedá vlčice pochopila. Běžel jsem tryskem, vlčice mi byla v patách (snad aby mi chránila záda, kdyby něco). Doufal jsem, že utečeme daleko. Aspoň tak, aby nás vlk nenašel. Ani jsem nevěděl kam běžím. Vlčice za mnou. Prostě jsme někam běželi.

Kaydar: Zabrzdil jsem před vlčicí. "Jasně, chápu. Jsi zoofilní a tohle je tvá oběť. Hnus. Nejspíš." Větu jsem doplnil o zaškeblení se. "Ne že by na šukání koní bylo něco špatnýho..." zamyslel jsem se potom. Náhle mě to zvíře koplo do čenichu. "Jau, kurva, ty debilní vlkomrde! Proč...?! Kéž by tě tvoje máma nikdy nevysrala!" Snažil jsem se vzpamatovat. Naštěstí to nebylo tak těžký. Genetický mutace a tyhle sračky. Jakmile jsem stál na nohou, ještě jednou jsem zanadával. Ani jsem neměl v plánu útočit, neměl jsem na boj náladu! *Od rohatky to voní zajímavě...* napadlo mne. A tak jsem se, stále lehce dezorientován, vydal k zmiňované rohatce.

Janet: Probudím se někde na louce. Byla tu vysoká tráva. Vstanu a rozhlédnu se.Vyběhnu z louky. Cítila jsem pach nějakých vlků. Jdu pomalu po krajině a čekám až zahlédnu nějakého vlka.


Lesui: Trapně jsem sklopil uši. Můj trapný obličej bylo něco divnýho podrážděně vyhlížejícího. Ale na(ne)štěstí jsem si to neuvědomoval. „A-ale je od Reklana...“ namítl jsem a hodil po jelenovi nepříjemný pohled. Bůhví co to vyváděl. Možná nás zaklínal. /Sakra Lesui „Bůh ví?“ už zase!/


Miritai: Pomalinkou jsem začala couvat. *Řekla bych, že bych si přála být neviditelná, ale schopnost neviditelnosti mám. A kdybych jen tak zmizela, určitě by si mě všiml." Pokračovala jsem v nenápadným posunováním za Tryphenu směrem k lesu.

Reklan: "Na tom není nic složitýho, je v bratrstvu. Proto taky vím odkud pochází. A že se sem nedostala z vlastní vůle. Ale ta rohatka není to jediný, co je tu špatně. Slyšela jsi o těch želvách? Byl jsem v jejich hlavě... jediné co tam bylo byl vztek a nenávist. Tak silný, že mne srazil k zemi. A všechen jen vůči Drustovi... tohle nejsou magie tohohle světa... ale to ty už přece dávno víš. A taky víš kam směřuju. Ať je ten tvor cokoliv, je nebezpečnej. A já potřebuji tvou pomoc v jeho hledání."

Steve: Heh. Tak nic. Nevypadalo to, že by mi rozuměl. "Ty - vlk. Já jelen. Já ne vlk. Já v bratrstvu. Prosím. Ty rozumět já. Ty přejít k bratrstvo." pokoušel jsem se sklesle. Nezabralo to. *zkusím to jinak* pomyslel jsem si. Kopytem jsem začal rýt do země "Bratrstvo v šeru" a aby rozuměl, co po něm chci, přidal jsem k tomu "Ty k nám".

Summer: Konečně jsme zastavili. Ohlédla jsem se. Nikde nikdo. Jen jsem z nějaké vzdálenosti zahlédla Arwena. A byl tam nějaký jelen. Chvíli jsem na ně civěla, potom jsem hlavou pokynula k vlkům. Ichabod šel za mnou. "Hey hey. Jestli jeden z vás jenom pomyslí na to, že by z Ichaboda byla večeře, ať na to rovnou zapomene. Co tady blbnete?" přišla jsem k nim s otázkou. Ichabod stál v bezpečné vzdálenosti. Nechtěl jít se mnou až k vlkům. Teď jsem si všimla, že jelen něco ryje do země.

Tryphena: "Pomůžu ti," řekla jsem vstřícně,"Jak ti mohu pomoct?"

