Hra: Historie smečky /Arwen, Lesui, Noem
Arwen: Vrátil se ze své procházky až k večeru. Udělalo se šero a on měl dojem, jestli v dálce na obzoru, probleskujícím mezi stromy, nezahlédl rudý bod. Povzdychl si a došel se napít z říčky, než ji v užším místě přeskočil a došel až k jeskyni. Před ní si hrála Nierra s Gustavem. Pozdravil je s úsměvem a když se jeho syn k němu rozběhl a zabořil hlavu do jeho srsti, s láskou ho olízl.
Lesui:
Když se naposledy pokusil promluvit se šéfem, nějak chvatně mu zmizel z dohledu. Od té doby ho nepotkal, až začínal mít dojem, zda se mu nevyhýbá. Necítil se z toho dobře. Měl být beta, pravou rukou alfy. Pomáhat smečce a dělat všechno a tak. A místo toho tu seděl u jeskyně a většina vlků se mu vyhýbala. Nevěděl jak se s někým začít bavit. Mám k někomu jen přijít a říct ahoj? přemýšlí. Bojí se, že by je od sebe pak jen vyděsil. Mračíc se nad tím sedí před jeskyní a kouká ze skály dolů. Nejprve si příchodu Arwena ani nevšimne. To teprve až se začnou zdravit s vlčetem, tak pozvedne hlavu a s překvapením se na ně podívá. Tak tohle je šéfovo vlče... říkal jsem si. Ale proč není taky žlutý...? ptá se sám sebe nejdřív. Zvedne se, ale zůstane stát kousek od nich, jako kdyby se bál je vyrušit. Cítí se trochu nepatřičně.
Arwen
Všiml si zamračeného vlka, až když se pohnul. Zvedl k němu zrak a usmíval se. "Lesuii, zdravím," kývl. Zdálo se, že s ním chce něco probrat, tak postrčil Gustava zpět k Nieřře a pomalu došel za vlkem. "Děje se něco?" zeptal se, úsměv pomalu odeznívající stále na jeho pyscích.
Lesui:
Stojí tam a nervózně přešlapuje z tlapy na tlapu, dokud si ho Arwen nevšimne. Působí tak spíš trochu jako malé vlče, které ztratilo hračku a teď se to bojí říct, než jako velký zamračený vlk. "Z-zdravím šéfe," začne trochu nejistě. "Na mé hlídce se nic špatnýho nestalo," řekne a jakoby podával hlášení se postaví do pozoru. Vůbec neví jak se má chovat.
Arwen
Stále se tvářil přátelsky, až vesele. Špatná nálada dnešního rána z něj nějak spadla a i přes to, že měl stále starosti, bylo mu mnohem lépe. Jen přemýšlel, co že to Kori vlastně plánuje.
"To je dobře, jsem rád, že je vše v klidu. Jsem rád, že jsi beta. Trápilo mě, že žádného vlka na této pozici nemáme a myslím si, že ty jsi nejlepší možnost. Jsi tu nejstarší člen, pokud si pamatuji. Až na mě a Summer, samozřejmě."
Sám se podivil nad svou výřečností.
Lesui:
Snad je to Arwenovým úsměvem, ale Lesui se uvolní. Zůstane na něho koukat, jakoby přimražen. Chvíli mu trvá než je jenom schopen zamrkat a zčervenat. Trochu sklopí hlavu. "Je to čest," dostane ze sebe rozpačitě. Ale pak trochu zavrtí hlavou a opět se narovná. "Udělám všechno, abych si ten titul zasloužil," řekne a na pochroumanou tvář se mu žene něco, co i zvenku připomíná šťastný úsměv. "A... právě kvůli tomu jsem se chtěl na něco zeptat."
Arwen:
Stále s úsměvem kývl. "Samozřejmě, ptej se na cokoliv. Rád ti vše zodpovím. Jestli je to na dýl, mohli by jsme si jít sednout támhle? Je tam moc hezký výhled," navrhl nedalekou skalku, z které bylo hezky vidět do kraje.
Lesui:
"Ah, jo, to je dobrý nápad. Ono to pravděpodobně bude na dlouho. Pokud neruším," řekne a kývne směrem kde zmizelo Arwenovo vlče. Ale i přes ta slova se vydá ke skalce. "Jak jsi říkal, tak už jsem tady dost dlouho v týhle smečce. A nikdy dřív jsem se nezajímal. Vlastně nevím, jestli se někdo zajímal. Ale napadlo mě, že by bylo nejlepší se jít zeptat tebe, šéfe. Protože asi budeš vědět nejvíc." začal trochu blábolit, ale zastavil se aby se dostal k pointě. "Chtěl jsem se zeptat na historii smečky."
Arwen
"Nerušíš," odvětil a také zamířil ke skalce. Potěšilo ho, že se Lesui ptá na historii smečky. Opravdu nebylo moc vlků, kteří by se zajímali. Alespoň vlčatům vyprávěl příběhy, napůl smyšlené, o odvaze jejich děda a temných časech, které panovaly za Kora. Chtěl, aby si pamatovali a aby věděli, jak důležité je být dobrým a laskavým vůdcem.
"Smečka Měsíčního Svitu žije v Xikuratu už hodně dlouho a já sám nevím, co bylo v dávnějších dobách než za mého děda. Ale můžu ti vyprávět, co vím," začal.
Noem
Slunce pomalu zapadalo a já se rozhodl se projít. V hlavě i v hrudi mě stále hřály myšlenky na Doloriana. V táboře jsem pro jistotu nebyl od toho, co jsem ho tím směrem vyslal, ale usoudil jsem, že by bylo dobré se nyní začít vracet. Ostatně, cokoliv jiného by mohlo samo o sobě působit podezřele, někdo by mohl mít všetečné otázky.
Postupoval jsem tedy, možná dokonce ještě s přihlouplým úsměvem ve tváři a očima zastřenýma představami o tom, jak z vysokých skal shlížím do údolí Xikuratu s Dolorianem po boku. Na smečku, která mi nyní celá patří.
Ze snů mě však vytrhla realita se svou hrozivou silou. Ucítil jsem, a následně i spatřil, Arwena, jak s nějakým mně neznámým hnědým vlkem vystupuje na jednu ze skalek v okolí. V panice jsem se okamžitě schoval za jeden z blízkých keřů, pochyboval jsem, že by si mě byť jen jeden z nich všiml, zdáli se být zabraní do rozhovoru.
Ucítil jsem nicméně vhodnou příležitost. Oni o mně nevěděli. Já je měl na doslech, když jsem se dobře naklonil, i na dohled. Zadoufal jsem, že budou rozebírat něco důležitého a tajného.
Když se však ke mně kus rozhovoru donesl, pochopil jsem, že Arwen jde tomu neznámému vyprávět o historii Smečky. No... I to by vlastně mohlo být zajímavé. A stejně tak přínosné.
Rozhodl jsem se zůstat a poslouchat.
Lesui:
Došel ke skalce a na chvíli se zarazil, protože to doopravdy byl hezký výhled. Hustá křoviska kolem pěkně obkreslovaly výhled na krajinu. Posadí se tam a pohlédne na Arwena. "Je někdo, kdo by věděl i o těchto dávnějších dobách?" zeptá se, ale pak si uvědomí, že ruší jeho vyprávění, tak tlapou naznačí, že může pokračovat. Připadal si jako vlče, kterému bude vyprávěn příběh. Špička ocasu mu radostně těká nahoru a dolu. Jako malý toužíval po tom, aby si k němu matka lehla a vyprávěla mu. Tak jako vyprávěla kdysi Zoomovi. Ale matka odešla a zmizela bez jediného příběhu, bez jediného slova či pohledu. Zamrká a upře všechnu svojí pozornost na červeného vlka před ním.
Arwen
Také se na chvíli kochá pohledem na kraj pod nimi; pod srázem sem tam jehličnany a malý palouk, louka táhnoucí se kamsi, než začne stoupat a tvořit další hory porostlé lesy. Občas mezi stromy čouhající holý povrch skal, jako kosti nějakého obrovského tlejícího zvířete.
"O tom, co bylo dříve, je množství legend. Ale žádná z nich není příliš důvěryhodná. Někdo tvrdí, že na začátku bylo sedm bohů, kteří stvořili svět z těla svého otce, bezejmenného boha, který je chtěl kvůli moci sprovodit ze světa.
Podle jiné legendy jsme všichni ryby, zakleté do rozličných zvířat, protože nám nekonečné moře bylo málo. Prý tehdy byli úplně jiní bohové, bohové ryb. Ti se rozhněvali na ryby, co chtěly létat a tak je uvěznili do jiných zvířat, prokleti ale byli neschopností přežít bez vody. Proto prý všechna zvířata musí pít.
Jak jsem říkal, legend je nespočet, ale kdo ví, kde je pravda." Pohlédl na Lesuie, který ho sledoval. "Ta o rybách mi ale vždycky přišla velice úsměvná," zazubil se.
Noem
Sám pro sebe jsem se ušklíbl, když Arwen začal mluvit o legendě o rybách. Znělo to naprosto bizarně. Na druhou stranu, jak říkal, legend je nespočet, tahle mohla být pravdivá asi stejně tak, jako jakákoliv jiná. Prostý vlk nedokázal boží moc chápat ani předpovídat.
Možná jsem byl jen skeptický, protože mi jako vlčeti tyhle legendy nikdo nevyprávěl.
Lesui:
Na chvíli si začne představovat sám sebe jako rybu, specificky platýze. Zatváří se nad tím kysele. Vždyť by se utopil. "U nás se tradovalo, že všechno živé vyšlo z hlíny. Z mokrý hlíny. A pak tam byl strejda Andro, který tvrdil, že vlci kdysi vládli všemu a lidé je svrhli a ukradli půlku mozku. Že měl být předtím kulatej," podělí se o svojí sbírku historek. "Ale hádám, že na tohle asi jen tak nepřijdem." zakončí s rozpačitým zatrháním ušima. "Co smečka a tvůj... děd? pobídne ho k vyprávění o konkrétnějších věcech.
Arwen
Zamyslel se nad jeho legendami o vzniku světa. "To o mozku se mi líbí," uznal pak s úsměvem.
"Můj děd," kývl. "Můj děd byl už několikátý vlk téže krve, který vedl smečku Měsíčního svitu. Traduje se, že předek, který smečku založil, byl polobůh a ovládal všechny elementy. Každopádně můj děd se jmenoval Krailse. Byl to dobrý vlk a ještě lepší vůdce. Jako partnerku si zvolil krásnou a laskavou vlčici Jimain. Byli spolu z lásky, nikoliv z povinnosti. To se však nelíbilo jakémusi mocnému vlkovi a tak Jimain proklel, aby se jí nikdy nenarodilo vlče." Na okamžik se odmlčel, aby mohl zapřemýšlet jak to bylo dál. Aby zakryl svou zapomnětlivost, pohlédl tázavě na Lesuie, jestli jako nemá nějaké dotazy.
Noem
Sám pro sebe jsem se pousmál. Tuhle historii jsem znal. Odkudsi z hloubi podvědomí se mi vynořila vzpomínka na to, jak jsem byl pozdě v noci v jeskyni, tenkrát ještě se sourozenci. A moje teta nám vyprávěla tenhle příběh. O Krailseovi, Jiman a jejich třech vlčatech.
Ani bych nevěřil, že mám z dětství nějakou vzpomínku, co byla takhle obyčejná a takhle příjemná.
Lesui
Při zmíňce o polobohu, co ovládá všechny elementy sebou viditelně cukne a zůstane na Arwena hledět. Zbytek příběhu poslouchá se zaujetím, ale pořád mu stojí chlupy v hřívě za krkem z té zmínce o polobohu. Nemůže se na něho nezeptat, když se na něho Arwen podívá. "T-ten polobůh... měl jméno? Nebo... barvu? Nebo počet ocasů?" ptá se podivně ačkoliv tuší, že by něco takového byla až moc velká náhoda. Je paranoidní.
Arwen
Zavrtí hlavou a pohlédne do kraje. "O jeho jménu či vzhledu jsem nikdy nic neslyšel. Žil ale prý před dávnou dobou a jeho kosti jsou pohřbené na místě, kterému se za mých vlčecích let říkalo vlčí hřbitov. Dnes už je to tam celé zarostlé a zetlelé, měl jsem problém to místo poznat."
Čekal, jestli bude mít Lesui další dotazy ohledně prastarého předka. Už si vzpomněl na pokračování příběhu o Krailsem a Jimain a tak chtěl pokračovat.
Lesui
"Někdy... někdy bych se tam rád podíval," řekne si spíš pro sebe, ačkoliv už je daleko uvolněnější. Pravděpodobně je to jiný tvor, než ten, kterého se obával. "Pardon za přerušení, jen pokračujte šéfe." řekne mu s úsměvem, který se na jeho pochroumané tváři opět promění ve škleb.
Arwen
Usměje se a kývne. Vlka, který je skryt poslouchá, si vůbec nevšimne.
