Treason /Lesui
Soutěž #36, 02. 12. 2019
Stál tam na hradbách a shlížel z nich na daleký horizont. Vítr se pral i o jeho oblečení, zbroj i zašedlé smotky vlasů línající zpod okované helmy. Jediná růže kvetla na jeho prsou, prsty v rukavicích svíraly okraj hrazení a černé oči se za přivřenými víčky rozhlížely po té spoušti. Nemohl tam pohlédnout aniž by oči přivítal. Horizont se skvěl bělostnou září slunce, tisíce odrazů od vyleštěného kovu, nepotřísněných látek a bělem mnoha očí. Tam v dálce, na obloze, seděla spící bohyně a za ní nacházel se ráj. Tak blízko. Tak daleko. Nedosažitelný.
“Pane,” zaševelil křehký hlas. Muž stojící vedle něho sklonil svou kápi k veliteli a pátravě pohlédl do jeho tváře. “Ona stojí při nás,” připomněl mu a rukou v těžké látce hábitu pokynul k ztemnělé obloza nad jejich hlavami. Velitel sledoval dráhu jeho pohybu dokud mu pohled neulpěl na tom rudém bodě. Nová hvězda, opuštěná na obloze. Zářila tak jasně, jako by chtěla soupeřit s jasem horizontu. Rudá záře, ta, kterou spatřil jako první věc po svém probuzení. Vzdálená, ale hřející.
“Pane,” ozval se nový hlas. Po přeplněných hradbách se k němu prodíral další muž, potrhaný kabátec za ním jenom vlál, v ruce podlouhlý předmět. “Dali se do pohybu,” vydechnul, snad ze zvyku.
Velitel přikývnul na novou zprávu. Pohledem přelétl vojáky na hradbách jejich poslední Hranice. Jsou připravení. Stojí připravení poslední hodiny, dny, snad měsíce. Bez žízně či hladu.
“Zapálit koše!” vykřiknul, ozvala se trojice krátkých zadunění rohu a z jediné jiskry vzplála linie košů umístěných po hradbách. Ani šířící se plamen nedokázal rozehnat temnotu zahalující jejich pevnost, poslední osídlenou stráž Hranice. Sám byl totiž tmavé barvy.
“Připravit kotle, napnout tětivy, druhá a šestá divize se připraví u brány,” rozdal pokyny hlasem, který s téměř nadpřirozenou lehkostí protínal vítr a doléhal k sluchům jeho mužů, dále rozširovaný troubením mnoha rohů až do posledních koutů kamenné citadely. Ucítil na své paži dotek. Nemusel se ani podívat na svého zahaleného společníka. Pouze přikývnul a pokračoval: “Zajistěte základy, na znamení ať začnou odříkávat!”
Jeho muži se pohnuly jako jeden. Nacvičenými, snad trochu zaprášenými pohyby plnily jeho rozkazy a přestože se nikdo neodchýlil od stardartního postupu, cítil v jejich řadách neklid.
“Muži Hranice!” oslovil je nakonec mohutným hlasem a cítil jak na něm ulpěly jejich zraky. “Tohle je válka! Válka co přichází do našich domovů. Do země, kterou jsme se zavázali ochránit! Vlastním tělem, vlastními životy! A i dávno po nich!”** Jako v odpověď se muži s hlasitým “buch” několikrát udeřili do hrudí. Prohlížel si jejich obličeje pod helmami, některé více zachovalé než jiné. Všechny ale mrtvé. Mrtvé tváře posledních obránců širé země za jejich zádami. Země, které je po smrti proklela, přinutila odříkat přísahu a vykázala na Hranice. Země, kterou navzdory tomu všemu každý z nich ze vzdálených vzpomínek na život neustále hluboce miluje.
“Oni přicházejí! Armády v bílém s dlouhými kopími, lesklými štíty a velkými praporci. Ti, co nám brání vstupu do ráje! Ti, co si teď chtějí vzít i naši zemi!” Další zabušení na hrudě. “Muži Hranice! Stůjte pevně. Stůjte beze strachu. Jsme poslední ochrana, poslední odpor. A já vám všem teď poroučím! Volám vás do zbraně!” zakončil svou řeč následovanou mnoha údery. Doufal jen, že splnila svůj účel.
“Já vím,” odpověděl na několikáté zatahání za rukáv od jeho společníka. Rozhlédnul se po rozlehké ploše před pevností. Pustá zasolená půda neskýtala žádné ochrany. Ale bílé legie žádnou nepotřebovaly. Viděl je, jak se blíží. Nepotřeboval teď dalekohled aby rozpoznal jednotlivé šiky, přestože ho jejich záře stále pálila do přihmouřených očí. Světlo horizontu se přibližovalo, rozlévalo se do kraje jako bílá nemoc, mor připravený nakazit vše živé i neživé. Porazit vše nečisté a lidské na své cestě za pokryteckou spásou.
Vyčkával. Jeho společník už netrpělivě přešlapoval na místě. Ale on stále vyčkával. Legie se valila po pláni, s každým dalším krokem se přibližovala k Hranicím. Blíže a blíže. Už slyšel i jejich kroky, rytmus pravidelného dunění. Ani jediný se neodchýlil od svého rytmu, ani jediný hlas neporušil tu dokonalou přehlídnu odporné nelidskosti.
