Soutěž #36 /Moon
Bitva, která měla rozhodnou o osudu všech zuřila v plném proudu. Však velká mlha, která zahalovala celé bojiště vše jen stěžovala. Většina bojovníků, ani nevěděla s kým, či jak bojuje. Mladá Victoria neviděla skoro nic, slyšela jen zvuky zbraní, cítila snad lítost? Či jí bylo líto vše, co se stalo? Najednou se jí zdálo jako kdyby mohla hledět skrz temnotu a strach, jenž zde panovali. Vypadalo to, jako kdyby vše byla jen sprostá hra a oni jen obyčejné figurky, se kterými si jejich panovník pohrával, proto zde snad i ona byla, aby se postavila všemu vstříc, aspoň v to sama sebe chtěla přesvědčit, ale na bojišti teprve poznala, že všechny její činy pronásleduje jen neštěstí. Myslela si, že tato chvíle bude nekonečná a ona jako kdyby byla vězněm svého vlastního těla a mozku.
Když v tom uslyšela silný výkřik, který projel celou mýtinou jako blesk. Byl hlasitější než vše ostatní. Musela běžet za ním! Dostala se ze svého transu a věčného snu. Však v hlavě jí stále znělo jen „Ne každý je takový, jakým se zdá být“ byl to výrok z jejího posledního věšteckého snu, kdy jí přišla její matka varovat. Ona však běžela za tím známým výkřikem …. Až najednou uviděla, koho výkřik to byl – její snad jediný věrný přítel Arthur se svíjel na zemi bolesti a v zádech mu trčel velký meč, byla z toho v šoku a měla chuť zabít každého jen, aby pomstila smrt Arthura, když v tom ucítila silnou bolest, která jí nyní naprosto ničila. Otočila se a přímo za ní viděla člověka, kterému věřila … nikdy ve snu by jí nenapadlo, že zrovna on bude ten, který se jí pokusí zabít. Veškeré své předchozí plány okamžitě zahodila a vrhla se přímo za ním. Boj byl vskutku ukrutný a ani jeden nevyšli bez zranění. Krev všude tekla značným proudem a z mýtiny dříve zelené se nyní stalo jen údolí plné mrtvol a krve. Věděla však, že sama nepřítele o dvě hlavy vyšší, než je ona sama, nikdy nemůže zbavit. Musela přemýšlet, a to opravdu rychle, stačí jen, aby na vteřinu zaváhala a mohla by skončit jako potrava pro supi. Zdálo se však, že liga je zlomená … Victoria tušila, že když budou každý sám za sebe, tak nikdy protivníky nepřemůžou a tato temná doba se stane věčnou. Při přemýšlení zahlédla však jen své umírající známé a některé další, nic se nejevilo, jako východisko. Její protivník využil nepozornosti a vyrazil jí meč z ruky. Neměla se již, jak bránit a byla již smířená se smrtí. Jiné východisko zde nebylo … vše skončí takhle? Nepřítel se již natahoval a chyběla už jen chvíle, aby vše skončil. Poté se však mýtina zatřásla a všichni viděli, co se doopravdy stalo – jejich panovník, byl připravený víc, než všichni čekali. Vše to vypadalo jako jedna velká propast do záhuby … bezedná jáma? Victoria neměla, jak utéct – měla zranění, a navíc byla naprosto v šoku. Než se stihla vzpamatovat, či cokoliv udělat spadla ona a další dva, kteří nestihli utéct, do velké pasti. Jakmile spadli do pasti, padací dveře se zavřeli a vše vypadalo jako naprosté vězení.
