HA 07, Akt II: Rodina
Akt I: Kostra
Akt II: Rodina
13. 10. 2019
Avicii
Zhluboka se nadechla studeného vzduchu, hledajíc pach živé bytosti, ale sama dobře věděla, že je jedna z mála, která tu zůstala. Často přemýšlela, jak se má smečka, ne že by tam někoho osobně znala, ale i tak se nemohla zbavit jejich obličejů.
Střihla prudce ušima, doufajíc, že uslyší tlukot srdce někoho, ale neslyšela nic. Nikoho.
”Jsi teda skončila, čoveče.” promluvila sama na sebe a posadila se. Byla nedaleko jejího domova, jelikož její úzkost jí namlouvala, že jestli by jí někdo hledal, hledal by ji kolem jejího domova. Nebo, alespoň v to doufala.
Wind Theif
Nebyl jsem si jistý tím, co se dělo Údolí. Nebyl jsem si jistý naším novým plánem. A ať jsem se snažil sebevíc, nenalézal jsem slova, jak celou situaci přednést někomu dalšímu. A přece jsem musel. Uběhlo několik dní, než jsem se dostal z Údolí zpět do skal. Ale ani těch několik dnů cesty mi nepomohlo. A můj čas už nastal. Byl jsem doma.
A jak se dalo předpokládat, ona také. Netrvalo mi dlouho než jsem ji našel.
"Av" pozdravím zmoženě, když jsem konečně na doslech, zatímco se dál pomalinku přibližuji k ní.
Avicii
Světlá vlčice byla myšlenkami někde daleko. Někde, kde jí něco netahá za paty a nerozdělil celé soužití smečky a hlídky na dvě poloviny a nepostavil dva dlouhé týdny mezi nimi.
Někde, kde její matka nebyla sobecká a zůstala s nimi.
Stáhla uši k lebce při vzpomínce na Winter, ale než její mysl mohla dále pokračovat v naivním snění, uslyšela tlukot srdce. Tlukot, který slyšela jenom díky tomu, že ho celou dobu vyhledávala.
Prudce se otočila v momentu, kdy na ní otec promluvil a okamžitě vstala. Poklusem a s úsměvem, protože se konečně vrátil domů, se vydala k němu, ale úsměv ji pomale opustil, když cítila únavu jejího otce.
Wind Theif
Instinktivně jsem zrychlil, když jsem spatřil její reakci. Dohopkal jsem svižně až k ní a beze slova jsem se otřel hlavou o její trup. Dojatý a zmatený její bezmeznou důvěrou jsem ani nemohl jinak, než ještě na chvilku nechat svou hlavu přitisklou k její srsti. Věděl jsem, co mělo přijít. Ale potřeboval jsem to oddálit. Ať už jen o pár vteřin, či vteřinu samotnou, potřeboval jsem, aby tenhle moment ještě trval. Potřeboval jsem jí cítit. A alespoň na chvilku jí zkusit navodit pocit opory, kterou jí už nebudu dál poskytovat. Přičemž jsem však ve skutečnosti neuvědoměle vyhledával oporu já u ní. A ačkoliv jsem doteď neřekl ani slovo a celá situace zatím nemohla trvat déle, než několik vteřin, sám jsem jí vnímal jako nekonečnou. Snad ve snaze přetrvat tam do nekonečna. Právě tady. Na sklonku života, s jediným tvorem, kterému na mě doopravdy záleží. Ať už je to čistě kvůli krvi. A tedy rodinnému poutu. Byla tady. A já také. A ačkoliv jsem nepoužíval slova, všechny emoce jsem cíleně směřoval k jednomu z významů toho nekonečně krátkého okamžiku. A to k rozloučení. Nevěděl jsem, zda mé poselství okamžiku vnímá. A nechtěl jsem to vědět. Prostě jsem tam stál. S hlavou opřenou o ní. Vnímal její dech. Vnímal její pach. A mlčel. A to všechno zatím v těch několika vteřinách.
Avicii
Když se o Avicii celým tělem opřel, věděla, že je něco špatně. Něco hodně velkého, ale jejím instinktem bylo schovat vlastní tvář v jeho kožichu. Schovat se jako malé vlče, které mělo noční můru, protože táta mě přece zachrání. Jednoduše zapomenout vše okolo ní a poslouchat jenom jejího otce, který byl pro ni vším. Jeho tlukot srdce, které působilo vždy jako písnička na dobrou noc. Byl to její pevný bod v jejím roztikaném životě.
Úzkost jí svírala hrudník, jakoby se jí snažil uškrtit had, ale netroufla si něco říct. Upřímně ani nechtěla nic říkat. Chtěla cítit jeho pach domova.
Hlavou se jí honili nespočet otázek.
Netušila, co si z tohoto měla vzít. Byl jenom rád, že ji zase vidí? Je zraněný? Nese dobré zprávy? Nebo špatné? Našel Winter? Zjistil, o co se vlastně jedná? Rozmyslel se a chce jít za smečkou? Do bezpečí? Jsou vůbec v bezpečí? Co vlastně je bezpečí?
Celé její tělo se jemně chvělo, ”Tati,” zašeptala do jeho tmavé srsti, ”co se děje?”
Wind Theif
Ucukl jsem hlavou dozadu, jakoby mě otázka vytrhla z transu (což byla částečně pravda) a posadil se naproti ní. Ten okamžik už skončil. Už nebylo na co čekat. Ani kam dál oddalovat.
"Musíš jít." Řekl jsem stroze, zapíraje všechny emoce, které by mi jinak bránili jednat. "Najdi ostatní. Najdi ostatní a zůstaň s nimi."
Avicii
Když se od ní odtrhnul, měla Avicii pocit, jakoby přerušila něco, co ještě skončit nemělo. Jakoby ten celý akt měl trvat déle a ona to zprznila tím, že promluvila.
Na jeho krátkou odpověď ale Avicii nebrala potaz. Zavrtěla hlavou ze strany na strany, ”Pokud nepůjdeš ty, tak ani já.” řekla tvrdohlavě a stáhla uši pevně k lebce.
Neměla v plánu ani pomyslet na to, že by ho tu nechala samotného. Tohle prostě neexistovalo v slovníku Avicii.
Kde je Wind Theif, tam je i Avicii.
Wind Theif
"Humpff..." zatřásl jsem hlavou v podivu nad tím, že jsem doopravdy na chvilku uvěřil, že by se mi snad mohlo povést vyhnout se vysvětlování. Přesto jsem se pokusil obejít pokud možno co nejvíce informací. Zároveň ale dost na to, by jí to vyhnalo pryč. Můj cíl byl stejně jasný, jako ten její. Hra právě začala.
"Kahallie přichází. Rámcově se může jednat o týdny. Je víc, než pravděpodobný, že když tu zůstaneš, zhebnem tu oba." Začal jsem stroze. Už jsem touhle dobou jsem tušil, že tenhle rozhovor stejně jen tak neskončí. Proto jsem ve vysvětlování neměl kam spěchat. A co víc, čím méně toho ze mě dostane, tím lépe pro ní. Asi. Těžko říct. Mně by třeba lépe bylo.
Asi. Vlastně spíš těžko říct.
Avicii
Mladá vlčice stáhla uši k hlavě. Co by dala za to, aby byla zpátky k tom momentu, kdy byl klid. Kdy, nejenže slyšela, ale i cítila jeho tlukot srdce.
Nechápala, oč se jedná, proč by měl přicházet Kahallie?
”A..” začala pomale, protahovala to písmeno. Ne, neprotahovala jenom to písmeno, ale celou tuhle konverzaci. Tenhle moment, kdy tu byla s ním.
”To nemění nic na tom, že odmítám odejít bez tebe,” řekla konečně a posadila se, chtěla jednat s klidnou hlavou, chtěla věřit tomu, že on ji jenom tak neopustí.
Ne, ona ho nenechá ji jenom tak opustit.
Dávno si slíbila, že bude po jeho boku do konce, tahle situace na tom nic nemění.
”víš moc dobře, že jenom protože mi někdo přijde klepat na dvířka, tak nestáhnu ocas a nepobřežím. Jo, možná jo, ale jenom s tebou.”
Wind Theif
"Jenže já nikam nejdu." Prohlásím stejně tvrdohlavě jako ona. /Skvělý, Winde. Příkladnej otec. Argumenty nad zlato./
Avicii
Zamračila se, ”Neopustím tě.”
Chce hrát tuhle hru? Fajn, ona ji umí hrát taky.
Nedokázala si představit, že by tady nechala svého otce a odešla. Avicii se sice trochu začala osamostatňovat, ale svírala s jí hruď a zvedal se jí žaludek jenom při pomyšlení, že by odešla někam týdny daleko, jenom protože má ’údajně’ přijít Kahallie.
Wind Theif
Má nálada a postoj se neustále měnili v rámci desítek vteřin. Moc dobře jsem věděl, že kdybych takhle pokračoval, moc daleko by jsme se neposunuli. Ne, že by se mi ta myšlenka nezamlouvala. Jenže na mě znovu dopadla tíživá váha reality. Když neodejde, pravděpodobně zemře. Tohle nebyl čas na hry. Už mi doopravdy nezbývalo nic jiného.
