O čem jsi vždycky snil /Noem

 Běžel jsem tak rychle, jak jsem jen mohl. A když mi připadalo, že už se téměř nestíhám nadechovat, že mě svaly bolestně žadoní o další vzduch, běžel jsem rychleji.

Něco v mém nitru mě hnalo dál a dál, až k Pohoří sokolů, k ostrým kamenům a výhružně se zdvihajícím skalám, které značily, že jsem dorazil na samotný okraj údolí. Dnes jsem však hranici neplánoval překročit.

Místo toho jsem s téměř fanatickými nádechy a zornicemi širokými jako v nejtemnější noci pátral mezi kameny. Někde tu přece musel být sestup, sestup do těch pověstných jeskyní pod Pohořím, do kterých když se vlk příliš zatoulá, už nikdy nenajde cestu ven, a zemře buď blouznící žízní nebo zabit tvory, které v jeskyních vyruší z jejich hlubokého spánku…

Zemře nebo nalezne to, po čem vždy toužil.

To mě sem přivolalo. To volalo mé jméno z celé té dálky, z celého podzemí, znova a znova, vábilo mé srdce k sobě tak, jako pach čerstvě skolené kořisti, šeptalo a vrnělo a lákalo. A já nemohl odolat. Věděl jsem, že ať už je to cokoliv, ať mě z jeskyní volá kdokoliv z tohoto či jiného světa – že musím jeho volání vyslyšet. Že když přijdu, naleznu to, co jsem si vždycky přál, co jsem zoufale potřeboval a po čem jsem v životě prahnul jako po ničem jiném.

Konečně jsem našel ve skále škvíru, úzkou tak, že se do ní i vlk mého vzrůstu musel sklonit, aby jí prolezl, ale která zcela jistě představovala tunel do jeskynního komplexu rozkládajícího se pod horami.

Protáhl jsem se mezi kameny a téměř po břiše se vplazil do temnoty. Skalní stěny kolem mě byly hrubé a tunel byl úzký, nejednou jsem dostal strach, že uvíznu a zůstanu tu, dokud neskonám. Ale mnohem víc než představa vlastního mrtvého těla, které v jeskynní tmě nenajde nikdo z vlků, mě děsilo, že nedojdu svého cíle.

Naštěstí pro mě se jeskyně po chvíli rozšířila. Nejen na to, abych se mohl přirozeně postavit a normálně jít – rozšířila se tak, že jsem na chvíli téměř zapomněl, že jsem vůbec v podzemí. Okolní stěny byly náhle příliš daleko, než abych je ve tmě vůbec viděl. Jen kdesi v dálce se začalo ozývat šumění vody.

Jeho zdroj jsem s pomocí sluchu našel poměrně snadno. A nechal jsem malou podzemní říčku, ať mě vede.

Těžko říct, jak dlouho jsem jeskyní šel. Říčka se postupně rozšiřovala, až se dala považovat za vcelku velký potok, který nabíral na síle. Nakonec jsem se mu podvolil a nechal vodu, ať mi podebere tlapy – ať mě vezme tam, kde zkrátka musím být.

Proud s mým tělem nijak nesmýkal, nesnažil se mě vtáhnout pod hladinu. Jen mě svou náručí klidně vzal a nesl mě jeskyní jako ztracené štěně, dokud jsem nedoplul do malého jezírka, kde se voda zcela zklidnila.

Tam jsem znovu vylezl na břeh, a když jsem se oklepal, spatřil jsem, že jsem na nesmírně krásném místě.

Vzhlédl jsem k pomyslnému stropu jeskyně. Někudy sem muselo prosvítat světlo, o kterém jsem ale nemínil hloubat, zda je skutečně denní či ho sem přináší síla, kterou jsem ze zemského povrchu nemohl znát. Paprsky se jemně odrážely ve třpytivé hladině jezera a lámaly se v malém vodopádu, který si trpělivě probíjel cestu po jedné ze skalních stěn.

Fascinovaně jsem pozoroval tu nádheru, než můj zrak upoutala tmavá vlčí silueta. Nejdříve jsem si jí nevšiml, jak si moje oči přivykaly ze tmy na jas, ale vzápětí už se nedala přehlédnout.

Přikrčil jsem se a nejistými kroky se k osobě začal přibližovat. Takhle zdálky jsem neměl šanci poznat, o koho se jedná, a jeskynní prameny překryly veškerý pach. Až když vystoupila ze stínů a přiblížila se ke mně, spatřil jsem až příliš povědomou bílou náprsenku…

„Vrátil ses domů,“ řekla tak jemným hlasem, až se mi téměř podlomily nohy.