Arwen: Jelen cosi vyryl kopytem...? Eh? *Asi nějakej jelení způsob sdělování.* "Konec srandy," zavrčel jsem na něj. Vycenil jsem zuby pořádně, abych mu dal na srozumněnou, že jestli nepřestane dělat blbosti, hodlám ho zabít. Navíc... byl od Reklana..? Kdo ví, co takový zvíře dělá. Vysvětlovalo to, že je tak divnej.

Wipravěč: Zatímco Steve učil celý les psát, Kay se vydával k rohatce až přehnaně dezorientovaně. Arwen se sice nechěl naučit psát, ale koho to zajímá. Na nedodržovače pořadí Xikurat stejně kašle. Důležitější však byla situace u rohatky, kdy Tryphena naoko nerozumněla co po ní Reklan chce, ale přesto už s tím sama začala. Věděla přesně co je nutné udělat. Ten tvor musí zemřít.

Erewin: Když vyšel ven, zavětřil bělák jasnou odpověď. Kaydar. Kdo by ho mohl nenávidět víc než on? A co víc, mohl i napravit druhou chybu, kterou způsobil. Vydal se tedy přímo za ním.

Kaydar: "Nazdar!" nadšeně jsem křikl na vlky u rohatky. Jednoho z nich jsem znal..! Byl to ten s očima na zadku, ten ne tak úplně hmotný. Pak ke mě však dolehl další pach. Krev se ve mě vzbouřila, zpěnila. Ten čůrák. Přimhouřil jsem oči do úzkých šterbin. "Jestli se mě pokusíte zastavit... Tenhle vlk... Prostě... nezastavujte mě," prohlásil pevně k shromáždění u rohatky a otočil se za pachem. Hodlal se pomstít za ty měsíce strávené v hrůze ze slunce.

Lesui: /Co když nás vážně proklíná?!/ pomyslel jsem si zděšeně. Vydával divný zvuky a divně se pohyboval. Ale nevypadalo to nijak... zle? Asi. Ryl do země jakési znaky, kterým jsem nerozuměl. „Hele nechce náhodou abys šel s ním?“ zeptal jsem se Arwíka po chvilce zadumaně. „Buď to, nebo nás chce naučit jelensky.“

Miritai: *Bratrstvo?* Dílky začínaly pomalu zapadat do sebe. "Pak se z lesa vynořil zvláštní vlk, nadšeně nás pozdravil a pak se temě zamračil a řekl něco o tom že mu v něčem nemáme bránit. Dostala jsem se za Tryphenu a zneviditelnila se. Rozhovor byl moc zajímavý na to abych odešla.

Reklan: Na vlka jsem vůbec nereagoval, neměl jsem čas ho řešit a už vůbec zastavovat. Musel jsem najít jinýho čůráka. A bylo načase začít s výslechem. "Hej, ty. Ano, ty, cos přišla s Tryph. Víš něco o rohatce? Nebo o želvách? Pověz..."

Steve: Vyděsil jsem se, když začal vrčet. "Dobře. Fajn. Klid," říkal jsem co nejklidnějším hlasem. Nakonec jsem zvolil jinou strategii. Prostě...půjdu zpátky za Reklanem. Řeknu mu, že Arwen nespolupracoval - není to lež. Začal jsem couvat dál od rudého vlka i toho druhého. Pryč. Nakonec jsem se otočil a uháněl k rohatce za Reklanem.

Tryphena: Podívala jsem se za sebe na neviditelnou vlčici, "No tak Nárazko, Co víš o želvách a o rohatce?" zeptala jsem se jí jemě.

Wipravěč: Reklan zaslepen svou vlastní touhou, nechtěně nechal Kaydara udělat to, co minimálně trvdil, že chtěl udělat sám. Tak tedy pokračoval ve výslechu ubohé vlčice - stále ještě doufaje, že Steve bude úspěšný a přivede Arwena. Byl Alfa smečky. Mohl by přeci vědět kdo za tímhle stojí, nebo ne?

Arwen: Napadlo mě, že třeba zjistím, kdo za tím stojí, když budu jelena následovat. A jestli po mě Reklan něco chce, řekne mi to sám. A ne po tomhle... poslíčkovi. Nebo co to měl jelen být. Tak jsem běžel za jelenem.

