Maličká /Noem

Příběh o smrti vlčice Moon.




V Xikuratu to byl jeden z nádherných podzimních dní.

Ne snad proto, že by se mezi červenajícími listy třepotaly poslední vlídné sluneční paprsky, co by se zapomněly vytratit z léta – ale proto, že vítr, který vlál potemnělým nebem a jemně šeptal v uších vlků, přinášel tolik kýženou jistotu, tolik potřebné ujištění, že některé věci se nemění.

Po tom, co se svět pro smečku a hlídku obývající údolí tolikrát obrátil naruby, po setkání s krvavým bohem, po náhrobcích, které musely být postaveny nad třemi mrtvými těly, po všech rozepřích a strachu, které je provázely, byla neměnnost, s jakou podzim střídá léto, tou nejvíc láskyplnou věcí, jakou jim příroda mohla dát.

Těžko však říct, jestli si to myslela i malá modrá vlčice, která toho dne s podzimním větrem obzvláště zápasila.

Obrovská modrá křídla, která obtěžkávala Moonina záda, nabírala vzduch s každým sebemenším pohybem – a vlčici bylo i navzdory její lehkomyslnosti a všeobecně bezstarostnému náhledu na svět jasné, že situace je velmi vzdálená tomu, aby se dala považovat za příjemnou. Marně se snažila přesvědčit vítr a oblohu, aby přestaly se svými hrátkami, marně se snažila křídla natočit tak, aby se vracela zpět k zemi.

Marně spílala do prázdna, že má zakázané se přibližovat k hlídce, sotva ji poryvy větru unesly nad Pohoří sokolů. Marně, ale zato úpěnlivě prosila, aby ji vítr vrátil na zem, že má strach z hlídkařů, že má strach z výšek. Teplý, suchý vzduch ze země vyhnanců, který se o hory rozbíjel, ji vynášel ještě výš a dál od území Smečky, až do pusté mrtvé krajiny, kterou do té doby neznala.

A teprve tam, kde panovalo to nejzlověstnější bezvětří, začala Moon konečně klesat k zemi.

Rychle a nekontrolovaně.

Snažila se křídla co nejvíc otevřít, snažila se kopat všemi tlapkami ve vzduchu, jen aby zmírnila dopad, ale když si všimla, že se blíží k vysokým, hustě rozvětveným stromům, raději křídla sevřela k sobě, aby si je nezlámala o všudypřítomné větve, a s nešťastným výkřikem zavřela oči.

Náraz to byl tvrdý, divoký - ani po prvním kontaktu se zemí se nezastavila, ale nějakou dobu pokračovala v pohybu po boku, jedním křídlem ryjící v hlíně. Hlína byla ostatně to první, co Moon udeřilo do čenichu, když vše konečně utichlo. Byla všude - v srsti, či nyní už spíše peří její hlavy a čenichu, v křídlech, v očích.

Druhá věc, která vzápětí udeřila na její smysly, byla bolest.

S pokusem o nádech z Moon vyšlo jen tiché, teskné zakňučení, jak se jí přes tělo přelévaly plamenné vlny bolesti. Její křídlo, její bok, její přední pravá noha, všechno, na co dopadla, se zdálo být v jednom ohni. Všechno hořelo, jak se jemné, křehké, takřka ptačí kosti zlomily nárazem a kvílely při sebemenším pohybu.

Těžko říct, jak dlouho malá vlčice ležela přesně v té poloze, v jaké se na zemi zastavila, neschopná se z ní dostat, jak dlouho jen štkala a nechávala slzy, aby se jí v modré tváři mísily s krví a hlínou, jak dlouho kňučela a prosila, aby ji někdo našel, aby jí někdo pomohl z té brázdy, kterou si její tělo do země vyrylo, aby přišel kdokoliv, kdo by utišil to, jak moc všechno bolí. Jak dlouho vyla pro Nierru, která by přišla s léčivými bylinkami a teleportem ji dostala pryč, zpátky do bezpečí vlčího tábora, třeba do prostorné Arwenovy jeskyně, jak dlouho se v myšlenkách marně upírala na lesklou červenou srst vůdce, do které by se mohla zabořit a zapomenout na všechno trápení. Jistě to muselo být dlouho, jinak by se jí myšlenky nezatoulaly postupně ke všem členům smečky, až se zastavila i u členů hlídky, a myslela na dlouhonohého Vegu, který by jí určitě strčil světlušku do srsti a řekl by jí něco strašlivě hloupého a vegovského, čemu by se musela smát, řekl by jí Můňo a strkal by do ní čenichem, dokud by se necítila v bezpečí - a dokonce by byla ráda i za to, kdyby teď přišel ten strašlivý Erik a děsivý Thunder, jeden černý a jeden bílý a oba hrůzní až k smrti, jak strašlivě ráda by je teď viděla, jen kdyby tu někdo byl, jen kdyby nebyla tak sama a všechno nebolelo a do kůže se jí nevkrádala ta zima a tma...

