Soutěž #35 Básničková
listopad 2019
nebylo toho vidět moc.
Potom však Měsíc se objevil
a vše tu náhle oživil.
Hvězdy, hvězdy, hvězdičky,
naše malé lampičky.
Svítí všem a všude,
snad to ještě chvíli bude.
Naštěstí noc je ještě mladá,
ale někde uprostřed bude pravda.
Hvězdy i Měsíc se velmi bojí,
na Slunce totiž nemají.
Noc je krásná,
noc naše jasná.
Většina vlků však,
schovává svůj zrak.
Před Měsícem i hvězdami
a nevidí, že noc je tu s námi.
Hvězdy pláčou z té samoty,
jelikož den naproti
je plný radosti a zábavy,
přes noc se výpravy
nikdy neuskuteční,
radši si počkají na den sluneční.
Noc je tichá a ponurá,
Se zábavou se minula.
Všichni jen spí,
ani čumák nevystrčí.
Malá vlčice sedí
A do té dálky hledí.
Jméno po Měsíci má
a je také jiná.
Lituje té nádhery,
kterou přes den neměli.
I přes to všichni spí
a nemají to zapotřebí.
Vlčice si užívá
a naději tu dodává
hvězdičkám i Měsíci.
Přála si mít více moci,
aby všechny přesvědčila.
Na Měsíc při tom pohleděla,
Ale potom tam zasvítila světla,
Slunce vysvitlo
a vše hezké utichlo.
Den pomalu začínal
a noci nadvládu vzal.
Tahle vlčice odešla
do jeskyně která,
byla tmavá jako noc,
nepotřebovala toho moc.
Každou noc se dívá
znova a znova.
Každý den si to připomíná,
jednou třeba možná,
k hvězdám se přidá,
to už, ale nebude živá.
I přes to je to její sen
a nikdo jí nedostane ze snu ven.
A neví kam.
Ztrácí se jí její svět.
Do té neskutečné strohé noci,
v řádek, v těch několik nahých vět.
Padá
a lapá po dechu.
Prosí a naříká
v oněmlém výkřiku.
Prosí a rouhá se;
tak skoč, tak skoč, tak skoč.
Kdysi tančila, tak proč?
Pod nohama má jenom nebe,
prsty černotu za sebou vede
a ona sama, zahalena v rouchu hvězd,
by pocestné chtěla svést.
Na oblohu vrátit se
by znovu, znovu mohla kvést.
Už vidíš jí, jak padá, padá.
Nádherná, v té noci hvězd.
Na okraji, když rudě vstává v záři měst.
A jak laská čím dál víc,
ty slyšíš jí jak rouhá se,
jak před tebou svléká se;
tak skoč, tak skoč, jen skoč...
A ke mně připoj se.
Obraz Slunce zmizel na voze.
Celé je to podivné,
Proč hvězdy noc oživne?
Leckdy objeví se v noci,
Někdy v plné moci.
A kolikrát se Slunce objeví?
Hodněkrát? To nikdo neví.
Však vím,
Eště jednou se Slunce objeví.
Zítra ale nevím,
Dokud se zase neobjevím...
Bosýma nohama po hvězdách,
po nebeských stezkách.
Kolem mě víří hvězdný prach.
Výdech.
Už nemám strach.
Po špičkách tančím po střepech,
držím váhu světa na bedrech.
Tělo plné kostí,
plné bolestí.
Nádech.
Mezi hvězdami se toulám,
cizím duším… naslouchám.
Kolik kroků ještě mi zbývá,
tahle cesta ještě bude dlouhá.
Složím ti svou smrt k nohám,
zpátky už budeš muset sám.
Výdech.
teď radost mi nosí jen žluté tečky.
Šlo snad vzdát se jich ještě snáz?
On sebral už svit mé smečky.
A tak vyji na měsíc,
hlavou mířím k oblakům,
vyji, chci hvězdám vyjít vstříc,
chci vládnout zas těm chudákům.
Toho večera chladného,
kdy vítr jasně slyšet byl,
já nevnímal kroky vlka zrádného,
a on do mého osudu hned vstoupil.