Erewin: Blížil se. Stačilo jen počkat. Posadil jsem se tedy a čekal. Zhluboka jsem se nadechl. Blížil se. Ještě hlouběji jsem vydechl. Blížil se. Jakoby ten moment trval věčnost. Čekání na svou vlastní smrt. A ona se blížila.

Janet: Jdu po pachu vlků a najednou zaslechnu hlasy. Podívám se před sebe a zahlédnu nějaké seskupení vlků. Přijdu k nim. "Eh... Ahoj, co to tu je?" zeptám se. Nedaleko mě byla řeka. Uviděla jsem něco spáleného a zaseknutého. Vykulím oči. "Co to je?" zeptám se znovu. Takové stvoření jsem ještě neviděla.

Kaydar: Tiše a rychle jako stín jsem se prohnal lesem až k němu. Bílý vlk seděl. Čekal? "Přišel jsi mě zbavit kletby? To už ti stejně nepomůže." Hlas mi vibroval zlostí, vztekem vycházejícím z hloubi mého hrdla.

Lesui: A jelen najednou uprchl. Po takový dlouhý době čmárání na zem? Zaskočilo mě to. A můj první reflex byl běžet za kořistí. No co... měl jsem hlad. Teprve pak jsem si všiml, že za ním běží Arwík taky. A asi ne aby ho ulovil. Tak jsem ovládl svůj kručící žaludek a tvářil se, že tohle celý bylo záměrný a že jsem toho jelena nechtěl vůbec sníst. „Hlídám ti záda.“ houknul jsem rádoby mile Arwíkovi.

Miritai: "Jááááá?" byla moje první reakce na Reklanovu otázku. Když mě k mé nejibosti ujistil, tak jsem se trochu zviditelnila, takže jsem vypadala jako duch, průhledná. "O želvách nevím nic. Ale o rohatce mám pár informací." řekla jsem. pak nás pozdravila jiná vlčice. Otočila jsem hlavu a pozdravila ji taky.

Reklan: "To ještě vůbec existuje někdo, kdo rohatku neviděl?" hlsel jsem otráveně, pořád čekajíc na Steva, Arwena a odpovědi. "Tohle je Odilka. Seznamte se." dořekl jsem a pak jsem otočil zrak zpět na vlčici. "Chci každou informaci, kteou máš." probodl jsem ji pohledem.

Tryphena: Přišla k nám vlčice a pozdravila nás. Z Nárazky ty informace lezly jako z chlupaté deky. Pak se ke všemu přiřítil nějakej divnej jelen a přivedl 2 vlky. "Tady se sraz?" Zeptala jem se Ťapky.

*Steve utekl do lesa.*

Wipravěč: Steve splnil svůj úkol a vesele si odskákal pryč. Reklan tedy dál pokračoval ve výslechu, který teď už konečně začínal probíhat ve velkém. Nevěděl však, jak málo času mu na hledání viníka doopravdy zbývá.

Arwen: "Reklane," odměřeně jsem pozdravil vlka, jen co jelen utekl.

Erewin: "Numůžu." konstatoval jsem ledově klidným hlasem. "Ale ty sám se jí zbavit můžeš." pokračoval jsem dostatečně rychle, aby mi nepřekousl tepnu. Ale přesto pořád klidně. Chystal jsem se do pekla. Měl jsem čas. Pokud on ne, bude jen jeho problém, že se kletby nezbaví.

Janet: Koukám na vlky. Vůbec jsem nechápala o čem mluví. Radši si sednu a koukám jen tak na stvoření v řece. Povzdechnu si. Byla jsem celá taková pomotaná. Něčí tvář se mi vybavovali a něčí ne. Pokrčím rameny a poslouchám o čem mluvít. Někteří na sebe podezíravě koukali. "Co se tu vlastně děje?" zeptám se nakonec. Nakloním nechápavě hlavu na stranu. Čekám na odpověď někoho z nich.

Kaydar: Ztuhnul jsem, připravený ke skoku. "Mluv. Mluv, ty zmrde. Přísahám ti, že jestli mi to neřekneš, bude to trvat dlouho, než tě nechám chcípnout. Věky. Věř mi," ztišil jsem hlas do vrčivého šepotu.