"Tak tedy, Jimain nemohla mít vlčata. Ze zoufalství se rozhodli poprosit o pomoc démona, vlčici Miru obdařenou třemi ocasy a rozličnými temnými schopnostmi. Ta s nimi udělala dohodu. Jimain se narodí tři vlčata, budou mít syna, dceru a pak jedno vlče, které bude Miřino vlastní. Nezbyla jim jiná možnost, než s podmínkou souhlasit. Jimain otěhotněla, byli šťastní. Porod proběhl v pořádku, jenže když se Mira na vlčata přišla podívat, dcera šedá a oba synové hnědé uzlíčky, zjistila, že v budoucnosti onoho, který je její syn, se nachází pouze temnota, bolest a utrpení ostatních. Krvelačnost, která mu proudila žilami, samotnou Miru vyděsila. Řekla Jimain, že to vlče musí zabít a zmizela." Znovu pohlédl na Lesuie, jestli nemá nějaké dotazy.
Noem
Páni, říkal jsem si pro sebe ironicky, Mira byla taky plná mateřského pudu. Asi je to jméno prostě prokletý či co.
Lesui:
Jenom zbledne, když uslyší poslední slova Arwíkova vyprávění a usilovně přikývne, protože chce vědět, jak to dopadne. "A zabila ho?" zeptá se bez okolků, jako by mu mateřská láska také mnoho neříkala.
Arwen
"Nezabila. Nedokázala to. I když to vlče nebylo její, odnosila ho a mateřská láska byla silnější, než rozkaz." Zasněně se pousmál, byl to moc hezký příběh. Plný mateřské lásky a dobra, které nakonec zvítězí. Kdo ví, jestli to bylo opravdu takhle, každopádně to byl dobrý příběh.
"Aby uchránila smečku od zla a případného Miřina hněvu, podstrčila vlče k jiné vlčici, která v tu stejnou dobu rodila. Ona vlčice byla omega, tudíž by si vlk nemohl dělat žádné větší nároky. Jimain si myslela, že takto obelstila osud a vše bude v pořádku.
Bohužel, jak už to tak bývá, osud obelstil ji. Dala pryč to dobré vlče a Miřino pravé si nechala, jelikož hnědé uzlíčky bylo těžké rozlišit. Pojmenovala vlče Koro, vlčici Merita a vychovávala je s laskavostí sobě vlastní. Acerbis, jak byl pojmenován druhý syn, mezitím rostl v páru nízko postavených vlků, byl učen podřízenosti a dřině."
Lesui
Trochu nejistě přikývne a dál poslouchá vyprávění. "Takže... syn alfy vyrůstal úplně nejníž ve smečce?" spíš si zopakuje pro utřídění a zamračí se. Ten příběh se mu nějak přestával líbit. Nějak mu připomínal věci. Asi si to bral moc osobně.
Noem
Ušklíbl jsem se. Jestli tohle nezní povědomě... Možná jsou všichni synové alf úplně stejní, zavrtěl jsem sám pro sebe hlavou. A Arwen je světlá výjimka.
Arwen
"Ano. Ten, jenž měl být dobrým vůdcem, byl v pozici omegy, nevěda nic o svém původu," kývl. "Rostl z něj silný mladý vlk, milý a rozhodný. Brzy si získal přátelství většiny smečky, jen Koro a Merita se na něj dívali svrchu. Z Kora mezitím vyrostl tyran. Zlo, které v něm kolovalo, pomalu vystrkovalo drápy a zatínalo se do celé smečky. Jimain si to dlouho odmítala připustit, nechtěla věřit tomu, že udělala chybu a ten, o kterého se tak pečlivě starala, je jejich zkáza.
Krailse zemřel, říká se že stářím, ale je možné i to, že ho zabil Koro. Tím se dostal na post alfy. Srst mu ztmavla, měl sadistické potěšení z trápení a mučení členů smečky i cizích vlků. Nastaly temné časy, všichni se třásli, jen ucítili Korův pach. Jeho sestra Merita byla jeho největší zastánkyní. Krásná, avšak marnivá a namyšlená. Mnoho vlků pro ni ztratilo hlavu, nikdo se však neodvážil, ze strachu z Kora. Dokonce se šeptaly zvěsti, že Merita a Koro spolu něco mají, že je mezi nimi víc než sourozenecká láska," zatvářil se znechuceně.
"Mnoho vlků vyhnali, mezi nimi i Acerbise. Respektive utekli, aby si zachránili holý život. Vlky, které se jim postavili a neskryli se, zabíjeli. Pomalu a sadisticky, jejich střeva rozvěšovali po okolních stromech jako výstrahu. Acerbis spolkl svou pýchu a ukryl se, věděl, že pro smečku musí něco udělat."
Lesui:
Rovněž znechuceně nakrčí čumák nad vztahem Kora a Merity. Celé to bylo popsáno až do nepříjemných detailů. "Proč by vůbec někdo v takové smečce zůstával?" nechápal. "Proč neutekli všichni?"
Arwen
"Báli se. Koro s Meritou mučili vlky i za maličkosti a veřejné popravy byly také časté. Kdo se nepřišel podívat, byl dalším. V té době měla smečka mnoho členů a tak měli dost obětních beránků," trochu se zachmuřil. Byl moc rád, že ty doby nezažil. Muselo to být těžké žití.
"Nicméně po tom, co Jimain pochopila, že osud se obejít nedá a nehledě na to, kolik lásky a trpělivosti Korovi dá, nezmění se, vydala se do země vyhnanců za Acerbisem. Našla ho, když byl v půlce plánování odboje a řekla mu o jeho pravém původu a právu být alfou. To ho podpořilo a všichni vyhnaní se za něj postavili, uznali ho svým vůdcem. Acerbis každodenně trénoval a zlepšoval se, až se jednoho dne znovu vydal do údolí. Vyhledal smečku, bandu ustrašených zamlklých vlků a dva tyrany, které vyzval na souboj. Koro, do té doby neporažen, se Acerbise nebál ani potom, co zjistil, že jsou bratři. Bojovali spolu a k překvapení všech, Acerbis Kora opravdu porazil. Porazil dokonce i Meritu, když se na něj vrhli oba a porušili tak čestný souboj jeden na jednoho. Acerbis oběma způsobil ošklivé jizvy a vyhnal je do země vyhnanců. Koro se tam prý dodnes chystá k útoku na smečku a Merita je tam s ním, skrývá se před světem, protože je její tvář zohyzděna a ona ve své ješitnosti takovou potupu nedokáže snést..." Zamyslel se, jestli ještě může být Koro naživu. Už by mu jistě bylo hodně let. Možná, že už zemřel na stáří.
Lesui:
Opět se zamračí. "Tak proto taková nenávist k vyhnancům?" zeptá se. Pokud tam tihle vlci opravdu jsou, tak by to mohlo být nebezpečné. Ale to se všechno muselo odehrát před dlouhou dobou. "Slyšel o Korovi nebo Meritě ještě někdo někdy potom?" předbíhal trochu Lesui.
Noem
Trochu jsem se ve svém úkrytu posunul, abych na vlky lépe viděl. Tahle část vyprávění byla v mé době snad všem vlčatům Smečky dobře známá. Přesto, slyšet ji teď od Arwena působilo... jinak.
Najednou jsem opravdu chápal velkého Acerbise. Chápal jsem, jak obrovským zlomem pro něj muselo být, když mu Jimain řekla o jeho právu být vůdcem. Jistě, odboj plánoval již předtím. Ale najednou to byl jeho osud, jeho předurčení. Opět jsem se v myšlenkách na chvíli ztratil k Dolorianovi. On pro mě udělal to samé. Vyslovil víru v to, že já mám být vůdcem. Jak moc doufám, že je v pořádku...
Arwen
"Ano. Bylo pár útoků na smečku, v letech, kdy vládl můj otec. Tedy, Acerbis. A mám dojem, že sám jsem Kora jednou zahlédl, když jsem žil ve vyhnanství. Ale to předbíhám," omluvně se usmál.
Odkašlal si a vrátil se tam, kde skončil. "Za vlády Acerbise vše vzkvétalo. Smečka se pomalu vzpamatovala, přicházeli noví vlci a brzy byla největší smečkou v Nefritovém údolí. Odvážila se až ke kraji, kde žijí lidé. Bohužel to nepřineslo nic jiného než smrt," zachmuřil se trochu. Byl to důvod, proč on sám nikdy teritorium nerozšiřoval dál na sever. Neuměl si představit, že by proléval krev své smečky jen proto, aby mohli do tří rozdílných lesů namísto dvou či běhat po nekonečných pláních... no, donekonečna.
"Zkrátka smečka na tom byla velmi dobře. Skoro jako jsme na tom my, kdyby nehrozil příchod Kahallieho.
V tuto dobu přišly dvě důležité vlčice. Jako by je jejich barva předurčovala," zahleděl se do kraje zamyšleně. "Jedna byla bílá, laskavá mladá vlčice. Druhá byla černá jen s bělavými odznaky, cílevědomá. Až příliš. Arkanta a Miremel. Neměly mezi sebou žádný výjimečný vztah. Miremel přišla dřív a rychle se vypracovala na pozici beta. Arkanta přišla po ní a Acerbis si ji zvolil za družku. Nová alfa nikdy neplánovala nic zlého a s Miremel se bez jakéhokoliv zaváhání přátelila. Miremel ale žárlila, že se alfou nestala ona a tiše plánovala, jak uzmout smečku sama." Ztichl a jeho pohled trochu ztvrdl. Znovu si rovzpomněl na Noema a na to, že i přes jeho slova, jde v přepečlivě vyšlapaných stopách své matky.
Noem
Trochu jsem sebou cukl. Věděl jsem, že tahle část přijde, na tuhle jsem ostatně byl zvědavý nejvíc. Tahle část byla naprosto zásadní, určující pro všechno. Pro můj vztah s Arwenem, pro budoucnost jeho, mně, dost možná celé smečky. Nechtěl jsem tedy, aby mi uniklo jakékoliv slovo.
Arwen tuhle minulost vyprávěl... rozhodně jinak, než jak jsem ji znal já. Ačkoliv, sám jsem byl na pochybách, jak dobře si ji pamatuje. Většinu těch událostí jsme ještě ani nezažili, následně jsme byli vlčata, co rozhodně měla jiné problémy. Otázkou tedy zůstávalo, kolik z této části historie skutečně zažil, a kolik si vsugeroval či doplnil z vyprávění ostatních.
Samozřejmě jsem si matně vybavoval, že Arkanta byla velmi laskavá vlčice. Trochu jako Summer, ačkoliv ta se zdála být ještě vřelejší, i proto, že jsem její vřelost poznal teď jako dospělý. Samozřejmě jsem si vybavoval i Miremelinu ctižádost, to se popřít nedalo.
Ale také jsem si vzpomínal, jak se Acerbis ze smečky najednou vytrácel. Jak tam často nebyl, když byl potřeba, jak nikdo nevěděl, kam se ztrácí a kdy se vrátí.
Bodl mě jakýsi osten nepříjemných pocitů, které jsem sám před sebou nedokázal tak docela obhájit. Sotva jsem byl ochoten si přiznat, že se matky toužím zastat. To rozhodně ne. Možná mě jenom štvala ta podobnost. Takhle to zní, jako bychom byli s Miremel stejní. A to je moje Achillova pata.
Já nejsem nikdo jiný, než já. Nejsem Stín.
Lesui:
Ostražitě poslouchal příběh, snad už jen proto, že Arwen se zdál tuto část vyprávět nějak... zapáleněji. Ale jakékoliv spojení s přítomností sám netušil. Pečlivě se snažil zapamatovat si každý detail, snad aby tento příběh taky jednou mohl vyprávět. Snad jen té části o lidech se mu neposlouchalo dobře. Tak jen kývl, že rozumí a že může pokračovat.
Arwen
Když ho vlk ničím nepřerušil, jak se vyprávět dál. "Vše bylo poměrně klidné, dokud se nenarodila alfa páru vlčata. Dcera Amaya a syn... já. Jakmile se tak stalo, Acerbis začal podnikat výpravy mimo území. Zprvu jen na pár dní, později se to protáhlo na týdny, měsíce... až zmizel docela. Nikdo neví, čím Miremel otrávila jeho mysl. Každopádně brzy po něm zmizela i Arkanta. Ujala se nás jiná vlčice, která nás velmi brzy odvedla k tehdejším... bohům. Ne sedmi, ještě k těm starým. K bohu měsíce a bohyni slunce.
Miremel se mezitím ujala vlády. Vyštvala pravou krev Xikuratu a ze sebe udělala svatou, patronku opuštěných a záchranu smečky. Vymyslela si to velmi dobře, to ano. Spousta vlků ji slepě následovala, nevěda co doopravdy udělala a jak dlouho to plánovala. Udělala ze sebe hrdinku, přitom byla jen prachsprostý zloděj a dost možná i vrah. A kdyby jsme neutekli k bohům, možná by na svých tlapách nesla i moji krev."
Ztichl a na okamžik přemýšlel, kde asi skončila jeho sestra. A jak dopadla jeho matka s otcem. Jsou už oba po smrti? Pravděpodoboně. Je nějaké nebe? Jsou spolu? Kdo ví. Možná by to byl až přespříliš dobrý konec na to, aby tomu mohl věřit.