Mé srdce již puká,
tys ukradl vše.
Na srst déšť mi tu ťuká,
cítím jak zrádce zas mi lže.
Teď však jen naříkám,
ztratil jsem domov svůj.
Chladné země se dotýkám,
i půda už je majetek tvůj.
Má mysl domů pořád spěchá
ztrácím se ve změti cest,
jen ona na mě stále čeká -
Ta noc plná hvězd.
srdce si bije ve svých ultimátech
a krev se sbírá jak šťáva v koncentrátech.
Zaslepen temnotou přes den se potácím,
všechno co najdu, hned zase poztrácím
a jednu zlou myšlenku druhou si oplácím.
Přesně v té chvíli pak těžko věřím,
že má ta tma svou vlastní záři -
to spíš o hvězdách povídají lháři,
a noci jsou ve skutečnosti prázdné.
Přesně v té chvíli mě ta prázdnota stráví -
sevře každou buňku
a svým ohlušujícím tichem povypráví
o všech věcech beze smyslu,
a o koncích bez rozmyslu,
co tě ani nezabolí.
Přesně v té chvíli se pak snažím chápat
že všechno to vzdát by nebyl tak dobrý nápad
Že když zavřu oči po setmění
budu tam, kde jinde není
a mí vlci v hlavě zazpívají:
O všem, co se nedá snést
o zlém prachu z jejich cest
A o nocích plných krásných hvězd -
A že právě v tom zpěvu můžeš najednou věřit
že všechno se dá zvládnout
jen když se nebojíš svěřit.
Ve městě Praha
Říká modré světlo z ledové pouště
Blíženče můj bratře odpověz
Na co jsem zapomněl mezi těmi lety
Kdy cestoval jsem od jedné explodující hvězdy k druhé
Kdy jsem usnul spánkem bdících
Abych mohl probudit něco uvnitř sebe
Dřív než si toho všimnu
Dřív než si kdokoliv všimne;
Točíš se v kruzích a cyklech hledáš
Cyklónu která tě donese do
Tlakové níže ale
Nemá to smysl nestihneš nic
Než přijde další cyklus.
Převtělit se
Změnit se
Stát se něčím a pak poslouchat
Blíženče má sestro z daleké planety
Promlouváš ke mně skrze ty roky kdy
Mluvili jsme o hlavách tvorů kteří vypadají jinak
(Nevím proč myslím že měli rohy)
Objevených kdesi v ledu a prachu
O lebkách o nichž ti neřeknou
Na hodinách anatomie
Na hodinách archeologie
O cyklech které nelze naprogramovat
O determinismu který se ti vysměje do tváře
A pak zmizí v záplavě chaosu nedeterminovaného světa
(Entropie)
Aby tě nechal napospas vědomí:
Nikdy nebudeš vědět.
Blíženče můj bližní z průniku Věčnosti a Nekonečna
Řekni mi proč se točím v kruzích
A jak být tím jedním kdo se postaví na odpor
Blízkému vzdálenému
Cizím tvorům s divnou lebkou
Příšerám pod mou postelí
Síle která mě chce spálit zevnitř
Zrcadlu které nikdy nelže.
Jako kdyby uvnitř mě explodovaly hvězdy
Snažím se cestovat a možná
Možná něco jde ale
Nerozumíš?
Nikdy nevěř explodujícím hvězdám
Nepřinesou nic jen bolest
Nepřinesou nic jen strach
Nepřinesou déšť ve městě Praha
Nevěř jim
Tak mě nebuď když jsem jen sen.
hľadajúc svoj cieľ.
No keď vtom zablúdim
Do temna kde nič nie je.
V tej temnote padám,
snažiac sa zachytiť.
V tej hroznej tme sa strácam,
neviem sa zachrániť.
V tej nekonečnej temnote,
moja duša plače.
V tej neskutočnej samote,
Vediac, že už lepšie nebude.
V tej veľkej beznádeji,
všimla som si svetla.
Vysoko nadomnou,
zasvietila hviezda.