A muselo to být opravdu velmi dlouho, protože když poprvé spatřila, že se před ní mihl obrys vlčí srsti, měla slzy ve tváři dávno uschlé a hlas od kňučení celý ochraptělý. Přesto zavolala, se stejnou dávkou roztřesenosti jako úlevy, slabým hláskem: “Kdo je tam?”

“Ach dítě,” ozvalo se jako v šelestu stromů a Moonino peří se naježilo po celém těle, jako kdyby ji ten hlas samotný obdařil další dávkou zimy. Chtěla otočit hlavu, podívat se, komu hlas patří, ale byla příliš zraněná, příliš slabá, než aby mohla. “Strašlivě moc sis ublížila.”

Moon jen nešťastně škytla, jak v ní ještě zůstával pocit z dlouhého pláče. “Prosím,” kníkla tiše. “Ať už jste kdokoliv, paní, pomozte mi.”

Hlas, který se stále zdánlivě rozplýval ve větru a nepatřil nikomu se skutečným tělem, se krátce, chichotavě zasmál. Moon jen dál poulila své velké tyrkysové oči do tmy, několikrát zmateně zamrkala. Jak se ta neznámá mohla smát, když musí vidět, jak tam leží, jak nutně potřebuje pomoci?

Mohlo trvat další dlouhou minutu, než se před ní vynořila vlčice, stále z největší části skrytá ve stínech, ale jasně bílá. A musela být moc krásná, pomyslela si Moon, jen kdyby neměla takové jizvy ve tváři. Ale vzápětí Moon napadlo, že ona má přece taky mnoho jizev, a taky se strašlivě moc bála, aby si o ní ostatní nemysleli, jaká je ošklivá, a vzápětí jí bylo vlčice vlastně strašlivě líto - co se jí stalo, kdo jí ublížil?

“Odkud ses sem zatoulala, nebohé štěňátko?” protáhla na ni vlčice, a její hlas byl téměř medový, tím víc, když si Moon přes svou naivitu ani nevšimla zubatého úsměvu, který ho doprovázel.

Moon nejistě polkla, nechápala, proč jí ta vlčice prostě nepomůže, proč tam jen tak stojí, proč se jí na něco ptá? Ale určitě to nemyslela zle, určitě to byla moc hodná vlčice, tak bílá a tak krásná, to nemůže být nikdo zlý. “Ze Smečky Měsíčního svitu,” zakňučela a upírala na vlčici prosebné oči, neschopná se pohnout, příliš maličká pro svá obrovská, těžká a zlámaná křídla.

“Ach…” protáhla ta neznámá s překvapením, které se dokonce i naivní Moon zdálo falešné. “To musí být strašné, být tak daleko od smečky, tak sama, tak bezbranná,” usmála se na ni a v očích měla jiskřičky, příliš pobavené, příliš hladové, než aby se daly považovat za dobré znamení.

“P-prosím,” kníkla znovu Moon, která stále nechápala, proč se vlčice nemá k žádné akci. “Pomozte mi. Zavolejte Nierru, je léčitelka, nebo Noema, ten taky zná různé bylinky, nebo Arwena, našeho skvělého vůdce, on se o mě určitě postará, jen tam tak nestůjte, prosím, moc to bolí…”

Moon přerušila tlapka, kterou neznámá vlčice jemně položila na její čenich, jako by se jí snažila setřít slzy, které se jí znovu draly do očí. “Ššš…” zašeptala hlasem, který byl uklidňující, ale nesmlouvavý, a tak Moon potlačila tiché vzlyknutí. “Jistě, že ti pomůžu, maličká,” zapředla bílá vlčice. “Jen počkej, dojdu pro svého bratra. Setkal se již s mnoha zraněnými vlky.”

“M-může mi pomoct?” vykoktala Moon a v malých štěněčích očkách jí zasvitla naděje, ač se jí hlas stále třásl.

“Jistě. Vlka, kterého můj bratr navštíví, už nikdy nic nebolí,” usmála se na ni neznámá a znovu odhalila část svých bělavých tesáků.