Noem
Sám pro sebe jsem sklopil hlavu, příliš ponořen ve vlastních myšlenkách. Arwen svá slova říkal tak přesvědčeně, že bylo těžké mu nevěřit. Nedivil bych se, kdyby hnědého vlka, jeho věrného posluchače, zcela dostal na svou stranu. Sám jsem znejistěl, zda to vůbec byly lži. Jisté bylo, že to nebyly lži pro něj.
Ale stalo se to takhle skutečně? Vybavoval jsem si Acerbise, jak odchází, jak zmizel. Matně jsem si vybavoval i odchod Arkanty. Ale také jsem si vybavoval, jak moje matka a její sestra smečku vedly s vervou jim vlastní. Jak se staraly o všechny ty vlky, o celý Xikurat, a jak se nejistota postupně šířila celou smečkou.
Vybavoval jsem si i to, jak se Miremel stala alfou.
A krátce potom jsem odešel.
Pravdou bylo, že se ke mně čas od času dostávaly zvěsti o jejím kultu osobnosti, jakkoliv moc mi to bylo proti srsti. Dělalo se mi zle pokaždé, když ji se mnou kdokoliv spojoval a nikdy jsem si o ní nemyslel nic, co by se dalo nazvat vyloženě kladným.
Přesto... zloděj a dost možná i vrah? Že by zabila Acerbise, neřku-li Arkantu? A dost možná i Arwena a jeho sestru? Pochyboval jsem. Ale neznal jsem svou matku natolik, abych mohl s jistotou říct, že se to takhle nestalo. Co se v Xikuratu tenkrát skutečně odehrálo může vědět snad jen ona.
Lesui:
Začne trochu víc nervóznět, když se Arwen konečně dostane ke své osobě a víc a víc do přítomnosti. Do té chvíle měl pocit, že se to všechno muselo odehrát dávno. Až nyní teprve začínal chápat, o jak blízké minulosti je tu řeč. "Takže jste musel žít ve vyhnanství... kvůli té zlé vlčici Miremel?" Nakloní hlavu na stranu a zapřemýšlí nad tím. "Je tohle důvod, proč smečka tak dlouho neměla betu?" zeptá se. Pokud se tato vlčice dopustila takových zločinů z postu bety, nedivil by se, kdyby měl k tomu Arwen přirozený odpor. Jako mít někoho, kdo ti neustále dýchá na záda.
Arwen
"Ano. Po tom, co jsme odrostli natolik, aby jsme se o sebe dokázali postarat, bohové nás pustili zpět do Xikuratu. Cesty mě a mé sestry se rozdělily; ona šla kamsi pryč, hledala štěstí jinde. Já... jsem chtěl to, co mi po právu náleží. Pomstít svou rodinu a stát se alfou smečky Měsíčního svitu, jak mi bylo předurčeno. Stejně jako můj otec kdysi, i já se skryl v zemi vyhnanců a vyčkával jsem. Utkat se s Miremel nemělo cenu, byl jsem tehdy velice mladý a nezkušený a ona byla v nejlepších letech, byla na vrcholu svých sil a z bojů měla již zkušeností mnoho. Mimo to, pobláznila smečku natolik, že všichni uvěřili, že ona je jedinou volbou; snad ani nevěděli, že Acerbisův potomek stále žije.
Vyčkával jsem tedy. Její smečka měla mnoho členů, ale pospolití nebyli. Xikuratem se prohánělo mnoho tuláků a vyhnanci byli natolik odvážní, že se uskupovali do smeček. Slýchal jsem příběhy, daleko na jihu. A nakonec jsem pochopil, že je čas. Miremelina smečka a smečka vyhnanců spolu bojovali čím dál tím více. Mimo to, vlčice, s kterou jsem tehdy v zemi vyhnanců žil, zemřela. Pochopil jsem, že je to znamení. A opravdu: Jen co jsem dorazil do Xikuratu, byla tehdy zima, všude sníh, uviděl jsem Miremel, jak bojuje s dalšími vlky. Jeden z nich, pravděpodobně vůdce vyhnanecké tlupy, ji nakonec usmrtil. Poté odletěl na ohnivých křídlech, nikdo ho už nikdy neviděl."
Noem
Nastražil jsem uši. Mohlo mě napadnout, že aspoň co se týče této minulosti, poměrně nedávné, byl Arwen opravdu takřka v centru dění.
Bylo docela logické, že matku nakonec zabil vůdce vyhnanců. Nejspíš by to jinak ani nechtěla. Byl to přesně její typ života i smrti, položit se pro smečku, zemřít rukou jiného vůdce.
Spíše jsem nicméně uvažoval, jak je zajímavé, že stejně jako já, i Arwen byl přilákán možná právě tímto. Vidinou Miremeliny smrti, vidinou nového zítřka. Možná jsme s Arwenem nakonec nebyli tak odlišní. Spíše jsme byli dvě strany jedné mince.
Lesui:
Seděl a poslouchal zamyšleně vyprávění. "Co že se bohové zajímali natolik, aby vás u sebe nechali?" zeptal se s nakrčeným čumákem. Co si tak ty jejich bohy pamatoval, byli to pitomci. Když je chtěl varovat o velkém zlu, jen ho odbyly. Protože se nedokázali ani dohodnout mezi sebou. A pak mu tamten zamrazil nohy. Ale musel svůj odpor k bohům překousnout. Byl zvědavý, jak se Arwen ujal vlády. "Jak to zvládla smečka?" Spousta těch věcí, jako vlci s ohnivými křídly a podobné věci se mu zdály trochu přehnané. Ale Arwen to vyprávěl opravdu přesvědčivě.
Arwen
Usmál se. "Tehdejší bohové se ještě zajímali. I tak je ale s podivem, že si nás se sestrou nechali. S tehdejším bohem měsíce jsem nevycházel úplně nejlépe, ale i tak se o nás postarali. Myslím, že jim tehdy nebyla smečka lhostejná a chtěli, aby se na post alfy vrátila správná krev. Dnešní bohové..." zmlkl, podíval se na oblohu, pak pokračoval velmi potichu: "Nejsou špatní. Jen... už se tolik nezajímají. Naše osudy jsou jim lhostejné, řekl bych."
Krátce se zamyslel, co že byla druhá Lesuiova otázka a pak pokračoval, zase normální hlasitostí: "Smečka to nezvládla. Okamžitě se rozpadla. Byl pokus udržet je, jakási vlčice se jmenovala alfou, ale členové odcházeli a pak zmizela i ona. Nějakou dobu jsem se tu potloukal, skládal střípky smečky z popela, než jsem potkal Wind Theifa.
Hm, nejsem si teď jistý, jestli ho znáš. Takový starý šedý vlk, dalo by se říci, že vede hlídku," tázavě na zamračeného vlka pohlédl.
Lesui:
Trochu nejistě se rozhlédl okolo, jakoby se bál, že by mohl být nějaký bůh poblíž a poslouchat je. Ale viděl jen křoví. Neměl ani ponětí o nezvaném hostu, který je odposlouchával schován v roští. Ani o bohyni, která se vyskytovala v březovém háji o kus dál. Tak vrátil svou pozornost zpátky na alfu. "Ah, jo, Windík. Moc milej vlk," vzpomene si na nadávající kůží potaženou hromadu kostí, který z nějakého důvodu neustále odmítal jakoukoliv pomoc od něho.
Arwen
Na okamžik zapochyboval, že myslí toho stejného. Wind Theif mu nikdy nepřipadal jako vlk, který by se dal popsat jako milý. Hodil to ale za hlavu.
"Nu, potkal jsem tedy Wind Theifa a zjistil jsem, že byl členem smečky. Jenže smečka zanikla, nebyl už nikdo, kdo by o ni stál. Nezůstali žádní další členové. V tu chvíli už nešlo jen o krev alfy, ale i o to, že smečka prakticky přestala existovat. Udělali jsme tedy s Wind Thifem dohodu. Já znovu založím smečku. Najdu nové členy, sjednotím vlky a očistím Xikurat od vyhnanců. Wind Theif založí Horskou hlídku, dávající pozor na to, aby vyhnanci zůstali tam, kde mají. Stvoříme malý ráj, nový domov pro všechny vlky, kteří ten předchozí ztratili. Obnovíme slávu smečky Měsíčního svitu a Xikuratských vlků. A tak se i stalo." Dokončil svůj příběh a s malým úsměvem pohlédl na Lesuie.
Lesui:
Zůstane tam mlčky sedět, jakoby ztracen ve svých myšlenkách. Když sem přišel, už tu smečka byla. Nepříliš velká, ale byla. A stejně tak hlídka. Najednou trochu posmutní. "Muselo se tu vystřídat hodně vlků od tý doby," řekne, zahleděn na krajinu před sebou. "Zajímalo by mě, kam se většina z nich poděla," pohlédne opět na červeného vlka a pokusí se usmát se, což opět vyústí v pouhý škleb. "Je...je to dobrý příběh. Silný příběh. Díky, že jsi mi ho vyprávěl. Takováhle minulost by se asi neměla zapomenout." Tak, jako se zapomene vše o mé domovině.
Noem
Sám pro sebe jsem zavrtěl hlavou. Wind Theif tedy! Wind Theif s Arwenem uzavřel dohodu. Nedá se říct, že by to od něj byla zrada, přesto jsem to částečně vnímal jako křivdu. Můj strýc a raději se domluví s někým, kdo není z rodiny, z naší rodiny, s původním potomkem Acerbise.
Chápal jsem, že ve chvíli, kdy se smečka rozpadla, byl Wind asi podobně zoufalý jako všichni, a Arwen se mu zdál jako spasitel... Ale přesto.
Potichu jsem zavrčel, jen tak, aby mě ani jeden z vlků nemohl slyšet. Kdo se tu nyní ustanovil za svatého, Arwene? Kdo se najednou ukázal být takřka doslova bohy seslaným vůdcem?
Ale i to se může změnit.
Arwen
"Byl bych rád, kdyby tenhle příběh žil dál," usmál se na vlka. Pak se rozhodl zodpovědět i jeho předchozí otázku. "Hádám, že většina zemřela. Či odešla hledat štěstí jinam, třeba ještě někde žijí. Vlci přicházejí a odcházejí. Je to tak od nepaměti a bohužel, bude to tak i dál..." zahleděl se opět do krajiny, pozoroval linii holých skal. Chyběl mu Xikurat.
Lesui:
Na jeho první slova rázně přikývne, jako by už předtím plánoval tento příběh podržet a zkusit ho uchovat, předat dalším vlkům, kteří by se o to zajímali. Jen... sám nebude dobrým vypravěčem a ztěží to bude vyprávět se stejným zaujetím jako Arwen. Nakonec se, snad přemožen silou situace, rozhodne přiznat Arwenovi se svým strachem. "Tolik se toho tu změnilo za tu dobu, co jsem tu nebyl. Poznávám pár vlků a to je všechno. Většinu smečky prostě... neznám. A oni neznají mě." připustí a svěsí uši.
Arwen
Zlehka pokýval a sklopil uši. "Poslední rok či dva... to bylo celé podivné. Ve stínu přicházejícího Kahallieho mnoho členů odešlo. Teď ale nastávají lepší časy. Jen co odejde Kahallie a znovu se usadíme, bude vše lepší. Ostatně kdy je lepší příležitost znovupoznat smečku, než když jsme donuceni žít všichni pospolu. Nemyslíš?" zeptal se s povzbudivým úsměvem.
Noem
Sám pro sebe jsem se pousmál. Ano, jen co Kahallie odejde a navrátíme se do Xikuratu, bude dost možná vše lepší. Ale kdo ví, jestli pro tebe nebo pro mě, Arwene. Kdy jindy by byla příležitost vhodnější?
Lesui:
Přejede mu mráz po zádech, jako kdyby někde v okolí ucítil prudkou krvelačnost, ale připíše to závanu větru, který se prohnal skaliskem. Trochu nejistě se pousměje na Arwena a přikývne. Zlepšil mu náladu. "A co ten Kahallie? Neměl už nějak přijít? Jsme tu docela dlouho a nic se neděje." začne opatrně, jakoby se bál, že by to Arwen mohl brát jako nedůvěru k jeho osobě.
Arwen
Pohlédne do kraje a povzdychne si, tiše. "Dle znamení tu měl být už dávno, ale možná... možná jsme je jen špatně interpretovali." Pohlédne na zamračeného vlka. "Chci domů stejně hodně, jako ty," přizná. "Každým dnem, co tu jsme, mi Xikurat chybí víc a víc."
Noem
Se zájmem jsem se ušklíbl a pohnul se tak, abych viděl na Arwena. Hnědý vlk pokládal dobré otázky. Skoro bych z mé strany i řekl, že o Arwenovi začíná pochybovat. Možná bych se s ním měl seznámit.
Arwenova odpověď navíc nebyla nijak konkrétní ani povzbudivá. Skoro se zdálo, že mi všechno hraje do karet.