K tej hviezde sa pridávali ďalšie
a ja na nich hľadím v úžase.
,,Ver mi bude lepšie."
vravelo mi srdce.
Po tejto vete,
v duši pokoj nastal.
V tomto krutom svete
určite nietko dobrý tu zostal.
Keď v duši máš,
príš veľký chaos.
Na chvíľu zastaň
a počkaj si na noc.
V noci ti hviezdy
ukážu tu správnu cestu.
Totiž práve hviezdy
sú pastiermi pre dušu.
a nad ním obloha diamanty posetá.
Chomáče dechu - mrazivý dnes vzduch -
třpytí se ve tmě jak nádherná rozeta.
Na bělé tváři emblém temnoty
a v tyrkysových očích nehynoucí zášť.
Opojení mysli přehluší mráz třeskutý,
dimenze splynou - už nejsou zvlášť.
Kozoroh na svou služebnici shlíží
a jejím skutkům tiše žehná.
Kol paseky se duše mrtvých plíží,
neb svolala je sem ďáblova běhna.
Roje hvězd rotují kolem hlavy
a zpěvnými hlasy volají: „Pojď dál!
Dnes večer dočkáš se velké slávy,
neb k audienci přijme tě temný král!"
Z jejího hrdla vydralo se zavytí,
z nějž mnohým by v žilách ztuhla krev.
Nebeští poslové sněhem pokrytí
nesou světu zkázu na zádech.
Rozedrali nebe zářivými drápy
a prázdnota spolkla Temný les.
Utrpení vyhnanců půdu skrápí
a jejich holá těla schvátil třes.
Rohatý hvězdonoš vzepjal se na zadních,
jeho tělo pokryto milionem duší.
V tom na tlapách zastudil ji hebký sníh
a závan reality trans hned ruší.
Jediné, co zůstalo, jsou hvězdy...
Moon
Byla chladná noc,nebylo toho vidět moc.
Potom však Měsíc se objevil
a vše tu náhle oživil.
Hvězdy, hvězdy, hvězdičky,
naše malé lampičky.
Svítí všem a všude,
snad to ještě chvíli bude.
Naštěstí noc je ještě mladá,
ale někde uprostřed bude pravda.
Hvězdy i Měsíc se velmi bojí,
na Slunce totiž nemají.
Noc je krásná,
noc naše jasná.
Většina vlků však,
schovává svůj zrak.
Před Měsícem i hvězdami
a nevidí, že noc je tu s námi.
Hvězdy pláčou z té samoty,
jelikož den naproti
je plný radosti a zábavy,
přes noc se výpravy
nikdy neuskuteční,
radši si počkají na den sluneční.
Noc je tichá a ponurá,
Se zábavou se minula.
Všichni jen spí,
ani čumák nevystrčí.
Malá vlčice sedí
A do té dálky hledí.
Jméno po Měsíci má
a je také jiná.
Lituje té nádhery,
kterou přes den neměli.
I přes to všichni spí
a nemají to zapotřebí.
Vlčice si užívá
a naději tu dodává
hvězdičkám i Měsíci.
Přála si mít více moci,
aby všechny přesvědčila.
Na Měsíc při tom pohleděla,
Ale potom tam zasvítila světla,
Slunce vysvitlo
a vše hezké utichlo.
Den pomalu začínal
a noci nadvládu vzal.
Tahle vlčice odešla
do jeskyně která,
byla tmavá jako noc,
nepotřebovala toho moc.
Každou noc se dívá
znova a znova.
Každý den si to připomíná,
jednou třeba možná,
k hvězdám se přidá,
to už, ale nebude živá.
I přes to je to její sen
a nikdo jí nedostane ze snu ven.
Lesui
Padá.A neví kam.
Ztrácí se jí její svět.
Do té neskutečné strohé noci,
v řádek, v těch několik nahých vět.
Padá
a lapá po dechu.
Prosí a naříká
v oněmlém výkřiku.
Prosí a rouhá se;
tak skoč, tak skoč, tak skoč.
Kdysi tančila, tak proč?