Poté si Victoria uvědomila, jak ambiciózní byla … věděla, že všichni na ní spoléhali a ona nedokázala ani zabít jediného nepřítele. Jediné, co udělala bylo, že se dívala, jak postupně každého z ligy ničí a zabíjí. Nepřítel, který jí ještě před chvíli ohrožoval ležel opodál a nehýbal se … nevěděla proč, ale to jí nyní nezajímalo, sedla si do rohu a svěsila hlavu. „Vše … vše jsem pokazila! Takhle to nemělo být!“ vzlykala a nadávala na sebe i svůj život, chtěla to vše ukončit. Po chvíli opatrně vstala a chopila se meče. Byla odhodlaná se zabít, věděla, že toto je jediné východisko pro její duši. Pomalu se připravila na poslední nádech a meč přibližovala ke svému tělu s jediným cílem – probodnout si srdce. Čekala již jen chlad a temnotu, ale něco její meč zastavilo. Viděla kluka, který spadl sem spolu s ní a tím nepřítelem. On na ní jen zoufale koukal a poté se jí zeptal „Velitelko? Proč tohle děláte?“. To však Victorii naštvalo a vytrhla mu z ruky meč, který přidržoval, aby se nemohla probodnout. Dívala se na něj rozzuřeným pohledem, ale poté jí došlo, že tenhle skutek by jen tomu všemu přihoršil. Odhodila meč stranou a sedla si na zem. Jenže ten dotěra jí nenechal na pokoji … vyzvídal a toužil vědět snad vše. Stále opakoval „Victorio! Prosím řekněte mi, co se stalo?“. Sama nechápala, jak je možné, že tento hoch neví vůbec nic … poté jí však došlo, že sem za nimi do bitvy musel jít potají, jelikož nebyl dostatečně starý. Victoria si povzdechla a naznačila mu ať si sedne vedle ní. Chystala se mu říct příběh, co se vše stalo, měl by si toho vážit, jelikož ona zrovna nebyla ta, která by se všem jen, tak svěřovala.
„Kdysi dávno … zde ještě nevládl tyran Bran. Byli tu král a královna a za jejich doby moc a sláva království jen vzkvétala. A já … já jsem byla jejich jediná dcera a také právoplatná dědička trůnu. Vše vypadalo jako z pohádky, i když se mi můj osud zdaleka ani trochu nelíbil“ začala zvolna a chtěla se dostat zpátky do těch dob, kdy ona sama byla mladá, a ještě bez poskvrny. „Chtěla jsem žít jako každý jiný. Jenže jednoho dne k nám přijel můj strýc – Bran. Každý viděl, že touží jen po bohatství a moci, jenže vždy byl jen podřadný. Nikdy ho nikdo nebral vážně … a já jsem tomu zrovna také nepomohla“ byla by Victoria změnila každou část tohoto vyprávění, ale bohužel ničeho podobného nebyla schopná … jediné, co mohla bylo vzít vše, tak jak je a snažit se změnit budoucnost, i když ona v sobě nikdy tolik optimizmu neměla. S těžkým srdcem a slzami v očích pokračovala ve svém povídání „Já … já. Toužila jsem po normálním životě a strýc mi tehdy nabídl, že on mi přání splní … a až přijde čas svůj dluh vezme. Nepoznala jsem, že je to jen sprostá bouda … vše se tehdy zdálo jako jednoduché a úžasné. Byla jsem zaslepená.“ Při vzpomínce na to, co následovalo pak ještě více propadla do zoufalství, jako kdyby vše prožívala znovu „On … zabil mé rodiče a donutil mě vzdát se trůnu, ale já věřila v sílu, která tato pozice obsahuje, a tak mi to ani nevadilo. Však s každou vzpomínkou na rodiče se objevovalo svědomí … myslela jsem si, že nic nemůže být horší, ale byla jsem vyhozena na ulici a tehdy … tehdy se to vše stalo, potkala jsem naší starou partu – ligu … chtěli jsme spasit svět“ jak tak povídala zasnila se do té doby a myšlenkami se přenesla zpět do té doby, kdy byla jen se svými kamarády, kteří jí naučili bojovat a vše, co pomalu zná.