"No tak dobře..." začnu pomalu. "Kdybych tak věděl, kde začít..." pokračuji ještě pomaleji. "tak by se mi to vysvětlovalo mnohem lépe." a ještě pomaleji se k ničemu nedostávám.
Avicii
Naklonila hlavu na stranu, stejný pohyb, které dělá každé vlče, když zaslechne něco nového, nebo se něco snaží pochopit.
Protože realita také byla, že ona byla stále, svým způsobem, stále vlče. Stále čeká na to, že se máma vrátí, i když tuhle myšlenku neřekla nahlas. Stále čeká, že bude dělat ‘spící hromady’ se svými sourozenci. Stále si myslí, že svět je barevný.
Proč nemohl její táta prostě pochopit, že ona ho tu nenechá?
Když začal Wind pomale.. rádoby situaci vysvětlovat, Avicii mlčela.
Wind Theif
"Pravda je taková, že i kdyby se Kahallie do několika týdnů neukázal..." začal jsem konečně "Tak ho sám zavolám." z toho nejhoršího možného konce. Celá situace byla tak zmatená a nekomfortní. I pro mě. Nechtělo se mi to dělat. A už vůbec se mi o tom nechtělo mluvit. A už vůbec vůbec jsem se nechtěl zamotávat do toho pochybnýho plánu, kvůli kterýmu jsem se upsal k něčemu tak tíživému, jako bylo tohle. Vyžádat si Kahallieho pozornost nebyl nikdy dobrej nápad. Ale co jsem měl dělat? Kdyť už jsem v tuhle chvíli neměl na výběr. Ale říct jsem jí to asi musel. Musela vědět, že Kahallie přijde tak či tak. I když by přišel i beze mě. A co víc, s trochou štěstí jí to snad pomůže nade mnou zlomit hůl.
Avicii
Trhla hlavou a nastražila uši. Srst na zádech se jí naježila, ale to Wind z jeho úhlu neviděl. Nebo jo?
”C-“ přeskočil jí hlas, ale nevěnovala tomu pozornost, ”Cože? Proč?” vyštěkla.
V mžiku byla na nohách, ocas ve vzduchu, ”Musím si to zopakovat,” promluvila skrz zatnutou čelist, ”ty jsi jenom tak přivoláš Kahallieho, protože.. proč? Co máš v plánu?” zavrčela.
”Zmizíš na X dní a příjdeš s tím, že musím jít, protože ty jsi se rozhodl dát si čajovej dýchánek s Kahalliem?”
Wind Theif
"Nejedná úplně se o čajový dýchánek." Odvětím bez sebemenší změny hlasu. Nepřekvapila mě její reakce, proto se mnou ani nijak nehnula. Krom toho jsem stejně neměl moc dalšího prostoru, kam svůj stres stupňovat. "Jedná se o eleminaci." řeknu konečně. /Jednoho z nás minimálně./
Avicii
”Eliminaci,” zopakovala pomale. Srst jí pomale přilehla zpátky k tělu, ale její postavení se nezměnilo. Přimhouřila oči, co jí Wind nechtěl říct?
”eliminaci, koho?” zeptala se.
Jeho prosbu o její odchod se rozhodla prozatím odložit stranou, na tu konverzaci neměla dostatečně připravený žaludek.
Wind Theif
"Kahallieho." Pokračoval jsem stále stejně stručně.
Avicii
Otočila hlavou stranou, ale nespouštěla z něj oči. Dlouho mlčela, někteří by řekli, že slyší jak se jí šroubky otáčí v hlavě, ale ona je mohla s klidným srdcem ujistit, že to tak není. Slyšela by to totiž.
Její frustrace pak přešla ve smutek. Přistoupila k němu blíž a schovala svůj čumák do jeho srsti, ”Co mi nechceš říct?”
Jeho srdeční tlukot jí uklidňoval.
Wind Theif
Zhluboka jsem vydechl, schoulil k ní hlavu a s oným výdechem povolil většinu svalů, které stres držel zaťaté. "Vždyť já bych ti to řekl..." šeptám jí do srsti. "Jen kdybych se v tom sám orientoval." mluvím přesně tak na hraně, kdy mě ještě může slyšet. "Řeknu ti, co dokážu, Av. Řeknu ti, co dokážu. Ale ve chvíli, kdy uznám, že by tě jakákoliv další informace mohla dostat do průšvihu, přestanu. Přestanu. A ty se s tím smíříš. Ano?"
Avicii
Kývala počas toho, jak mluvil. Jeho tichý hlas jí uklidňoval stejně rychle, jako když byla vlče a měla noční můru, akorát tohle teď byla realita. A realita jí aktuálně děsila.
”Ano, ale i když nebudu vědět vše, zůstanu po tvém boku.” *Tak, jako jsem slíbila. Neopustím tě.
Vzdychla a stáhla uši k hlavě. Čumák nechala zaražený v jeho srsti, ale plně ho vnímala, jenom.. teď potřebovala chvíli fyzického kontaktu.
Wind Theif
"Dobře... povím ti příběh." šeptám jí do srsti. "Příběh o kostře..." přisunu se trošku blíž k ní, přičemž hlavu pořád nechávám přitisklou na stejném místě. "Není to totiž ledajaká kostra. Je to kostra... kouzelníka!" Ačkoliv je pravda, že jsem jí pořád vnímal jako vlče - což bych dělal i v případě, kdyby se tak nevnímala sama, tuhle situaci jsem nezjednodušoval kvůli ní. Nýbrž kvůli sobě. A ona byla jediná, u které jsem si to mohl dovolit. A nejen to. Jediná, u které to bylo přirozené. Když nepočítám její sourozence. Nebo Locki. A s trochou fanazie i Winter.
Ale tihle všichni mají jedno společné. Už je nikdy neuvídím. A to je dobře. Aspoň se téhle situaci spíše vyhnou. Pokud teda žijí. A pokud ne, aspoň nevím o tom, že zemřeli.
Avicii
Pousmála se při jeho zmínce o kouzelníku. Dlouho už nebyla malým vlčetem, ale i přesto by někdy neopovrhla nad předstíráním, že ještě vlče je. Že svět je plnej hezkých momentů. Že se nemusí bát o svůj život příchodem Kahallieho na čajový dýchánek bez pozvání. Že nemusí škemrat skrz keře, aby našla nějakého hlodavce k jídlu. Že jí nezbyl jenom táta. Že má celou rodinu u sebe a nikdy nezažije nic špatného.
Přivřela oči a dál poslouchala jeho příběh.
Wind Theif
"A ne ledajákého kouzelníka... abych řekl pravdu, sám toho o něm nevím. Říkejme mu třeba... cizinec. Cizinec, ano. To jméno si zajisté zaslouží, jelikž jeho magie nemůže být - a není - z tohohle světa. Nevíme z jakého. Nevíme proč sem přišel. Nevíme kdo to byl. A nevíme, co tu chtěl. Jediný fakt, který můžeme říct s jistotou teď je - a je víc znepokojující, než se na první poslech zdá, je ten že tu pořád je. A proč je to tedy tak znepokojující, když nevíme co je zač, říkáš si? Aby jsi si dokázala správně odpovědět, musíš se vrátit na úplný začátek mého vyprávění. Jen z toho ti dojde, že je to právě protože už z něj nezbývá vůbec nic, než kostra." Netušil jsem, jak smysluplné to pro ni zatím může být. Vlastně jsem to poprvé dával celé dohromady vůbec pro sebe, natož teprve pro ní.
Avicii
Avicii tiše naslouchala otcovo vyprávění. Nechtěla se pohnout, čumák měla stále zarytý v jeho kožichu a ocas obtočený kolem nohou. Netušila, co z toho příběhu nakonec vznikne. Vysvětlení? Ujištění? Více strachu?
Zavřela oči a poslouchala dál.
Wind Theif
"Vím to, protože jsem tu kostru sám viděl. Je v údolí Šera. V samém středu království samozvaného boha ztracených duší. Zprvu mi nepřišla zajímavá. Až na tu odporně odpudivou nezměrně nechutně chladnou energii, kterou ze sebe vyzařovala do okolí. Energii tak odpudivou, že ani sama mlha s ní nechtěla mít co dočinění. Přesto jsem jí však neměl v plánu věnovat pozornost... zprvu." vydechl jsem. Čím déle jsem mluvil, tím více mi docházelo, že ani v rámci vyprávení to nedokážu vnímat jako příběh. A s každou přibývající větou bylo těžší pokračovat. "Tam jsem totiž těch X dní byl. V údolí Šera." částečně se sám vytrhnu z vyprávění.
Avicii
Čím déle Avicii poslouchala svého otce, tím více si uvědomovala váhu cele situace. Jestli kostra má něco společného s Kahalliem, znamená to pro ně větší nebezpečí?