Pod nohama má jenom nebe,
prsty černotu za sebou vede
a ona sama, zahalena v rouchu hvězd,
by pocestné chtěla svést.
Na oblohu vrátit se
by znovu, znovu mohla kvést.
Už vidíš jí, jak padá, padá.
Nádherná, v té noci hvězd.
Na okraji, když rudě vstává v záři měst.
A jak laská čím dál víc,
ty slyšíš jí jak rouhá se,
jak před tebou svléká se;
tak skoč, tak skoč, jen skoč...
A ke mně připoj se.
Blade
Noc vládne obloze,Obraz Slunce zmizel na voze.
Celé je to podivné,
Proč hvězdy noc oživne?
Leckdy objeví se v noci,
Někdy v plné moci.
A kolikrát se Slunce objeví?
Hodněkrát? To nikdo neví.
Však vím,
Eště jednou se Slunce objeví.
Zítra ale nevím,
Dokud se zase neobjevím...
Snow
Nádech.Bosýma nohama po hvězdách,
po nebeských stezkách.
Kolem mě víří hvězdný prach.
Výdech.
Už nemám strach.
Po špičkách tančím po střepech,
držím váhu světa na bedrech.
Tělo plné kostí,
plné bolestí.
Nádech.
Mezi hvězdami se toulám,
cizím duším… naslouchám.
Kolik kroků ještě mi zbývá,
tahle cesta ještě bude dlouhá.
Složím ti svou smrt k nohám,
zpátky už budeš muset sám.
Výdech.
Kieran
Cesty života navždy propletly nás,teď radost mi nosí jen žluté tečky.
Šlo snad vzdát se jich ještě snáz?
On sebral už svit mé smečky.
A tak vyji na měsíc,
hlavou mířím k oblakům,
vyji, chci hvězdám vyjít vstříc,
chci vládnout zas těm chudákům.
Toho večera chladného,
kdy vítr jasně slyšet byl,
já nevnímal kroky vlka zrádného,
a on do mého osudu hned vstoupil.
Mé srdce již puká,
tys ukradl vše.
Na srst déšť mi tu ťuká,
cítím jak zrádce zas mi lže.
Teď však jen naříkám,
ztratil jsem domov svůj.
Chladné země se dotýkám,
i půda už je majetek tvůj.
Má mysl domů pořád spěchá
ztrácím se ve změti cest,
jen ona na mě stále čeká -
Ta noc plná hvězd.
Noem
Jsou dny, kdy mě bolí každý nádech -srdce si bije ve svých ultimátech
a krev se sbírá jak šťáva v koncentrátech.
Zaslepen temnotou přes den se potácím,
všechno co najdu, hned zase poztrácím
a jednu zlou myšlenku druhou si oplácím.
Přesně v té chvíli pak těžko věřím,
že má ta tma svou vlastní záři -
to spíš o hvězdách povídají lháři,
a noci jsou ve skutečnosti prázdné.
Přesně v té chvíli mě ta prázdnota stráví -
sevře každou buňku
a svým ohlušujícím tichem povypráví
o všech věcech beze smyslu,
a o koncích bez rozmyslu,
co tě ani nezabolí.
Přesně v té chvíli se pak snažím chápat
že všechno to vzdát by nebyl tak dobrý nápad
Že když zavřu oči po setmění
budu tam, kde jinde není
a mí vlci v hlavě zazpívají:
O všem, co se nedá snést
o zlém prachu z jejich cest
A o nocích plných krásných hvězd -
A že právě v tom zpěvu můžeš najednou věřit
že všechno se dá zvládnout
jen když se nebojíš svěřit.
Cute
Středa přinese déšťVe městě Praha
Říká modré světlo z ledové pouště
Blíženče můj bratře odpověz
Na co jsem zapomněl mezi těmi lety
Kdy cestoval jsem od jedné explodující hvězdy k druhé
Kdy jsem usnul spánkem bdících
Abych mohl probudit něco uvnitř sebe
Dřív než si toho všimnu
Dřív než si kdokoliv všimne;
Točíš se v kruzích a cyklech hledáš
Cyklónu která tě donese do
Tlakové níže ale
Nemá to smysl nestihneš nic
Než přijde další cyklus.