Liga ano to byla tehdy jediná věc, o kterou se Victoria zajímala. Bylo jich tam celkem 5 a ona byla jediná dívka, ale za to byla velmi oblíbená, a každý den utíkal velmi rychle, jak jen mohl. Po nějaké době věčného přátelství a spoustě dobrodružství nadešel čas, kdy všichni dospěly a do dětské bezstarostnosti měli daleko. Oni se stali strážci, kteří měli za úkol chránit ostatní, snažili se tento svůj úkol plnit, jak jen nejlépe mohli. Zatímco oni prožívali spoustu krásného její strýc vše pomalu ničil a nyní se rozhodl, že navždy zničí i jí a ligu – bál se, že by ho totiž Victoria mohla chtít svrhnout. Proto se děli okolo ní divné věci, několikrát již málem zemřela a vše vypadalo velmi černě a nebezpečně. Ona však moc dobře věděla, kdo za tohle vše může, ale copak to lze někomu říci? Či … či se svěřit? Nejbližší z celé pětky jí byl Arthur, se kterým snad trávila většinu času, jenže jednoho dne k nim přivítal nová členka, která měla za úkol zničit celou ligu, která by mohla všechny plány zkazit. Všem se představovala jako Kentigerna a byla velmi zvláštní a nepříjemná na všechny. Pomalu, jak tak šel čas její semena, která zasela vyrostla a vypukla velká hádka i rozkol … vše prasklo na povrch. Začali nesmírné hádky, jelikož se Kentigerna postarala o to, aby každý nesnášel toho druhého, a to klidně i za věci, které se nestali. Jejich dlouholetý vztah se hroutil jako domeček z karet a hrozilo, že každou chvílí se z nich stanou nepřátelé na život i na smrt. Bylo to opravdu děsivé a hádky byly s každým dnem čím dál silnější. Victoria se už na to nemohla koukat … chtěla všechno nějak vyřešit. Potají se scházela s Arthurem a snažili se najít nejlepší plán, který by mohl být jako řešení. Našli i perfektní plán … vypadalo to, že můžou snad i zachránit přátelství, ale Victoria upadla do silných depresí, jelikož se jí začaly objevovat věštecké sny, ve kterých často vystupovali její rodiče. Myslela si, že se z toho všeho snad zblázní, ale vždy upřednostňovala zájmy ostatních před svými. Nadešel ten den, kdy se mohli všichni znovu spřátelit, ale to by tu nesměla být Kentigerna, která měla ještě jeden úkol – přede všemi řekla pravdu o původu Victorie … všichni se dozvěděli, kdo ona vlastně je. Všichni jí začali odsuzovat, a i hanba jí pronásledovala. Její pravá povaha nyní zmizela a z ní se stala jen schránka bez ničeho … pouho pouhý stín, jenž pronásledoval tělesnou schránku. Liga strážců se rozpadla a každý šel svým vlastním směrem. Vzpomínky sice byly k nezaplacení, ale i ona sama tušila, že strážci jsou už jen mýtus a ona nic nikdy nedokáže.
