Minulost smečky Měsíčního svitu /Locki

„Locki! Loooockiiii!!!!!“
Překvapeně sebou trhnu a probudím se. Kdo to na mě volá? Copak neví, že spím?
Už je noc, měsíc je hodně vysoko na obloze. Spala jsem v naší noře hned u jezírka v lese, tedy doteď. Otráveně zívnu a odkulím se od spícího Irwina, vedle kterého jsem ležena stočená do klubíčka. Jsem naštvaná, že mě někdo vzbudil. Potácím se rozespale z pelechu a rozhlížím se, kdo to na mě křičel.
„Ah, Locki! Nevzbudila jsem tě?“
Otočím se a uvidím Miremel, jak stojí kus od vchodu od našeho doupěte.
„Jasně žes mě vzbudila,“ zavrčím rozespale a protáhnu se. „Co potřebuješ?“ zeptám se už trochu ochotněji.
„Víš, potřebuju, aby někdo pohlídal vlčata, máme s Acerbisem a Wah you nějaký úkol na hřbitově. Deynor s Edrikem hrozně zlobí, mohli by něco vyvést, zatímco budu pryč. A Wah ya taky potřebuje pohlídat děti.“
„Vždyť je noc,“ chabě odporuju.
„Prosíím, Locki, no tak,“ usměje se Mir a já se taky usměju. Nevím, čím to je, ale nikdy jí nic nedokážu odmítnout. Asi prostě ráda pomáhám. A taky mám Miri ráda.
„No tak dobře.“
„Dík, Locki! Přivedu ti vlčata.“
O několik minut později sedím v Hlavní jeskyni obklopená sedmi ňafajícími, poskakujícími vlčaty, která by už dávno měla spát. Hlavní jeskyně vlastně ani jeskyně není – je to prostě hodně velká nora, největší, jakou jsem kdy viděla. Vejdeme se do ní všichni, schováváme se v ní v nebezpečí, konají se v ní schůze a promlouvá k nám v ní Acerbis, když je zrovna špatné počasí a nejde to venku.
„Hej, uklidněte se!“ křiknu po vlčatech. „Sedněte si!“
Všichni si sednou a našpicují uši. Tedy všichni kromě Deynora a Ariany, kteří si olizují tlamy, Edrika, který se pere v rohu s Ravenem, Mah you a Daela, kteří se hádají o to, kdo z nich má hezčí čenich, a Wajina posledního syna, který se snaží dostat Edrika a Ravena od sebe. Jinými slovy, neposlouchal mě vůbec nikdo.
„Kdo se okamžitě neposadí, ten si dá patnáct koleček kolem tábora!!“ zakřičím hlasitěji. Vlčata okamžitě zkrotnou. Tentokrát se posadí a ztichnou všichni, bez vyjímek. Tenhle „vojenský“ trik zabere u vlčat vždycky!
„Tak,“ promluvím k vlčátkům a posadím se před ně. „Vaše mamky musely jít něco zařídit, takže budete dnes spát tady a teta Locki na vás dohlídne.“ Vlčci se na mě zvědavě podívají.
„A co budeme dělat?“ zeptá se Dael.
„Spát, co jiného?“ zazubím se na prcky. „Už jste dávno měli chrupat, copak ještě vůbec nejste ospalí?“
Je mi to divné, vždyť je už vážně pozdě! Já chodím spát brzy a pořád jsem nevyspalá. Oni vypadají, že by mohli zůstat vzhůru celou noc a ráno by byli svěží a čilí jako rybičky. „Budeš nám před spaním něco vyprávět, mami?“ zakňučí prosebně Raven a všechna vlčata na mě upřou zkoumavé pohledy.
„Tak dobře, “ odpovím. Pokud je nějaký způsob, jak uspat ten pytel blech, rozhodně ho zkusím. „Už jste slyšeli příběh o vlku Stříbrotlapovi?“
„To mi už máma vyprávěla,“ ozve se Edrik.
„Tak něco jiného.“ Horečně přemýšlím, co už jsem jim už vyprávěla a co ještě ne. „Co třeba pohádku O třech kouzelných vlcích a měsíčním paprsku?“ „To už taky známe,“ zívne Ariana a opře se o Deynora. Jsou vážně roztomilý páreček.
Rozpačité ticho.