“Tak dobře,” zakňučela Moon a pokusila se na vlčici usmát. “Ale pospěšte si, prosím. Nemůžu se pohnout, a mám strach. Je to tady určitě moc nebezpečné, nebezpečnější než v hlídce, je tady taková tma…”

Pravdou bylo, že les kolem byl mnohem temnější než všechny lesy, ve kterých Moon kdy byla. Dokonce ani po jejím dopadu, při kterém jistě musela zlámat větve mnoha stromů, sem nedopadalo téměř žádné sluneční světlo. A tma kolem, jako by ji svírala, jako by po ní téměř přejížděla tesáky.

“Neboj se, maličká. Jsem hned zpět,” usmála se na ni naposledy ta neznámá, a s dalším poryvem větru byla pryč, jako by dočista zmizela mezi stíny.

A tak Moon čekala.

Čekala, dokud se po chvíli, která mohla stejně tak trvat celou hodinu, nedaly v šelestu větru rozeznat kroky hned dvou vlků. Jeden lehký, splývavý téměř jako vzduch sám, druhý rezonující ve spadaném jehličí, rozechvívající zem pod zlomenými žebry modré vlčice.

Do zorného pole se jí dostala jak bílá vlčice, tak vlk, který musel být její bratr. A při pohledu na něj se Moon okamžitě zachvěla strachem, téměř se rozštkala znovu. Vlk byl mohutný, temně písčité barvy, zjizvený. Svým způsobem (a to v Moon jen zvyšovalo ten strašlivý strach) připomínal Thundera. Jeho oči byly podobně nesmlouvavé, zakalené sílou a dávno prolitou bratrskou krví, byly to oči vlka, který byl zvyklý bojovat - a vítězit.

Díval se na Moon a Moon mu oplácela takový pohled, jaký do vlčích očí běžně upírají jen kořistní zvířata.

“B-běžte pryč,” vykoktala, sotva nalezla ztracenou řeč. “Neubližujte mi. Jste-jste moc strašidelný vlk,” soukala ze sebe ve své klasické záplavě slov, jen nyní tišší a vyděšenější než kdy jindy.

Vlk se na ni jen usmál, nebo to snad měl být úsměv - spíš to vypadalo, jako by jen posměšně nakřivil čenich, a přiblížil se k ní tak, že se nad vlčicí jeho hladové, nenasycené oči nakláněly jako temné měsíce na nebi. Jeho pach šimral Moon ve všech smyslech, těžký, silný pach lovce, pach vůdčího vlka - jakýmsi zvláštním, velmi vzdáleným způsobem podobný Arwenově pachu.

Bílá vlčice mezitím seděla opodál, bílá srst nyní dobře rozeznatelná, jak stříhala ocasem ze strany na stranu v nedočkavém tempu a těkala očima mezi ohromným vlkem, a maličkou modrou vlčicí.

Když vlk téměř líně položil jednu z předních tlap na Mooninu plec a přenesl váhu, téměř vyštěkla bolestí, jak pod ním všechny pochroumané kosti a podřený bok zasténal. “Prosím!” zavolala, příliš tiše, než aby ji mohl slyšet kdokoliv jiný, než dva přítomní. Srdce jí zoufale bušilo v rozbitém hrudníku a z očí se jí spustil nový proud slz, doprovázený tichým kňučením. Kdo tihle vlci byli? Proč jí to dělali? Copak nebyli hodní - neměli být hodní tak, jako všichni vlci být mají?

Vlk vycenil zuby v potěšeném úsměvu, když se Moon pokusila ho ze sebe shodit nezraněným křídlem; dosáhla jen toho, že se o ni opřel ještě víc, až cítila, jak se jeho drápy zarývají do holé kůže pod peřím. Prohlížel si její cukající se křídlo s jakýmsi sadistickým zájmem, jen chvíli, s hlavou nakloněnou jako dravec. A vzápětí cvakl zuby a chytil špičku křídla mezi čelisti, až Moon znovu vykřikla a zalitovala, že se vůbec o něco pokoušela. Konec křídla rozhodně nepatřil k jeho nejcitlivějším částem, z velké části už to bylo jen peří a kost pokrytá kůží, ale o to víc cítila vlčí tesáky, které o kost brousily.

A co hůř, věděla moc dobře, co vlk chce udělat, viděla to v tom, jak si křídlo prohlížel až tam, odkud jí ze zad vyrůstalo.