Takhle to šlo několik let, kdy Victoria byla v depresích a o ostatních již neměla ani zmínku. Vypadalo to na naprostý konec … jenže za tu dobu se toho hodně změnilo – Tyran Bran zestárl a tím i zešílel, neměl jediného dědice, ale chtěl být nesmrtelný. Přiváděl království k záhubě … to se doneslo i k Victorii, jenže, co ona zmůže? Nejdříve to řešit vůbec nechtěla, ale poté přiběhl Santierno – jeden z původní pětky ligy strážců. Victoria chtěla všechna varování a nebezpečí ignorovat … ani vzkaz od jejího bývalého kamaráda s ní nic neudělal, když v tom ho jednoho dne nalezla mrtvého před domem, kde Victoria bydlela. Hrůza jí přeběhla po zádech, když si uvědomila, co se děje. Její strýc vyvražďoval obyvatelstvo a ostatní lid mučil hladem a bídou. Věděla, že ona je jediné, kdo to může změnit. Ihned se rozběhla hledat ostatní z bývalé ligy strážců. Nevěděla, kde jsou, ale její srdce jí napovídalo přesně kam má jít. Její cesta však byla ještě horší než v její nejhorší noční můře. Krajina, kdysi nádherná se změnila v pustinu, na které nikdy nic nerostlo. Všechno tohle v ní rozdmýchalo hněv. Jenže už to nebyla ta samá dívka jako kdysi … ztratila veškerou svou povahu, příčetnost a ostatní lidské vlastnosti. Poháněl jí vpřed jen vztek a deprese táhla ke dnu … nic jiného neznala, ani nic jiného jí nezbývalo. Po dlouhých, tajemných cestách se jí povedlo většinu bývalých členů najít, jenže problémem bylo, že to již nebývalo jako kdysi. Všichni se od sebe postupně odcizili a většina už ani nevěděla, že se spolu někdy kamarádili. Victoria se snažila vše jim vysvětlit, nakonec sice do toho šli všichni, ale bylo vidět, že to není jako dřív. Každý je tu jen sám za sebe a nikdo nechce spolupracovat. Měli však cíl, co je pojil – svrhnout tyrana. Když to řekli všem, kterým věřili, vytvořila se velká povstalecká skupina, do které byla vkládána naděje. Nikdo nechtěl prolévat krev jen tak, každý doufal, že toto by byla poslední prolitá krev, poslední a největší bitva.
Najednou se však Victoria ve svém vypravování zastavila … „tenhle svět je prokletý! Nic jiného!“ křikla na celou past, ve které byli uvěznění. O bitvě se již nehodlala ani trochu zmiňovat … nevěděla, co k tomu ani řici. Zrada a nepřízeň, to vše kolovalo kolem. Stála tam bez hnutí a zírala do stínu se slzami v očích … nyní to však nebyla deprese, ale ještě větší utrpení a zlost. Neohlížela se na mladšího chlapce, který zde byl. Popadla meč, který ležel na zemi a zadívala se na nepřítele, který se pomalu vracel k normálu. Nejspíše se jen více uhodil, ale to nyní bylo Victorii úplně jedno, vztek jí zatemnil mysl. Vzala meč a probodala několikrát svého nepřítele, jenže byla až, tak zničená, že nepřestávala bodat až to nevypadalo ani jako člověk. Náhle se ihned otočila a vydala se směrem, od kut vycházelo jediné světlo z této pasti. „Tato bitva nekončí“ křikla jen a vydala se za světlem pomstít vše, poháněna vztekem a životními jizvami.
Když v tom uslyšela silný výkřik, který projel celou mýtinou jako blesk. Byl hlasitější než vše ostatní. Musela běžet za ním! Dostala se ze svého transu a věčného snu. Však v hlavě jí stále znělo jen „Ne každý je takový, jakým se zdá být“ byl to výrok z jejího posledního věšteckého snu, kdy jí přišla její matka varovat. Ona však běžela za tím známým výkřikem …. Až najednou uviděla, koho výkřik to byl – její snad jediný věrný přítel Arthur se svíjel na zemi bolesti a v zádech mu trčel velký meč, byla z toho v šoku a měla chuť zabít každého jen, aby pomstila smrt Arthura, když v tom ucítila silnou bolest, která jí nyní naprosto ničila. Otočila se a přímo za ní viděla člověka, kterému věřila … nikdy ve snu by jí nenapadlo, že zrovna on bude ten, který se jí pokusí zabít. Veškeré své předchozí plány okamžitě zahodila a vrhla se přímo za ním. Boj byl vskutku ukrutný a ani jeden nevyšli bez zranění. Krev všude tekla značným proudem a z mýtiny dříve zelené se nyní stalo jen údolí plné mrtvol a krve. Věděla však, že sama nepřítele o dvě hlavy vyšší, než je ona sama, nikdy nemůže zbavit. Musela přemýšlet, a to opravdu rychle, stačí jen, aby na vteřinu zaváhala a mohla by skončit jako potrava pro supi. Zdálo se však, že liga je zlomená … Victoria tušila, že když budou každý sám za sebe, tak nikdy protivníky nepřemůžou a tato temná doba se stane věčnou. Při přemýšlení zahlédla však jen své umírající známé a některé další, nic se nejevilo, jako východisko. Její protivník využil nepozornosti a vyrazil jí meč z ruky. Neměla se již, jak bránit a byla již smířená se smrtí. Jiné východisko zde nebylo … vše skončí takhle? Nepřítel se již natahoval a chyběla už jen chvíle, aby vše skončil. Poté se však mýtina zatřásla a všichni viděli, co se doopravdy stalo – jejich panovník, byl připravený víc, než všichni čekali. Vše to vypadalo jako jedna velká propast do záhuby … bezedná jáma? Victoria neměla, jak utéct – měla zranění, a navíc byla naprosto v šoku. Než se stihla vzpamatovat, či cokoliv udělat spadla ona a další dva, kteří nestihli utéct, do velké pasti. Jakmile spadli do pasti, padací dveře se zavřeli a vše vypadalo jako naprosté vězení.