Stáhla uši k lebce a kývla na jeho vysvětlení. Strávila těch ’X dní’ prohledáváním okolí, aby ho našla, ale ono to vypadalo, jakoby se pod ním zem propadla.
Nemohla bez něj vydržet ani jednu noc. Celou dobu úzkostlivě sledovala vchod domova, doufajíc, že se objeví.
Ale neobjevil.
A pak zase jo, ale teď chce aby odešla ona? Jak to měla přežít?
Wind Theif
"Nevěnoval jsem jí pozornost, dokud..." zarazím se. "ten ubožák Kaydar... vypadá to, že si na nic nepamatuje..." začínám mluvit z cesty. Jak se zdálo, dostal jsem se do fáze příběhu, se kterou jsem sám nebyl smířený. "Zmocnil se ho." pokoušel jsem se dál, ale podstatná slova mi uvízla v krku. "Na chviličku." začal jsem se klepat. "Ta kostra se smýkala..." odtrhnu od Avicii hlavu.
"potřebuje víc krve..." mumlám si pro sebe. "A já mu jí dám." řeknu konečně, aniž bych si uvědomoval, na koho teď zrovna mluvím.
Avicii
Povídku si pomale představovala v hlavě, jako to vždycky dělávala, když jí něco popisovala Winter, nebo později i on.
Kaydara osobně nikdy nepotkala, ale to nebyla ta důležitá část jeho vyprávění. Ne, ta důležitá část přišla na konci.
Ve vlčici se zvedl hněv při zakončení povídky. Nebo povídky.. údajně reality.
Prudce s sebou trhla a zvedla hlavu, aby se mu podívala do očí. Čtěte: aby ho mohla probodnout pohledem.
”To je prdel, že jo?” zavrčela a odtrhla se od něj. Ustoupila o půl kroku, ale nespouštěla z něj oči.
”Děláš si prdel, že jo tati?” zopakovala, ”Tohle- Tohle nemůžeš myslet vážně,” zavrtěla hlavou, ”co si myslíš, že jsi? Nesmrtelnej? Ne, počkat, ty víš moc dobře, že nejsi.” srst na zádech se jí ježila, ”Chceš si hrát na hrdinu? Chceš, aby tě celej zkurvenej Xikurat bral jako boha nebo co jako? Zdejchneš se na X dní, nic mi neřekneš, já tady jako čubka prohledávám každou škvíru, abych tě našla, stejně tak jako jsem hledala máti a víš co, stejně jako ju jsem nenašla ani tebe.” vyprskla, ale pokračovala dál, ”Tak si říkám, pohodička, však on by mě jenom tak neopustil, že jo? Ale každým debilním západem slunce jsem ztrácela naději, stejně jako s Winter. A pak- a ty si potom přikráčíš a začneš mi vykládat o kostře- panebože to si kurva nemohl někdo vymyslet něco kreativnějšího-“ zaskočilo jí.
Přestala mluvit a když pohled znovu na svého tátu vrátila, tak se její hněv proměnil ve smutek. V absolutní pocit opuštění. Pocit, který by neměla ještě vůbec mít, protože, on tu přece sakra ještě je, ne?
Fyzicky možná ano, ale co psychicky?
Polkla slzy a odvrátila od něj pohled.
Nikdy takový výbuch hněvu neměla, už vůbec ne na Winda. Nikdy by na svého tátu nedovolila nezvýšit hlas, ale hrneček emocí u Avicii přetekl a svoje slova již zpět vzít nemohla.
Wind Theif
Její reakce mě probrala. Pozorně jsem poslouchal každé její slovo a pociťoval jakousi podivnou hrdost. Obzvlášť při slově čubka, ale zbytek se mi také líbil. Nepamatuju si, kdy by na mě naposledy vyjela - jestli vůbec. A věděl jsem moc dobře, že by moje reakce nebyla jiná, kdybych byl na jejím místě. No dobře, asi bych byl o něco sprostší. Ale pro začátek hustý. Dost hustý. Po celou dobu jejího proslovu jsem jí pozoroval skoro až obdivně. Ale vzhledem k váze situace mě to zákonitě muselo přejít - a také přešlo. "Kreatvnějšího? Klidně ti jí ukážu, Av. Je v údolí." Bohužel se mi ale změnil přístup k tomu nejhoršímu možnému. Bravo, Winde. Zabij i svojí dceru. "Nejsem nesmrtelnej. A chcípám už teď. Umírám už poslední rok, ale ty sama musíš vidět, že poslední dobu se to horší. Chcípnu tak či tak, chápeš to? Chcípnu. A nebudu tu. Teď je jen na mě, jak to udělám. A ne, vole, nejde mi o nějaký zasraný hrdinství, jde mi vo věci, který mě děsej celej život. Život ve skalách je dostatečně nebezpečnej vopruz i bez Kahallieho a pokud jsem nezešílel, což kurva nevím, dokážu se ho zbavit nadobro. A pokud jsem zešílel, tak už mi stejně nepomůžeš. A dobře mi kurva tak." pokračuji podrážděně, zatímco přemýšlím nad tím, jestli jsem jí doopravdy oslovil 'vole'. A co víc, jestli jsem to udělal v našem posledním rozhovoru.
Kurva. Měl jsem ideální příležitost to ukončit. stačilo jí jen přitakat. Říct, že jí lžu. S trochou štěstí by jí to zlomilo. A odešla by sama. Ale sralo mě, že mi nevěří. I když bych si nevěřil sám. Musím se nějak probrat. /Tak jo, Winde. Ať se stane cokoliv, kostru jí ukázat nejdem. Nenene./ Pokoušel jsem se ukáznit, zatímco jsem čekal na její reakci.
Avicii
Zvedla hlavu do vzduchu a zamračila se, ”Vážně? Řekneš mi ´vole´?” řekla podrážděně, ”Já tady řeším tvoji absolutně zkurvenou sobeckost ke mě. Ke své dceři, která ti doprdele zůstala po boku.” zavřela hubu a zhluboka se nadechla. Fajn, Avicii, nádech a výdech.
Otevřela oči a opět o krok ustoupila, ”Jsi stejně sobeckej jako máma. Co, nechtěl jsi náhodou raději prostě odejít jako máma bez jediného slova? Nebylo by to pro tebe jednodušší?” zavrčela, ale její kamenný charakter se zlomil, když se jí zlomil hlas při pokusu pokračovat.
”Fajn,” odfrkla si, ”ukaž mi tu svoji kostru, se kterou sis vyměňoval povídky na dobrou noc.”
Při dokončení věty se na ní ale opět vrhnula lavina emocí.
Bude sama. Nikoho nezná a bude samotná, bez jediné opory. Logicky věděla, že jednou její táta umře. Věděla to, ale zabedňovala to. Tahle myšlenka byla potlačována do nejtmavšího koutu její mysli, ale teď ji on sám vytáhnul a hodil jí ho na pódium.
Vlčice se rozklepaly přední tlapy, když na ní padla realita. Samotná, tmavá, tichá realita.
Zhluboka se nadechla, ”Tohle- tohle mi nemůžeš doprdele udělat tati,” zašeptala, ”prosím ne.”
Wind Theif
Fatálnost mé chyby mi došla až při slově "fajn". Existoval důvod, proč jsem s Avicii mluvil jinak, než s ostatními. Nenechal jsem ji dlouho čekat a instinktivně jsem ji sevřel krk mezi svou hlavu a krk. Neřekl jsem však ani slovo. /Samozřejmě, že tu zůstanu, Av. Samozřejmě, že tě neopustím. Samozřejmě, že nezůstaneš sama. Nic z toho ti říct nemůžu./ vydechl jsem ztěžka do její srsti, ale stále jsem nic neříkal. Uvědomoval jsem si, jak blízko jsem před chvilkou pravděpodobně byl ke splnění svého hlavního úkolu. Uvědomoval jsem si, že teď zrovna ničemu nepomáhám. Že naopak hraju proti sobě. A každá vteřina přidává tíhu nám oběma. Přesto jsem ji nedokázal sledovat zlomenou a nečinně přihlížet. Či co víc, přímo odejít. Ocitl jsem se ve slepé uličce. Nemohl jsem jí tu takhle nechat. Stejně jako jsem nemohl splnit její přání. Mohl jsem se jen... tohle. Existovat. Existovat po jejím boku a čekat, až se to vyřeší. Jenže takhle to nefungovalo. Jelikož já byl ten, co to vyřeší. A brutálně jsem selhával. Snad to byl hlavně rodičovský instinkt, co mi zakazovalo se vzdálit. Ale nejen to. Ona byla ta poslední, kdo mi zbyl. Úžasně loajální, tolerantní, nedoceněná kráska, co po mně nikdy nechtěla nic jiného, než mou přítomnost, pozornost a možná alespoň nevyslovený náznak uznání. Výměnou na nekonečnou bezbřehou lásku. /To ti ale nemůžu dát, zlato... už ne./ říkám jí v duchu, zatímco hypnotizuji stále stejný chomáč světlounké srsti blízko u čumáku. /Musíš si najít jiného ochránce. Můj čas už nadešel. A ty to víš./ dýchám jí do srsti, ale nezmůžu se na slovo.