Lesui:
Vzpomene si na jednu opomenutou značku na kraji jezera a stáhne se mu hruď podivným ledově chladným dotekem. Podívá se ze strany na Arwena a poté opět před sebe na krajinu. Na chvíli setrvá v zamyšleném tichu než opět promluví. "Raději být opatrný, než zbytečně riskovat, že?" řekne nejistě. "Obzvlášť pokud je tak náladový jako ostatní... bozi. Reklan z jeho příchodu nebyl ani trochu nadšený," pokračuje, ale opět se zadrhne, když mu dojde, že před alfou opět mluví o Reklanovi. "Pokud se nic nestane, jak dlouho tu tak ještě zůstaneme?" zeptá se, snad aby zakryl onu předchozí větu. Ale přesto má v hlase mírné stopy po netrpělivosti.
Noem
Nastražil jsem uši. Reklan... to jméno mi rezonovalo v hlavě, ale nedokázal jsem ho tak docela zařadit. Další otázka hnědého mě však zaujala mnohem víc. Ano, jak dlouho tu ještě zůstaneme? A co bude potom?
Arwen
"Problém je... že o Kahalliem víme hrozně málo. Víme, že má moc, která přesahuje snad i sedm bohů. Víme, že je nebezpečný a velmi, velmi zlý..." Zdálo se, že zvažuje odpověď na další otázku. Nakonec sklopil oči a řekl: "Pověz mi víc o Reklanovi. Nemám ho sice rád, ale... v těžké době... nepřítel tvého nepřítele je tvým přítelem. Možná je načase, abych mu dal šanci."
Lesui:
Překvapeně na něho zůstane hledět, možná trochu vyděšeně. Snaží se vzpomenout, co sám o Reklanovi vůbec ví. Není toho mnoho, co mu sám o sobě pověděl. "Já... ho zas tolik neznám," přizná po pravdě. "Řekl mi toho o sobě jen málo. Že umřel, ale zůstal tady. Že ho... myslím zabil vlastní otec. Byl jsem na začátku hodně vyděšený, nepamatuju si všechno. Ale neublížil mi, dovedl mě k Erewíkovým kostem a tam mi ukázal to... něco. To velké zlo." Nakloní v zamyšlení hlavu do strany. "Myslím... myslím, že se opravdu bojí o údolí. Nevím jestli jen kvůli sám sobě, ale bojí se o něj. Byl u ostatních bohů aby varoval před Kahalliem. I před velkým zlem, ale bohové neposlouchali. Nemají ho rádi." Pátrá v hlavě po čemkoliv, co by mohlo být nápomocné. "Nikdy mě nenutil abych odříkal nějakou přísahu. A to si myslím, že jsem v té jeho mlze strávil dlouhý čas. Snad... snad si neměl s kým povídat. Netuším. Je arogantní, to jo. Ale nikdy ke mě nebyl zlý." zakončí to smířeným hlasem. "A ač bych neměl a je to mimo moje chápání, tak se mi nelíbí, že je tam v údolí, když má přijít Kahallie. Kdysi to byl taky jenom vlk..." nechá vyplynout svoji poslední větu do prázdna. Teprve pak se trochu poleká a podívá se na Arwena, zda toho neřekl moc.
Noem
Naklonil jsem hlavu na stranu. Tenhle Reklan mi opravdu zněl povědomě, ale možná to bylo jen zdání, protože všechno další, co hnědák říkal, se zdálo být až příliš nadpřirozené. Zdálo se, že nad Xikuratem se opravdu sbíhají temná mračna - jeden mstivý bůh, proti kterému je krátkých sedm bohů dalších, tenhle podivný Reklan i každý vlk pozemský.
Nezáviděníhodná situace, zvláště pro Arwena. Pro to jsem pochopení měl. Ale nakonec... pro mě to stále bylo jen dobře.
Arwen
Poslouchal trpělivě. Dnes hodně přemýšlel a rozhodl se, že dá šanci věcem, které dříve odmítal. A tohle byla jedna z nich. Až když mu to všechno Lesui řekl, vzpomněl si, že jednou či dvakrát, za života s Jenyou, o něm slyšel. Možná pod jiným jménem, ale legenda byla zcela jistě o něm. Vše dávalo smysl.
Zamyšleně kývl. "Takže by mohl být naším spojencem... To je dobře. Odsoudil jsem ho a teď vidím, že to možná byla chyba. Mé názory nebyly opodstatněné. Děkuji, žes mi o něm řekl." Vydechl a opět pohledem přejel skály a kopce. Měsíc nad nimi zářil jako by se snažil vyrovnat slunci. Jen to, že ho bohové nemají rádi, mu dělalo starosti. Musel si vybírat velice pečlivě, komu vyjádří svou podporu. Nemuselo by to vůbec dobře dopadnout.
Noem
Sám pro sebe jsem si povzdechl. Arwen opravdu byl rozumný vlk. Dobrý vůdce. Uměl uznat své chyby, byl rozumný, laskavý, přesto střízlivý a k vlkům spravedlivý. Na chvíli mě bodl osten pochybností. Opravdu jsem chtěl vůdcovství zbavit jeho? Začal jsem se nechtíc spiralizovat v myšlenkách i na jeho rodinu. Nekonečně milou Summer, zamyšleného a fascinujícího Kierana, na ta vlčata, co si v jeskyni hrála...
Polkl jsem. Nemůžu přece takhle pochybovat. Ne o něm. Ne o sobě. Musí se stát to, co se stát má.
Lesui:
Má radost z Arwenových slov. Má radost ze sebe, že se mu podařilo Arwenův názor změnit, ačkoliv to bylo velmi kostrbaté. Jemně usměvavý škleb se mu vetřel na tvář. "Myslím, že můžeme mít stejný cíle, alespoň v tomhletom." řekne opatrně. "Nakonec všichni žijeme ve stejným údolí." I když ne všichni úplně žijí. dodá si pro sebe. "Co smečka? Je všechno zatím v pořádku? Nějaký potyčky?" zeptá se a změní tak neobratně téma.
Arwen
"Potyčky?" zopakuje si pro sebe se zamyšleným úsměvem. Vzpomene si na Noema a na Koriino ujištění, že vše bude dobré. Sám ani neví, proč jí důvěřuje. Asi prostě má takový pohled, který vlka donutí... věřit. "Zdá se, že je vše v pořádku," odpoví pak s pohledem upřeným do údolí. Sám neví, proč Lesuiovi nechce říkat o Noemovi, snad už se vyvztekal dost...
"Jsem rád, že jsi beta. Důvěřuji ti," prohlásí pak náhle a s mírným úsměvem mu pohlédne do očí.
Lesui:
Opět na Arwena zůstane zírat, jak ho jeho pochvala překvapí. Neví co na ní říct, tváře a uši narudlé. Není na takové věci zvyklý, ale připadá mu, že by si dokázal zvyknout velmi rychle. Bez jeho vědomí se mu na obličej krade úsměv - podivný škleb. Hřeje ho to na hrudi, téměř rozehřívá ledové sevření. "T-to jsem moc rád," připustí a trochu skloní hlavu. "Nevím, jestli si to zasloužím, ale jsem rád. A... a pokusím se tu důvěru nezradit. A... a... udělám všechno co bude v mých silách. T-takže jestli někde bude problém, nebojte se obrátit na mě šéfe. Budu vás podporovat jak jen to půjde." zakončí s přehnanou teatrálností.
Noem
Beta... sám pro sebe jsem vycenil zuby. Hnědý vlk se zdál být rozumný a schopný, bohužel se ale zdál být i příliš loajální Arwenovi.
Přesto, a tady jsem si musel téměř odfrknout, se mu vůdce nesvěřil s problémem, který ve smečce v současnoati existoval. Totiž se mnou. Opravdu mu tolik důvěřuješ, Arwene?
Možná by se tohoto lehkého zaškobrtnutí dalo v budoucnu využít.
Arwen
Sklonil hlavu v malé uctivé pokloně. "Cením si toho, nesmírně moc. Kéž by bylo ve smečce víc takových vlků."
Pak se dlouze zahleděl na měsíc. Rozhodl se, přeci jen to zmínit. Lesuiova podpora pro něj byla důležitá a když on věřil jemu... měl by i on trochu důvěřovat. Ostatně Kori důvěřoval a to nebyla beta. Jistě, u Kori to bylo jiné, věděl, že se ona a jeho matka znali... ale... opravdu tomu tak bylo? Co když si to jen vymyslela, aby se mu dostala pod kůži? Začínám být paranoidní, pomyslel si.
Nakonec tiše promluvil: "Je tu jeden potencionální problém. Do budoucna. Nemá cenu ho řešit teď, ale... jakožto beta bys o tom asi měl vědět."
Lesui:
Nastraží uši, když se mu alfa konečně rozhodne s něčím svěřit. Ačkoliv si připadá trochu zrazen, že mu to neřekl okamžitě. Ale důvěru si musím zasloužit. Zasloužit! přikývne si sám pro sebe a poslouchá Arwenův potencionální problém. "O co se jedná?" zeptá se jen a snaží se zůstat klidný. Nebo alespoň znít klidně. Sám je připraven vyrazit a zaškrtit jakýkoliv problém, které stojí v cestě krásnému životu smečky.
Noem
Jen jsem zavrtěl hlavou. Tak možná přece... Že bych tě opravdu trápil, Arwene?
Nastražil jsem uši a snažil se, aby mi neuniklo nejen to, co říká Arwen, ale i jak na to reaguje hnědák.
Arwen
Mluvil pomalu a velice tiše, zdálo se, že si rozmýšlí každé slovo. "Jedná se o jednoho z vlků, do smečky přijatých nedávno. Tenhle byl totiž ve smečce už velmi, velmi dávno... Je to Miremelin syn. Noem. Obávám se, že by mohl chtít uzmout vůdcovství, stejně jako to udělala jeho matka."
Zahleděl se do údolí. Chtěl Noemovi dát šanci, opravdu chtěl. Chápal, že žít ve stínu minulosti muselo být těžké. Ale jestli Asseke mluvil pravdu... a proč by zrovna Asseke lhal o záležitostech smečky?
Povzdechl si. "Nějak nevím, co si ohledně něj počít. Právo na přijetí do smečky má, to ano... ale pro smečku jsem bojoval dlouho a tvrdě, celý život obětovaný jen pro tenhle sen. Ostatně jsem pokrevní potomek Acerbise, je to můj úděl... Nemůžu se vůdcovství vzdát, znovu už ne." Pohlédl na Lesuie, jako by prosil o jeho potvrzení, o uznání jeho práva.
Lesui:
Poněkud překvapený náhlým problémem, zůstane na něho zírat. Jakoby nevěděl co na to říct. Žádného Noema nepotkal, netušil o kom je řeč. Zamračí se. Pokud to je syn té zle vlčice, nic dobrého z něho být nemůže. Jablko nepadá daleko od stromu... Zarazí se. On padl. Výraz na tváři se mu změní na rozpolcený. Stále to byl vlk, jeden z nich. Odsoudit ho za to, čím byla jeho matka... Opět se zahmuří. Ale pokud by opravdu chtěl svrhnout Arwíka... Něco takového nemohl dovolit. Svářel se uvnitř jeho boj. Když si uvědomil, že na něho Arwen kouká, snad čeká nějakou reakci, trhne sebou. "A... Zeptal jste se ho?" Dostane ze sebe první věc, co ho napadne.
Arwen
Chvíli zůstane na Lesuie jen zírat. Zeptal jste se ho? zní mu znovu v hlavě. Zapomněl z toho dovřít tlamu. Nakonec se vzpamatuje a zamrká, tlamu zavře, polkne a promluví: "Když jsem se s ním setkal poprvé a přijal jsem ho do smečky, ujišťoval mě, že není jako jeho matka a že se nehodlá chovat jako ona. Jenže včera mě přišel Asseke varovat, prý s ním mluvil a znělo to, že by rád smečku převzal."
Lesui:
Na zařazeného Arwena byl docela vtipný pohled, ale Lesui se přinutil nesmát. Už jen kvůli vážnosti situace. To by nebyl správný beta. "Jestli je to tedy lhář, pak nemá cenu něco řešit. Ve smečce si musí vlci věřit aby to byla smečka a mohla fungovat. Pokud to jeden vlk schválně narušuje, není smečka. Je jen něco, co se snaží smečce škodit." Prohlásí svůj poněkud černobílý pohled na věc. "Pokud je to teda pravda... Měl by se k tomu asi sám vlk smět vyjádřit. Myslím. Třeba je to jen zvěst." Dokončí už méně jistě. Slova "není jako jeho matka" se mu zahryzavala do kůže a on věděl, že v tomhle nebude úplně objektivní.
Lesui:
Znovu zčervená až po uši. Zavrtí odmítavě hlavou. "T-tahle to neříkej. Budu se pak cítit blbě, protože říkám nesmysly." Stáhne provinile nadočnice k sobě. Pokusí se uklidnit a ještě nad tím vším zapřemýšlet. "Myslím, že byste si prostě měli znovu promluvit. A pak uvidíte. Jestli bude lhát a zapírat, nebo jestli je to celý jen jedna bába povídala." řekne ne úplně jistým hlasem. "Ale jestli je to pravda a on se o něco pokusí, smečka určitě stojí za vámi. Už nás vedete strašně dlouho a dobře. Nidky se nic strašnýho nestalo a smečka se má fajn. Na co by si tak mohli stěžovat?"