Lesui: Zvědavě jsem si to utíkal za zlým jelenem a přemáhal chuť ho kousnout do zadku. Nebo to byl Arwíkův zadek? Kdo ví. Ale pak jsme dorazili k rohatce. Překvapilo mě že tu pořád ještě je. /No kam by odcházela no.../ pomyslel jsem si a rozhlídl se po obecenstvu. Na půl průhledná Miri, ten divný Reklan a nějaké dvě ještě divnější vlčice. Zajímavá banda podivínů. A tvářili se důležitě. „Ehm... jak... se vede?“ zeptal jsem se nejistě. Podíval jsem se na jednu z těch vlčic. Položila opravdu dobrou otázku. /Co se to tu sakra děje?/

Miritai: "Ahoj!" pozdravila jsem Lesuiho a v úctě sklonila hlavu. Pak se otočila na Reklana: "Rohatčina slizká černá krev je jedovatá!" Významě jsem pohlédla na Lesuiho." A za to že se tu oběvila můžou dvě nevinná stvoření." Pokračovala jsem.

Reklan: Přesně na tuhle větu nedocěňovaný bůh čekal. V tu chvíli jakoby zapomněl na Arwena a Lesuie, dokonce i na rohatku a její větší jámu. Teď šlo jen o jedno. "Jaká stvoření?!" probodl jí nekompromisním pohledem.

Arwen: Zaškeblil jsem se. To mě sem vážně donutil jít jen kvůli tomu, aby mě mohl ignorovat?

Erewin: "Chci ti to říct, pošetilče, proto jsem zatraceně tady." probodnu ho skoro až provokativně svým zdravým okem. "Ale je to složitější. První část není těžká na pochopení, jen to bude bolet."

Miritai: Pohlédla jsem na Reklana. Pak jsem zmizela úplně. Nemohla jsem zaradit Lesuiho, ani Erewina. Běžela jsem k vlčímu táboru, abych se mohla vyspat a nabrat síli.

Kaydar: Mlčím. Nic jiného než vrčení by ze mě beztak nevyšlo. Jen mhouřím oči a čekám na pokračování, protože žádná bolest mi už nemůže vadit v porovnání s pálením slunce. Se ztrátou vlastního stínu.

Lesui: Stál jsem tam a každýho si pečlivě a trapně dlouho prohlížel. Potom jsem se zarazil když Miri promluvila od 'dvou nevinných stvoření'. Na sucho jsem polkl. Doteď nevím co se přesně stalo. /A proč se tu řeší rohatka?/ Pak jsem zbledl ještě víc když Reklan začal o těch 'stvořeních' vyzvídat. A pak najednou Miri zmizela. Překvapilo mě to. „Ehm.. co že se teda tady děje?“

Reklan: "Arwene. Vy ostatní. Buďte zdrávi. Máme problém a musíme ho řešit. Rohatka není z tohoto světa. A to co jí sem dostalo také ne. Je naší povinností zjistit kdo za to může." pronesl jsem a v duchu jsem si zapsal onu vlčici do problémů, které vyřeším v budoucnu.

Arwen: Kývl jsem mu na pozdrav. Pak jsem se otočil k Lesuiovi. "Ty o té rybě nic nevíš?" Vzpomínal jsem si totiž, že při našem druhém setkání zvracel. A podle toho, co říkala Yiyu, kus té rohatky snědl.

Erewin: "První krok je otrhnout si kus masa. Pak přijde ta bolestivá část. Ráno, ještě před svítáním, musíš kus vlastního masa položit na louku, nebo někam, kam na něj nepůjde stín. Dokud bude svítit slunce, musí svítit na onen kus masa, přičemž ty musíš být poblíž. Ne na slunci, ale na dohled. Zatím se chytáš?" pokračoval jsem dál ledově klidně, nespouštěje z něj zrak.

Kaydar: "Jak velký kus masa?" zavrčel jsem a doufal, že to není jen nějaký jeho žert, pomsta ze záhrobí.

