Lesui - Jak se poznali jeho rodiče

Plahočila jsem se dál trnitými stráněmi podhůří Bobřihor, které jsem až později sama pojmenovala, jako mnoho věcí v mém novém domově - Mhaenissu. V dálce mě lákal výhled na Zamrzlé jezero, které se zdálo být tak blízko, ale zároveň zcela mimo můj dosah. Neměla jsem dost síly. Jen tak tak jsem unikla lidským lovcům, když jsem se tak hloupě přiblížila k jejich osadě. Svaly mi vypovídaly službu, nohy jsem necítila a nánosy špíny se dostávaly do hlubokých ran na zádech od spárů ochočených psů.
Svět venku jsem si představovala jinak. A má naivní představa mě málem stála život. Málem? Umírala jsem. A umřu nedostane-li se mi pomoci. A není tu nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Umřu. Stála mi svoboda opravdu za to?
Vzpomínala jsem na své dny v kleci jen zřídkakdy, ale nyní jsem je všechny viděla před sebou. Nechutně otylého principála, smějící se tváře v hlučném davu, postaršího vlka Thanese, který mi tak rád vyprávěl o životě mimo klec, mimo cirkus. Snila jsem o dni, kdy se osvobodím a jednou se to skutečně podařilo. Má drahá Surin, která se mě ujala, když jsem se bezmocná a zoufalá toulala zimní krajinou. Jen díky ní a smečce jsem přežila. Neprávem obviněna ze smrti Alfy, nemohla jsem jí způsobit takové potíže. Musela jsem utéct a jen to mě dovedlo k mému partnerovi – Cinereovi. Ale já si nemohla pomoct. Byl tak laskavý ke mně a já bych si neměla stěžovat, ale... má touha toulat se mě odvedla on něho pryč. „Vrátím se,“ nebo alespoň to jsem mu řekla. A myslela jsem to. „Jen mi dej čas.“
A teď jsem byla tady. Umdlévající... Umírající... Na pokraji sil. Padla jsem do trávy. Už ani krok. Kapky ranní rosy mě konejšily na černém kožichu. Víčka mě tížila. Vždyť je stačí jen zavřít a všechna bolest zmizí. Lákala mě věčná noc.
„Když vzdáš se teď, budoucnost, která na tebe čeká, zmizí a vše dobré s ní.“
Hlas jako by přicházel z velké dálky. Jako by se mě ani netýkal. Velkou námahu mi způsobovala jen snaha ona slova pochopit, ještě větší opustit vidinu věčné noci. Lákala mě, lákala.
„Vidím životy, které na tobě závisí...“
Cinereo!
„...Vidím smečku a v jejím čele silnou a moudrou vlčici. Vidím pohledy těch, co na tobě budou záviset. Co k tobě budou vzhlížet s obdivem a respektem, má drahá. Vidím život a ty se ho hodláš tak snadno vzdát?“
Vytřeštila jsem náhle oči a zalapala po dechu. Nová síla vlila se do mých žil a proudila jimi po celém těle. Pálilo to jako rozžhavená láva, ale nikdy dřív jsem se necítila víc naživu. Čirý život mi zaléval tělo.
Vzhlédla jsem. Vzhlédla jsem ke svému zachránci. Byl … úchvatný. První mě zasáhla jeho aura moci, které se plížila všude kolem a neznámými poryvy větru mu cuchala čistě bílou srst. Ten vítr nedotýkal se nikoho jiného, to on byl jeho pánem. Ale nebyl to jen vítr, kapky rosy se vztahovaly k tomu vlkovi v nezměrné touze se ho byť jen dotknout, a stébla trav je jen následovaly. Slunce samotné snad jen kvůli němu vykouklo z hustých mračen.
„Jak se jmenuješ, maličká?“ zeptal se mě shovívavým hlubokým hlasem. Zněla v něm moudrost. A síla. Zachvátila mě pochybnost, zda je to skutečně vlk, nebo výplod mé umírající mysli. Měl pět ocasů a na každém z nich lpěl jeden ze živlů.
„Jsem...“ selhal mi hlas, „jsem Akiko, můj pane,“ zašeptala jsem nakonec a v bezměrné úctě sklopila hlavu.
„Nejsem ničí pán. O to méně tvůj, má drahá Akiko,“ odpověděl s lehkým úsměvem. Jako by se i nebe usmálo. „Jsem Salvador a nyní jsem tulákem, tak jako jsi si vybrala býti i ty. Už jsou to léta co jsem naposledy spatřil vlčici, jakou jsi ty. Máš v sobě sílu. Duch vody v tobě dlí a vyčkává své příležitosti. Ale něco ho drží, maličká. Drží ho tvůj strach.“
„Můj strach?“ otázala jsem se nejistě. V tváří v tvář něčemu tak mystickému, jako byl tento Salvador, jsem se cítila bezvýznamná a tak ubohá.
Opět ten lehký úsměv. „Strach ze svých vlastních schopností. Jsi zajímavá vlčice, má drahá Akiko. Jsou to století kdy jsem naposledy porušil pravidla a zasáhl do běhu světa, ale kvůli tobě je rád opět poruším. Budeš-li si to přát, ovšem, naučím tě ovládat tvou sílu. Naučím tě se víc už nebát. Připravím tě na velkolepou budoucnost, která tě čeká, kterou vidím před tebou.“
Nadechla jsem se. Kapky ranní rosy se leskly v odrazu milého úsměvu a slunečního svitu. On tam přede mnou stál a já byla jen kousek od toho uvěřit, že je samotným bohem. Slunce stoupalo za jeho zády a jeho stín vrhal se mi k tlapám. Otevřela jsem tlamu a chtěla jsem říct - ne - chtěla jsem z celého srdce zakřičet: „Učte mě, prosím, můj mistře!“
Skousla jsem čelisti pevně k sobě a utekla pryč.

„Bylo toho tenkrát na mě moc a dodnes se za to stydím. Ale tak jsem ho potkala poprvé, můj maličký Zoomíku. A ne naposledy. Vrátila jsem se k němu a on mě skutečně učil ovládat moc, které jsem se dříve bála. Nyní jsem já a Duch vody jednou bytostí. Jednou třeba i ty potkáš mistra Salvadora a pochopíš svou vlastní sílu.“
„Ale otec říkal, že Salvador je podvodník a že tě jen mámil kolem, mami,“ řeklo mi uzývané klubko chlupů tisknoucí se k mému boku.
„Tvůj otec se v tomhle mílí. Salvador je opravdu...“
„Už zase vyprávíš o tom svém Salvadorovi?!“ ozvalo se naštvané zavrčení ze vstupu do jeskyně. Velký šedý vlk vstoupil dovnitř a vrhl nevrlým pohledem po mě, své partnerce, a svém mláděti o které jsem se přesto, že nebylo moje, s láskou starala. Cinereo prošel kolem a bez dalších slov či nadávek odešel spát.
Takhle poslední dobou vypadal náš vztah. Hádali jsme se neustále a naše smečka z toho chřadla. Už jsme se nemilovali, láska byla pryč. Podváděl mě s někým, kdo se zval Matkou přírodou, a omlouval své činy tím, že to není skutečná vlčice. Ať už byla, či nebyla, bolelo mě to. Drásalo to mé srdce. Vzpomněla jsem si na hřejivý úsměv svého mistra a v té chvíli mi bylo všechno jasné. Tady už déle zůstat nemůžu.