"Klid." vyjde ze mě po delší chvíli dýchání. Jediné slovo, které teď mělo smysl. Klid. A nic víc.
Avicii
Vlčice na sucho polkla. Bez řečí opět schovala svůj obličej k němu do srsti. Už nebylo co říct. Ne nahlas. Ne teď. Chtěla se rozčilovat a křičet a nadávat a slovy ho ranit stejně, jako on ranil ji, ale.. ale tohle je Avicii. Avicii První Jiskra, dvera Wind Thiefa Stínu Lesa a Winter. Winter s nezaslouženým titulem rodiče.
Ale Wind? Ten si svůj titul získal. Nenechal vlčata na pospas sedmi bohů, ale vzal si je pod svá křídla, narval všechny čtyři vlčata pod sebe a chránil je, tak jako by to každý správný rodič měl udělat.
Očividně, Avicii držel u sebe nejpevněji. Nebo možná se ona jenom nejpevněji přilnula, ale to už teď nehraje roli. I když... ano hraje, protože ta nezdravá separační úzkost jí bude stát život.
”Nemůžeš odejít, prosím,” dýchla tiše do jeho srsti, ”nemůžeš mě tu nechat samotnou, já nechci být s-sama,” pokračovala, ”prosím, moc tě prosím, pojď se mnou, nějak bylo a nějak bude, ale nemůžeš se tomu tak podřídit,” slzy držela marně, ”nemůžeš- nemůžeš jenom tak-“ lapala po dechu.
Ale může.
Přestala mluvit a zavřela oči, možná, možná když se bude moc snažit, vrátí se zpátky v čase. Do chvil, kdy už nebyla ani Winter, ani Skadi ani Orbis nebo Siegfried, ale pouze Wind a Avicii. Do chvíle, kdy byla opravdu šťastná, bez pocitu opuštění.
Wind Theif
"Když se mnou zůstaneš, je poměrně vysoká šance, že oba zemřeme." konstatuji po chvíli. Pořád ve stejné pozici. Už ani nevím kam tou větou směřuji. Prostě jen nestranně shrnuji situaci.
Avicii
Bílé vlčici se stále klepaly přední končetiny. Hlavu měla zaraženou v jeho srsti a dýchala jeho pach. Takhle to nemohlo skončit.
Avicii se cítila jako malé vlče. Well, ona vlče furt je, sice ne úplně malé a bezbranné, ale.. o to nešlo. Šlo o pocit, který přebral její mysl. Bezmoc.
Byla tak bezmocná vůči sedmi bohům. Proč by bohové chtěli, aby trpěla? Co ve svém životě udělala tak moc špatně, že teď bude muset žít v životě bez nikoho po jejím boku. Bez jejího táty. Bez jejího ochránce.
Proč je život tak nefér?
”A co- A co odejít úplně? Společně.”
Wind Theif
Zhluboka vydechnu.
"Nemůžu odejít." Ukončím to stroze. Mám spoustu slov, kterými bych to mohl obohatit, ale k čemu to. Jediná podstatná informace je závěr. Naprosto nekompromisní závěr.
Avicii
Avicii stáhla uši pevně k lebce, jeho odpověď věděla i předtím, než ji řekla nahlas. Nemohla se ale přes jeho odpověď přenést, ”Řekla jsem, že ti zůstanu po boku,” šeptala, ”je mi jedno, jestli tam umřu, ale slíbila jsem si to,” polkla, ”tobě jsem to slíbila.”
Přitiskla se k němu blíž, jenom kdyby náhodou tohle byla ta poslední kapka a on by se rozhodl přeci jenom odejít, potřebovala tuhle chvíli.
Tuhle chvíli, kdy mohla předstírat, že on tu bude navěky s ní.
Wind Theif
"Dobře..." smířil jsem se konečně s naším osudem. "V tom případě máme spoustu práce. A málo času." odtrhnu se od ní a začnu se celou věc operativně přemýšlet, jelikož i přes to, že ji nakonec vezmu s sebou, pořád se mi nezamlouvá myšlenka, že u toho nutně musíme zemřít oba. "Ale když půjde to tuhýho, uděláš přesně co ti řeknu. Žádný kompromisy a žádný odmlouvání. Jsme v tom až po uši a jestli tu zůstaneš, potřebuju se na tebe v tomhle ohledu spolehnout. Rozumíme si?"
Avicii
Náhlá ztráta kontaktu v Avicii spustila obrovské nutkání se přilepit k němu, smotat se kolem jeho těla a zastavit čas. Měla najednou pocit, že nikdy neměla dostatek kontaktu a lpěla po něm jako vlk v poušti po vodě.
Snažila se udržet kamennou tvář, ale sama moc dobře věděla, že on to na ní pozná.
Opět na sucho polkla a v tu zaregistrovala, že na ní mluvil.
O čem, že to mluvil?
Avicii byla skoro celý jeho rozhovor ve vlastní hlavě, bezmocně snažíc se uklidit svoji separační úzkost, když ve stejné době část její mysli jásal, že vyhrála. Že přemluvila tátu a že mu zůstane po boku.
I přesto, že slyšela pouze půlku toho, co řekl, tak kývla. Pokud jí to zachrání několik dalších dnů po jeho boku, bude souhlasit s čímkoliv.
Wind Theif
"Dobře, v tom případě mě dobře poslouchej. Musím se vrátit do údolí Šera. Mám ještě pár detailů, které musím probrat s Rekym. A musíme přemístit tu proklatou kostru. Tvoje práce teď bude nějak zaujmout bohy. Upozorňuji, že netuším, jak se tohle dělá. Ale potřebujeme je. Až se ti podaří s někým ze sedmi navázat kontakt, řekni jim naše požadavky. Za prvý potřebujem ubránit tu zkurvenou kostru, dokud se Kahallie nepřiblíží dostatečně blízko... na detaily nemám čas, krom toho sám nevím, co je kuva dostatečně blízko. Ale potřebujem nějakou bariéru, která ochrání kostru a její bezprostřední okolí. A druhej požadavek je, aby upozonili zbytek vlků, co se neevakuovali, aby se v době Kahallieho drželi právě v onom bezpečným prostředí. V tom bezpečným prostředí hned vedle podivný kostry, která mě děsí osmkrát víc, jak Kahallie. A další věc, nesměj tu kostru poškodit! Reky pochybuje, že je to možný, ale jestli jí poškoděj, bude to hodně špatný pro všechny. A ať se stane cokoliv, buď přesvědčivější než já. Vím, že tý situaci nerozumíš, ale za každou cenu se musíš tvářit přesvědčeně, jinak jsme všichni v prdeli. Čím víc jich přesvědčíš, tím líp. Ale věř mi, že už jeden jednej z nich je úspěch. Jo a nenech se zabít. Bohové jsou svině." Vychrlím na ní jen to nejdůležitější. "Až bude po vyjednávání, ať už skončí jakkoliv, najdeš mě někde před údolím. Když už podle ničeho jiného, určitě mě najdeš alespoň podle tý odporně chladný energie mý nový kostěný hračky. A kdyby jsi v jakékoliv fázi vyjednávání uviděla rudý úsvit, okamžitě ono vyjednávání přeruš. Jediný relativně bezpečný místo pak bude přesně vedle mě. Vedle mě a toho největšího zla, co si budu strážit po svém boku. Ještě se uvidíme, Av. Jen musíš být obratná v argumentech. Jak jsem řekl, bohové jsou svině."
Avicii
Mladá vlčice kývla na vychrlení celého plánu jejího táty. Ty nejdůležitější body si zapamatovala a na sucho polkla. Přitiskla se zpátky k němu, hlavu zabořenou v jeho kožichu, ale než stačil reagovat nebo než se stačila vlčice rozmyslet, tak se odtrhla, couvla a kývla na něj, připravena k odchodu, ”Mám tě ráda, tati. Prosím, zůstaň v bezpečí.”
Z jejich jeskyně se najednou vyřítil Tim, který skočil Windovi na záda a tryskem to vzal přes jeho hřbet, hlavu a na jeho čumáku se odrazil a skočil na Avicii, kde se jí zavrtal do kožichu mezi uši a radostně písknul.
Avicii se pousmála, pohled vrátila na otce a opět couvla.
Nechtěla odejít, její podvědomí jí nechtělo pustit, ale pokud ona alespoň trochu pomůže k lepšímu zítřku, bude muset být odvážnější.
Otočila se a odběhla pryč, dál od otce a domova, jelikož věděla, že pokud bude stát ještě pár sekund u něj, neodtrhne se už nikdy a upřímně, neměla moc chuť bohy zvát k ní domů, musí jít někam, kde to sice zná, ale prostředí není tak “domácí”, aby se mohla soustředit na svůj úkol.
Už není cesty zpět.