Poté si Victoria uvědomila, jak ambiciózní byla … věděla, že všichni na ní spoléhali a ona nedokázala ani zabít jediného nepřítele. Jediné, co udělala bylo, že se dívala, jak postupně každého z ligy ničí a zabíjí. Nepřítel, který jí ještě před chvíli ohrožoval ležel opodál a nehýbal se … nevěděla proč, ale to jí nyní nezajímalo, sedla si do rohu a svěsila hlavu. „Vše … vše jsem pokazila! Takhle to nemělo být!“ vzlykala a nadávala na sebe i svůj život, chtěla to vše ukončit. Po chvíli opatrně vstala a chopila se meče. Byla odhodlaná se zabít, věděla, že toto je jediné východisko pro její duši. Pomalu se připravila na poslední nádech a meč přibližovala ke svému tělu s jediným cílem – probodnout si srdce. Čekala již jen chlad a temnotu, ale něco její meč zastavilo. Viděla kluka, který spadl sem spolu s ní a tím nepřítelem. On na ní jen zoufale koukal a poté se jí zeptal „Velitelko? Proč tohle děláte?“. To však Victorii naštvalo a vytrhla mu z ruky meč, který přidržoval, aby se nemohla probodnout. Dívala se na něj rozzuřeným pohledem, ale poté jí došlo, že tenhle skutek by jen tomu všemu přihoršil. Odhodila meč stranou a sedla si na zem. Jenže ten dotěra jí nenechal na pokoji … vyzvídal a toužil vědět snad vše. Stále opakoval „Victorio! Prosím řekněte mi, co se stalo?“. Sama nechápala, jak je možné, že tento hoch neví vůbec nic … poté jí však došlo, že sem za nimi do bitvy musel jít potají, jelikož nebyl dostatečně starý. Victoria si povzdechla a naznačila mu ať si sedne vedle ní. Chystala se mu říct příběh, co se vše stalo, měl by si toho vážit, jelikož ona zrovna nebyla ta, která by se všem jen, tak svěřovala.