Roztřeseně jsem vydechl a zůstal nevěřícně stát. Byla větší, než jsem si pamatoval – a to navzdory tomu, že kdy jsme se viděli naposledy, byl jsem ještě vlastně vlče. Postavu měla mohutnou a vypadala, že kdyby roztáhla obrovská křídla, zastínila by všechno světlo, co do jeskyně pronikalo.

Zahleděl jsem se do jejích ledově modrých očí a hlas se mi zadrhl v hrdle.

Přišla až ke mně. Neustoupil jsem. Nepohnul se.

A k mému obrovskému překvapení se ke mně přitiskla tak, že jsem se hlavou ocitl pod její bradou. Do čenichu mi proudila vůně její srsti a voněla jako téměř zapomenutý domov. Na chvíli jsem zavřel oči, když jsem cítil, jak mi boky lechtají paví pera jejích křídel.

Toužil jsem vydechnout „mami“, ale vyšlo ze mě jen velmi tiché: „Miremel.“

Odtáhla se ode mě a složila křídla na zádech a bocích. Když se na mě znovu podívala, usmála se. A mně to připadalo strašlivě zvláštní, možná proto, že jsem její úsměv snad nikdy neviděl.

„Noeme,“ řekla. Moje jméno znělo mezi jejími tesáky tak nezvykle, že jsem se zachvěl. „Tolik jsem doufala, že se vrátíš.“

Několikrát jsem zamrkal. Tohle nebylo správně. Zkrátka nebylo. „Vždyť ty jsi přece…“

„Mrtvá?“ dořekla za mě. Naklonila hlavu na stranu. „Copak mě to někdy zastavilo? Copak by mi to mohlo zabránit, abych znovu viděla svého ztraceného syna? Abych mu řekla, jak moc mě to mrzí?“

Mlčel jsem. Pozoroval ji. A nepříjemný pocit v mém nitru narůstal, srdce mi ho rozhánělo do všech mých tepen jako hořký jed.

„Když jsi utekl, tolik jsem nad tím vším přemýšlela. Jak moc jsem ti musela ublížit, jak moc jsem tě přehlížela a nedala ti nic z toho, co jsi potřeboval – co by sis zasloužil. A přitom ses vždycky tak snažil, vždycky se pokoušel dělat správná rozhodnutí, udělat správnou věc.“ Povzdechla si. „A podívej se na sebe teď. Jsi dospělý, krásný a silný. Bojoval jsi s bohem a odešel z bojiště živý a zdravý. Jako vítěz. Není nic, co bys nedokázal.“ Krátce se odmlčela. „A já bych na tebe nemohla být více hrdá. Nemohla bych si přát lepšího syna, nemohla bych po tobě chtít víc. Jsi všechno, co jsem si kdy přála, aby moje děti byly. Abych byla já.“ Ledové oči se jí zaleskly. „Mohl bys mít všechno, po čem toužíš. Mohl bys klidně být vůdce Smečky Měsíčního svitu. Ne pro svůj původ, ale pro své schopnosti, pro to, jaký jsi.“

Díval jsem se na ni. Těkal očima přes její bílou náprsenku, přes černou srst a lesklá paví pera na křídlech, po ocas s bílým spodkem. Díval jsem se na ni a ten pohled mě bolel, bylo to téměř jako vidět svůj odraz na vodní hladině, jen tisíckrát, tisíckrát horší. Vydechl jsem přes otevřenou tlamu a vzduch mi přešel přes tesáky tak, že to znělo skoro jako neveselý smích.

Sám pro sebe jsem zavrtěl hlavou. „Když jsem si tuhle scénu přehrával ve svojí hlavě, nezněla tak falešně,“ řekl jsem a zvedl k ní oči. „Když jsem si znovu a znovu představoval, jak tě jednou po všech těch letech potkám a ty mi všechno tohle řekneš, znělo to téměř skutečně. Téměř jsem dokázal věřit tomu, že ta slova někdy uslyším. Ale teď… Jako by to ani nebyl tvůj hlas. Možná už si ani nepamatuju, jak mluvíš, možná je to jenom obsahem těch slov. Ale vím, že bys mi tohle nikdy neřekla,“ zavrčel jsem. „Je to jedna věta za druhou, co jsem si vždycky přál slyšet, co jsem zoufale doufal, že tě uslyším mi říkat, že na tobě uvidím, jak ti dochází všechny tvoje chyby, jak konečně chápeš, co všechno jsi mi udělala. Ale nikdy se to nestane, že? Jsi dávno mrtvá.“

Ani sebou necukla. Jen mě pozorovala tím svým ledovým pohledem. Nenáviděl jsem to.