Akt III: Bohové
Akt II: Rodina
13. 10. 2019
Avicii
Zhluboka se nadechla studeného vzduchu, hledajíc pach živé bytosti, ale sama dobře věděla, že je jedna z mála, která tu zůstala. Často přemýšlela, jak se má smečka, ne že by tam někoho osobně znala, ale i tak se nemohla zbavit jejich obličejů.
Střihla prudce ušima, doufajíc, že uslyší tlukot srdce někoho, ale neslyšela nic. Nikoho.
”Jsi teda skončila, čoveče.” promluvila sama na sebe a posadila se. Byla nedaleko jejího domova, jelikož její úzkost jí namlouvala, že jestli by jí někdo hledal, hledal by ji kolem jejího domova. Nebo, alespoň v to doufala.
Wind Theif
Nebyl jsem si jistý tím, co se dělo Údolí. Nebyl jsem si jistý naším novým plánem. A ať jsem se snažil sebevíc, nenalézal jsem slova, jak celou situaci přednést někomu dalšímu. A přece jsem musel. Uběhlo několik dní, než jsem se dostal z Údolí zpět do skal. Ale ani těch několik dnů cesty mi nepomohlo. A můj čas už nastal. Byl jsem doma.
A jak se dalo předpokládat, ona také. Netrvalo mi dlouho než jsem ji našel.
"Av" pozdravím zmoženě, když jsem konečně na doslech, zatímco se dál pomalinku přibližuji k ní.
Avicii
Světlá vlčice byla myšlenkami někde daleko. Někde, kde jí něco netahá za paty a nerozdělil celé soužití smečky a hlídky na dvě poloviny a nepostavil dva dlouhé týdny mezi nimi.
Někde, kde její matka nebyla sobecká a zůstala s nimi.
Stáhla uši k lebce při vzpomínce na Winter, ale než její mysl mohla dále pokračovat v naivním snění, uslyšela tlukot srdce. Tlukot, který slyšela jenom díky tomu, že ho celou dobu vyhledávala.
Prudce se otočila v momentu, kdy na ní otec promluvil a okamžitě vstala. Poklusem a s úsměvem, protože se konečně vrátil domů, se vydala k němu, ale úsměv ji pomale opustil, když cítila únavu jejího otce.
Wind Theif
Instinktivně jsem zrychlil, když jsem spatřil její reakci. Dohopkal jsem svižně až k ní a beze slova jsem se otřel hlavou o její trup. Dojatý a zmatený její bezmeznou důvěrou jsem ani nemohl jinak, než ještě na chvilku nechat svou hlavu přitisklou k její srsti. Věděl jsem, co mělo přijít. Ale potřeboval jsem to oddálit. Ať už jen o pár vteřin, či vteřinu samotnou, potřeboval jsem, aby tenhle moment ještě trval. Potřeboval jsem jí cítit. A alespoň na chvilku jí zkusit navodit pocit opory, kterou jí už nebudu dál poskytovat. Přičemž jsem však ve skutečnosti neuvědoměle vyhledával oporu já u ní. A ačkoliv jsem doteď neřekl ani slovo a celá situace zatím nemohla trvat déle, než několik vteřin, sám jsem jí vnímal jako nekonečnou. Snad ve snaze přetrvat tam do nekonečna. Právě tady. Na sklonku života, s jediným tvorem, kterému na mě doopravdy záleží. Ať už je to čistě kvůli krvi. A tedy rodinnému poutu. Byla tady. A já také. A ačkoliv jsem nepoužíval slova, všechny emoce jsem cíleně směřoval k jednomu z významů toho nekonečně krátkého okamžiku. A to k rozloučení. Nevěděl jsem, zda mé poselství okamžiku vnímá. A nechtěl jsem to vědět. Prostě jsem tam stál. S hlavou opřenou o ní. Vnímal její dech. Vnímal její pach. A mlčel. A to všechno zatím v těch několika vteřinách.
Avicii
Když se o Avicii celým tělem opřel, věděla, že je něco špatně. Něco hodně velkého, ale jejím instinktem bylo schovat vlastní tvář v jeho kožichu. Schovat se jako malé vlče, které mělo noční můru, protože táta mě přece zachrání. Jednoduše zapomenout vše okolo ní a poslouchat jenom jejího otce, který byl pro ni vším. Jeho tlukot srdce, které působilo vždy jako písnička na dobrou noc. Byl to její pevný bod v jejím roztikaném životě.
Úzkost jí svírala hrudník, jakoby se jí snažil uškrtit had, ale netroufla si něco říct. Upřímně ani nechtěla nic říkat. Chtěla cítit jeho pach domova.
Hlavou se jí honili nespočet otázek.
Netušila, co si z tohoto měla vzít. Byl jenom rád, že ji zase vidí? Je zraněný? Nese dobré zprávy? Nebo špatné? Našel Winter? Zjistil, o co se vlastně jedná? Rozmyslel se a chce jít za smečkou? Do bezpečí? Jsou vůbec v bezpečí? Co vlastně je bezpečí?
Celé její tělo se jemně chvělo, ”Tati,” zašeptala do jeho tmavé srsti, ”co se děje?”
Wind Theif
Ucukl jsem hlavou dozadu, jakoby mě otázka vytrhla z transu (což byla částečně pravda) a posadil se naproti ní. Ten okamžik už skončil. Už nebylo na co čekat. Ani kam dál oddalovat.
"Musíš jít." Řekl jsem stroze, zapíraje všechny emoce, které by mi jinak bránili jednat. "Najdi ostatní. Najdi ostatní a zůstaň s nimi."
Avicii
Když se od ní odtrhnul, měla Avicii pocit, jakoby přerušila něco, co ještě skončit nemělo. Jakoby ten celý akt měl trvat déle a ona to zprznila tím, že promluvila.
Na jeho krátkou odpověď ale Avicii nebrala potaz. Zavrtěla hlavou ze strany na strany, ”Pokud nepůjdeš ty, tak ani já.” řekla tvrdohlavě a stáhla uši pevně k lebce.
Neměla v plánu ani pomyslet na to, že by ho tu nechala samotného. Tohle prostě neexistovalo v slovníku Avicii.
Kde je Wind Theif, tam je i Avicii.
Wind Theif
"Humpff..." zatřásl jsem hlavou v podivu nad tím, že jsem doopravdy na chvilku uvěřil, že by se mi snad mohlo povést vyhnout se vysvětlování. Přesto jsem se pokusil obejít pokud možno co nejvíce informací. Zároveň ale dost na to, by jí to vyhnalo pryč. Můj cíl byl stejně jasný, jako ten její. Hra právě začala.
"Kahallie přichází. Rámcově se může jednat o týdny. Je víc, než pravděpodobný, že když tu zůstaneš, zhebnem tu oba." Začal jsem stroze. Už jsem touhle dobou jsem tušil, že tenhle rozhovor stejně jen tak neskončí. Proto jsem ve vysvětlování neměl kam spěchat. A co víc, čím méně toho ze mě dostane, tím lépe pro ní. Asi. Těžko říct. Mně by třeba lépe bylo.
Asi. Vlastně spíš těžko říct.
Avicii
Mladá vlčice stáhla uši k hlavě. Co by dala za to, aby byla zpátky k tom momentu, kdy byl klid. Kdy, nejenže slyšela, ale i cítila jeho tlukot srdce.
Nechápala, oč se jedná, proč by měl přicházet Kahallie?
”A..” začala pomale, protahovala to písmeno. Ne, neprotahovala jenom to písmeno, ale celou tuhle konverzaci. Tenhle moment, kdy tu byla s ním.
”To nemění nic na tom, že odmítám odejít bez tebe,” řekla konečně a posadila se, chtěla jednat s klidnou hlavou, chtěla věřit tomu, že on ji jenom tak neopustí.
Ne, ona ho nenechá ji jenom tak opustit.
Dávno si slíbila, že bude po jeho boku do konce, tahle situace na tom nic nemění.
”víš moc dobře, že jenom protože mi někdo přijde klepat na dvířka, tak nestáhnu ocas a nepobřežím. Jo, možná jo, ale jenom s tebou.”
Wind Theif
"Jenže já nikam nejdu." Prohlásím stejně tvrdohlavě jako ona. /Skvělý, Winde. Příkladnej otec. Argumenty nad zlato./
Avicii
Zamračila se, ”Neopustím tě.”
Chce hrát tuhle hru? Fajn, ona ji umí hrát taky.
Nedokázala si představit, že by tady nechala svého otce a odešla. Avicii se sice trochu začala osamostatňovat, ale svírala s jí hruď a zvedal se jí žaludek jenom při pomyšlení, že by odešla někam týdny daleko, jenom protože má ’údajně’ přijít Kahallie.
Wind Theif
Má nálada a postoj se neustále měnili v rámci desítek vteřin. Moc dobře jsem věděl, že kdybych takhle pokračoval, moc daleko by jsme se neposunuli. Ne, že by se mi ta myšlenka nezamlouvala. Jenže na mě znovu dopadla tíživá váha reality. Když neodejde, pravděpodobně zemře. Tohle nebyl čas na hry. Už mi doopravdy nezbývalo nic jiného.