Arwen
Vděčně se usmál a kývl. "Musíš však vědět, že si tě vážím a vážím si i tvých slov. Jsou pro mne cennou radou. Co se týče Noema, promluvím s ním. Bude to tak asi nejlepší."
Lesui:
Když se naposledy pokusil promluvit se šéfem, nějak chvatně mu zmizel z dohledu. Od té doby ho nepotkal, až začínal mít dojem, zda se mu nevyhýbá. Necítil se z toho dobře. Měl být beta, pravou rukou alfy. Pomáhat smečce a dělat všechno a tak. A místo toho tu seděl u jeskyně a většina vlků se mu vyhýbala. Nevěděl jak se s někým začít bavit. Mám k někomu jen přijít a říct ahoj? přemýšlí. Bojí se, že by je od sebe pak jen vyděsil. Mračíc se nad tím sedí před jeskyní a kouká ze skály dolů. Nejprve si příchodu Arwena ani nevšimne. To teprve až se začnou zdravit s vlčetem, tak pozvedne hlavu a s překvapením se na ně podívá. Tak tohle je šéfovo vlče... říkal jsem si. Ale proč není taky žlutý...? ptá se sám sebe nejdřív. Zvedne se, ale zůstane stát kousek od nich, jako kdyby se bál je vyrušit. Cítí se trochu nepatřičně.
Arwen
Všiml si zamračeného vlka, až když se pohnul. Zvedl k němu zrak a usmíval se. "Lesuii, zdravím," kývl. Zdálo se, že s ním chce něco probrat, tak postrčil Gustava zpět k Nieřře a pomalu došel za vlkem. "Děje se něco?" zeptal se, úsměv pomalu odeznívající stále na jeho pyscích.
Lesui:
Stojí tam a nervózně přešlapuje z tlapy na tlapu, dokud si ho Arwen nevšimne. Působí tak spíš trochu jako malé vlče, které ztratilo hračku a teď se to bojí říct, než jako velký zamračený vlk. "Z-zdravím šéfe," začne trochu nejistě. "Na mé hlídce se nic špatnýho nestalo," řekne a jakoby podával hlášení se postaví do pozoru. Vůbec neví jak se má chovat.
Arwen
Stále se tvářil přátelsky, až vesele. Špatná nálada dnešního rána z něj nějak spadla a i přes to, že měl stále starosti, bylo mu mnohem lépe. Jen přemýšlel, co že to Kori vlastně plánuje.
"To je dobře, jsem rád, že je vše v klidu. Jsem rád, že jsi beta. Trápilo mě, že žádného vlka na této pozici nemáme a myslím si, že ty jsi nejlepší možnost. Jsi tu nejstarší člen, pokud si pamatuji. Až na mě a Summer, samozřejmě."
Sám se podivil nad svou výřečností.
Lesui:
Snad je to Arwenovým úsměvem, ale Lesui se uvolní. Zůstane na něho koukat, jakoby přimražen. Chvíli mu trvá než je jenom schopen zamrkat a zčervenat. Trochu sklopí hlavu. "Je to čest," dostane ze sebe rozpačitě. Ale pak trochu zavrtí hlavou a opět se narovná. "Udělám všechno, abych si ten titul zasloužil," řekne a na pochroumanou tvář se mu žene něco, co i zvenku připomíná šťastný úsměv. "A... právě kvůli tomu jsem se chtěl na něco zeptat."
Arwen:
Stále s úsměvem kývl. "Samozřejmě, ptej se na cokoliv. Rád ti vše zodpovím. Jestli je to na dýl, mohli by jsme si jít sednout támhle? Je tam moc hezký výhled," navrhl nedalekou skalku, z které bylo hezky vidět do kraje.
Lesui:
"Ah, jo, to je dobrý nápad. Ono to pravděpodobně bude na dlouho. Pokud neruším," řekne a kývne směrem kde zmizelo Arwenovo vlče. Ale i přes ta slova se vydá ke skalce. "Jak jsi říkal, tak už jsem tady dost dlouho v týhle smečce. A nikdy dřív jsem se nezajímal. Vlastně nevím, jestli se někdo zajímal. Ale napadlo mě, že by bylo nejlepší se jít zeptat tebe, šéfe. Protože asi budeš vědět nejvíc." začal trochu blábolit, ale zastavil se aby se dostal k pointě. "Chtěl jsem se zeptat na historii smečky."
Arwen
"Nerušíš," odvětil a také zamířil ke skalce. Potěšilo ho, že se Lesui ptá na historii smečky. Opravdu nebylo moc vlků, kteří by se zajímali. Alespoň vlčatům vyprávěl příběhy, napůl smyšlené, o odvaze jejich děda a temných časech, které panovaly za Kora. Chtěl, aby si pamatovali a aby věděli, jak důležité je být dobrým a laskavým vůdcem.
"Smečka Měsíčního Svitu žije v Xikuratu už hodně dlouho a já sám nevím, co bylo v dávnějších dobách než za mého děda. Ale můžu ti vyprávět, co vím," začal.
Noem
Slunce pomalu zapadalo a já se rozhodl se projít. V hlavě i v hrudi mě stále hřály myšlenky na Doloriana. V táboře jsem pro jistotu nebyl od toho, co jsem ho tím směrem vyslal, ale usoudil jsem, že by bylo dobré se nyní začít vracet. Ostatně, cokoliv jiného by mohlo samo o sobě působit podezřele, někdo by mohl mít všetečné otázky.
Postupoval jsem tedy, možná dokonce ještě s přihlouplým úsměvem ve tváři a očima zastřenýma představami o tom, jak z vysokých skal shlížím do údolí Xikuratu s Dolorianem po boku. Na smečku, která mi nyní celá patří.
Ze snů mě však vytrhla realita se svou hrozivou silou. Ucítil jsem, a následně i spatřil, Arwena, jak s nějakým mně neznámým hnědým vlkem vystupuje na jednu ze skalek v okolí. V panice jsem se okamžitě schoval za jeden z blízkých keřů, pochyboval jsem, že by si mě byť jen jeden z nich všiml, zdáli se být zabraní do rozhovoru.
Ucítil jsem nicméně vhodnou příležitost. Oni o mně nevěděli. Já je měl na doslech, když jsem se dobře naklonil, i na dohled. Zadoufal jsem, že budou rozebírat něco důležitého a tajného.
Když se však ke mně kus rozhovoru donesl, pochopil jsem, že Arwen jde tomu neznámému vyprávět o historii Smečky. No... I to by vlastně mohlo být zajímavé. A stejně tak přínosné.
Rozhodl jsem se zůstat a poslouchat.
Lesui:
Došel ke skalce a na chvíli se zarazil, protože to doopravdy byl hezký výhled. Hustá křoviska kolem pěkně obkreslovaly výhled na krajinu. Posadí se tam a pohlédne na Arwena. "Je někdo, kdo by věděl i o těchto dávnějších dobách?" zeptá se, ale pak si uvědomí, že ruší jeho vyprávění, tak tlapou naznačí, že může pokračovat. Připadal si jako vlče, kterému bude vyprávěn příběh. Špička ocasu mu radostně těká nahoru a dolu. Jako malý toužíval po tom, aby si k němu matka lehla a vyprávěla mu. Tak jako vyprávěla kdysi Zoomovi. Ale matka odešla a zmizela bez jediného příběhu, bez jediného slova či pohledu. Zamrká a upře všechnu svojí pozornost na červeného vlka před ním.
Arwen
Také se na chvíli kochá pohledem na kraj pod nimi; pod srázem sem tam jehličnany a malý palouk, louka táhnoucí se kamsi, než začne stoupat a tvořit další hory porostlé lesy. Občas mezi stromy čouhající holý povrch skal, jako kosti nějakého obrovského tlejícího zvířete.
"O tom, co bylo dříve, je množství legend. Ale žádná z nich není příliš důvěryhodná. Někdo tvrdí, že na začátku bylo sedm bohů, kteří stvořili svět z těla svého otce, bezejmenného boha, který je chtěl kvůli moci sprovodit ze světa.
Podle jiné legendy jsme všichni ryby, zakleté do rozličných zvířat, protože nám nekonečné moře bylo málo. Prý tehdy byli úplně jiní bohové, bohové ryb. Ti se rozhněvali na ryby, co chtěly létat a tak je uvěznili do jiných zvířat, prokleti ale byli neschopností přežít bez vody. Proto prý všechna zvířata musí pít.
Jak jsem říkal, legend je nespočet, ale kdo ví, kde je pravda." Pohlédl na Lesuie, který ho sledoval. "Ta o rybách mi ale vždycky přišla velice úsměvná," zazubil se.
Noem
Sám pro sebe jsem se ušklíbl, když Arwen začal mluvit o legendě o rybách. Znělo to naprosto bizarně. Na druhou stranu, jak říkal, legend je nespočet, tahle mohla být pravdivá asi stejně tak, jako jakákoliv jiná. Prostý vlk nedokázal boží moc chápat ani předpovídat.
Možná jsem byl jen skeptický, protože mi jako vlčeti tyhle legendy nikdo nevyprávěl.
Lesui:
Na chvíli si začne představovat sám sebe jako rybu, specificky platýze. Zatváří se nad tím kysele. Vždyť by se utopil. "U nás se tradovalo, že všechno živé vyšlo z hlíny. Z mokrý hlíny. A pak tam byl strejda Andro, který tvrdil, že vlci kdysi vládli všemu a lidé je svrhli a ukradli půlku mozku. Že měl být předtím kulatej," podělí se o svojí sbírku historek. "Ale hádám, že na tohle asi jen tak nepřijdem." zakončí s rozpačitým zatrháním ušima. "Co smečka a tvůj... děd? pobídne ho k vyprávění o konkrétnějších věcech.
Arwen
Zamyslel se nad jeho legendami o vzniku světa. "To o mozku se mi líbí," uznal pak s úsměvem.
"Můj děd," kývl. "Můj děd byl už několikátý vlk téže krve, který vedl smečku Měsíčního svitu. Traduje se, že předek, který smečku založil, byl polobůh a ovládal všechny elementy. Každopádně můj děd se jmenoval Krailse. Byl to dobrý vlk a ještě lepší vůdce. Jako partnerku si zvolil krásnou a laskavou vlčici Jimain. Byli spolu z lásky, nikoliv z povinnosti. To se však nelíbilo jakémusi mocnému vlkovi a tak Jimain proklel, aby se jí nikdy nenarodilo vlče." Na okamžik se odmlčel, aby mohl zapřemýšlet jak to bylo dál. Aby zakryl svou zapomnětlivost, pohlédl tázavě na Lesuie, jestli jako nemá nějaké dotazy.
Noem
Sám pro sebe jsem se pousmál. Tuhle historii jsem znal. Odkudsi z hloubi podvědomí se mi vynořila vzpomínka na to, jak jsem byl pozdě v noci v jeskyni, tenkrát ještě se sourozenci. A moje teta nám vyprávěla tenhle příběh. O Krailseovi, Jiman a jejich třech vlčatech.
Ani bych nevěřil, že mám z dětství nějakou vzpomínku, co byla takhle obyčejná a takhle příjemná.
Lesui
Při zmíňce o polobohu, co ovládá všechny elementy sebou viditelně cukne a zůstane na Arwena hledět. Zbytek příběhu poslouchá se zaujetím, ale pořád mu stojí chlupy v hřívě za krkem z té zmínce o polobohu. Nemůže se na něho nezeptat, když se na něho Arwen podívá. "T-ten polobůh... měl jméno? Nebo... barvu? Nebo počet ocasů?" ptá se podivně ačkoliv tuší, že by něco takového byla až moc velká náhoda. Je paranoidní.
Arwen
Zavrtí hlavou a pohlédne do kraje. "O jeho jménu či vzhledu jsem nikdy nic neslyšel. Žil ale prý před dávnou dobou a jeho kosti jsou pohřbené na místě, kterému se za mých vlčecích let říkalo vlčí hřbitov. Dnes už je to tam celé zarostlé a zetlelé, měl jsem problém to místo poznat."
Čekal, jestli bude mít Lesui další dotazy ohledně prastarého předka. Už si vzpomněl na pokračování příběhu o Krailsem a Jimain a tak chtěl pokračovat.
Lesui
"Někdy... někdy bych se tam rád podíval," řekne si spíš pro sebe, ačkoliv už je daleko uvolněnější. Pravděpodobně je to jiný tvor, než ten, kterého se obával. "Pardon za přerušení, jen pokračujte šéfe." řekne mu s úsměvem, který se na jeho pochroumané tváři opět promění ve škleb.
Arwen
Usměje se a kývne. Vlka, který je skryt poslouchá, si vůbec nevšimne.
"Tak tedy, Jimain nemohla mít vlčata. Ze zoufalství se rozhodli poprosit o pomoc démona, vlčici Miru obdařenou třemi ocasy a rozličnými temnými schopnostmi. Ta s nimi udělala dohodu. Jimain se narodí tři vlčata, budou mít syna, dceru a pak jedno vlče, které bude Miřino vlastní. Nezbyla jim jiná možnost, než s podmínkou souhlasit. Jimain otěhotněla, byli šťastní. Porod proběhl v pořádku, jenže když se Mira na vlčata přišla podívat, dcera šedá a oba synové hnědé uzlíčky, zjistila, že v budoucnosti onoho, který je její syn, se nachází pouze temnota, bolest a utrpení ostatních. Krvelačnost, která mu proudila žilami, samotnou Miru vyděsila. Řekla Jimain, že to vlče musí zabít a zmizela." Znovu pohlédl na Lesuie, jestli nemá nějaké dotazy.
