Tajuplný sen /Moon

Na obloze se pomalu objevovaly jedna hvězda vedle druhé … vše již šlo spát, aby načerpalo novou energii, ale dnešní noc nebyla jako vždy, něco bylo špatně. Měsíc svítil jasněji než obvykle, zdál se býti mnohem větší a jasnější než kdejaké Slunce … měl nádech modré barvy, ale co tohle všechno symbolizovalo? Nastal tzv. magický, modrý úplněk, takový, jaký Xikurat ještě nezažil. Pro většinu vlků to sice nic neznamenalo, možná pouze živé a reálné sny, ale Moon tohle naprosto ovládalo – jak už z jejího jména vyplívalo … vesmír a obloha jako by jí přitahovaly, ačkoliv to nebyla její magie, ani nic kouzelného. Mezitím, co to všechny uspalo a nechalo je to se svými sny plných tužeb, Moon nemohla usnout, pouze musela stát uprostřed tábora a hledět na tu nádhernou oblohu. Každou hvězdu si pojmenovala a dokázala je od sebe rozeznat … ani nevěděla proč, ale byla to asi jediná věc, ve které byla aspoň trochu dobrá. Jinak byla zcela naprosté a nepotřebné dřevo, bez kterého byste se velmi snadno obešli … možná, že by Vám bez ní někdy bylo i lépe. 

Jak však, tak seděla v očích se jí zablýsklo a ona zůstala tupě hledět do země, dýchala z hluboka … strach v očích. „Promluvily snad ke mně hvězdy?“ zeptala se sama sebe, i když nevěděla, jestli tohle je opravdu reálné … nezdálo se jí to pouze? Nebyl to přelud, který měl pouze zmást její mysl a … a dovést jí na místo její smrti? Stále tam seděla, slzy se jí valily pomalu do očí. Může teď riskovat naprosto vše kvůli … kvůli pouhému proroctví, které právě dostala? Se staženým ocasem a celá rozklepaná se vydala směrem ke svému pelechu, kam se chtěla usadit. Doufala, že tohle vše bude moci ignorovat a poté si s někým o všem popovídat. Její názory totiž často byly více než jen trochu špatné, většinou zvolila tu nejhorší možnost ze všech. Vždy se řídila pouze svým srdcem a nikdy neposlouchala hlavu, což byla ta nejzákladnější chyba, ze které se zatím vůbec nikdy nepoučila. Jenže, když už byla u svého pelíšku, nedokázala jít dovnitř … něco jí bránilo, byla to snad nějaká neviditelná bariéra? To byl však nesmysl, kde by se tu něco takového vzalo? Rozhodla se, že si teda lehne tady … přímo doprostřed tábora, kde na ní bude svítit Měsíc, celou tu dobu. Jenže nedokázala ani zavřít očka, nějaká magie jako kdyby jí stále nutila být vzhůru a splnit to, co jí řekly hvězdy. Zadívala se směrem na hory, ale ihned na to se jí zježila srst i peří … stačilo si vzpomenout na hlídku a nešlo to. „Co mám dle tebe dělat? Co když mě tam načapou?“ zeptala se a celou tu dobu se dívala na oblohu. Jenže nyní jako kdyby vše mlčelo a ona by neměla na výběr. Bylo to více než jen trochu závažné rozhodnutí… mohla by naprosto vše pokazit jedním jediným rozhodnutím, ale co mohla nyní dělat? Naprosto nic. Pomalu se zvedla a s těžkým srdcem se vydala k záhadným horám, kde sídlili ti nejstrašnější vlci z celého Xikuratu – hlídka. Nešla tím veselým tempem jako obvykle, vypadala spíše jako kdyby právě teď mířila na smrt. Za chvíli měla nastat půlnoc – tedy jediná možnost, kdy Moon může objevit taje tohoto pohoří. Musela přidat do kroku, jelikož viděla, že Měsíc již za chvíli bude na nejvyšším bodu, nezbývalo již moc času. 