"No tak dobře..." začnu pomalu. "Kdybych tak věděl, kde začít..." pokračuji ještě pomaleji. "tak by se mi to vysvětlovalo mnohem lépe." a ještě pomaleji se k ničemu nedostávám.
Avicii
Naklonila hlavu na stranu, stejný pohyb, které dělá každé vlče, když zaslechne něco nového, nebo se něco snaží pochopit.
Protože realita také byla, že ona byla stále, svým způsobem, stále vlče. Stále čeká na to, že se máma vrátí, i když tuhle myšlenku neřekla nahlas. Stále čeká, že bude dělat ‘spící hromady’ se svými sourozenci. Stále si myslí, že svět je barevný.
Proč nemohl její táta prostě pochopit, že ona ho tu nenechá?
Když začal Wind pomale.. rádoby situaci vysvětlovat, Avicii mlčela.
Wind Theif
"Pravda je taková, že i kdyby se Kahallie do několika týdnů neukázal..." začal jsem konečně "Tak ho sám zavolám." z toho nejhoršího možného konce. Celá situace byla tak zmatená a nekomfortní. I pro mě. Nechtělo se mi to dělat. A už vůbec se mi o tom nechtělo mluvit. A už vůbec vůbec jsem se nechtěl zamotávat do toho pochybnýho plánu, kvůli kterýmu jsem se upsal k něčemu tak tíživému, jako bylo tohle. Vyžádat si Kahallieho pozornost nebyl nikdy dobrej nápad. Ale co jsem měl dělat? Kdyť už jsem v tuhle chvíli neměl na výběr. Ale říct jsem jí to asi musel. Musela vědět, že Kahallie přijde tak či tak. I když by přišel i beze mě. A co víc, s trochou štěstí jí to snad pomůže nade mnou zlomit hůl.
Avicii
Trhla hlavou a nastražila uši. Srst na zádech se jí naježila, ale to Wind z jeho úhlu neviděl. Nebo jo?
”C-“ přeskočil jí hlas, ale nevěnovala tomu pozornost, ”Cože? Proč?” vyštěkla.
V mžiku byla na nohách, ocas ve vzduchu, ”Musím si to zopakovat,” promluvila skrz zatnutou čelist, ”ty jsi jenom tak přivoláš Kahallieho, protože.. proč? Co máš v plánu?” zavrčela.
”Zmizíš na X dní a příjdeš s tím, že musím jít, protože ty jsi se rozhodl dát si čajovej dýchánek s Kahalliem?”
Wind Theif
"Nejedná úplně se o čajový dýchánek." Odvětím bez sebemenší změny hlasu. Nepřekvapila mě její reakce, proto se mnou ani nijak nehnula. Krom toho jsem stejně neměl moc dalšího prostoru, kam svůj stres stupňovat. "Jedná se o eleminaci." řeknu konečně. /Jednoho z nás minimálně./
Avicii
”Eliminaci,” zopakovala pomale. Srst jí pomale přilehla zpátky k tělu, ale její postavení se nezměnilo. Přimhouřila oči, co jí Wind nechtěl říct?
”eliminaci, koho?” zeptala se.
Jeho prosbu o její odchod se rozhodla prozatím odložit stranou, na tu konverzaci neměla dostatečně připravený žaludek.
Wind Theif
"Kahallieho." Pokračoval jsem stále stejně stručně.
Avicii
Otočila hlavou stranou, ale nespouštěla z něj oči. Dlouho mlčela, někteří by řekli, že slyší jak se jí šroubky otáčí v hlavě, ale ona je mohla s klidným srdcem ujistit, že to tak není. Slyšela by to totiž.
Její frustrace pak přešla ve smutek. Přistoupila k němu blíž a schovala svůj čumák do jeho srsti, ”Co mi nechceš říct?”
Jeho srdeční tlukot jí uklidňoval.
Wind Theif
Zhluboka jsem vydechl, schoulil k ní hlavu a s oným výdechem povolil většinu svalů, které stres držel zaťaté. "Vždyť já bych ti to řekl..." šeptám jí do srsti. "Jen kdybych se v tom sám orientoval." mluvím přesně tak na hraně, kdy mě ještě může slyšet. "Řeknu ti, co dokážu, Av. Řeknu ti, co dokážu. Ale ve chvíli, kdy uznám, že by tě jakákoliv další informace mohla dostat do průšvihu, přestanu. Přestanu. A ty se s tím smíříš. Ano?"
Avicii
Kývala počas toho, jak mluvil. Jeho tichý hlas jí uklidňoval stejně rychle, jako když byla vlče a měla noční můru, akorát tohle teď byla realita. A realita jí aktuálně děsila.
”Ano, ale i když nebudu vědět vše, zůstanu po tvém boku.” *Tak, jako jsem slíbila. Neopustím tě.
Vzdychla a stáhla uši k hlavě. Čumák nechala zaražený v jeho srsti, ale plně ho vnímala, jenom.. teď potřebovala chvíli fyzického kontaktu.
Wind Theif
"Dobře... povím ti příběh." šeptám jí do srsti. "Příběh o kostře..." přisunu se trošku blíž k ní, přičemž hlavu pořád nechávám přitisklou na stejném místě. "Není to totiž ledajaká kostra. Je to kostra... kouzelníka!" Ačkoliv je pravda, že jsem jí pořád vnímal jako vlče - což bych dělal i v případě, kdyby se tak nevnímala sama, tuhle situaci jsem nezjednodušoval kvůli ní. Nýbrž kvůli sobě. A ona byla jediná, u které jsem si to mohl dovolit. A nejen to. Jediná, u které to bylo přirozené. Když nepočítám její sourozence. Nebo Locki. A s trochou fanazie i Winter.
Ale tihle všichni mají jedno společné. Už je nikdy neuvídím. A to je dobře. Aspoň se téhle situaci spíše vyhnou. Pokud teda žijí. A pokud ne, aspoň nevím o tom, že zemřeli.
Avicii
Pousmála se při jeho zmínce o kouzelníku. Dlouho už nebyla malým vlčetem, ale i přesto by někdy neopovrhla nad předstíráním, že ještě vlče je. Že svět je plnej hezkých momentů. Že se nemusí bát o svůj život příchodem Kahallieho na čajový dýchánek bez pozvání. Že nemusí škemrat skrz keře, aby našla nějakého hlodavce k jídlu. Že jí nezbyl jenom táta. Že má celou rodinu u sebe a nikdy nezažije nic špatného.
Přivřela oči a dál poslouchala jeho příběh.
Wind Theif
"A ne ledajákého kouzelníka... abych řekl pravdu, sám toho o něm nevím. Říkejme mu třeba... cizinec. Cizinec, ano. To jméno si zajisté zaslouží, jelikž jeho magie nemůže být - a není - z tohohle světa. Nevíme z jakého. Nevíme proč sem přišel. Nevíme kdo to byl. A nevíme, co tu chtěl. Jediný fakt, který můžeme říct s jistotou teď je - a je víc znepokojující, než se na první poslech zdá, je ten že tu pořád je. A proč je to tedy tak znepokojující, když nevíme co je zač, říkáš si? Aby jsi si dokázala správně odpovědět, musíš se vrátit na úplný začátek mého vyprávění. Jen z toho ti dojde, že je to právě protože už z něj nezbývá vůbec nic, než kostra." Netušil jsem, jak smysluplné to pro ni zatím může být. Vlastně jsem to poprvé dával celé dohromady vůbec pro sebe, natož teprve pro ní.
Avicii
Avicii tiše naslouchala otcovo vyprávění. Nechtěla se pohnout, čumák měla stále zarytý v jeho kožichu a ocas obtočený kolem nohou. Netušila, co z toho příběhu nakonec vznikne. Vysvětlení? Ujištění? Více strachu?
Zavřela oči a poslouchala dál.
Wind Theif
"Vím to, protože jsem tu kostru sám viděl. Je v údolí Šera. V samém středu království samozvaného boha ztracených duší. Zprvu mi nepřišla zajímavá. Až na tu odporně odpudivou nezměrně nechutně chladnou energii, kterou ze sebe vyzařovala do okolí. Energii tak odpudivou, že ani sama mlha s ní nechtěla mít co dočinění. Přesto jsem jí však neměl v plánu věnovat pozornost... zprvu." vydechl jsem. Čím déle jsem mluvil, tím více mi docházelo, že ani v rámci vyprávení to nedokážu vnímat jako příběh. A s každou přibývající větou bylo těžší pokračovat. "Tam jsem totiž těch X dní byl. V údolí Šera." částečně se sám vytrhnu z vyprávění.
Avicii
Čím déle Avicii poslouchala svého otce, tím více si uvědomovala váhu cele situace. Jestli kostra má něco společného s Kahalliem, znamená to pro ně větší nebezpečí?