Noem
Páni, říkal jsem si pro sebe ironicky, Mira byla taky plná mateřského pudu. Asi je to jméno prostě prokletý či co.
Lesui:
Jenom zbledne, když uslyší poslední slova Arwíkova vyprávění a usilovně přikývne, protože chce vědět, jak to dopadne. "A zabila ho?" zeptá se bez okolků, jako by mu mateřská láska také mnoho neříkala.
Arwen
"Nezabila. Nedokázala to. I když to vlče nebylo její, odnosila ho a mateřská láska byla silnější, než rozkaz." Zasněně se pousmál, byl to moc hezký příběh. Plný mateřské lásky a dobra, které nakonec zvítězí. Kdo ví, jestli to bylo opravdu takhle, každopádně to byl dobrý příběh.
"Aby uchránila smečku od zla a případného Miřina hněvu, podstrčila vlče k jiné vlčici, která v tu stejnou dobu rodila. Ona vlčice byla omega, tudíž by si vlk nemohl dělat žádné větší nároky. Jimain si myslela, že takto obelstila osud a vše bude v pořádku.
Bohužel, jak už to tak bývá, osud obelstil ji. Dala pryč to dobré vlče a Miřino pravé si nechala, jelikož hnědé uzlíčky bylo těžké rozlišit. Pojmenovala vlče Koro, vlčici Merita a vychovávala je s laskavostí sobě vlastní. Acerbis, jak byl pojmenován druhý syn, mezitím rostl v páru nízko postavených vlků, byl učen podřízenosti a dřině."
Lesui
Trochu nejistě přikývne a dál poslouchá vyprávění. "Takže... syn alfy vyrůstal úplně nejníž ve smečce?" spíš si zopakuje pro utřídění a zamračí se. Ten příběh se mu nějak přestával líbit. Nějak mu připomínal věci. Asi si to bral moc osobně.
Noem
Ušklíbl jsem se. Jestli tohle nezní povědomě... Možná jsou všichni synové alf úplně stejní, zavrtěl jsem sám pro sebe hlavou. A Arwen je světlá výjimka.
Arwen
"Ano. Ten, jenž měl být dobrým vůdcem, byl v pozici omegy, nevěda nic o svém původu," kývl. "Rostl z něj silný mladý vlk, milý a rozhodný. Brzy si získal přátelství většiny smečky, jen Koro a Merita se na něj dívali svrchu. Z Kora mezitím vyrostl tyran. Zlo, které v něm kolovalo, pomalu vystrkovalo drápy a zatínalo se do celé smečky. Jimain si to dlouho odmítala připustit, nechtěla věřit tomu, že udělala chybu a ten, o kterého se tak pečlivě starala, je jejich zkáza.
Krailse zemřel, říká se že stářím, ale je možné i to, že ho zabil Koro. Tím se dostal na post alfy. Srst mu ztmavla, měl sadistické potěšení z trápení a mučení členů smečky i cizích vlků. Nastaly temné časy, všichni se třásli, jen ucítili Korův pach. Jeho sestra Merita byla jeho největší zastánkyní. Krásná, avšak marnivá a namyšlená. Mnoho vlků pro ni ztratilo hlavu, nikdo se však neodvážil, ze strachu z Kora. Dokonce se šeptaly zvěsti, že Merita a Koro spolu něco mají, že je mezi nimi víc než sourozenecká láska," zatvářil se znechuceně.
"Mnoho vlků vyhnali, mezi nimi i Acerbise. Respektive utekli, aby si zachránili holý život. Vlky, které se jim postavili a neskryli se, zabíjeli. Pomalu a sadisticky, jejich střeva rozvěšovali po okolních stromech jako výstrahu. Acerbis spolkl svou pýchu a ukryl se, věděl, že pro smečku musí něco udělat."
Lesui:
Rovněž znechuceně nakrčí čumák nad vztahem Kora a Merity. Celé to bylo popsáno až do nepříjemných detailů. "Proč by vůbec někdo v takové smečce zůstával?" nechápal. "Proč neutekli všichni?"
Arwen
"Báli se. Koro s Meritou mučili vlky i za maličkosti a veřejné popravy byly také časté. Kdo se nepřišel podívat, byl dalším. V té době měla smečka mnoho členů a tak měli dost obětních beránků," trochu se zachmuřil. Byl moc rád, že ty doby nezažil. Muselo to být těžké žití.
"Nicméně po tom, co Jimain pochopila, že osud se obejít nedá a nehledě na to, kolik lásky a trpělivosti Korovi dá, nezmění se, vydala se do země vyhnanců za Acerbisem. Našla ho, když byl v půlce plánování odboje a řekla mu o jeho pravém původu a právu být alfou. To ho podpořilo a všichni vyhnaní se za něj postavili, uznali ho svým vůdcem. Acerbis každodenně trénoval a zlepšoval se, až se jednoho dne znovu vydal do údolí. Vyhledal smečku, bandu ustrašených zamlklých vlků a dva tyrany, které vyzval na souboj. Koro, do té doby neporažen, se Acerbise nebál ani potom, co zjistil, že jsou bratři. Bojovali spolu a k překvapení všech, Acerbis Kora opravdu porazil. Porazil dokonce i Meritu, když se na něj vrhli oba a porušili tak čestný souboj jeden na jednoho. Acerbis oběma způsobil ošklivé jizvy a vyhnal je do země vyhnanců. Koro se tam prý dodnes chystá k útoku na smečku a Merita je tam s ním, skrývá se před světem, protože je její tvář zohyzděna a ona ve své ješitnosti takovou potupu nedokáže snést..." Zamyslel se, jestli ještě může být Koro naživu. Už by mu jistě bylo hodně let. Možná, že už zemřel na stáří.
Lesui:
Opět se zamračí. "Tak proto taková nenávist k vyhnancům?" zeptá se. Pokud tam tihle vlci opravdu jsou, tak by to mohlo být nebezpečné. Ale to se všechno muselo odehrát před dlouhou dobou. "Slyšel o Korovi nebo Meritě ještě někdo někdy potom?" předbíhal trochu Lesui.
Noem
Trochu jsem se ve svém úkrytu posunul, abych na vlky lépe viděl. Tahle část vyprávění byla v mé době snad všem vlčatům Smečky dobře známá. Přesto, slyšet ji teď od Arwena působilo... jinak.
Najednou jsem opravdu chápal velkého Acerbise. Chápal jsem, jak obrovským zlomem pro něj muselo být, když mu Jimain řekla o jeho právu být vůdcem. Jistě, odboj plánoval již předtím. Ale najednou to byl jeho osud, jeho předurčení. Opět jsem se v myšlenkách na chvíli ztratil k Dolorianovi. On pro mě udělal to samé. Vyslovil víru v to, že já mám být vůdcem. Jak moc doufám, že je v pořádku...
Arwen
"Ano. Bylo pár útoků na smečku, v letech, kdy vládl můj otec. Tedy, Acerbis. A mám dojem, že sám jsem Kora jednou zahlédl, když jsem žil ve vyhnanství. Ale to předbíhám," omluvně se usmál.
Odkašlal si a vrátil se tam, kde skončil. "Za vlády Acerbise vše vzkvétalo. Smečka se pomalu vzpamatovala, přicházeli noví vlci a brzy byla největší smečkou v Nefritovém údolí. Odvážila se až ke kraji, kde žijí lidé. Bohužel to nepřineslo nic jiného než smrt," zachmuřil se trochu. Byl to důvod, proč on sám nikdy teritorium nerozšiřoval dál na sever. Neuměl si představit, že by proléval krev své smečky jen proto, aby mohli do tří rozdílných lesů namísto dvou či běhat po nekonečných pláních... no, donekonečna.
"Zkrátka smečka na tom byla velmi dobře. Skoro jako jsme na tom my, kdyby nehrozil příchod Kahallieho.
V tuto dobu přišly dvě důležité vlčice. Jako by je jejich barva předurčovala," zahleděl se do kraje zamyšleně. "Jedna byla bílá, laskavá mladá vlčice. Druhá byla černá jen s bělavými odznaky, cílevědomá. Až příliš. Arkanta a Miremel. Neměly mezi sebou žádný výjimečný vztah. Miremel přišla dřív a rychle se vypracovala na pozici beta. Arkanta přišla po ní a Acerbis si ji zvolil za družku. Nová alfa nikdy neplánovala nic zlého a s Miremel se bez jakéhokoliv zaváhání přátelila. Miremel ale žárlila, že se alfou nestala ona a tiše plánovala, jak uzmout smečku sama." Ztichl a jeho pohled trochu ztvrdl. Znovu si rovzpomněl na Noema a na to, že i přes jeho slova, jde v přepečlivě vyšlapaných stopách své matky.
Noem
Trochu jsem sebou cukl. Věděl jsem, že tahle část přijde, na tuhle jsem ostatně byl zvědavý nejvíc. Tahle část byla naprosto zásadní, určující pro všechno. Pro můj vztah s Arwenem, pro budoucnost jeho, mně, dost možná celé smečky. Nechtěl jsem tedy, aby mi uniklo jakékoliv slovo.
Arwen tuhle minulost vyprávěl... rozhodně jinak, než jak jsem ji znal já. Ačkoliv, sám jsem byl na pochybách, jak dobře si ji pamatuje. Většinu těch událostí jsme ještě ani nezažili, následně jsme byli vlčata, co rozhodně měla jiné problémy. Otázkou tedy zůstávalo, kolik z této části historie skutečně zažil, a kolik si vsugeroval či doplnil z vyprávění ostatních.
Samozřejmě jsem si matně vybavoval, že Arkanta byla velmi laskavá vlčice. Trochu jako Summer, ačkoliv ta se zdála být ještě vřelejší, i proto, že jsem její vřelost poznal teď jako dospělý. Samozřejmě jsem si vybavoval i Miremelinu ctižádost, to se popřít nedalo.
Ale také jsem si vzpomínal, jak se Acerbis ze smečky najednou vytrácel. Jak tam často nebyl, když byl potřeba, jak nikdo nevěděl, kam se ztrácí a kdy se vrátí.
Bodl mě jakýsi osten nepříjemných pocitů, které jsem sám před sebou nedokázal tak docela obhájit. Sotva jsem byl ochoten si přiznat, že se matky toužím zastat. To rozhodně ne. Možná mě jenom štvala ta podobnost. Takhle to zní, jako bychom byli s Miremel stejní. A to je moje Achillova pata.
Já nejsem nikdo jiný, než já. Nejsem Stín.
Lesui:
Ostražitě poslouchal příběh, snad už jen proto, že Arwen se zdál tuto část vyprávět nějak... zapáleněji. Ale jakékoliv spojení s přítomností sám netušil. Pečlivě se snažil zapamatovat si každý detail, snad aby tento příběh taky jednou mohl vyprávět. Snad jen té části o lidech se mu neposlouchalo dobře. Tak jen kývl, že rozumí a že může pokračovat.
Arwen
Když ho vlk ničím nepřerušil, jak se vyprávět dál. "Vše bylo poměrně klidné, dokud se nenarodila alfa páru vlčata. Dcera Amaya a syn... já. Jakmile se tak stalo, Acerbis začal podnikat výpravy mimo území. Zprvu jen na pár dní, později se to protáhlo na týdny, měsíce... až zmizel docela. Nikdo neví, čím Miremel otrávila jeho mysl. Každopádně brzy po něm zmizela i Arkanta. Ujala se nás jiná vlčice, která nás velmi brzy odvedla k tehdejším... bohům. Ne sedmi, ještě k těm starým. K bohu měsíce a bohyni slunce.
Miremel se mezitím ujala vlády. Vyštvala pravou krev Xikuratu a ze sebe udělala svatou, patronku opuštěných a záchranu smečky. Vymyslela si to velmi dobře, to ano. Spousta vlků ji slepě následovala, nevěda co doopravdy udělala a jak dlouho to plánovala. Udělala ze sebe hrdinku, přitom byla jen prachsprostý zloděj a dost možná i vrah. A kdyby jsme neutekli k bohům, možná by na svých tlapách nesla i moji krev."
Ztichl a na okamžik přemýšlel, kde asi skončila jeho sestra. A jak dopadla jeho matka s otcem. Jsou už oba po smrti? Pravděpodoboně. Je nějaké nebe? Jsou spolu? Kdo ví. Možná by to byl až přespříliš dobrý konec na to, aby tomu mohl věřit.
Noem
Sám pro sebe jsem sklopil hlavu, příliš ponořen ve vlastních myšlenkách. Arwen svá slova říkal tak přesvědčeně, že bylo těžké mu nevěřit. Nedivil bych se, kdyby hnědého vlka, jeho věrného posluchače, zcela dostal na svou stranu. Sám jsem znejistěl, zda to vůbec byly lži. Jisté bylo, že to nebyly lži pro něj.