Lesui: /Možná bych se měl tiše vypařit?/ napadlo mě. Ale to by vůůbec nebylo podezřelý. Nebyl jsem si jistý co udělat. Na tváři provinilý výraz mísící se se zamračením. /Není to tak, že bych někomu slíbil, že nic neřeknu. Vždyť jsem ani pořádně netušil co se stalo. Ale je dobrý nápad to říkat?/ Naprosto jsem zbledl když se na mě Arwík otočil. Ale zůstal jsem zaraženě mlčet.

Reklan: Z Arwenova kamaráda sálala nervozita. Skoro až strach. Věděl jsem tedy přesně koho se dál ptát. "Ty. Co o rohatce víš?" přešel jsem až k vlkovi a zahleděl jsem se mu hluboko do očí.

Arwen: Podle Reklanova chování...očividně něco věděl. Čekal jsem, připravený zasáhnout, kdyby se mu Reklan snažil ublížit. Přeci jen, byl to člen smečky.

Erewin: "Dost velkej na to, aby se ti neztratil z očí. Ráno, před východem slunce ho položíš na místo bez stínu. Pak si musíš najít místo na pozorování a od východu, až po úplný západ slunce maso pozorovat. Nebude to příjemné. To maso pradvěpodobně začne hnít. Bude syčet. A ty ho budeš cítit pořád jakoby uvnitř tebe. Ale nesmíš odvrátit zrak. Ani na chvilku. A k tomu musíš v duchu šeptat slova Erewin KhaenAareth doreass Altei. Ty slova ti to nebudou ulehčovat... ale nesmíš s tím přestat. To, že říkáš ty správný slova poznáš křečí žaludku a toho, že se ti začne měnit hlas. Nemusíš to říkat nahlas... dostane se ti to do hlavy. Bude to bolet a bude se tě to snažit odradit, ale nesmíš se přestat dívat na ten kus masa. Erewin KhaenAareth doreass Altei. Radši si to zapamatuj, pokud se chceš stinný kletby někdy zbavit. ...pořád se chytáš?"

Kaydar: *Erewin KhaenAareth doreass Altei,* zopakoval jsem si v hlavě. A doufal, že si to přeci jen zapamatuji, protože právě teď jsem si nepřál nic jiného, než roztahat střeva toho parchanta po celém údolí. "Pokračuj," zasyčel jsem.

Lesui: Velmi urputně a provinile jsem zíral na Arwíka. V tý chvíli bych se nejraději zahrabal. Reklana jsem si nevšímal. Vždyť jsem ho ani skoro neznal. „Když on se topil,“ dostal jsem ze sebe směrem k Arwíkovi. Snažil jsem se nevšímat si ostatních abych se necítil ještě víc trapně než teď.

Reklan: "Klid... není důvod k obavám. Prodýchej to. A pokračuj. Kdo se topil?"

Arwen: Reklan sice mluvil k Lesuiovi, byl jsem to však já, kdo se zhluboka nadechl a zase vydechl. "Mluv dál, odpověz na Reklanovy otázky," kývl jsem na něj. Sice jsem se toho samozvance trochu obával, ale tohle byl očividně společný záměr. Věci jako rohatka se tu prostě neměli dít.

Erewin: "To je ten bolestivý krok, pak už jen stačí někoho donutit, aby to sežral. Tý kletby se nedá zbavit. Dá se jen přehazovat. Jako energie. I v tvém případě je jen přenesená. ...jen trochu složitějším způsobem. To maso nebude vypadat zrovna nejlíp... pochybuju, že si ho někdo dá jen tak. Ale jiný způsob není. Ta kletba se dá jen přenést, nemůžeš jí zlomit. Jo a ještě něco. Když ten, na koho ji přeneseš zemře, vrátí se zpátky za tebou. Toť vše. Dělej co musíš, Kaydare.

Kaydar: "Fajn. Nic těžkýho, co?" zašklebil jsem se. "Kéž bych mohl donutit tebe, abys to sežral..." zavrčel jsem. "Aby jsi zažil..." zavrtěl jsem hlavou, znechuceně. A pak se dvěma skoky dostal k němu, tlapou ho srazil k zemi a zuby zabořil pevně do husté srsti jeho krku. Pokoušel jsem se dostat až na maso, které jsem hodlal vyrvat.