„Už vám někdo vyprávěj o historii naší smečky? Ne?“ svitne naděje. Vlčata kroutí hlavami. „Tak si lehněte ke mně a já vám budu vyprávět o tom, co bylo ještě před tím, než jste se narodili, vlastně to bylo ještě dávno a dávno před tím, než jsem sem přišla já nebo Miremel nebo Wah ya.“ Lehnu si doprostřed Hlavní jeskyně a vlčata se nakupí na valnou hromadu kolem mě. „Kdysi dávno bylo Nefritové údolí něco jako ráj na zemi. Tehdy byla smečka velká, nejsilnější za celé věky. Vlci byli šťastní, laskaví a mírumilovní. Žili v míru se všemi ostatními smečkami a jejich území bylo největší, jakého kdy tato smečka dosáhla. Vody i jídla bylo dostatek, nikdo nemusel s nikým válčit. Tehdy všude vládl klid a mír. A tomu všemu vládl ten nejsilnější a nejmocnější vlk, jaký kdy žil, jménem Krailse. “
Budoucí vlčí válečníci se zaposlouchali do mého vyprávění, leželi seskupeni do zvláštního provazce z nohou, hlav, tělíček a ocásků.
„Přestože byl velký, silný a jeho slovo bylo zákonem, vládl vždy spravedlivě a moudře. Nikdy neudělal nic, co by ohrozilo smečku a všichni vlci si ho velice vážili – nejen jako vůdce, ale i jako vlka, jako osobnost a přítele. Zamiloval se do nejkrásnější vlčice ze smečky, krásné a milé zlatohnědé Jimainy. Vzali se a společně vládli smečce, velmi se milovali a chtěli být navěky jen spolu. Chtěli mít děti, chtěli zvelebit a rozšířit smečku. Krailse snil o synovi, kterého by vychoval, vycvičil, kterému by předal všechno, co znal a který by po něm převzal funkci alfy smečky, až nadejde jeho čas. Avšak bohužel Jimain nemohla mít děti, byla neplodná a byla velice smutná, že nemůže dát smečce nástupce. A v ten čas se objevila Mira – démonka se třemi ocasy, která ovládala prostor i čas. Zjevovala se Krailsemu nejdříve jen ve snech, ale potom se mu ukázala i ve své pravé podobě. Krailse byl velmi hrdý, ale věděl, že je Mira velice moudrá a tak ji požádal spolu s Jimain o radu. Mira je vyslechla – a řekla Krailsemu, že mu dokáže pomoci, ale že za to bude něco chtít.“
„Co to znamená, že je neplodná?“ otáže se Ariana.
„To znamená, že nemůže mít děti.“ odpovím trpělivě.
„A proč nemůže?“
„Je to něco jako nemoc, občas se to stane, je to odchylka, jako když má třeba někdo kratší ocas nebo jiný čenich, ale stává se to málokdy.“
„A je ta neplodnost nakažlivá?“
„Ne, není,“ odpovídám a dusím smích. Vlčata toho ještě tolik nevědí!
„Takže – Mira řekla: „Děti jsou úlomky duší svých rodičů, berou si od nich dobré i špatné vlastnosti, a je jen na nich, které z těch vlastností nechají vyhrát nad těmi druhými. Polovina duše je odrazem matčiny duše, polovina otcovy. Dokážu spojit odrazy vašich duší a vytvořit potomka, kterého Jimain porodí. Jimain bude mít tři děti, dva syny a dceru. Jeden ze synů a dcera budou vaše krev, ale ten poslední bude mojí cenou za to, že to pro vás udělám. U toho posledního nespojím vaše dvě duše, ale jen Krailseho a moji.“ Krailse a Jimain věděli, že jestli chtějí mít děti, musí přistoupit na Miřiny podmínky. Napřed souhlasit nechtěli, ale stárli a věděli, že když nebudou mít potomky teď, nebudou je mít nikdy, takže když se jim Mira po několika letech znovu zjevila, přijali její nabídku. Mira je jednou pozdě v noci zavedla do temného lesa, do středu magického kruhu, který nakreslila do hlíny svými ocasy.“
„A jak to, že měla tři ocasy, Locki?“ přerušil můj příběh Edrik.
„Já nevím, Edi, byla démon. O démonech se moc věcí neví a Mira byla velmi zvláštní.“
„Už jsi viděla nějakého démona?“ neodpustí si Edrik další poznámku.