Stáhla uši k lebce a kývla na jeho vysvětlení. Strávila těch ’X dní’ prohledáváním okolí, aby ho našla, ale ono to vypadalo, jakoby se pod ním zem propadla.
Nemohla bez něj vydržet ani jednu noc. Celou dobu úzkostlivě sledovala vchod domova, doufajíc, že se objeví.
Ale neobjevil.
A pak zase jo, ale teď chce aby odešla ona? Jak to měla přežít?
Wind Theif
"Nevěnoval jsem jí pozornost, dokud..." zarazím se. "ten ubožák Kaydar... vypadá to, že si na nic nepamatuje..." začínám mluvit z cesty. Jak se zdálo, dostal jsem se do fáze příběhu, se kterou jsem sám nebyl smířený. "Zmocnil se ho." pokoušel jsem se dál, ale podstatná slova mi uvízla v krku. "Na chviličku." začal jsem se klepat. "Ta kostra se smýkala..." odtrhnu od Avicii hlavu.
"potřebuje víc krve..." mumlám si pro sebe. "A já mu jí dám." řeknu konečně, aniž bych si uvědomoval, na koho teď zrovna mluvím.
Avicii
Povídku si pomale představovala v hlavě, jako to vždycky dělávala, když jí něco popisovala Winter, nebo později i on.
Kaydara osobně nikdy nepotkala, ale to nebyla ta důležitá část jeho vyprávění. Ne, ta důležitá část přišla na konci.
Ve vlčici se zvedl hněv při zakončení povídky. Nebo povídky.. údajně reality.
Prudce s sebou trhla a zvedla hlavu, aby se mu podívala do očí. Čtěte: aby ho mohla probodnout pohledem.
”To je prdel, že jo?” zavrčela a odtrhla se od něj. Ustoupila o půl kroku, ale nespouštěla z něj oči.
”Děláš si prdel, že jo tati?” zopakovala, ”Tohle- Tohle nemůžeš myslet vážně,” zavrtěla hlavou, ”co si myslíš, že jsi? Nesmrtelnej? Ne, počkat, ty víš moc dobře, že nejsi.” srst na zádech se jí ježila, ”Chceš si hrát na hrdinu? Chceš, aby tě celej zkurvenej Xikurat bral jako boha nebo co jako? Zdejchneš se na X dní, nic mi neřekneš, já tady jako čubka prohledávám každou škvíru, abych tě našla, stejně tak jako jsem hledala máti a víš co, stejně jako ju jsem nenašla ani tebe.” vyprskla, ale pokračovala dál, ”Tak si říkám, pohodička, však on by mě jenom tak neopustil, že jo? Ale každým debilním západem slunce jsem ztrácela naději, stejně jako s Winter. A pak- a ty si potom přikráčíš a začneš mi vykládat o kostře- panebože to si kurva nemohl někdo vymyslet něco kreativnějšího-“ zaskočilo jí.
Přestala mluvit a když pohled znovu na svého tátu vrátila, tak se její hněv proměnil ve smutek. V absolutní pocit opuštění. Pocit, který by neměla ještě vůbec mít, protože, on tu přece sakra ještě je, ne?
Fyzicky možná ano, ale co psychicky?
Polkla slzy a odvrátila od něj pohled.
Nikdy takový výbuch hněvu neměla, už vůbec ne na Winda. Nikdy by na svého tátu nedovolila nezvýšit hlas, ale hrneček emocí u Avicii přetekl a svoje slova již zpět vzít nemohla.
Wind Theif
Její reakce mě probrala. Pozorně jsem poslouchal každé její slovo a pociťoval jakousi podivnou hrdost. Obzvlášť při slově čubka, ale zbytek se mi také líbil. Nepamatuju si, kdy by na mě naposledy vyjela - jestli vůbec. A věděl jsem moc dobře, že by moje reakce nebyla jiná, kdybych byl na jejím místě. No dobře, asi bych byl o něco sprostší. Ale pro začátek hustý. Dost hustý. Po celou dobu jejího proslovu jsem jí pozoroval skoro až obdivně. Ale vzhledem k váze situace mě to zákonitě muselo přejít - a také přešlo. "Kreatvnějšího? Klidně ti jí ukážu, Av. Je v údolí." Bohužel se mi ale změnil přístup k tomu nejhoršímu možnému. Bravo, Winde. Zabij i svojí dceru. "Nejsem nesmrtelnej. A chcípám už teď. Umírám už poslední rok, ale ty sama musíš vidět, že poslední dobu se to horší. Chcípnu tak či tak, chápeš to? Chcípnu. A nebudu tu. Teď je jen na mě, jak to udělám. A ne, vole, nejde mi o nějaký zasraný hrdinství, jde mi vo věci, který mě děsej celej život. Život ve skalách je dostatečně nebezpečnej vopruz i bez Kahallieho a pokud jsem nezešílel, což kurva nevím, dokážu se ho zbavit nadobro. A pokud jsem zešílel, tak už mi stejně nepomůžeš. A dobře mi kurva tak." pokračuji podrážděně, zatímco přemýšlím nad tím, jestli jsem jí doopravdy oslovil 'vole'. A co víc, jestli jsem to udělal v našem posledním rozhovoru.
Kurva. Měl jsem ideální příležitost to ukončit. stačilo jí jen přitakat. Říct, že jí lžu. S trochou štěstí by jí to zlomilo. A odešla by sama. Ale sralo mě, že mi nevěří. I když bych si nevěřil sám. Musím se nějak probrat. /Tak jo, Winde. Ať se stane cokoliv, kostru jí ukázat nejdem. Nenene./ Pokoušel jsem se ukáznit, zatímco jsem čekal na její reakci.
Avicii
Zvedla hlavu do vzduchu a zamračila se, ”Vážně? Řekneš mi ´vole´?” řekla podrážděně, ”Já tady řeším tvoji absolutně zkurvenou sobeckost ke mě. Ke své dceři, která ti doprdele zůstala po boku.” zavřela hubu a zhluboka se nadechla. Fajn, Avicii, nádech a výdech.
Otevřela oči a opět o krok ustoupila, ”Jsi stejně sobeckej jako máma. Co, nechtěl jsi náhodou raději prostě odejít jako máma bez jediného slova? Nebylo by to pro tebe jednodušší?” zavrčela, ale její kamenný charakter se zlomil, když se jí zlomil hlas při pokusu pokračovat.
”Fajn,” odfrkla si, ”ukaž mi tu svoji kostru, se kterou sis vyměňoval povídky na dobrou noc.”
Při dokončení věty se na ní ale opět vrhnula lavina emocí.
Bude sama. Nikoho nezná a bude samotná, bez jediné opory. Logicky věděla, že jednou její táta umře. Věděla to, ale zabedňovala to. Tahle myšlenka byla potlačována do nejtmavšího koutu její mysli, ale teď ji on sám vytáhnul a hodil jí ho na pódium.
Vlčice se rozklepaly přední tlapy, když na ní padla realita. Samotná, tmavá, tichá realita.
Zhluboka se nadechla, ”Tohle- tohle mi nemůžeš doprdele udělat tati,” zašeptala, ”prosím ne.”
Wind Theif
Fatálnost mé chyby mi došla až při slově "fajn". Existoval důvod, proč jsem s Avicii mluvil jinak, než s ostatními. Nenechal jsem ji dlouho čekat a instinktivně jsem ji sevřel krk mezi svou hlavu a krk. Neřekl jsem však ani slovo. /Samozřejmě, že tu zůstanu, Av. Samozřejmě, že tě neopustím. Samozřejmě, že nezůstaneš sama. Nic z toho ti říct nemůžu./ vydechl jsem ztěžka do její srsti, ale stále jsem nic neříkal. Uvědomoval jsem si, jak blízko jsem před chvilkou pravděpodobně byl ke splnění svého hlavního úkolu. Uvědomoval jsem si, že teď zrovna ničemu nepomáhám. Že naopak hraju proti sobě. A každá vteřina přidává tíhu nám oběma. Přesto jsem ji nedokázal sledovat zlomenou a nečinně přihlížet. Či co víc, přímo odejít. Ocitl jsem se ve slepé uličce. Nemohl jsem jí tu takhle nechat. Stejně jako jsem nemohl splnit její přání. Mohl jsem se jen... tohle. Existovat. Existovat po jejím boku a čekat, až se to vyřeší. Jenže takhle to nefungovalo. Jelikož já byl ten, co to vyřeší. A brutálně jsem selhával. Snad to byl hlavně rodičovský instinkt, co mi zakazovalo se vzdálit. Ale nejen to. Ona byla ta poslední, kdo mi zbyl. Úžasně loajální, tolerantní, nedoceněná kráska, co po mně nikdy nechtěla nic jiného, než mou přítomnost, pozornost a možná alespoň nevyslovený náznak uznání. Výměnou na nekonečnou bezbřehou lásku. /To ti ale nemůžu dát, zlato... už ne./ říkám jí v duchu, zatímco hypnotizuji stále stejný chomáč světlounké srsti blízko u čumáku. /Musíš si najít jiného ochránce. Můj čas už nadešel. A ty to víš./ dýchám jí do srsti, ale nezmůžu se na slovo.
