Herní akce "Voda topí, oheň pálí, těžké časy v údolí"

20:27 17. 6. 2016
Pořadí: W, Arwen, Drust, Erewin, Poly, Tyr

Wipravěč: Začíná nový den v Xikuratu. Slunce vychází nad údolím, a všemožné zvěrstvo se probouzí k dennímu životu. Jediné, co úplně nezapadalo do ranní krajiny byl dým. Dým, který se linul od hromada hořících želv kousek od Želvího proudu. Na první pohled se situace zdála být matoucí, ale každému kdo žije v Xikuratu déle muselo dojít, že existuje jednoduché vysvětlení. Vůle boží.

Arwen: Obcházel jsem si území, dával pozor na věci, když jsem náhle ucítil kouř. Oheň. Někde na mém území se někdo rozhodl něco zapálit. Podle pachu jsem velmi rychle poznal pach páleného masa, očividně vodního tvora. Želvy? Vydal jsem se tím směrem rychlým poklusem, abych tomu výtržníkovi pěkně od plic vyčinil.

Drust: Nový den. Nic nového však nebylo. Všechno jelo ve starých nudných kolejích. Má nálada nebylo zrovna na rozdávání a bylo to na mě i vidět. Tak proč třeba nepřipomenout smečce, že nad nimi jsou bohové. Že jsem nad nimi já? Stačilo tak málo a oheň byl na světe.

Erewin: /Fajn... dým u řeky. Rovnou mi řeknětě, že hoří řeka. Mám už pokrk tohoto teplého světa, kde nic nedává smysl!/ zatvářil se bělák pochmurně, ale přeci jen se vydal na cestu k proudu.

Polyhymnia: V klidu jsem si ráchala nožky v příjemně vlažné vodě trochu chladnější z noci a dívala se s úsměvem na vycházející slunce. Bylo mi tak hezky... dokud ke mě po proudu nepřiplavala první upálená želva. V tu ránu jsem vyskočila, voda vyšplouchla. *Zase on!* rozčíleně mi proběhlo hlavou.

Tyr: Oheň. Ve smečce hoří. "Budu hádat, někdo naštval Drusta...?" zasmál jsem se. Jako vždy, něco takového je příležitost někoho potkat! Nebyl jsem moc daleko. Nacházel jsem se v lese. S nadšením jsem se vydal směrem k ohni.

Wipravěč: Zatímco si bohové uvědomili co se děje, stihli už alfa nejznámější smečky široko daleko a cizinec z Neowrittu přijít skoro až k spáleným želvám.

Arwen: Už jsem viděl viníka toho všeho. Chtěl jsem se na něj rozkřiknout, když mi náhle došlo s kým že to mám čest. Zpomalil jsem a uctivě sklonil hlavu. "Druste," pozdravil jsem. Byl to bůh mého elementu, bylo by trochu špatné, kdybych se k němu nechoval uctivě. Navíc jsem věděl, co bohové dokáží už z mého minulého setkání s nimi.

Drust: Zanedlouho se objevil první vlk. Poznal jsem kdo to je. "... Arwene..." vzpomněl jsem si na jeho jméno. Jestli měl v plánu ničit MŮJ plán, hodlal jsem ho zastavit.

Erewin: "Druste. Arwene." Sklonil jsem hlavu na znamení úcty. "Jmenuju se Erewin. Erewin SnowBorn, prvorozený bílé krve." řekl jsem klidně trochu couvl od dohořívajících želv - bylo tam šílený vedro. "Je mi ctí vás poznat, ale byl by někdo tak laskav a vysvětlil mi ůčel vašeho konání? Omluvte mne, ale nejsem obeznámen s vašimi zvyky. A už vůbec ne o zvyku upalování želv." poznamenám klidně a ustoupím ještě několik kroků od ohně

Polyhymnia: Nechala jsem se roztéct a zhmotnila se přesně uprostřed jejich hezké konverzace. "Druste!" vřískla jsem rozčíleně. Vzápětí jsem si uvědomila, jak asi vypadám a v mžiku se uklidnila. "Co to děláš?" zeptala jsem se už jen mírně vyčítavým hlasem. Stačilo mrsknout ocasem a z řeky vycákla mohutná vlna, která zaplavila veškeré hořící želvy. Část těch chudinek dokonce spláchla zpět. *Plavte, želvy, plavte pryč od toho hrubiána!* pomyslela jsem si směrem k nim. Ještě jsem pomyslně zamávala ohořelým ostatkům, které odnášel proud a pak se otočila ke svému bratrovi. Můj obličej ztvrdl do přísné grimasy a čekala jsem na vysvětlení jeho činů.