Ale stalo se to takhle skutečně? Vybavoval jsem si Acerbise, jak odchází, jak zmizel. Matně jsem si vybavoval i odchod Arkanty. Ale také jsem si vybavoval, jak moje matka a její sestra smečku vedly s vervou jim vlastní. Jak se staraly o všechny ty vlky, o celý Xikurat, a jak se nejistota postupně šířila celou smečkou.
Vybavoval jsem si i to, jak se Miremel stala alfou.
A krátce potom jsem odešel.
Pravdou bylo, že se ke mně čas od času dostávaly zvěsti o jejím kultu osobnosti, jakkoliv moc mi to bylo proti srsti. Dělalo se mi zle pokaždé, když ji se mnou kdokoliv spojoval a nikdy jsem si o ní nemyslel nic, co by se dalo nazvat vyloženě kladným.
Přesto... zloděj a dost možná i vrah? Že by zabila Acerbise, neřku-li Arkantu? A dost možná i Arwena a jeho sestru? Pochyboval jsem. Ale neznal jsem svou matku natolik, abych mohl s jistotou říct, že se to takhle nestalo. Co se v Xikuratu tenkrát skutečně odehrálo může vědět snad jen ona.
Lesui:
Začne trochu víc nervóznět, když se Arwen konečně dostane ke své osobě a víc a víc do přítomnosti. Do té chvíle měl pocit, že se to všechno muselo odehrát dávno. Až nyní teprve začínal chápat, o jak blízké minulosti je tu řeč. "Takže jste musel žít ve vyhnanství... kvůli té zlé vlčici Miremel?" Nakloní hlavu na stranu a zapřemýšlí nad tím. "Je tohle důvod, proč smečka tak dlouho neměla betu?" zeptá se. Pokud se tato vlčice dopustila takových zločinů z postu bety, nedivil by se, kdyby měl k tomu Arwen přirozený odpor. Jako mít někoho, kdo ti neustále dýchá na záda.
Arwen
"Ano. Po tom, co jsme odrostli natolik, aby jsme se o sebe dokázali postarat, bohové nás pustili zpět do Xikuratu. Cesty mě a mé sestry se rozdělily; ona šla kamsi pryč, hledala štěstí jinde. Já... jsem chtěl to, co mi po právu náleží. Pomstít svou rodinu a stát se alfou smečky Měsíčního svitu, jak mi bylo předurčeno. Stejně jako můj otec kdysi, i já se skryl v zemi vyhnanců a vyčkával jsem. Utkat se s Miremel nemělo cenu, byl jsem tehdy velice mladý a nezkušený a ona byla v nejlepších letech, byla na vrcholu svých sil a z bojů měla již zkušeností mnoho. Mimo to, pobláznila smečku natolik, že všichni uvěřili, že ona je jedinou volbou; snad ani nevěděli, že Acerbisův potomek stále žije.
Vyčkával jsem tedy. Její smečka měla mnoho členů, ale pospolití nebyli. Xikuratem se prohánělo mnoho tuláků a vyhnanci byli natolik odvážní, že se uskupovali do smeček. Slýchal jsem příběhy, daleko na jihu. A nakonec jsem pochopil, že je čas. Miremelina smečka a smečka vyhnanců spolu bojovali čím dál tím více. Mimo to, vlčice, s kterou jsem tehdy v zemi vyhnanců žil, zemřela. Pochopil jsem, že je to znamení. A opravdu: Jen co jsem dorazil do Xikuratu, byla tehdy zima, všude sníh, uviděl jsem Miremel, jak bojuje s dalšími vlky. Jeden z nich, pravděpodobně vůdce vyhnanecké tlupy, ji nakonec usmrtil. Poté odletěl na ohnivých křídlech, nikdo ho už nikdy neviděl."
Noem
Nastražil jsem uši. Mohlo mě napadnout, že aspoň co se týče této minulosti, poměrně nedávné, byl Arwen opravdu takřka v centru dění.
Bylo docela logické, že matku nakonec zabil vůdce vyhnanců. Nejspíš by to jinak ani nechtěla. Byl to přesně její typ života i smrti, položit se pro smečku, zemřít rukou jiného vůdce.
Spíše jsem nicméně uvažoval, jak je zajímavé, že stejně jako já, i Arwen byl přilákán možná právě tímto. Vidinou Miremeliny smrti, vidinou nového zítřka. Možná jsme s Arwenem nakonec nebyli tak odlišní. Spíše jsme byli dvě strany jedné mince.
Lesui:
Seděl a poslouchal zamyšleně vyprávění. "Co že se bohové zajímali natolik, aby vás u sebe nechali?" zeptal se s nakrčeným čumákem. Co si tak ty jejich bohy pamatoval, byli to pitomci. Když je chtěl varovat o velkém zlu, jen ho odbyly. Protože se nedokázali ani dohodnout mezi sebou. A pak mu tamten zamrazil nohy. Ale musel svůj odpor k bohům překousnout. Byl zvědavý, jak se Arwen ujal vlády. "Jak to zvládla smečka?" Spousta těch věcí, jako vlci s ohnivými křídly a podobné věci se mu zdály trochu přehnané. Ale Arwen to vyprávěl opravdu přesvědčivě.
Arwen
Usmál se. "Tehdejší bohové se ještě zajímali. I tak je ale s podivem, že si nás se sestrou nechali. S tehdejším bohem měsíce jsem nevycházel úplně nejlépe, ale i tak se o nás postarali. Myslím, že jim tehdy nebyla smečka lhostejná a chtěli, aby se na post alfy vrátila správná krev. Dnešní bohové..." zmlkl, podíval se na oblohu, pak pokračoval velmi potichu: "Nejsou špatní. Jen... už se tolik nezajímají. Naše osudy jsou jim lhostejné, řekl bych."
Krátce se zamyslel, co že byla druhá Lesuiova otázka a pak pokračoval, zase normální hlasitostí: "Smečka to nezvládla. Okamžitě se rozpadla. Byl pokus udržet je, jakási vlčice se jmenovala alfou, ale členové odcházeli a pak zmizela i ona. Nějakou dobu jsem se tu potloukal, skládal střípky smečky z popela, než jsem potkal Wind Theifa.
Hm, nejsem si teď jistý, jestli ho znáš. Takový starý šedý vlk, dalo by se říci, že vede hlídku," tázavě na zamračeného vlka pohlédl.
Lesui:
Trochu nejistě se rozhlédl okolo, jakoby se bál, že by mohl být nějaký bůh poblíž a poslouchat je. Ale viděl jen křoví. Neměl ani ponětí o nezvaném hostu, který je odposlouchával schován v roští. Ani o bohyni, která se vyskytovala v březovém háji o kus dál. Tak vrátil svou pozornost zpátky na alfu. "Ah, jo, Windík. Moc milej vlk," vzpomene si na nadávající kůží potaženou hromadu kostí, který z nějakého důvodu neustále odmítal jakoukoliv pomoc od něho.
Arwen
Na okamžik zapochyboval, že myslí toho stejného. Wind Theif mu nikdy nepřipadal jako vlk, který by se dal popsat jako milý. Hodil to ale za hlavu.
"Nu, potkal jsem tedy Wind Theifa a zjistil jsem, že byl členem smečky. Jenže smečka zanikla, nebyl už nikdo, kdo by o ni stál. Nezůstali žádní další členové. V tu chvíli už nešlo jen o krev alfy, ale i o to, že smečka prakticky přestala existovat. Udělali jsme tedy s Wind Thifem dohodu. Já znovu založím smečku. Najdu nové členy, sjednotím vlky a očistím Xikurat od vyhnanců. Wind Theif založí Horskou hlídku, dávající pozor na to, aby vyhnanci zůstali tam, kde mají. Stvoříme malý ráj, nový domov pro všechny vlky, kteří ten předchozí ztratili. Obnovíme slávu smečky Měsíčního svitu a Xikuratských vlků. A tak se i stalo." Dokončil svůj příběh a s malým úsměvem pohlédl na Lesuie.
Lesui:
Zůstane tam mlčky sedět, jakoby ztracen ve svých myšlenkách. Když sem přišel, už tu smečka byla. Nepříliš velká, ale byla. A stejně tak hlídka. Najednou trochu posmutní. "Muselo se tu vystřídat hodně vlků od tý doby," řekne, zahleděn na krajinu před sebou. "Zajímalo by mě, kam se většina z nich poděla," pohlédne opět na červeného vlka a pokusí se usmát se, což opět vyústí v pouhý škleb. "Je...je to dobrý příběh. Silný příběh. Díky, že jsi mi ho vyprávěl. Takováhle minulost by se asi neměla zapomenout." Tak, jako se zapomene vše o mé domovině.
Noem
Sám pro sebe jsem zavrtěl hlavou. Wind Theif tedy! Wind Theif s Arwenem uzavřel dohodu. Nedá se říct, že by to od něj byla zrada, přesto jsem to částečně vnímal jako křivdu. Můj strýc a raději se domluví s někým, kdo není z rodiny, z naší rodiny, s původním potomkem Acerbise.
Chápal jsem, že ve chvíli, kdy se smečka rozpadla, byl Wind asi podobně zoufalý jako všichni, a Arwen se mu zdál jako spasitel... Ale přesto.
Potichu jsem zavrčel, jen tak, aby mě ani jeden z vlků nemohl slyšet. Kdo se tu nyní ustanovil za svatého, Arwene? Kdo se najednou ukázal být takřka doslova bohy seslaným vůdcem?
Ale i to se může změnit.
Arwen
"Byl bych rád, kdyby tenhle příběh žil dál," usmál se na vlka. Pak se rozhodl zodpovědět i jeho předchozí otázku. "Hádám, že většina zemřela. Či odešla hledat štěstí jinam, třeba ještě někde žijí. Vlci přicházejí a odcházejí. Je to tak od nepaměti a bohužel, bude to tak i dál..." zahleděl se opět do krajiny, pozoroval linii holých skal. Chyběl mu Xikurat.
Lesui:
Na jeho první slova rázně přikývne, jako by už předtím plánoval tento příběh podržet a zkusit ho uchovat, předat dalším vlkům, kteří by se o to zajímali. Jen... sám nebude dobrým vypravěčem a ztěží to bude vyprávět se stejným zaujetím jako Arwen. Nakonec se, snad přemožen silou situace, rozhodne přiznat Arwenovi se svým strachem. "Tolik se toho tu změnilo za tu dobu, co jsem tu nebyl. Poznávám pár vlků a to je všechno. Většinu smečky prostě... neznám. A oni neznají mě." připustí a svěsí uši.
Arwen
Zlehka pokýval a sklopil uši. "Poslední rok či dva... to bylo celé podivné. Ve stínu přicházejícího Kahallieho mnoho členů odešlo. Teď ale nastávají lepší časy. Jen co odejde Kahallie a znovu se usadíme, bude vše lepší. Ostatně kdy je lepší příležitost znovupoznat smečku, než když jsme donuceni žít všichni pospolu. Nemyslíš?" zeptal se s povzbudivým úsměvem.
Noem
Sám pro sebe jsem se pousmál. Ano, jen co Kahallie odejde a navrátíme se do Xikuratu, bude dost možná vše lepší. Ale kdo ví, jestli pro tebe nebo pro mě, Arwene. Kdy jindy by byla příležitost vhodnější?
Lesui:
Přejede mu mráz po zádech, jako kdyby někde v okolí ucítil prudkou krvelačnost, ale připíše to závanu větru, který se prohnal skaliskem. Trochu nejistě se pousměje na Arwena a přikývne. Zlepšil mu náladu. "A co ten Kahallie? Neměl už nějak přijít? Jsme tu docela dlouho a nic se neděje." začne opatrně, jakoby se bál, že by to Arwen mohl brát jako nedůvěru k jeho osobě.
Arwen
Pohlédne do kraje a povzdychne si, tiše. "Dle znamení tu měl být už dávno, ale možná... možná jsme je jen špatně interpretovali." Pohlédne na zamračeného vlka. "Chci domů stejně hodně, jako ty," přizná. "Každým dnem, co tu jsme, mi Xikurat chybí víc a víc."
Noem
Se zájmem jsem se ušklíbl a pohnul se tak, abych viděl na Arwena. Hnědý vlk pokládal dobré otázky. Skoro bych z mé strany i řekl, že o Arwenovi začíná pochybovat. Možná bych se s ním měl seznámit.
Arwenova odpověď navíc nebyla nijak konkrétní ani povzbudivá. Skoro se zdálo, že mi všechno hraje do karet.
Lesui:
Vzpomene si na jednu opomenutou značku na kraji jezera a stáhne se mu hruď podivným ledově chladným dotekem. Podívá se ze strany na Arwena a poté opět před sebe na krajinu. Na chvíli setrvá v zamyšleném tichu než opět promluví. "Raději být opatrný, než zbytečně riskovat, že?" řekne nejistě. "Obzvlášť pokud je tak náladový jako ostatní... bozi. Reklan z jeho příchodu nebyl ani trochu nadšený," pokračuje, ale opět se zadrhne, když mu dojde, že před alfou opět mluví o Reklanovi. "Pokud se nic nestane, jak dlouho tu tak ještě zůstaneme?" zeptá se, snad aby zakryl onu předchozí větu. Ale přesto má v hlase mírné stopy po netrpělivosti.