„Kdysi dávno … zde ještě nevládl tyran Bran. Byli tu král a královna a za jejich doby moc a sláva království jen vzkvétala. A já … já jsem byla jejich jediná dcera a také právoplatná dědička trůnu. Vše vypadalo jako z pohádky, i když se mi můj osud zdaleka ani trochu nelíbil“ začala zvolna a chtěla se dostat zpátky do těch dob, kdy ona sama byla mladá, a ještě bez poskvrny. „Chtěla jsem žít jako každý jiný. Jenže jednoho dne k nám přijel můj strýc – Bran. Každý viděl, že touží jen po bohatství a moci, jenže vždy byl jen podřadný. Nikdy ho nikdo nebral vážně … a já jsem tomu zrovna také nepomohla“ byla by Victoria změnila každou část tohoto vyprávění, ale bohužel ničeho podobného nebyla schopná … jediné, co mohla bylo vzít vše, tak jak je a snažit se změnit budoucnost, i když ona v sobě nikdy tolik optimizmu neměla. S těžkým srdcem a slzami v očích pokračovala ve svém povídání „Já … já. Toužila jsem po normálním životě a strýc mi tehdy nabídl, že on mi přání splní … a až přijde čas svůj dluh vezme. Nepoznala jsem, že je to jen sprostá bouda … vše se tehdy zdálo jako jednoduché a úžasné. Byla jsem zaslepená.“ Při vzpomínce na to, co následovalo pak ještě více propadla do zoufalství, jako kdyby vše prožívala znovu „On … zabil mé rodiče a donutil mě vzdát se trůnu, ale já věřila v sílu, která tato pozice obsahuje, a tak mi to ani nevadilo. Však s každou vzpomínkou na rodiče se objevovalo svědomí … myslela jsem si, že nic nemůže být horší, ale byla jsem vyhozena na ulici a tehdy … tehdy se to vše stalo, potkala jsem naší starou partu – ligu … chtěli jsme spasit svět“ jak tak povídala zasnila se do té doby a myšlenkami se přenesla zpět do té doby, kdy byla jen se svými kamarády, kteří jí naučili bojovat a vše, co pomalu zná.
Liga ano to byla tehdy jediná věc, o kterou se Victoria zajímala. Bylo jich tam celkem 5 a ona byla jediná dívka, ale za to byla velmi oblíbená, a každý den utíkal velmi rychle, jak jen mohl. Po nějaké době věčného přátelství a spoustě dobrodružství nadešel čas, kdy všichni dospěly a do dětské bezstarostnosti měli daleko. Oni se stali strážci, kteří měli za úkol chránit ostatní, snažili se tento svůj úkol plnit, jak jen nejlépe mohli. Zatímco oni prožívali spoustu krásného její strýc vše pomalu ničil a nyní se rozhodl, že navždy zničí i jí a ligu – bál se, že by ho totiž Victoria mohla chtít svrhnout. Proto se děli okolo ní divné věci, několikrát již málem zemřela a vše vypadalo velmi černě a nebezpečně. Ona však moc dobře věděla, kdo za tohle vše může, ale copak to lze někomu říci? Či … či se svěřit? Nejbližší z celé pětky jí byl Arthur, se kterým snad trávila většinu času, jenže jednoho dne k nim přivítal nová členka, která měla za úkol zničit celou ligu, která by mohla všechny plány zkazit. Všem se představovala jako Kentigerna a byla velmi zvláštní a nepříjemná na všechny. Pomalu, jak tak šel čas její semena, která zasela vyrostla a vypukla velká hádka i rozkol … vše prasklo na povrch. Začali nesmírné hádky, jelikož se Kentigerna postarala o to, aby každý nesnášel toho druhého, a to klidně i za věci, které se nestali. Jejich dlouholetý vztah se hroutil jako domeček z karet a hrozilo, že každou chvílí se z nich stanou nepřátelé na život i na smrt. Bylo to opravdu děsivé a hádky byly s každým dnem čím dál silnější. Victoria se už na to nemohla koukat … chtěla všechno nějak vyřešit. Potají se scházela s Arthurem a snažili se najít nejlepší plán, který by mohl být jako řešení. Našli i perfektní plán … vypadalo to, že můžou snad i zachránit přátelství, ale Victoria upadla do silných depresí, jelikož se jí začaly objevovat věštecké sny, ve kterých často vystupovali její rodiče. Myslela si, že se z toho všeho snad zblázní, ale vždy upřednostňovala zájmy ostatních před svými. Nadešel ten den, kdy se mohli všichni znovu spřátelit, ale to by tu nesměla být Kentigerna, která měla ještě jeden úkol – přede všemi řekla pravdu o původu Victorie … všichni se dozvěděli, kdo ona vlastně je. Všichni jí začali odsuzovat, a i hanba jí pronásledovala. Její pravá povaha nyní zmizela a z ní se stala jen schránka bez ničeho … pouho pouhý stín, jenž pronásledoval tělesnou schránku. Liga strážců se rozpadla a každý šel svým vlastním směrem. Vzpomínky sice byly k nezaplacení, ale i ona sama tušila, že strážci jsou už jen mýtus a ona nic nikdy nedokáže.