Tyr: Zaslechl jsem hlasy, byl jsem blízko. A opravdu, byl tam Drust, dokonce i Poly. Sešli se tu i dva další vlci. *Jen dva... jaká to škoda* Povzdechl jsem si a zamířil k nim.

Arwen: Věděl jsem, že chci-li si uchovat svůj element, měl bych být extrémně opatrný a zdvořilý a za každou cenu se připojit na stranu Drusta. Jednání s bohy. Slyšel jsem o tom již dost příběhů, vždyť jsem i žil s něco-jako-bohy! Nereagoval jsem tedy na otázku toho Erewina, nehledě na to, že jsem ho nikdy předtím neviděl a čekal, co udělá Drust, ale v tu chvíli se objevila vodní vlčice. Neznal jsem ji, ale z jejího chování jsem pochopil, že to bude další bohyně. Tentokrát vody. Stále jsem ale raději nechal vyjadřování se na jiných. Vlastně jsem nevěděl, co Drust dělal, tak jsem ani odpovědět nemohl. Přeskakoval jsem pohledem mezi těma dvěma.

Drust: Druhého vlka jsem si všiml, až když promluvil. "Můj oheň je úžasný! Nemyslím si, že dostává uznaní, jaké si zaslouží..." když se však objevila Polyhymnia. *Sakra, ona mi to tu zničí!* Napadlo mne. "Odejdi!" Znovu zapálím okolí. "Mám větší sílu než ty!" Uchechtnu se na ní.

Erewin: /Uhm... tak fajn.../ Byl jsem potěšen, že mne ona nově příchozí přelila vodou, ale ani tak jsem věci nemohl nechat jen tak. /Vlk z ohně, vlčice z vody, tenhle mlčí, kdo se v tom má vyznat!/ pomyslel jsem si a znovu jsem si je projel pohledem. "Tak ještě jednou. Může mi někdo vysvětlit, co se tu děje?!" Zvýšil jsem trochu hlas, ovšem můj tón ani zrak se nezměnil. Sice jsem mokrou srstí stratil něco málo na čestném postoji, ale na Aarethu se takhle s cizinci nejedná. Zasloužil jsem si odpovědi.

Polyhymnia: "Nech ty nebohé vlky na pokoji, bratře," přísně na něj štěknu. Uvnitř mne to vře vzteky. Nechám vše spláchnout ještě větší vlnou a tak louka, na které stojíme, momentálně vypadá spíše jako mělké rozložité jezero. "Já jsem ta silnější z nás dvou a oba to dobře víme." Pro jistotu jsem nechala ještě jednu vlnu, aby ho spláchla, což neprospělo jeho ohnivé srsti.

Tyr: Bylo zajímavé, že si mě nikdo nevšiml. Když mne však pokropila voda. "Hej!" trošku jsem vyjel. "Poly... podívej se na mou srst! Takhle jsi mi zničila vzhled!" Zamračím se na ni. Pak si však pořádně prohlédnu ty dva vlky.

Arwen: Konečně jsem nejspíš pochopil, o co Drustovi šlo. Prostě jen o obdiv. *To je u něj nějaká klasika, ne?* Po nedobrovolné sprše vyprskám vodu, které jsem se omylem nadechl a nespokojeně se zamračím na vodní pohyni. Ne že bych chtěl, aby údolí shořelo, ale udělat z něj vodní říši, to se mi také nezamlouvalo. Také jsem si všiml nově příchozího, podle řeči další bůh. Naznačil jsem úklonu i jemu.

Drust: "Ha! Že by tvá voda byla silnější! Sice mě můžeš polít, ale nic tím nedokážeš!" Zní to skoro, jako bych řval a přesvědčoval sám sebe. Pak se tam objevil Tyr. Neměl jsem potřebu ho pozdravit, navíc měl 'starosti' s jeho vzhledem.

Erewin: To už byla poslední kapka. Za normálních okolností jsem se držel zpátky, ale jejich chování bylo nepřijatelné. Zaměřil jsem se na mrtvolu želvy plovoucí kousek kolem mne, zlostně jsem se oklepal a nenápadně se kousl do nohy. Ne, že by to s tou nenápadností bylo těžké, nikdo si mě nevšímal. Poté jsem si nenápadně stoupl na želvu a čekal až se její krev smíchá s tou které pomalu stékala z mé nohy připravený začít odříkavat.Nešlo jen o to, aby si mne všimli, ale po tom co jsem viděl co dokáží, jsem taky potřeboval nějaký plán.