„A bohové vědí, že i kdybys nebyla, nikdy bys nic z toho neuznala. Nikdy bys mi to neřekla. Kruci, pochybuju, že sis na mě vůbec někdy vzpomněla po tom, co jsem odešel. Skoro bych řekl, že se ti ulevilo. Že další z možných poskvrnek tvého dokonalého života byla konečně pryč.“

Potichu jsem se zasmál.

„Je to zvláštní, že? Vždycky jsem si myslel, že si nejvíc v životě přeju právě tohle. Abys za mnou přišla a řekla mi všechno to, co jsem jako malý nikdy neslyšel, dala mi všechnu tu lásku, kterou jsem nikdy nedostal. Svým způsobem jsem byl přesvědčený, že si přeju, abys za mnou přišla, a žadonila mě o odpuštění. A svým způsobem jsem ti nejspíš zoufale chtěl odpustit.

Ale možná to byla všechno jen pohádka, kterou jsem si sám říkal před spaním, abych se necítil tak strašně. Ubohý, v dětství přehlížený Noem, co si nic nepřeje víc než odpuštění. Co by se tak rád znovu shledal s maminkou, která ale bohužel zemřela dřív, než jí její syn mohl znovu zabořit čumák do srsti. Je to téměř ušlechtilé, že? Ale řekl bych, že pravda je mnohem horší.“

Odhrnul jsem horní ret a vycenil zuby. „Pravdou je, že mě zamrzelo, když jsem se dozvěděl, že jsi mrtvá. Ale ne proto, že bych litoval, žes mě nikdy nepřitiskla k sobě. Litoval jsem, že jsem ti do očí neřekl, jak moc jsi mi ublížila. Jak strašlivě bolí každá myšlenka na tebe, na to, že jsme nějak spojení, na to, že vypadáme takřka stejně. Jak moc jsem si zkurveně přál, aby všechno tohle“ – kývl jsem hlavou k perům mezi svými lopatkami – „prostě jednoho dne zmizelo a já byl konečně volný. Abych byl upřímný… To, po čem jsem vždycky toužil vůbec nejvíc, nebylo ani zdaleka tak ušlechtilé jako odpuštění. Přál jsem si, abych za tebou jednou mohl přijít a ublížit ti stejně tak, jako tys ublížila mně. Abys jednou trpěla tak, jako trpím já.“

Dívala se na mě a něco v jejím výraze se pohnulo. Byl to snad strach? Nebyl jsem si jistý, jestli bych na ní tu emoci vůbec poznal, i kdyby tam skutečně byla. Ale bylo mi to v zásadě jedno. Tolik jsem si užíval, že jí konečně můžu říct všechno to, co jsem jí nikdy neřekl, že mi na tom v zásadě nezáleželo. Tohle bylo moje vykoupení – bylo to víc o mně než o ní. „Víš co? Myslím si, že je Arwen lepší vůdce než ty. Myslím, že je lepší vůdce, než bych mohl být i já.“ Bylo to svým způsobem plivnutí do tváře všemu, co jsem podle ní kdy mohl nebo měl představovat. „Ne proto, že by na to měl pokrevní právo, ne pro cokoliv, s čím se jen tak narodil. Ale proto, že se snaží vším, čím dokáže. Úplně jinak, než jsi to dělala ty. Stejně jako ty by pro smečku udělal první a poslední a věřím, že by pro ni i ochotně zemřel, ale současně se nebojí nedokonalosti. Váhá, pochybuje, klidně chybuje – a dělá ho to jen lepším. Nesnaží se být perfektním, nezatahuje do toho svou pýchu. Nestará se o smečku co nejlépe proto, že by chtěl, aby všichni viděli, jak skvělý je vůdce. Stará se zkrátka proto, že je to tak správně. Že to tak cítí – že je to jeho povinnost. Jeho vedení je zcela a úplně nesobecké. Ve svých počátcích a ve svých koncích. Nevěřil bych, že ty bys toho byla schopná. Svým způsobem nevěřím, že bych toho byl schopen já.“

Nic neříkala. Jen jsem viděl, jak se jí rychle zdvihá a zase klesá hruď, snad rozdýchává moje slova. Měl jsem pocit, že i mně budou muset v hlavě nějakou dobu ležet, abych byl schopen je plně přijmout. Ale byla pravdivá. To jsem věděl už teď.