Vlk cuknul hlavou a s tím jediným plynulým silným pohybem zarezonovalo potemnělým lesem strašlivé křupnutí, jak se křehká dutá křídelní kost pod jeho čelistmi až příliš ochotně zlomila.

Je jen určité množství bolesti, které dokáže jedno malé vlčí tělo strávit, a to Moonino v tu chvíli nejspíš dosáhlo své hranice. Z prosebných slov a výkřiků a slz se stal jen extrémně, extrémně tichý vzlyk, který zněl skoro jen jako nešťastné výdechy. Moon jen zavřela oči a připadalo jí, že se propadá, že snad nic z toho není víc než špatný sen, který se jí zase jednou zdá, že je ve svém doupěti, kam vítr zavál semínka pampelišek, že je v teple a v bezpečí a že dalšího dne ji čeká další dobrodružství, že třeba půjde zase k jezeru ve vlčím táboře…

“Velká škoda, že tak brzy,” slyšela nad sebou promluvit toho velkého vlka hrubým hlasem, ze kterého by mrazilo po celé srsti, kdyby pro Moon nepřicházel jako z tak velké dálky. “Doufal jsem, že vydržíš alespoň do doby, než vyrazíme na cestu. Jeho věty byly beze stopy jakékoliv emoce, věcné, chladné, dokonce i když říkal: “Neboj se, maličká. Vrátím tě tam, odkud jsi přišla.”

Moon připadalo, že jí před očima tančí noční nebe, a že vypadá téměř jako hvězdy v údolí Xikuratu - a na chvíli měla vážnou, skutečnou radost, která ji hřála po těle, která hladila všechny rány, která omývala krví slepená pírka, která unášela všechno zlé. Ten vlk přece řekl, že ji vrátí zpět na území Smečky! A to bylo skvělé! Možná nakonec nebyl tak zlý, ne ne. Už se těšila, až zase všechny uvidí, až jim bude povídat o svém letu a ukáže jim svá obrovská křídla, to budou všichni koukat! Konečně se taky bude pořádně mluvit o něčem jiném, než o tom divadlu s Kahalliem a o těch spících vlcích, co se pořád odmítají probudit. Všechno to zase bude dobré a naučí se pořádně létat, nikdy už se nenechá větrem unést do strašidelných hor hlídky a ještě strašidelnějších temných lesů, to ne, zůstane pěkně v táboře a na dobrodružství si nechá čas. Nedávno přece byly její narozeniny! Už je dospělá, ano, musí to všem říct, žádné vlče, které se jen tak ztrácí a tropí hlouposti…

A jak se modré vlčici do tváře vkládal téměř uvolněný, potěšený úsměv, stihla jen sotva zalapat po dechu, když se jí mocné tesáky zakously do krku a smočily srst i peří příliš velkým množstvím krve, než aby se ještě dala bezpečně rozeznat jejich barva.


.

.

.



Koro pozoroval mrtvou vlčici s potěšením, jaké v očích neměl již hodně dlouho dobu.

“Je tohle to místo, kde jsi ji chtěl nechat?” zavrněla bílá vlčice po jeho boku.

Rozhlížela se po úpatí Pohoří sokolů a podobně jako jejímu bratrovi jí ve tváři pohrávala jen těžce skrývaná radost.

“Věřím, že právě tady je hranice území Smečky a Hlídky,” odpověděl vlk svým hlubokým, věkem zhrublým hlasem. “Právě tady to bude nejlepší. Tady když ji najdou, budou největší pře o to, čí je to vina.”

Merita se s tichým zasmátím otřela o bok mnohem většího vlka. Jestli ho však její dotek potěšil, nedal to na sobě ničím znát. Těšil se jen pohledem na malé modré tělo, nyní zdánlivě ještě menší, droboučké proti okolním kamenům a skálám, proti obrovským zlámaným křídlům, safírová bouře pokrytá krví, končetiny schoulené tak, jako by byla štěňátko, co sotva přišlo na svět.

Koro jen naposledy, krátce nasál kovový pach zaschlé krve, co příjemně lechtal jeho smysly a šimral ho po napjatých svalech a otočil se k odchodu. Spolu se sestrou po boku odcházeli, krytí rouškou noci a vzdušnou magií, která bezpečně maskovala jejich pach, zpátky za hory.

Jakkoliv rádi by byli u toho, až vlčici někdo najde, jakkoliv rádi by viděli povyk, jaký to na území Xikuratu způsobí, všechno mělo svůj čas.



A bohové vědí, že trpělivost vskutku byla výsadou Krailseho potomků.