„Ano, viděla, ale mohl bys mě nechat dovyprávět příběh?“ napomenu ho. „Takže, kde jsme to skončili? Ah, ano. Takže – Mira zavedla Krailseho a Jimain do lesa a řekla jim, aby si lehli do začarovaného kruhu. Přivedla je kouzlem do spánku, a když usnuli, meditovala nad jejich bezvládnými těly. Vytvořila kopie jejich duší, propojila je a stvořila tak dva životy. Potom stvořila posledního – syna Krailseho a svého. O několik měsíců Jimain porodila tři vlčata.
Tu noc byla veliká bouře, hromy otřásaly zemí a blesky svítily oblohou. Oba vlčci byli hnědí a vypadali podobně, ale malá vlčice měla hnědozelenou srst. Jen co Jimain začala kojit tři malé, svíjející se chlupaté uzlíčky, přišla opět Mira. Vkročila do doupěte, kde ležela Jimain a poručila všem ostatním vlkům včetně Krailseho, aby odešli. Stoupla si vedle ležící Jimain a ukázala na prvorozeného syna: „Toto bude právoplatný vůdce smečky. Bude moudrý, spravedlivý a povede smečku dobře. Bude kráčet po stopách svého otce a srst bude mít krásnou po tobě. Pojmenuj ho Koro.“ Otočila se k Jimainině dceři: „Tato vlčice zdědila víc špatných vlastností, než dobrých, ale je jen a jen na ní, které posílí a které nechá zaniknout. Bude mít silnou vůli a ponese v sobě bolest. Pojmenuj ji Merita.“ Podívala se na poslední vlče, na toho Jimainina syna, který měl polovinu duše od ní.
„To je tvůj syn,“ řekla Jimain.
„Ne, jeho matkou jsi ty!“ odpověděla Mira. „Já mu sice dala kus své duše, ale jeho matkou vždy budeš ty. Bude takový, jakého ho vychová jeho matka.“ Pronesla a podívala se do duše posledního vlčka. Jen co to udělala, bolestně se zamračila. „Ach ne… V duši tohoto vlčete vidím jen temnotu. Celá ho pohltí a zůstane v něm jen zlo. Musíš se ho zbavit, Jimain, musíš ho zabít, dokud to jde. Pokud zůstane ve smečce, povede ji ke zkáze a klan může zaniknout.“ Nato se Mira otočila, ohlédla se přes rameno a odešla.
„Ne! Počkej!“ křičela za ní Jimain. Zvedla se a běžela za Mirou k ústí doupěte. „Ale já ho přece nemůžu zabít! Co mám dělat?“ Mira se naposledy otočila: „To záleží jen na tobě.“
Potom zmizela v nočních stínech a Jimain ji už nikdy neviděla. Vrátila se zpět do doupěte a lehla si zpět ke svým vlčatům. Dívala se na ty bezbranné, malé děti a věděla, že by nikdy nedokázala žádného z nich zabít.
Mezitím přišel Krailse zpět ke své ženě a zeptal se jí: „Co ti Mira řekla?“ Jimain se rozplakala a pověděla Krailsemu o Miřině zlé předpovědi.
„Pak ho tedy musíme zabít,“ řekl s těžkým srdcem Krailse. „Pokud je Mira přesvědčená, že ohrozí smečku a bude zlý, pak tomu nejspíš bude.“
„Vážně si to myslíš?“ fňukla nešťastná Jimain mezi vzlyky.
Krailse mlčky přikývl. Tohle nikdo z nich nečekal. Konečně mají děti – a musí jedno z nich zabít?!
„Udělám to já,“ prohlásila Jimain. Krailse jí nijak nebránil, když popadla jednoho z hnědých vlčků a odnesla ho v tlamě. Ale vzala špatné vlče – místo druhorozeného syna, který měl polovinu duše od Miry a měl být zlý, vzala omylem prvního, kterého měla pojmenovat Koro. Oba vlčci si byli tak podobní! Vyšla z doupěte, držíc svoje dítě za kůži na krku. Šla k Řece stříbrných ryb, která tekla kus od doupat. Bouře zuřila dál, blesky stále ozařovaly oblohu a déšť bičoval lesy a louky a stroužky vody kapaly Jimain z kožichu. Stála před potokem, ale nedokázala do něj syna hodit a zabít ho. Nechtěla to udělat, vzít život své vlastní krvi. Potom ji ale napadlo, jak svého syna uchovat naživu a neublížit přitom smečce – nebyla to jen ona, kdo měl té noci přivést na svět potomky. Ještě jedna vlčice – bílá omega Saimo. Jimain byla rozhodnutá zachránit své dítě stůj co stůj.