Už pomalu skoro běžela a jako kdyby jí srdce ukazovala kudy má běžet … po této cestě šla opravdu poprvé v životě a nic jí nezaručovalo bezpečí. Najednou se však rázně otočila … přímo za ní jako kdyby se mihnulo něco bílého. Byla již skoro u místa kam se měla dostat … ale jako kdyby najednou to nebylo pouze pár kroků, ale nekonečná vzdálenost. A než se stihla vůbec nadát byl tu ten hluk znovu … A znovu. Ona se zastavila a se staženýma ušima zavolala „Kdo je? A co … Co chcete? Já se vás nebojím“ zařvala na celé kolo, ale nic krom zvláštního smíchu neslyšela. V jejích očích se objevily slzy strachu, Měsíc najednou zakryly bouřkové mraky a ona se ocitla ve veliké, větrné kleci, která nejspíše neměla žádný východ. Přišlo jí jako kdyby nyní zde byl nejen nějaký bílý přízrak, ale i černý jako uhel … nechtěl jí pustit ven. V tom to po ní skočilo a zabalilo celé do temnoty. Cítila, jak je s ní něco špatně … takhle to nemá být tohle vše jí přivedlo pouze do jedné velké pasti, ze které se nemohla dostat. Když už cítila, že nemůže dál … jako kdyby tohle vše skončilo. Cuknutím se vzbudila a byla zase tam na svitu Měsíce. Oddechla si byl to jen pouhá sen, který opravdu nic neznamenal. Byla z toho strašně zmatená a nevěděla, co by si měla myslet. Když se otočila směrem k horám jako kdyby jí zamrazilo, ale zároveň jí něco nutilo tam jít. Nevěděla proč tohle nutkání zde cítí, ale bylo to silnější než její vůle. Stačila však jen jedna jediná vzpomínka na ten příšerný pocit a nemohla dýchat … měla z toho úplný záchvat. Rozhodla se, že půjde přímo spát do nory, ale v tom se před ní zjevil něco jako duch Kibana. „Ty žiješ?“ vykoktala ze sebe jen … nevěděla však, co si má myslet. Pohledem těkala sem a tam … šel přímo k ní, ježily se jí chlupy i peří. Nevypadal živě, ale ani mrtvě … jako kdyby snad byl zombie? Když byl už skoro u ní, Moon se začala celá klepat strachem a snažila se koukat kamkoliv jinam, ale nešlo to. Měsíc najednou zmizel a tma zahalila celé údolí. Pozorovala, jak jí obchází … najednou toužila, aby tu bylo nějaké tornádo, blesky hromy … smrt cokoliv jen ne tohle! Jako kdyby si jí prohlížel … změnila se snad? Anebo jí chce taky zabít? Jenže on jí stále něco říkal … jako kdyby však najednou nic neslyšela, vlčí řeč se jí nyní zdála strašně odlišná až se svíjela na zemi ve strašné bolesti … změnila se na člověka jenže nechápala, co se to stalo. Seděla tam sledovala přízrak před sebou a s těží dýchala. Když v tom uslyšela vrčení a Kibanův přízrak se najednou zhmotnil a ihned na to jí zabil. Šel jí po krku a ona nevěděla, jak se má bránit … v poslední chvíli před ním, než zemřela, natáhla svou ruku a z mraků se najednou vynořil blesk, který jeho opět zabil … spálil ho na kusy, jenže Moon už jeho skučení nevnímala. Ležela na zemi, krvácela a skleněným pohledem zírala na oblohu. Najednou však vyděšeně otevřela oči … i tohle byl jen pouhý sen? Zkontrolovala se a opravdu byla normální vlk … počkat?! Normální vlk? Když se na sebe však podívala znova, zase byla někdo úplně jiný … jako kdyby jí to teleportovalo do těl jiných vlků. Vyběhla okamžitě ven opět směrem k horám … od tamtud všechna ta negativní energie pocházela. Křičela cestou „Nech mě už být!“ nevěděla, co má dělat, ale zase jí něco pronásledovalo … bylo to strašné čekala jen, kdy zase něco traumatizujícího na ní skočí a zabije … nic jiného taky čekat nemohla. Cítila, jak jí už někdo šlape na paty a dýchá na záda. Když v tom z ničeho nic viděla, jak Měsíční světlo dopadá na její tělo. V tu chvíli se zastavila, protože slyšela strašně krásný a uklidňující hlas, který nevěděla, ke komu má přirovnat. V tu chvíli se ohlédla a přímo z Měsíce vystoupila přenádherná vlčice … srst měla jako upletenou z měsíční záře a obří křídla, která snad byla temnější než kdejaká tmavá noc … „Už nesnesu vidět, jak trpíš“ řekla jen naprosto klidně a sestupovala po Měsíční záři … „Cože … já, ale jak bych jen mohla?“ Moon však odpověděla přímo okamžitě, jelikož nic z toho nechápala … jak by si jen tohle celé mohla dělat sama? „Nenech temnotu ovládat tvou mysl“ špitla osoba jen a naznačila ať jde směrem k jeskyni … jeskyni. Moon teda jen pokynula té záhadné vlčici, která se již pomalu, ale jistě vracela zpět k Měsíci … najednou Moon napadlo, zdali to není nějaký její strážce? Či … bůh? Nebyla si ani trošku jistá … byla mimo a zmatená. 