Lesui: /To nebylo to nejlepší čím začít.../ pomyslel jsem si a znovu na sucho polkl. „No... Erewík se topil.“ Lezlo to ze mě jak z chlupatý deky. „Topil se tak jsem pro něho skočil...a zkoušel mu pomoct... ale … moc to nešlo... kousl se do tlapy... bylo všude hrozně krve... a pak najednou puff a před náma rohatka. Nevím co se stalo nebo odkud se vzala. Prostě tam najednou byla.“

Reklan: Lesui: "Krev? ...kousl se do tlapy? Kdo je Erewík a kde ho najdu?"

Arwen: Čekal jsem, co bude dál.

Erewin: "Khaell ra was. Khaell ra wier. Khaeel ra erebor. Erebor khie wiel." šeptal jsem potichu a v hlavě už jsem slyšet ozvěnu. Plamen Ereboru. /Kdybys tak tušil, co čeká mě, Kaydare pošetilý... ale tu radost ti neudělám. Neřeknu ti jak moc budu trpět já.../ pomysle jsem si a znovu slova zopakoval. Na odpověd temnému plamenu, který už odnášel mou mysl. Ale já potřeboval i to ostatní. Když jsem slova zopakoval potřetí, kolem nás se začalo stmívat. Můj hlas přibýval na hloubce a na síle, tak dlouho, až si ho převzal někdo jiný. "Khaell ra was!"

Kaydar: Konečně se mi povedlo vytrhnout kus masa, bílá srst se barvila krví. Dál jsem trhal, když se náhle setmělo a Erewinovo šeptání se změnilo na něco docela jiného. Kouzlo. Další zkurvený kouzlo. Zavrčel jsem. Musel jsem ho zabít dřív, než mi stihne udělat něco horšího. Zakousl jsem se, pevně. A když jsem trhl hlavou, na zem jsem vyplivl kus jeho hrdla. Teď už bylo jisté, že jsem přetrhl nejen tepnu, ale nejspíš i průdušnici. Jenže kdo ví, co znamenala ta slova.

Lesui: „Ehm no Erewík je jeden vlk. Takový chumdelatý a celý bílý jako vločka. Má jedno oko zakalený a druhý fialový.“ popsal jsem ho jak nejlépe jsem dovedl. „Netuším kde je, už nějakou dobu jsem ho neviděl.“ Na chvilku jsem se odmlčel. Matka příroda mě strašně volala. „A teď mě prosím omluvte,“ odeběhl jsem pryč.

Reklan: Popis byl sice to nejlepší, co jsem vůbec mohl dostat, ale sám jsem velmi rychle pochopil, kde onoha Erewina hledat. Nebe nad jedním lesem začalo černat.

Arwen: "Dobrá, věřím, že toho..Erewíka... najdeš," zamumlal jsem a vydal se svou cestou. Přeci jen, u nory jsem měl ještě dvě neokousané kosti.

Erewin: Možná jsem umíral, ale necítíl jsem to. Cítil jsem jen plamen, který se linul do mého těla. Pořád jsem tam byl. A Kay nade mnou. Jenže už jsem to nebyl já. Byl jsem temnota. Mé tělo pohltil plamen ereboru. Mé tělo vzplanulo černým plamenem, ale já vzplát nemohl. Já byl temnota. Já byt plamen, který ničí moje tělo. Pak jsem jen zahlédl ony zatočené rohy. /Nadešel čas./ Zavolal si mě. A mé vědomí zahalila temnota.

Kaydar: A náhle... Erewin shořel. Podivným, černým plamenem. Uskočil jsem a čekal. A když tělo dohořelo... zbyla jen kostra a vyrvané maso. A trocha krve v trávě. Zamračeně jsem se na to chvíli díval, než jsem přišel blíž, zvedl zadní nohu a na kostru se vymočil. Jeho rada... no, očividně budu muset ještě nějaký čas přežít ve tmě.

Wipravěč: Když Reklan konečně došel na místo činu, našel jen pomočenou kostru. Minimálně mu tedy vyšel ten záměr, o kterém tvrdil, že se ho snaží dosáhnout.