„Je tohle všechno, co jsi mi chtěl říct?“ odtušila chladně.

Zahleděl jsem se na ni. „Svým způsobem je. A přesto bych něco rád dodal.“

V příštím okamžiku jsem se po ní vrhl s takovou silou, že ji náraz srazil na zem. Cítil jsem náš tvrdý dopad, každý svůj sval, drápy a tesáky ostré jako břitva. Nešel jsem jí po hrdle, jak by bylo přirozené. Můj cíl spočíval v něčem zcela jiném.

Podchytil jsem si zmítající se tělo pod sebou a tlapami ji přinutil roztáhnout křídla. Paví pera nejdříve prokluzovala mezi mými zuby, ale měl jsem v jejich vyškubávání opravdu bohatou zkušenost. Trvalo jen chvíli, než jsem s hlasitým vrčením a ohněm, co pulzoval v každé mojí žíle, vítězně oddaloval čelisti s první várkou krve a lesklého peří.

Rozhodně by nezůstalo u jediného kousnutí, kdyby mě z té chvíle nevytrhl hlas přicházejí jakoby z velké dálky.

S trhnutím jsem se probudil.

V mém vlastním doupěti bylo ticho.

Nejdříve jsem ani nechápal, co se děje, vnímal jsem jen svůj rychlý dech a srdce, co se mi snažilo probít z hrudi. Teprve, když jsem v okolní tmě spatřil zkoumavé oči Bris, mi začalo docházet, co se vlastně muselo stát.

„Házel jsi sebou,“ osočila mě malá vlčice, sotva jsme se setkali pohledem. „Probudil jsi mě.“

Pokusil jsem se uklidnit. Sebe i ji. „Promiň, maličká,“ řekl jsem ochraptěle. „Měl jsem jen… sen.“

Její zamračený výraz trochu povolil. „Taky jsem měla sen,“ oznámila mi podstatně veseleji. „Ale asi ne tak divoký. Co jsi v tom snu dělal? Lovil jsi?“

Lovil…

„Svým způsobem,“ odpověděl jsem jí a pokusil se usmát. Vypadala, že jí ta odpověď stačí. „Jaký ty jsi měla sen?“

Zatvářila se náhle velmi povýšeně. „Vydala jsem se do jeskyní pod horami. Těmi, co jsou vidět odsud i z míst, kde je jenom prach.“

To mi připadalo až příliš povědomé, ale nechtěl jsem ji přerušovat.

„Našla jsem tam nádherné místo, velkou jeskyni s jezírkem a vodopádem. A když jsem vlezla do toho jezírka, zdálo se mi, že se v něm odrážejí všechny hvězdy, co jsou na nebi.“

Usmál jsem se při té představě. „To vážně zní moc krásně.“

„To jsi říkal i v tom snu! Byl jsi v té vodě, taky ses v ní odrážel. Přímo mezi hvězdami. A říkal jsi, že je to moc krásné. Taky tam byl ten černý vlk s očima jako zapadající slunce. Ale nic neříkal. Jen se usmíval a vypadal spokojeně.“

Několikrát jsem zamrkal a pak dlouze vydechl. Lehl jsem si a znovu se tak přitiskl bokem k Bris, která hřála jako malé rozpálené uhlíky. „Jsem rád, že jsi měla tak pěkný sen, malá raubířko.“

Bris se usmála, očividně spokojená sama se sebou. Pak ale zvážněla. Lehce se odtáhla a odhalila tak až překvapivě zachovalé paví pero, které pod ní leželo na zemi. „Muselo ti vypadnout,“ řekla. „Moc ses ošíval.“

Zkoumavě jsem se zadíval – na pero i na ni. Vypadnout. Věděl jsem, že jich mezi lopatkami mám ještě dost, v horším či lepším stavu. Tohle ale bylo krásné. Připadalo mi téměř k neuvěření, že by vypadlo samo. „Nech si ho,“ usmál jsem se Bris. „Pro štěstí, jestli chceš.“

Potěšeně na mě vycenila svoje malé zoubky. „Tak jo!“ Přisunula si pero k sobě a pyšně si na něj položila tlapky. Zasmál jsem se tomu.

A pod hvězdami, co zářily kdesi nad námi, odstíněné vrcholem doupěte i vší tmou, jsme oba znovu usnuli. Tentokrát klidným spánkem.