Pomalu, ale jistě šla směrem k jeskyni … Měsíc byl nyní v úžasném rozpoložení, ale uvnitř byla tma. Musela se řídit pouze hmatem … opírala se svými křídly jedné strany jeskyně a za chvíli došla na místo, kde to najednou nebyla ta věčně veselá a lehce retardovaná vlčka … spíše malé, ustrašené stvoření, které zde hledá úkryt a pokojný klid. Přímo před ní se zjevil obrovitánský svítící kámen … kámen, který zářil opravdu jako ta nejjasnější hvězda … přišla k němu a něco jí instinktivně přimělo k tomu, aby dala svůj čumák přímo na ten kámen. Byl nezvykle studený a tělem jí projel impulz energie. Zdálo se jí, že víčka jsou čím dál tím těžší … a těžší a nejde to již jinak vyřešit. Usnula jako kdyby jí do vody hodil. 

Když v tom se jí zdálo, že už zase je vzhůru na jiném místě … nebyla to však noc, právě naopak to byl ten nejjasnější den, jaký kdy snad zažila. Rozkoukala se a nechtěla věřit svým očím. Celý svět byl z nějaké gumy a ona mohla skákat! Odrazila se a byla najednou ve vzduchu …. Nechápala to vůbec ani trošku. Procházela se nadále po té divné krajině až se zarazila. Viděla Assekeho, Thundera a Erika, jak mají růžové šatičky popíjí nějaký čajíček, a přitom všem si navzájem čistí hlavy. „Jste v pořádku?“ zeptala se jich, ale oni jí úplně ignorovali … přišla až přímo k nim a zamávala tlapkou před hlavou Erika … jenže nic jako kdyby tam vůbec nebyla. Jenže když se přiblížila ještě více … zjistila, že je naprosto průhledná. „Co se to se mnou děje?“ ptala se jen sama sebe … nechtěla tomu věřit. Její sny a snoví sen se staly skutečností, ale ona zde neexistuje? Nechápala to a byla smutná. Rozhodla se však, že bude pokračovat dál … běžela směrem, kde by se měl nacházet tábor … ten vypadal nezměněně až na to, že místo kořisti zde všichni jedli nějaké bobule … a kořist vedle nich tančila. „Vy jste vegetariáni?“ zeptala se všech, jenže … jenže zase jí nikdo neodpověděl. Nevěděla vůbec, co by měla dělat. Celý dlouhý den tam pobíhala a hledala sebemenší možnost, jak by se mohla dostat z tohoto šíleného světa, který byl celý na hlavu … strašně divný. Nyní viděla, že její sny by nikomu neprospěli, a tak udělala to, co musela … šla skočit ze skály. Chtěla zpátky svoji realitu … realitu, kde vlci jedí kořist …. Realitu, kde je hlídka zlá a drsná … realitu, do které ona patří a má zde i své místo. Běžela, jak jen nejrychleji uměla, slzy v očích až se dostala tam, kam musela. Útes … rozběhla se a s velikým vzlykáním skočila … letěla velkou rychlostí k zemi a věděla, že dělá dobře. Chvíli před tím, než však spadla se probudila opravdovým trhnutím … ležela uprostřed tábora a Slunce již svítalo … „Haló všichni! Já vás mám ráda takový, jací ste! Nikdo se neměňte!“ křičela po celém táboře a byla šťastná, že může být zde … zde se svými přáteli.