Polyhymnia: "Druste, jsi nerozvážný, hloupý a nikdo tě nemá rád," zamračila jsem se na něj. "Žejo, vy ostatní? Že mě máte radši než jeho? Žejo, Tyre? Jsem hodnější než on," mile jsem se usmála. Dokonce i na bílého vlka co tam prováděl něco se shořelou želvou. Dokud ji však znovu nezapálí, rozhodla jsem se být v klidu.

Tyr: Jeden vlk mi naznačil úklonu. *Že by tím chtěl říct...?* Popošel jsem o pár kroků k němu. "Jasně, nechte toho oba dva. Už jsem si myslel, že se bude dít něco zajímavého. A přitom to jste jen vy dva..." řekl jsem Poly znuděně.

Wipravěč: Zatímco bohové vedli hádku, bez jakéhokoliv většího účelu, začalo se slepé oko bílého vlka nečekaně měnit na fialovou barvu. A kolem něj se pod vodou začal barvit krvavý kruh. Nebyl moc vidět, ale jeho nenápadnost byla přesně to, na co vlk sázel.

Arwen: Při otázce vodní vlčice jsem raději udělal malý krůček k Drustovi, abych naznačil, že mé mlčení rozhodně nemá brát jako souhlas. Slova nově příchozího boha mi vlastně přišla poměrně rozumná, ale stále jsem si uvědomoval, že musím stát za Drustem proti všem bohům. Ne že by mě to nějak bavilo či snad naplňovalo štěstím, Drust byl trochu dětinský a trochu idiot.

Drust: Ignoroval jsem ho, nezajímal mne (Tyr). Arwen ke mne nakročil. "Konečně to někdo chápe! Vidíte?! On si, na rozdíl od vás uvědomuje mojí mocnou sílu!" Byl jsem pořád mokrý od Polyhymniny vody, ale už jsem byl schopný vytvořit další oheň, kterým jsem nás všechny uzavřel do kruhu.

Erewin: Vzhledem k tomu, že jsem měl k dispozici jen pár kapek mrtvé želvy, tak se nedali očekávat úplné zázraky, naštěstí byla želva alespoň naštvaná. I přes vodu, která mi dost ztěžovala situaci jsem to nevzdal. Nidky jsem toto kouzlo nezkoušel, ale znal jsem příběhy o hrozivé pomstě zmrtvýchvstání a pokud mě mělo něco ochránit, bylo to tohle. Odříkaval jsem Aarethská a podle změněného tónu svého hlasu jsem věděl, že si je pamatuju dobře. Cítil jsem utrpení oné oběti, cítil jsem její bolest a sílu, kterou z ní čerpám. Byl jsem tou nenávistí naplněn a můj hlas stále sílil, po chvíli dokonce i překonal hádku bohů. Byl hluboký a temný, ale mým slovům nebylo rozumět. Voda kolem mých nohou se začala barvit rudě. A v ten moment jsem procitnul. "Já, Erewin z Aarethu, jsem tě přivedl zpět. Pro všechno tvé utrpení, pro všechnu tvou bolest, bojuj se mnou, až přijde čas boje a vem si odplatu, která ti patří!" Promlouval jsem klid
= oživil želvu.

Tyr odešel, znechucen svým zničeným vzhledem.

Polyhymnia: Zmateně jsem zírala na toho vlka, který svým mocným hlasem přerušil všechny ostatní. Když jsem o chvíli později zjistila, že vlastně jen oživil želvu, uklidnila jsem se. "Děkuji ti, neznámý vlku," usmála jsem se na něj. "Je od tebe velmi milé, že pomáháš napravit to, co Drust zničil."

Arwen: Byl jsem v šoku. *Co je ten vlk zač?* ptal jsem se sám sebe. Takhle obvykle vystupovali v příbězích bohové. Byl to bůh, co se maskoval za normálního vlka? Netušil jsem, co udělat. Ohořelá želva začala znovu lézt. *Umí oživovat mrtvé... Musí to být nějaký další bůh.*

Drust: "Tohle?!" Vyprsknu dívaje se na polomrtvou želvu. "Tohle je ta tvoje očekávaná schopnost?! Wow, krutý! Teď něco zkusím já!" Pousměji se a aniž bych se ohlédl zapálím les za mnou. "Myslíš si, že jsi bůh? Já jsem Drust, syn Acanthy a z nás dvou jsem bůh já. Teď přísahej věrnost, nebo skončíš jako ty stromy za mnou!"