Noem
Nastražil jsem uši. Reklan... to jméno mi rezonovalo v hlavě, ale nedokázal jsem ho tak docela zařadit. Další otázka hnědého mě však zaujala mnohem víc. Ano, jak dlouho tu ještě zůstaneme? A co bude potom?
Arwen
"Problém je... že o Kahalliem víme hrozně málo. Víme, že má moc, která přesahuje snad i sedm bohů. Víme, že je nebezpečný a velmi, velmi zlý..." Zdálo se, že zvažuje odpověď na další otázku. Nakonec sklopil oči a řekl: "Pověz mi víc o Reklanovi. Nemám ho sice rád, ale... v těžké době... nepřítel tvého nepřítele je tvým přítelem. Možná je načase, abych mu dal šanci."
Lesui:
Překvapeně na něho zůstane hledět, možná trochu vyděšeně. Snaží se vzpomenout, co sám o Reklanovi vůbec ví. Není toho mnoho, co mu sám o sobě pověděl. "Já... ho zas tolik neznám," přizná po pravdě. "Řekl mi toho o sobě jen málo. Že umřel, ale zůstal tady. Že ho... myslím zabil vlastní otec. Byl jsem na začátku hodně vyděšený, nepamatuju si všechno. Ale neublížil mi, dovedl mě k Erewíkovým kostem a tam mi ukázal to... něco. To velké zlo." Nakloní v zamyšlení hlavu do strany. "Myslím... myslím, že se opravdu bojí o údolí. Nevím jestli jen kvůli sám sobě, ale bojí se o něj. Byl u ostatních bohů aby varoval před Kahalliem. I před velkým zlem, ale bohové neposlouchali. Nemají ho rádi." Pátrá v hlavě po čemkoliv, co by mohlo být nápomocné. "Nikdy mě nenutil abych odříkal nějakou přísahu. A to si myslím, že jsem v té jeho mlze strávil dlouhý čas. Snad... snad si neměl s kým povídat. Netuším. Je arogantní, to jo. Ale nikdy ke mě nebyl zlý." zakončí to smířeným hlasem. "A ač bych neměl a je to mimo moje chápání, tak se mi nelíbí, že je tam v údolí, když má přijít Kahallie. Kdysi to byl taky jenom vlk..." nechá vyplynout svoji poslední větu do prázdna. Teprve pak se trochu poleká a podívá se na Arwena, zda toho neřekl moc.
Noem
Naklonil jsem hlavu na stranu. Tenhle Reklan mi opravdu zněl povědomě, ale možná to bylo jen zdání, protože všechno další, co hnědák říkal, se zdálo být až příliš nadpřirozené. Zdálo se, že nad Xikuratem se opravdu sbíhají temná mračna - jeden mstivý bůh, proti kterému je krátkých sedm bohů dalších, tenhle podivný Reklan i každý vlk pozemský.
Nezáviděníhodná situace, zvláště pro Arwena. Pro to jsem pochopení měl. Ale nakonec... pro mě to stále bylo jen dobře.
Arwen
Poslouchal trpělivě. Dnes hodně přemýšlel a rozhodl se, že dá šanci věcem, které dříve odmítal. A tohle byla jedna z nich. Až když mu to všechno Lesui řekl, vzpomněl si, že jednou či dvakrát, za života s Jenyou, o něm slyšel. Možná pod jiným jménem, ale legenda byla zcela jistě o něm. Vše dávalo smysl.
Zamyšleně kývl. "Takže by mohl být naším spojencem... To je dobře. Odsoudil jsem ho a teď vidím, že to možná byla chyba. Mé názory nebyly opodstatněné. Děkuji, žes mi o něm řekl." Vydechl a opět pohledem přejel skály a kopce. Měsíc nad nimi zářil jako by se snažil vyrovnat slunci. Jen to, že ho bohové nemají rádi, mu dělalo starosti. Musel si vybírat velice pečlivě, komu vyjádří svou podporu. Nemuselo by to vůbec dobře dopadnout.
Noem
Sám pro sebe jsem si povzdechl. Arwen opravdu byl rozumný vlk. Dobrý vůdce. Uměl uznat své chyby, byl rozumný, laskavý, přesto střízlivý a k vlkům spravedlivý. Na chvíli mě bodl osten pochybností. Opravdu jsem chtěl vůdcovství zbavit jeho? Začal jsem se nechtíc spiralizovat v myšlenkách i na jeho rodinu. Nekonečně milou Summer, zamyšleného a fascinujícího Kierana, na ta vlčata, co si v jeskyni hrála...
Polkl jsem. Nemůžu přece takhle pochybovat. Ne o něm. Ne o sobě. Musí se stát to, co se stát má.
Lesui:
Má radost z Arwenových slov. Má radost ze sebe, že se mu podařilo Arwenův názor změnit, ačkoliv to bylo velmi kostrbaté. Jemně usměvavý škleb se mu vetřel na tvář. "Myslím, že můžeme mít stejný cíle, alespoň v tomhletom." řekne opatrně. "Nakonec všichni žijeme ve stejným údolí." I když ne všichni úplně žijí. dodá si pro sebe. "Co smečka? Je všechno zatím v pořádku? Nějaký potyčky?" zeptá se a změní tak neobratně téma.
Arwen
"Potyčky?" zopakuje si pro sebe se zamyšleným úsměvem. Vzpomene si na Noema a na Koriino ujištění, že vše bude dobré. Sám ani neví, proč jí důvěřuje. Asi prostě má takový pohled, který vlka donutí... věřit. "Zdá se, že je vše v pořádku," odpoví pak s pohledem upřeným do údolí. Sám neví, proč Lesuiovi nechce říkat o Noemovi, snad už se vyvztekal dost...
"Jsem rád, že jsi beta. Důvěřuji ti," prohlásí pak náhle a s mírným úsměvem mu pohlédne do očí.
Lesui:
Opět na Arwena zůstane zírat, jak ho jeho pochvala překvapí. Neví co na ní říct, tváře a uši narudlé. Není na takové věci zvyklý, ale připadá mu, že by si dokázal zvyknout velmi rychle. Bez jeho vědomí se mu na obličej krade úsměv - podivný škleb. Hřeje ho to na hrudi, téměř rozehřívá ledové sevření. "T-to jsem moc rád," připustí a trochu skloní hlavu. "Nevím, jestli si to zasloužím, ale jsem rád. A... a pokusím se tu důvěru nezradit. A... a... udělám všechno co bude v mých silách. T-takže jestli někde bude problém, nebojte se obrátit na mě šéfe. Budu vás podporovat jak jen to půjde." zakončí s přehnanou teatrálností.
Noem
Beta... sám pro sebe jsem vycenil zuby. Hnědý vlk se zdál být rozumný a schopný, bohužel se ale zdál být i příliš loajální Arwenovi.
Přesto, a tady jsem si musel téměř odfrknout, se mu vůdce nesvěřil s problémem, který ve smečce v současnoati existoval. Totiž se mnou. Opravdu mu tolik důvěřuješ, Arwene?
Možná by se tohoto lehkého zaškobrtnutí dalo v budoucnu využít.
Arwen
Sklonil hlavu v malé uctivé pokloně. "Cením si toho, nesmírně moc. Kéž by bylo ve smečce víc takových vlků."
Pak se dlouze zahleděl na měsíc. Rozhodl se, přeci jen to zmínit. Lesuiova podpora pro něj byla důležitá a když on věřil jemu... měl by i on trochu důvěřovat. Ostatně Kori důvěřoval a to nebyla beta. Jistě, u Kori to bylo jiné, věděl, že se ona a jeho matka znali... ale... opravdu tomu tak bylo? Co když si to jen vymyslela, aby se mu dostala pod kůži? Začínám být paranoidní, pomyslel si.
Nakonec tiše promluvil: "Je tu jeden potencionální problém. Do budoucna. Nemá cenu ho řešit teď, ale... jakožto beta bys o tom asi měl vědět."
Lesui:
Nastraží uši, když se mu alfa konečně rozhodne s něčím svěřit. Ačkoliv si připadá trochu zrazen, že mu to neřekl okamžitě. Ale důvěru si musím zasloužit. Zasloužit! přikývne si sám pro sebe a poslouchá Arwenův potencionální problém. "O co se jedná?" zeptá se jen a snaží se zůstat klidný. Nebo alespoň znít klidně. Sám je připraven vyrazit a zaškrtit jakýkoliv problém, které stojí v cestě krásnému životu smečky.
Noem
Jen jsem zavrtěl hlavou. Tak možná přece... Že bych tě opravdu trápil, Arwene?
Nastražil jsem uši a snažil se, aby mi neuniklo nejen to, co říká Arwen, ale i jak na to reaguje hnědák.
Arwen
Mluvil pomalu a velice tiše, zdálo se, že si rozmýšlí každé slovo. "Jedná se o jednoho z vlků, do smečky přijatých nedávno. Tenhle byl totiž ve smečce už velmi, velmi dávno... Je to Miremelin syn. Noem. Obávám se, že by mohl chtít uzmout vůdcovství, stejně jako to udělala jeho matka."
Zahleděl se do údolí. Chtěl Noemovi dát šanci, opravdu chtěl. Chápal, že žít ve stínu minulosti muselo být těžké. Ale jestli Asseke mluvil pravdu... a proč by zrovna Asseke lhal o záležitostech smečky?
Povzdechl si. "Nějak nevím, co si ohledně něj počít. Právo na přijetí do smečky má, to ano... ale pro smečku jsem bojoval dlouho a tvrdě, celý život obětovaný jen pro tenhle sen. Ostatně jsem pokrevní potomek Acerbise, je to můj úděl... Nemůžu se vůdcovství vzdát, znovu už ne." Pohlédl na Lesuie, jako by prosil o jeho potvrzení, o uznání jeho práva.
Lesui:
Poněkud překvapený náhlým problémem, zůstane na něho zírat. Jakoby nevěděl co na to říct. Žádného Noema nepotkal, netušil o kom je řeč. Zamračí se. Pokud to je syn té zle vlčice, nic dobrého z něho být nemůže. Jablko nepadá daleko od stromu... Zarazí se. On padl. Výraz na tváři se mu změní na rozpolcený. Stále to byl vlk, jeden z nich. Odsoudit ho za to, čím byla jeho matka... Opět se zahmuří. Ale pokud by opravdu chtěl svrhnout Arwíka... Něco takového nemohl dovolit. Svářel se uvnitř jeho boj. Když si uvědomil, že na něho Arwen kouká, snad čeká nějakou reakci, trhne sebou. "A... Zeptal jste se ho?" Dostane ze sebe první věc, co ho napadne.
Arwen
Chvíli zůstane na Lesuie jen zírat. Zeptal jste se ho? zní mu znovu v hlavě. Zapomněl z toho dovřít tlamu. Nakonec se vzpamatuje a zamrká, tlamu zavře, polkne a promluví: "Když jsem se s ním setkal poprvé a přijal jsem ho do smečky, ujišťoval mě, že není jako jeho matka a že se nehodlá chovat jako ona. Jenže včera mě přišel Asseke varovat, prý s ním mluvil a znělo to, že by rád smečku převzal."
Lesui:
Na zařazeného Arwena byl docela vtipný pohled, ale Lesui se přinutil nesmát. Už jen kvůli vážnosti situace. To by nebyl správný beta. "Jestli je to tedy lhář, pak nemá cenu něco řešit. Ve smečce si musí vlci věřit aby to byla smečka a mohla fungovat. Pokud to jeden vlk schválně narušuje, není smečka. Je jen něco, co se snaží smečce škodit." Prohlásí svůj poněkud černobílý pohled na věc. "Pokud je to teda pravda... Měl by se k tomu asi sám vlk smět vyjádřit. Myslím. Třeba je to jen zvěst." Dokončí už méně jistě. Slova "není jako jeho matka" se mu zahryzavala do kůže a on věděl, že v tomhle nebude úplně objektivní.
Lesui:
Znovu zčervená až po uši. Zavrtí odmítavě hlavou. "T-tahle to neříkej. Budu se pak cítit blbě, protože říkám nesmysly." Stáhne provinile nadočnice k sobě. Pokusí se uklidnit a ještě nad tím vším zapřemýšlet. "Myslím, že byste si prostě měli znovu promluvit. A pak uvidíte. Jestli bude lhát a zapírat, nebo jestli je to celý jen jedna bába povídala." řekne ne úplně jistým hlasem. "Ale jestli je to pravda a on se o něco pokusí, smečka určitě stojí za vámi. Už nás vedete strašně dlouho a dobře. Nidky se nic strašnýho nestalo a smečka se má fajn. Na co by si tak mohli stěžovat?"
Arwen
Vděčně se usmál a kývl. "Musíš však vědět, že si tě vážím a vážím si i tvých slov. Jsou pro mne cennou radou. Co se týče Noema, promluvím s ním. Bude to tak asi nejlepší."
/Arwen
Komentáře
Okomentovat