Vzala svého syna opět do tlamy a vešla do doupěte právě rodící Saimo. „Nechte nás o samotě,“ poručila vlčicím, které se o Saimo staraly. Unavená a zadýchaná Saimo si ani nevšimla, že Jimain k jejím potomkům nenápadně přidala hnědého vlčka. Jimain se poté vrátila do své nory k manželovi a svým dvěma zbývajícím vlčatům – k malé Meritě a k vlčkovi, který neprávem dostal jméno Koro. Už spíte? “
Odpovědí mi bylo nesouhlasné zamručení a zavrtění od všech vlčat.
„Všechna vlčata vyrostla a stali se z nich silní a odvážní vlci. Saimin „kukaččí“ syn dostal jméno Acerbis, i Koro a Merita dospěli. Začala se víc projevovat jejich povaha – Acerbis byl spravedlivý a hodný, Merita byla marnivá a velmi jí záleželo na její kráse a Koro byl tyran. Stal se z něj závistivý, lstivý a krutý vlk, ale přesto ho jeho otec Krailse cvičil a předával mu své umění. Byl jako slepý, přestože věděl, jaký jeho syn je, přivíral oči. Nevěděl, že Jimain vlčata nevědomky vyměnila a důvěřoval Miřině úsudku. Zatímco Korovi se dostávalo všeho nejlepšího, Acerbis vyrůstal jako syn omegy. Respekt i důvěru všech si musel pracně vydobýt, neměl nic zadarmo a postupně si získal přátelství všech, dokonce i samotného Krailseho. Nevěděli o sobě, že jsou otec a syn, a přesto začal Krailse učit i Acerbise, nejspíš vycítil jeho dobrotu a vrozené vůdcovství. Koro začal vidět v Acerbisovi soupeře – přestože neměl moc vysoké postavení, všichni mu věřili a poslouchali ho.
Potom jednou nadešel den, kdy velký válečník a vůdce, starý Krailse zemřel a jeho duše odešla na druhou stranu. Naděje všech vlků ve smečce se obrátila na Kora: byl Krailseho synem a všichni očekávali, že bude vládcem přinejmenším stejně dobrým, jako on. Místo Acerbise, kterého Mira označila jako pravého vůdce smečky, usedl na trůn tyran - Koro podrobil smečku svému diktátorskému velení. Všichni mu museli sloužit, nosit mu potravu a poslouchat ho a kdo to neudělal, toho Koro bez rozmyslu zabil. Někteří vlci se mu pokusili postavit, ale všechny je zabil nebo vyhnal. Mezi vyhnanci byl i Acerbis, protože vyzval Kora na souboj a prohrál. Chtěl smečku zachránit, ale Koro byl silný a s mocí, kterou mu svěřil jeho otec Krailse, byl téměř neporazitelný. Přestože se Acerbis pral ze všech sil, nedokázal Kora přemoci.
Byl vypuzen ze smečky a zahnán do temného lesa. Tam žil, živořil o tom, co dokázal ulovit po několik dlouhých let.
Zatím se vlkům ve smečce nevedlo o nic lépe. Nebyla už skoro žádná kořist, díky nezodpovědnému vylovení skoro všech zvířat kvůli Korově rozkazu. Vlci měli hlad, byli tyranizováni diktátorským Korem a často umírali. Kvůli narušení přirozeného koloběhu v lese se z Nefritového údolí stala neúrodná a vyprahlá krajina. Koro se obklopil skupinou elitních bojovníků, kteří plnili jeho rozkazy, někteří z donucení a jiní z touhy po moci.
Ke své matce se Koro nechoval o nic lépe než ke všem ostatním. Jimain vzpomínala na Miřino varování. Kéž by nevyměnila vlčata! Dávala si tohle všechno za vinu. Věděla, že bude muset udělat něco, aby svůj skutek odčinila. Musí smečku osvobodit. Ale sama to nedokáže… Jedinou nadějí pro smečku byl Acerbis, pravý vůdce. Věděla, že je tím vlčetem, které mělo podle Miry vést smečku. Už dávno poznala, že vlčata prohodila. Už dávno to věděla, a přesto si tehdy netroufla přiznat si pravdu. A teď kvůli tomu trpěla celá smečka! Musí Acerbise najít. Musí mu říct, kým je, musí pomoci smečce.