Erewin: "Bůh?" Zeptám se překvapeně. "Nevypadáš jako bůh. Kde máš rohy?" Zeptám se udivěně a obrovský požár za ním vůbec neřeším.

Polyhymnia: Nakloním hlavu do strany a lehce uraženě mrsknu ocasem. Ten bělák na mě vůbec nedbá! Ignoruje mě! Poznámka o rozích mě však pobavila, tak jsem se rozhodla nechat ho mluvit. Zároveň se mi však prudce nelíbilo, že Drust zapaluje další věci a tak jsem nechala zvednout se další vlnu vody a převalit se přes les.

Arwen: Stále jsem jen stál, pozoroval to a snažil se moc nepřitahovat pozornost. Všiml jsem si vyděšených zvířat prchajících ze shořelého a později vytopeného lesu, naštěstí jich moc neběželo naším směrem.

Drust: "O čem to zatraceně mluvíš? Nepřipadám ti snad jako bůh? A co teď? Teď ti jako bůh připadám?" Usměji se na hořícího vlka.

Erewin: Okamžitě jsem sebou mrskl do vody, ale nepřestávalo to. Zatímco jsem se topil a hořel zároveň, všiml jsem si želvy, která se díky nové vlně dostala k Drustovi. Nic víc. Dostala se k Drustovi a pak tam byla. Asi mu ožužlávala krk, buhví, co želvy dělají. Na Aarethu nic takovýho nebylo. Ale teď už to bylo stejně jedno. Jediné co jsem mohl v tuto chvíli dělat, je sázet se sám se sebou, jestli se dřív utopím, nebo uhořím. A děkovat bohům, že nejsem želva. (Těm opravdovým bohům, samozřejmě. Těm, kteří neschovávají své rohy.)

Polyhymnia: Nebohého vlka jsem uhasila dřív, než stačil celý ohořet a poděkovala jsem své matce, že já jsem ta silnější a lepší. Sice mě stále trochu štvalo, že mě vlk tak ošklivě ignoroval, ale nemohla jsem ho přece nechat uhořet. Vodou jsem ho vynesla na mnou nově vytvořenou mělčinu, aby se nemusel plácat ve vodě. Ale nemluvila jsem s ním. Ne dokud na mne také nezačne reagovat. Teď jsem byla uražená.

Arwen: Vše jsem pozoroval. *Možná to není bůh. Rozhodně tak teď nevypadá,* napadlo mne při pohledu na běláka, který teď už moc bělák nebyl, jelikož měl poměrně dost ohořelou srst. Spíš bezsrstňák, to byla vhodná přezdívka.

Drust: "Jak se jen opovažuješ krást mi mojí hračku?! Chceš si se mnou měřit síly sestřičko? Kdy už konečně pochopíš, že jsem silnější?! Tentokrát tě máma nezachrání!" Vyštěknu rozzuřeně, ale když ucítím jak se vzduch rychle ochlazuje, zmlknu a opatrně se rozhlédnu. Protože ale nechci nic riskovat, nečekám dlouho. "Tohle si ještě vyřídíme, Poly." odseknu uraženě a s plamenem zmizím někam hodně daleko.

Erewin: Změna ročního období se celkem hodila, ale mohla přijít třeba... dřív než jsem přišel o srst. Neměl jsem nejmenší tušení, co se děje, ale pokud jsem pochopil alespoň něco, bylo to to, že ti dva byli sourozenci. "Takže... ty jsi v tomto světě bohyně?" Zeptám se nehledě na náhlou změnu teploty.

Polyhymnia: "Ano," mile jsem se usmála. Jakmile mne začal vnímat, hned jsem se cítila lépe. A možná za to také mohlo, že už tu nesmrděl ten Drustův ohnivý zadek. Náhlá změna klimatu mne nijak nevzrušovala. Byla jsem si jistá, že jsem byla v právu. Zachránila jsem Xikurat před ohněm.

Telesphoros: Netrvalo dlouho a začalo sněžit. Ale sníh nestačil. Když skrze sněhovou vánici téměř nebylo vidět a i proud sám začal zamrzat, přidal jsem se do rozhovoru. Šel jsem rovnou za svou dcerou a tech dvou ubožáků jsem si nevšímal.

Erewin: Když se tam objevil ten ledový vlk, měl jsem toho po krk. Stejně si mne nikdo nevšímal, tak proč bych tam byl? Ještě před odchodem jsem však kývl hlavou na vlk, na znamení, jestli půjde taky.