Soutěž #36 /Avicii

Když poprvé vlče otevřelo oči, vidělo tmavé, sytě červené paprsky krásné hvězdy, která celý svět obklopovala červenou září.

Caarus byl jediné přežívající vlče mladého páru. Jediná nová naděje na lepší zítřky, protože v tuhle pochmurnou dobu bylo potřeba trochu rozjasnění.

Otec se na svého syna koukal z vrchu. V jeho očích však nebyla radost, ale spíš zlost. Proč přesně ale ve starém vlku bublala zlost, si nikdo neuměl představit. A vlastně on sám taky nevěděl.

Když vlče mohlo samo chodit a mumlalo první slova, vzal ho otec jemně za zátylek a odtáhnul ho ven ukázat světu.

Venku se hemžilo vlků, že to skoro napodoboval včelí úl. Všichni se pošťuchovali kolem několik poražených srn, které ležely všechny v řadě vedle sebe. A přesto, že se aura kolem vlků pohybovala v tom vědeckém proudu, cítil Caarus déšť. Ticho před bouří.

A bouře přišla.

Smečka, jejímž hlavním úkolem je chránit se navzájem, udělala opak. Spiknutí přicházelo z každé strany a staří přátelé si najednou bodaly nože do zad. Nikoho nezajímalo postavení, hierarchie, věk ani přátelství. Všichni proti všem.

Vlče, potrhané po boji, ale stále živé, se otočilo na bojiště prolité krví. Nebylo cesty zpět. Naposledy se rozloučilo s rodnou zemí. Šlo dál.
Půlroční vlče běželo ve stopách své nové smečky. Rodina, která nebyla spojená krví, ale zážitky. Klidná země plná kořisti a pachu štěstí. Konečně se vlče tahalo z tmavých vzpomínek na svoje dětství. Vítr smečce ukazoval směr úspěchu, ale vlče cítilo déšť. Ticho před bouří.
Bouře přišla.

Smečka, jejímž hlavním úkolem je chránit se navzájem, udělala opak. Spiknutí přicházelo z každé strany a staří přátelé si najednou bodaly nože do zad. Nikoho nezajímalo postavení, hierarchie, věk ani přátelství. Všichni proti všem. Opět.

Teď bylo na vlčeti, aby si vytvořilo domov. Hledalo v neobydlených, opuštěných místech. Mělo pocit, že ztrácí mysl. Slova byla pro vlče cizí. Komunikoval pohyby. Komunikoval pouze sám se sebou.
Spánek neměl smysl. Všude se mohla schovávat hrozba. Vždycky musel být na špičkách. Čtyři kroky před nepřítelem.

Přesouval se často. Nikde nezůstal moc dlouho. To bylo riskantní. Nemohlo si připustit, že místo, které našel bylo bezpečné, proto pokračoval dál.

Musel se nepříteli postavit, ale jak to mohl udělat, a přitom nebýt viděn ani slyšen? Nepřítel byl všude. Každá tmavá komora představovala hrozbu.

Musel dávat pozor.

Musel dávat pozor..

Musel dávat pozor…

Nemohl ztrácet čas při útěku. Věděl, že neměl následovat sladký pach, který mu připomínal domov. Teď si mohl sám za to, že ho následuje bílá hvězda. A byť běhal rychle a byl mrštný, bílá hvězda byla pět kroků před ním.

Netrvalo dlouho, než se mladý vlk poddal a následoval bílou hvězdu jako ocásek. Cokoliv mu bylo řečeno – udělal to.
Hvězdy na obloze se krásně třpytily, když se Caarus, v čele celé skupiny nebožtíků, dostali znovu na zem. Bílá hvězda je pustila, ale jasný úkol. Neměli moc času.

Hvězda jim slíbila, že tohle bude jejich poslední povstání. Poslední boj, který budou muset prožít. Nebožtíci se radovali, ale vlk cítil déšť.
A bouře přišla.

Rudě červená bouře jim řádila nad hlavami. A oni přišli o bílou hvězdu.
Zavření v ohradě jako stádo ovcí. Stále čekajíc na neslyšný hlas bílé hvězdy.

Která se však nikdy již neozvala.

Místo toho v pozadí slyšeli sténání vlčete a Caarus si vzpomněl na první smečku.