Vydala se na cestu do Temného lesa a hledala Acerbise, svého syna. Našla ho až po několika dnech hledání, jak sedí na kameni u jezera.
Šla za ním a řekla mu, jak přišel na svět, o Miře i o jejím proroctví. Řekla mu, že on je pravým alfou a že je dědicem Krailseho. Řekla mu celou pravdu a potom odešla. Acerbis zůstal stát, po mnoho hodin nehnul ani brvou, šokovaný se ptal sám sebe, jestli je to vůbec možné. Ale věřil tomu, celou dobu cítil, že má udělat velké věci, cítil, že je něčím jiným, než jen vyhnancem. A rozhodl se. Věděl, že se musí vrátit, aby smečku osvobodil od zlého tyrana. Čekal mnoho dní, trénoval a sílil, už zase měl v životě cíl a šel za ním. Věděl ale, že porazit Kora nebude snadné.
Nakonec se vydal zpět do své rodné krajiny, běžel celý den a celou noc, až doběhl k doupěti na paloučku, kde se narodil, kde vyrůstal a odkud byl vyhnán.
Koro právě spolu se svou sestrou Meritou dojídali srnu, když vběhl do tábora Acerbis. Koro vztekle zavrčel, ale zůstal stát, zatímco Merita podlehla touze a zaútočila na Acerbise. Ten rychle uhnul a kousl ji při tom do tváře. Od pravého ucha se jí táhla ošklivá a dlouhá jizva přes celý obličej. Marnivá a krásou posedlá Merita byla znetvořena. Překryla svou tvář tlapou a nešťastně utekla pryč. Rozzuřený Koro se také vrhl na Acerbise po vzoru své sestry, ale Acerbis ho přimáčkl k zemi. Čas, který tím získal, mu stačíl k tomu, aby zpravil Kora o tom, co mu řekla Jimain. Že jsou bratři, a že vůdcem smečky má být on, Acerbis, a ne Koro. Koro byl překvapený, stejně jako prve Acerbis, nechtěl tomu uvěřit a myslel si, že mu Acerbis lže. Nehodlal se svého postavení vzdát a chtěl Abise zabít.
Bojovali dlouho, všichni vlci se seběhli na palouk, aby zjistili, co se tam děje. Přestože Koro volal po svých stoupencích, aby mu pomohli, nikdo už kvůli němu nehnul ani drápem. A Acerbis nakonec vyhrál. Vyhnal Kora pryč ze svého území, chopil se vlády a zorganizoval to, co zbylo ze smečky. Vlci postupně obnovili smečku a i krajina se po chvíli vrátila do původního stavu.
Merita žije dnes v lese vyhnanců. Marnivou krásku zohyzdění její tváře dohnalo k šílenství a žije jen pomstou. Koro je dnes také obyvatelem Temného lesa. Žije tam už dlouho a našel tam družku, Moonlit, která je stejně podlá jako on sám.
Dnes je naše smečka mnohem menší, než byla kdysi, ale žijeme tu opět všichni šťastně a spokojeně.
Tak tohle je tedy historie naší smečky, “ řeknu a chvíli je ticho.
„A to je konec?“ zeptá se někdo.
„Ne, není. Naše historie se tvoří každý den, každou minutu, každým činem, který uděláte, skládáte historii smečky. Vším, co uděláte, tím, čím se stanete. Je to nekonečný příběh, který skončí až dnem, kdy náš rod vlků přestane existovat. “
Zase se odmlčím a podívám se do tváří všem mladým vlkům. Ticho je mi příjemné, vlčata přemýšlejí o své budoucnosti a minulosti a já se cítím skvěle. Atmosféra v noře je krásná a předala jsem budoucí generaci vlků příběh k zamyšlení, který třeba oni jednou řeknou svým dětem.
Můj krásný okamžik přeruší až můj nezvedený synek.
„Braň se, Koro!! Jsem Acerbis!“ zakřičí Raven přes celou noru a skočí na Deynorovi na záda.
„Ne, já chci být Acerbis!“ přeřvává ho Den a snaží se ho ze sebe setřást.
Pousměju se a natáhnu se na zem. Ti dva raubíři dneska už asi spát nebudou.