Takhle to šlo několik let, kdy Victoria byla v depresích a o ostatních již neměla ani zmínku. Vypadalo to na naprostý konec … jenže za tu dobu se toho hodně změnilo – Tyran Bran zestárl a tím i zešílel, neměl jediného dědice, ale chtěl být nesmrtelný. Přiváděl království k záhubě … to se doneslo i k Victorii, jenže, co ona zmůže? Nejdříve to řešit vůbec nechtěla, ale poté přiběhl Santierno – jeden z původní pětky ligy strážců. Victoria chtěla všechna varování a nebezpečí ignorovat … ani vzkaz od jejího bývalého kamaráda s ní nic neudělal, když v tom ho jednoho dne nalezla mrtvého před domem, kde Victoria bydlela. Hrůza jí přeběhla po zádech, když si uvědomila, co se děje. Její strýc vyvražďoval obyvatelstvo a ostatní lid mučil hladem a bídou. Věděla, že ona je jediné, kdo to může změnit. Ihned se rozběhla hledat ostatní z bývalé ligy strážců. Nevěděla, kde jsou, ale její srdce jí napovídalo přesně kam má jít. Její cesta však byla ještě horší než v její nejhorší noční můře. Krajina, kdysi nádherná se změnila v pustinu, na které nikdy nic nerostlo. Všechno tohle v ní rozdmýchalo hněv. Jenže už to nebyla ta samá dívka jako kdysi … ztratila veškerou svou povahu, příčetnost a ostatní lidské vlastnosti. Poháněl jí vpřed jen vztek a deprese táhla ke dnu … nic jiného neznala, ani nic jiného jí nezbývalo. Po dlouhých, tajemných cestách se jí povedlo většinu bývalých členů najít, jenže problémem bylo, že to již nebývalo jako kdysi. Všichni se od sebe postupně odcizili a většina už ani nevěděla, že se spolu někdy kamarádili. Victoria se snažila vše jim vysvětlit, nakonec sice do toho šli všichni, ale bylo vidět, že to není jako dřív. Každý je tu jen sám za sebe a nikdo nechce spolupracovat. Měli však cíl, co je pojil – svrhnout tyrana. Když to řekli všem, kterým věřili, vytvořila se velká povstalecká skupina, do které byla vkládána naděje. Nikdo nechtěl prolévat krev jen tak, každý doufal, že toto by byla poslední prolitá krev, poslední a největší bitva.
Najednou se však Victoria ve svém vypravování zastavila … „tenhle svět je prokletý! Nic jiného!“ křikla na celou past, ve které byli uvěznění. O bitvě se již nehodlala ani trochu zmiňovat … nevěděla, co k tomu ani řici. Zrada a nepřízeň, to vše kolovalo kolem. Stála tam bez hnutí a zírala do stínu se slzami v očích … nyní to však nebyla deprese, ale ještě větší utrpení a zlost. Neohlížela se na mladšího chlapce, který zde byl. Popadla meč, který ležel na zemi a zadívala se na nepřítele, který se pomalu vracel k normálu. Nejspíše se jen více uhodil, ale to nyní bylo Victorii úplně jedno, vztek jí zatemnil mysl. Vzala meč a probodala několikrát svého nepřítele, jenže byla až, tak zničená, že nepřestávala bodat až to nevypadalo ani jako člověk. Náhle se ihned otočila a vydala se směrem, od kut vycházelo jediné světlo z této pasti. „Tato bitva nekončí“ křikla jen a vydala se za světlem pomstít vše, poháněna vztekem a životními jizvami.
Komentáře
Okomentovat