"Klid." vyjde ze mě po delší chvíli dýchání. Jediné slovo, které teď mělo smysl. Klid. A nic víc.
Avicii
Vlčice na sucho polkla. Bez řečí opět schovala svůj obličej k němu do srsti. Už nebylo co říct. Ne nahlas. Ne teď. Chtěla se rozčilovat a křičet a nadávat a slovy ho ranit stejně, jako on ranil ji, ale.. ale tohle je Avicii. Avicii První Jiskra, dvera Wind Thiefa Stínu Lesa a Winter. Winter s nezaslouženým titulem rodiče.
Ale Wind? Ten si svůj titul získal. Nenechal vlčata na pospas sedmi bohů, ale vzal si je pod svá křídla, narval všechny čtyři vlčata pod sebe a chránil je, tak jako by to každý správný rodič měl udělat.
Očividně, Avicii držel u sebe nejpevněji. Nebo možná se ona jenom nejpevněji přilnula, ale to už teď nehraje roli. I když... ano hraje, protože ta nezdravá separační úzkost jí bude stát život.
”Nemůžeš odejít, prosím,” dýchla tiše do jeho srsti, ”nemůžeš mě tu nechat samotnou, já nechci být s-sama,” pokračovala, ”prosím, moc tě prosím, pojď se mnou, nějak bylo a nějak bude, ale nemůžeš se tomu tak podřídit,” slzy držela marně, ”nemůžeš- nemůžeš jenom tak-“ lapala po dechu.
Ale může.
Přestala mluvit a zavřela oči, možná, možná když se bude moc snažit, vrátí se zpátky v čase. Do chvil, kdy už nebyla ani Winter, ani Skadi ani Orbis nebo Siegfried, ale pouze Wind a Avicii. Do chvíle, kdy byla opravdu šťastná, bez pocitu opuštění.
Wind Theif
"Když se mnou zůstaneš, je poměrně vysoká šance, že oba zemřeme." konstatuji po chvíli. Pořád ve stejné pozici. Už ani nevím kam tou větou směřuji. Prostě jen nestranně shrnuji situaci.
Avicii
Bílé vlčici se stále klepaly přední končetiny. Hlavu měla zaraženou v jeho srsti a dýchala jeho pach. Takhle to nemohlo skončit.
Avicii se cítila jako malé vlče. Well, ona vlče furt je, sice ne úplně malé a bezbranné, ale.. o to nešlo. Šlo o pocit, který přebral její mysl. Bezmoc.
Byla tak bezmocná vůči sedmi bohům. Proč by bohové chtěli, aby trpěla? Co ve svém životě udělala tak moc špatně, že teď bude muset žít v životě bez nikoho po jejím boku. Bez jejího táty. Bez jejího ochránce.
Proč je život tak nefér?
”A co- A co odejít úplně? Společně.”
Wind Theif
Zhluboka vydechnu.
"Nemůžu odejít." Ukončím to stroze. Mám spoustu slov, kterými bych to mohl obohatit, ale k čemu to. Jediná podstatná informace je závěr. Naprosto nekompromisní závěr.
Avicii
Avicii stáhla uši pevně k lebce, jeho odpověď věděla i předtím, než ji řekla nahlas. Nemohla se ale přes jeho odpověď přenést, ”Řekla jsem, že ti zůstanu po boku,” šeptala, ”je mi jedno, jestli tam umřu, ale slíbila jsem si to,” polkla, ”tobě jsem to slíbila.”
Přitiskla se k němu blíž, jenom kdyby náhodou tohle byla ta poslední kapka a on by se rozhodl přeci jenom odejít, potřebovala tuhle chvíli.
Tuhle chvíli, kdy mohla předstírat, že on tu bude navěky s ní.
Wind Theif
"Dobře..." smířil jsem se konečně s naším osudem. "V tom případě máme spoustu práce. A málo času." odtrhnu se od ní a začnu se celou věc operativně přemýšlet, jelikož i přes to, že ji nakonec vezmu s sebou, pořád se mi nezamlouvá myšlenka, že u toho nutně musíme zemřít oba. "Ale když půjde to tuhýho, uděláš přesně co ti řeknu. Žádný kompromisy a žádný odmlouvání. Jsme v tom až po uši a jestli tu zůstaneš, potřebuju se na tebe v tomhle ohledu spolehnout. Rozumíme si?"
Avicii
Náhlá ztráta kontaktu v Avicii spustila obrovské nutkání se přilepit k němu, smotat se kolem jeho těla a zastavit čas. Měla najednou pocit, že nikdy neměla dostatek kontaktu a lpěla po něm jako vlk v poušti po vodě.
Snažila se udržet kamennou tvář, ale sama moc dobře věděla, že on to na ní pozná.
Opět na sucho polkla a v tu zaregistrovala, že na ní mluvil.
O čem, že to mluvil?
Avicii byla skoro celý jeho rozhovor ve vlastní hlavě, bezmocně snažíc se uklidit svoji separační úzkost, když ve stejné době část její mysli jásal, že vyhrála. Že přemluvila tátu a že mu zůstane po boku.
I přesto, že slyšela pouze půlku toho, co řekl, tak kývla. Pokud jí to zachrání několik dalších dnů po jeho boku, bude souhlasit s čímkoliv.
Wind Theif
"Dobře, v tom případě mě dobře poslouchej. Musím se vrátit do údolí Šera. Mám ještě pár detailů, které musím probrat s Rekym. A musíme přemístit tu proklatou kostru. Tvoje práce teď bude nějak zaujmout bohy. Upozorňuji, že netuším, jak se tohle dělá. Ale potřebujeme je. Až se ti podaří s někým ze sedmi navázat kontakt, řekni jim naše požadavky. Za prvý potřebujem ubránit tu zkurvenou kostru, dokud se Kahallie nepřiblíží dostatečně blízko... na detaily nemám čas, krom toho sám nevím, co je kuva dostatečně blízko. Ale potřebujem nějakou bariéru, která ochrání kostru a její bezprostřední okolí. A druhej požadavek je, aby upozonili zbytek vlků, co se neevakuovali, aby se v době Kahallieho drželi právě v onom bezpečným prostředí. V tom bezpečným prostředí hned vedle podivný kostry, která mě děsí osmkrát víc, jak Kahallie. A další věc, nesměj tu kostru poškodit! Reky pochybuje, že je to možný, ale jestli jí poškoděj, bude to hodně špatný pro všechny. A ať se stane cokoliv, buď přesvědčivější než já. Vím, že tý situaci nerozumíš, ale za každou cenu se musíš tvářit přesvědčeně, jinak jsme všichni v prdeli. Čím víc jich přesvědčíš, tím líp. Ale věř mi, že už jeden jednej z nich je úspěch. Jo a nenech se zabít. Bohové jsou svině." Vychrlím na ní jen to nejdůležitější. "Až bude po vyjednávání, ať už skončí jakkoliv, najdeš mě někde před údolím. Když už podle ničeho jiného, určitě mě najdeš alespoň podle tý odporně chladný energie mý nový kostěný hračky. A kdyby jsi v jakékoliv fázi vyjednávání uviděla rudý úsvit, okamžitě ono vyjednávání přeruš. Jediný relativně bezpečný místo pak bude přesně vedle mě. Vedle mě a toho největšího zla, co si budu strážit po svém boku. Ještě se uvidíme, Av. Jen musíš být obratná v argumentech. Jak jsem řekl, bohové jsou svině."
Avicii
Mladá vlčice kývla na vychrlení celého plánu jejího táty. Ty nejdůležitější body si zapamatovala a na sucho polkla. Přitiskla se zpátky k němu, hlavu zabořenou v jeho kožichu, ale než stačil reagovat nebo než se stačila vlčice rozmyslet, tak se odtrhla, couvla a kývla na něj, připravena k odchodu, ”Mám tě ráda, tati. Prosím, zůstaň v bezpečí.”
Z jejich jeskyně se najednou vyřítil Tim, který skočil Windovi na záda a tryskem to vzal přes jeho hřbet, hlavu a na jeho čumáku se odrazil a skočil na Avicii, kde se jí zavrtal do kožichu mezi uši a radostně písknul.
Avicii se pousmála, pohled vrátila na otce a opět couvla.
Nechtěla odejít, její podvědomí jí nechtělo pustit, ale pokud ona alespoň trochu pomůže k lepšímu zítřku, bude muset být odvážnější.
Otočila se a odběhla pryč, dál od otce a domova, jelikož věděla, že pokud bude stát ještě pár sekund u něj, neodtrhne se už nikdy a upřímně, neměla moc chuť bohy zvát k ní domů, musí jít někam, kde to sice zná, ale prostředí není tak “domácí”, aby se mohla soustředit na svůj úkol.
Už není cesty zpět.
Akt III: Bohové
Komentáře
Okomentovat