Převtělit se
Změnit se
Stát se něčím a pak poslouchat
Blíženče má sestro z daleké planety
Promlouváš ke mně skrze ty roky kdy
Mluvili jsme o hlavách tvorů kteří vypadají jinak
(Nevím proč myslím že měli rohy)
Objevených kdesi v ledu a prachu
O lebkách o nichž ti neřeknou
Na hodinách anatomie
Na hodinách archeologie
O cyklech které nelze naprogramovat
O determinismu který se ti vysměje do tváře
A pak zmizí v záplavě chaosu nedeterminovaného světa
(Entropie)
Aby tě nechal napospas vědomí:
Nikdy nebudeš vědět.
Blíženče můj bližní z průniku Věčnosti a Nekonečna
Řekni mi proč se točím v kruzích
A jak být tím jedním kdo se postaví na odpor
Blízkému vzdálenému
Cizím tvorům s divnou lebkou
Příšerám pod mou postelí
Síle která mě chce spálit zevnitř
Zrcadlu které nikdy nelže.
Jako kdyby uvnitř mě explodovaly hvězdy
Snažím se cestovat a možná
Možná něco jde ale
Nerozumíš?
Nikdy nevěř explodujícím hvězdám
Nepřinesou nic jen bolest
Nepřinesou nic jen strach
Nepřinesou déšť ve městě Praha
Nevěř jim
Tak mě nebuď když jsem jen sen.
Lorelai
Stratená blúdim,hľadajúc svoj cieľ.
No keď vtom zablúdim
Do temna kde nič nie je.
V tej temnote padám,
snažiac sa zachytiť.
V tej hroznej tme sa strácam,
neviem sa zachrániť.
V tej nekonečnej temnote,
moja duša plače.
V tej neskutočnej samote,
Vediac, že už lepšie nebude.
V tej veľkej beznádeji,
všimla som si svetla.
Vysoko nadomnou,
zasvietila hviezda.
K tej hviezde sa pridávali ďalšie
a ja na nich hľadím v úžase.
,,Ver mi bude lepšie."
vravelo mi srdce.
Po tejto vete,
v duši pokoj nastal.
V tomto krutom svete
určite nietko dobrý tu zostal.
Keď v duši máš,
príš veľký chaos.
Na chvíľu zastaň
a počkaj si na noc.
V noci ti hviezdy
ukážu tu správnu cestu.
Totiž práve hviezdy
sú pastiermi pre dušu.
Teknok
Uprostřed mýtiny z kamení kruha nad ním obloha diamanty posetá.
Chomáče dechu - mrazivý dnes vzduch -
třpytí se ve tmě jak nádherná rozeta.
Na bělé tváři emblém temnoty
a v tyrkysových očích nehynoucí zášť.
Opojení mysli přehluší mráz třeskutý,
dimenze splynou - už nejsou zvlášť.
Kozoroh na svou služebnici shlíží
a jejím skutkům tiše žehná.
Kol paseky se duše mrtvých plíží,
neb svolala je sem ďáblova běhna.
Roje hvězd rotují kolem hlavy
a zpěvnými hlasy volají: „Pojď dál!
Dnes večer dočkáš se velké slávy,
neb k audienci přijme tě temný král!"
Z jejího hrdla vydralo se zavytí,
z nějž mnohým by v žilách ztuhla krev.
Nebeští poslové sněhem pokrytí
nesou světu zkázu na zádech.
Rozedrali nebe zářivými drápy
a prázdnota spolkla Temný les.
Utrpení vyhnanců půdu skrápí
a jejich holá těla schvátil třes.
Rohatý hvězdonoš vzepjal se na zadních,
jeho tělo pokryto milionem duší.
V tom na tlapách zastudil ji hebký sníh
a závan reality trans hned ruší.
Jediné, co zůstalo, jsou hvězdy...
Komentáře
Okomentovat