“Pane…”
“Začněte odříkání,” přikývnul ke kápi muže a sám od něj krok ustoupil. “Začněte odříkání!” zakřičel k baštám a zvuky rohů ho následovaly. Zahalený muž vedle něho jako by se bez zaváhání o něco zvětšil. Roztáhl ruce v širokém gestu a vzduch kolem něho zhoustl a zabarvil se. Zaříkání vystoupilo z polorozpadlých úst muže, prodlužovalo se a kroutilo dokud neobmotalo celou jeho postavu a pokračovalo i dále. To samé se ve stejný okamžik dělo na několika místech hradeb. Už to nešlo zastavit.
“Připravte se!” bylo následováno zvuky napínání stovek a stovek tětiv, tiché prskání dávalo prozrazovat přeskakující oheň na hlavice šípů. Netrvalo dlouho a ucítil otřes. Ale nebyl to dupot legie, ani náhlé zemětřesení. Země se začala rozpadat.
Dlouhé rýhy rozbrázdily zemi od pevnosti až za formace bílé armády. Nejprve to byly pouhé prasklinky, jemné linky kazící jinak dokonale rovnou pláň. Teprve poté se začaly zvětšovat. Společník vedle něho se zakymácel, ale ani tehdy nepustil inkantaci. Země se dál trhala jako jejich vlajka na hlavní věži.
Uslyšel tiché zachichotání zpod kápě svého druha. Ten zvuk byl jediným varováním, než se obrovské masy země vytrhaly ze svých míst a se strašlivým rámusem se vydaly směrem vzhůru k rudé hvězdě. Pod nohama legie se čiré kusy zeminy proměnily v nestabilní vory plující na tenké hranici vzduchu. Kameny padaly, hlína se drolila a s řevem padaly vojáci v bílém do propasti hluboké země, topili se ve svých zbrojích v kyselé říčce, která kdysi naplňovala příkop pevnosti. Pluky se roztříštily, rozpůleni náhlým rozpadem podloží. Někteří chudáci se vznášely na plovoucích ostrovech, odděleni od své armády. Snadné terče pro dlouhé luky nemrtvých ochránců. Oddíly jeden po druhém pálily po světlých siluetách hrdinských válečníků legie a ti se jeden po druhém řítily k zemi, pohlcováni temným plamenem.
Padali, další a další. Ale jich neubývalo. Nové a nové vlny valily se z ráje horizontu, světlo jim vycházelo vstříc a legie se neúnavně zvětšovala. Každého padlého nahradily dva další a jejich zářící meče oslňovaly obranu Hranice.
“Už…” zasýpal muž vedle něho. Velitel spustil svůj poslední šíp a zachytil na poslední chvíli kolabujícího společníka než dopadl na kamennou podlahu hradeb. Ve stejnou chvíli se přes hradby přehnala strašlivá vlna vzduchu. Prorvala se skrze obránce, některé poschazovala na nádvoří jako hadrové panenky. Trhala vlajky ze stožárů a kameny z věží. Zaříkání skončilo, s třeskotem se kusy země navrátili zpět na své místo, zanechávajíc po sobě stále zkázu v řadách legie. Ale dál nebránící k přístupu k poslední obraně východní Hranice nekončícím vlnám světlých válečníků.
“Vedl sis dobře,” přitakal k třesoucí se kápi a opřel muže o hrazení. Sám chytil svůj luk, postavil se a nahlédl na pokroucené pláně pod sebou. Neustávalo to. Armáda neměla konce. Zažírala se do země a přibližovala se. Bylo to nevyhnutelné. První žebříky se začaly opírat o hradby. Svržené kotle vroucího asfaltu odradily první opovážlivce, ale za nimi se drali další. Stvůry lidských rozměrů, bez obličejů, bez lidskosti. Se svatými kříži na hrudích. Záplavy černého ohně začínaly řídnout. Zásoby šípů docházely. Nakonec byly svrzeny i hořící koše. Ale oni stále postupovali. Přes těla a těla svých společníků. Postupovali stále výše. Stále dál.
“Muži Hranice!” zakřičel a věděl, že je to naposledy. “Do poslední duše, do poslední vůle. Bok po boku! My jsme strážci Hranice a MY JIM VZDORUJEM!” Poslední zadunění rukou na hrudích a pak. Pak se na ně snesla bílá legie.
* * *
“Ale proto tady ty nejsi, že ne?” promluvil hlas. V rukou promnul utržený cár zchátralé vlajky a opět ho upustil aby si s ním mohl rozjančený vítr pohrát než ho nakonec upustí bez zájmu k zemi někde v cizích krajinách. Muž vzhlédne k té spoušti v dálce před sebou. Valící se armáda světla proudící do poslední bašty ochrany. Křik, nářek a nevyslyšená poslední slova nemrtvého kapitána.
Jeho pohled se přesunul dál, více k horizontu. Horizontu stále zářícímu svou krásou, ale již né silou. Všechny armády ráje byly vyslány k invazi, k naději na spásu, na znovu dobytí svatých zemí. Proti jedné polorozpadlé pevnůstce plné dávno mrtvých mužů připravených odhodlaně bojovat za zemi, která bývala kdysi jejich domovem.
Muž se zasmál až se mu rozetřásla ramena. “Ráj je prázdný, příteli,” promluvil k tobě smělým hlasem a rozverně zamrkal.
“Tak, pověz, kam bychom se měli vydat?”
/Lesui
Komentáře
Okomentovat