Miritai - Jak se poznali její rodiče

Běžela jsem po cestičce k mému oblíbenému místu. Byla jsem smutná a vzteklá zároveň. Proč já musím mít ze života peklo? Konečně jsem dorazila k jezírku ve skalách. Přiběhla jsem k jezírku, zvedla do vzduchu masu vody a hodila ji proti skalám. Voda se roztříštila o skálu a jako déšť padala zpátky do jezera. A znova. Vynesu do vzduchu vodu, která se roztříští o skály. A znova. A znova. Začala jsem popadat dech, vztek odezněl a nahradil ho smutek. Sesunula jsem se do vody a rozbrečela se. Život je tak nespravedliví! Ve vodě jsem se vždy zotavovala rychleji než na suchu. Po chvíli, když jsem vyšla z vody, bylo mi lépe, víceméně. Otočila jsem se a uviděla jsem cizího vlka. Měl šedavou srst, jantarové oči, černé tlapky, špičku čumáku i uši černé, ale nejzajímavější na něm byl hřbet který přecházel ze zrzavé do šedavé. Byl docela hezký a zaraženě se na mě koukal. Zmrazilo mě, jak dlouho mě asi pozoroval? Chvíli jsme si hleděli překvapeně do očí, ale stejně jako první promluvil on:
„Ahoj…“ řekl rozpačitě, já radši mlčela. Přišel ke mně blíž a podíval se mi do očí. „Máš nádherné oči, jsou jak letní obloha, jak jezero třpytící se ve slunečních paprscích a tvá srst je bílá jako sníh který každé jaro roztává, pověz, kdo jsi?“ a mile se na mě usmál.
Nebyla jsem schopna slova. Úplně mě odzbrojil. Začala jsem se červenat a nějak jsem vykoktala:
„J-jmenuji se L-layla a jsem za smečky Odraz času, dcera Nari Obrazu minulosti a Derena Legendy smečky, dcera zmíněných alf a vetřelec ve své vlastní smečce.“ Znejistěla jsem.
„Layla,“ zopakoval, „nádherné jméno.“ Zčervenala jsem rozpaky, protože takhle se ke mně nikdo nechoval.
„Kdo jsi ty?“ pípla jsem opatrně.
„Já jsem Dan, delta ze smečky Hvězdný kruh.“pak se zarazil, „Jak to myslíš, vetřelec ve vlastní smečce?“
Posmutněla jsem, „ Členi smečky odraz času mají element času. Mají významné předky s elementem času. Nepřijímají do smečky žádné vlky, protože by si mohli poškodit genetiku. A mě, až mi budou 4 roky, vyženou mě ze smečky jen pro to, že nemám element času, ale element vody.“ Znova jsem posmutněla.
Drbnul do mě „No tak, nesluší ti, když jseš smutná.
Usmála jsem se na něho, „Děkuju, budeš tu i zítra?“
„Jasně, že tu budu.“ Řekl příjemným hlasem. Potom jsem už musela jít, bylo mi to líto.

Od té doby jsme se scházeli častěji a častěji a hned první den jsem propadla jeho kouzlu. Bylo vidět, že jsem se mu líbila. Stál při mně v každé situaci. Pomáhal mi, když jsem byla na dně. A nejspíš by byl i pro mě zemřel, stejně jak já pro něj. Milovala jsem ho, on miloval mě. A když se nám narodila vlčata, měli jsme pocit, že jsme nejšťastnější rodiče na světě. Já a Dan jsme si slíbili, že společně zemřeme. Což se také stalo…